Ski & Teleskopy 2010 - Ottakar L.

XXIV. Ski & Teleskopy
3.-7. 2. 2010
Kychová

Středa 3. 2. 2010

Letošní sněhové nadělení způsobilo, že jsme se s Ilonou vydali na cestu z Liberce do Kýchové již krátce po poledni. Cesta však neubíhala přesně podle plánu. Již po ujetí cca 100 metrů jsme na křižovatce narazili na dodávkové vozidlo c.k. Českých pošt, které nám zcela zatarasilo cestu. Po 15 minutách dolování za naší pomoci a dalších 3 dobrovolníků se konečně pošťák vyhrabal ze sněhové kaše, takže mohl odcouvat s kopce zpátky do města, aniž dodal jediný balík, a my jsme mohli pokračovat v cestě. Ta byla naštěstí již bezproblémová s malým zdržením před vjezdem do Valašského Meziříčí, kde dopravní nehoda zatarasila provoz v obou směrech. Vydrželi jsme tučekat asi 15 minut a pak jsme po vzoru mnoha řidičů auto otočili zpátky a rozhodli jsme se objet zácpu přes Lešnou. Jenže tam to bylo taky téměř neprůjezdné, takže když jsme se dostali zpět na hlavní silnici za místem dopravní nehody, zjistili jsme, že překážející havarující vozidla stačila uvolnit cestu, takže kolona se dala do pohybu a my jsme vedle pár kilometrů ztratili další čas, než jsme se zařadili do proudu projíždějících vozidel. Po Valmezu přišel Vsetín a když jsme vjeli do údolí Vsetínské Bečvy, byla už dokonalá tma, takže v důsledku dvouleté absence na SKI jsme raději zavolali z mobilu Simulantovi, aby nám upřesnil, kde že máme v Huslenkách odbočit na Kýchovou. Bylo to hned za samoobsluhou a před námi byl na poslední úsek naší cesty zhruba 370 km dlouhé cesty. Okolo 18. hodiny tj. po 5 hodinách jízdy jsme našli místo k zaparkování za otočkou autobusu před domem pana domácího. Mrzlo až praštělo a nebe bylo poseto velkým množstvím hvězd, mezi kterými se nejvíce vyjímalo souhvězdí Orion. Pobrali jsme naše zavazadla a vydali jsme se k ubytovně (bývalé německé celnici), jež se stala na 5 dní dočasným domovem nás ebicyklistů. Na chatě nás už vítali Láďa a Dana Šmelcerovi, Petr a Stáňa Kaděrkovi, Mirek Janata a početná výprava ze Sezimova Ústí - Eddy s Dášou, Blaničkou, Valikou a Lucií. Zatímco já s Ilonou jsme jsme rozšířili stav účastníků na SKI na 12 až u večeře, někteří ebicyklisté v čele s Mirkem Janatou stačili zmapovat sněhové podmínky v okolí Kýchové a prošlapali lyžařskou stopu až cca 1 km za Papajské sedlo. První večer, kdy jsme se sešli téměř přesně 4 měsíce po REJI´2009, se nesl v duchu velice srdečné zábavy v jídelně, kdy přišly k duhu i dovezené zásoby destilátů všemožného původu. Ke spánku jsme ulehli (navzdory zvyku uléhat až po půlnoci) poměrně brzy a to asi okolo 23. hodiny, což bylo jistě důsledkem nejen velice náročné odpolední cesty autem.

Čtvrtek 4. 2. 2010

Mirek Janata se pustil do snídaně v kuchyni již asi o půl sedmé ráno a očekával, že jej budeme všichni následovat, protože jsme večer předtím laškovali s představou, že ve čtvrtek vyrazíme přes Papajské sedlo na Kohútku a zastavíme se až na Malém Javorníku, proti čemuž vlastně protestovala pouze Ilona. Jenže všechny kromě Mirka přepadla spavá nemoc a když jsme si všichni pochutnávali na snídani, bylo už 9:00 hodin a z nově dohodnutého času odchodu na Malý Javorník (9:30 hodin) bylo nakonec úsměvných 10:00 hodin. Ale vyrazili jsme !! Cesta vzhůru na sedlo byla celkem dobrá, ale moje a Ilony kondice nebyla nicmoc, takže jsme dali na Mirka a nechali jsme si pod paty máznout fialový vosk kvůli lepšímu stoupání, neboť na bruslení jsme ten den neměli. Navíc od poloviny kopce už cesta nebyla prohrnutá a museli jsme se všichni zařadit do jediné stopy. Nejprve nás bylo celkem 5 - Dana s Láďou, Mirek a já s Ilonou, ale asi 1 km za Papajským sedlem se Dana rozhodla vrátit se zpět na chatu. Láďa to otočil s ní, takže na Kohútku pokračovalo pouze trio ebicyklistů. Naštěstí jen malou chvíli. Asi po čtvrthodině nás totiž dohonil Láďa, který prozradil Daně směr cesty do Kýchové a mohl se tak přidat k naší výpravě. Brzy jsme poznali, že vystoupat na Kohútku nebude nic jednoduchého, protože stopy, které prošlapal Mirek, končily. Naštěstí ale před námi pochodoval stejným směrem pár místních domorodců a dost dlouho nám ulehčoval cestu. Asi 1 km před napojením na silnici ze slovenské strany jsme ale oba lyžaře předjeli a bylo pak zase jen na nás probíjet se závějemi sněhu vpřed. Nakonec jsme na Kohútku dorazili značně vyčerpáni asi tak po 3 hodinách. Myšlenka pokračovat až na Malý Javorník tj. dalších 6 km ale nebyla skoro nikomu kromě Mirka po chuti, ale dalo by se říct vzhledem k času, že oprávněně. Zvítězil tedy kompromis - pokračovat pouze na chatu Portáš a zde se naobědvat. Byl čtvrtek a díky tomu jsme našli velice snadno místo na verandě restaurace. Razantní číšnice Iva nám postupně přinášela piva, časnačky, halušky s všelijakými ingrediencemi, palačinky s povidly a kynuté boruvkové knedlíky se šlehačkou a to vše navzdory tomu, že jsme předem avizovali podmínky, jako že knedlíky musí být dostatečně ohřáté a že na jediném talíři musí být různé palačinky z více talířů a přitom nesmí být účtovány jako dětské porce (+40 %). Po více než 2 hodinách obědvání se ale čas nachýlil k 15. hodině, takže jsme se museli vydat na zpáteční cestu. Počasí se poněkud zhoršilo a poměrně slunečný den vystřídala skoro zatažená obloha a mírná obleva. I přes zhoršené podmínky ale cesta stejnou stopou zpět do chaty v Kýchové probíhala o poznání rychleji, protože stopa byla vyjeta a přeci jen to bylo skoro pořád s kopce. Před chatu jsme dorazili okolo 16:30 hodin tj. těsně před setměním. Večer byl ve znamení příjezdu dalších ebicyklistů - přijeli Rosťa Šopa s Mírou Korábem, Dušan Šimoník a nakonec ještě Luděk Dlabola. Po dobré večeři přivezené z restaurace v Huslenkách (knedlo, vepřo, zelo) přišel jako na zavolanou dobrý počin Rosti, který přivezl na SKI dva soudky s kvasnicovým pivem jednoho místního rodinného pivovaru. Jediným problémem byla neposlušná pípa, díky které stáčení piva zdržovala hustá pěna na hladině piva ve sklenicích, a taky malý počet půllitrů. Nicméně tradiční české jídlo nakonec dostalo chutnou hořkou zálivku a dostalo se na všechny, protože z celkem 17 ebicyklistů (zapomněl jsem ještě na dcerku Šmelcerových Adélu) bylo pouze 9 pivařů, dalších bylo 5 ženských protějšků a 3 děcka. Ve 20:00 hodin se rozhodla část osazenstva chaty včetně mne sledovat vzpomínkový pořad na TV Prima na Waldemara Matušku. Trval až do 21:30 hodin. Jen jeho sledování mne ale tak zmohlo, že jsem se vzápětí poroučel do hajan. Nebylo to ale jen tím sezením u televize, protože první den jsme na běžkách urazili celkem 22 km. Už jen tak z dálky napůl spící jsem trochu vnímal bujaré přivítání Luďka Dlaboly, který ten den dorazil na naši chatu jako poslední a rozšířil náš počet na 17 účastníků.

Pátek 5. 2. 2010

Tentokrát jsme se poučili a ráno jsme si přivstali, takže již krátce po 8. hodině ranní jsme se nahrnuli do kuchyně, která byla tradičním místem snídaně. Lyžíchtiví ebicyklisté se společně rozhodli absolvovat dlouhý lyžařský výlet ze Soláně přes Tanečnici, Lušovku na Vsacký Cáb a zpět. Abychom mohli vykonat tuto 28 km dlouhou jízdu, museli jsme k přesunu na Soláň využít služeb 2 motorizovaných ebicyklistů - Mirka Janaty a Luďka Dlaboly. Ve složení Mirek Janata, já, Ilona, Láďa, Luděk, Rosťa a Míra Koráb jsme okolo 10. hodiny vyrazili z parkoviště Čarták, kde se ten den neplatilo parkovné. Cesta byla poměrně kvalitní, neboť byly vyfrézované hned 2 stopy pro klasické běžkaře, nicméně foukal poměrně silný vítr jižních směrů a otevřené úseky cesty byly zaváté vysokými závejěmi, takže se jízda dala přirovnat skoro k překážkovému běhu či spíše k chůzi na lyžích. Přes tyto obtížné podmínky a hodně členitý terén vedený neustále po hřebeni mezi 800 až 900 metrů vysokými kopci jsme drželi poměrně vysoké tempo a to díky Valachům Rosťovi a Mírovi Korábovi. První zastávka byla na Vsacké Tanečnici, kde jsme se vyfotili. Na konci trasy pod Vsackým Cábem jsme měli spadeno na turistickou chatu Vsacký Cáb, kde jsme se velice dobře naobědvali. Skladba objednananých jídel byla podobná té čtvrteční - časnačky, halušky, těstoviny na smětaně, 2 kozli v lahvi a jiná jídla a nápoje, které si už nepamatuji. Cestu zpátky jsme absolvovali ve stejném tempu a dokonce stopy, které jsme při cestě tam vytvořili, byly znovu zaváté, takže cesta nebyla o nic lehčí. Na Vsacké Tanečnici jsme se jen nakrátko srotili a pak jsme spěchali na Soláňský Čarták, kde byla naše vozidla. Našli jsme je tu v pořádku a skoro jako poslední. Bylo opět krátce před setměním okolo 16:30 hodin. Vyrazili jsme autem přes Karolinku a Huslenky do Kýchové a zalitovali jsme, že jsme nevzali varné nádoby, do kterých bychom v restauraci v Huslenkách nafasovali večeři pro 21 ebicyklistů. Mezi účastníky se ten den totiž zařadili Trutnovští - Kája, Jana, Honzík a Verunka. Nezbylo, než že po příjezdu na chatu v Kýchové se museli naložit varné nádoby a do restaurace v Huslenkách se jelo znovu sólo. Po večeři (chutná Frankfurtská hovězí pečeně s rýží) přišlo další překvapení z klobouku Rosti Šopy. Na SKI zavítala nefalšovaná country muzika složená z jeho valašských přátel a ta nám hrála k tanci a poslechu až do 01:00 hodiny. Ale co hrála, ona nás náramně bavila. Kvarteto složené ze 2 kytaristů, basisty a houslisty nejen hrálo a zpívalo písničky všech možných žánrů (od country přes folk až po popmusic), ale prokládalo to i humorným slovem a dobrou náladou. Většina ebicyklistů kromě ebatolat vydržela až do konce a klobouk dolů před Rosťou, který obětavě členy kapely rozvozil autem Luďka Dlaboly domů a sám šel proto spát až okolo 03:30 hodin.

Sobota 6. 2. 2010

Výrazná obleva určila plán dalšího dne SKI. Vyloučili jsme variantu výstupu z Kýchové na Kohútku, protože v těžkém sněhu bychom nemohli mít z takové námahy žádnotu radost. Zvítězil tak osvědčený plán přesunu vozidly do větší výšky, kde jsme mohli očekávat lepší sněhové podmínky a také nižší teplotu vzduchu a tím i sněhu. Tentokrát jsme nevyrazili na cestu až tak pozdě, ale zdrželi jsme se při přesunu autem. Silnice vedoucí z Nového Hrozenkova na Kohútku vyžadovala totiž nasazení sněhových řetězů. Před vjezdem na typicky horskou silničku s velkým stoupáním jsme se dobrých 30 minut trápili s jejich nasazením. Nakonec se to povedlo, ale paradoxně z pětice vozidel, která jela na Kohútku před námi, nemělo řetězy ani jediné. Benevolence pracovníků regulujících provoz na této silnici tak předčila naše očekávání. Cestou nahoru jsme ale uznali, že bychom i my asi bez řetězů výjezd nahoru zvládli. Na parkovišti na Kohútce už ale zbývala poslední místa k zaparkování. Dorazili jsme sem s autem Mirka Janaty (já a Ilona) až asi ve 12:00 hodin, zatímco Rosťa s Mírou Korábem přijeli o půlhodiny později, protože Rosťa sháněl v údolí u svých známých (marně) novou pípu. Mezitím jsme v trojici začali ukrajovat z 6 km trasy z Kohútky na Malý Javorník. Nutno říct, že i přes oblevu (na Kohútce bylo v době našeho příjezdu 0°C) bylo krásné počasí - polojasná obloha a téměř bezvětří. Na všechny strany včetně té slovenské se nám tak ukázala nádherná panorámata, takže jsme viděli i celý hřeben, který jsme zdolali předešlého dne. Na Malý Javorník jsme dorazili asi za hodinu a řešili jsme, co dál. Naštěstí jsme se s Ilonou nechali přesvedčit k další cestě na 3 km vzdálený a 1055 m vysoký slovenský vrch Stratenec. Když jsme tam dorazili, přikvačil si to skoro současně s námi Míra Koráb a později ještě Rosťa Šopa, Na vrcholu tohoto kopce, na kterém se tyčí vzhledná dřevěná rozhledna (neopomněl jsem ji vyplenit), jsme udělali vrcholovou fotku a dali jsme se na zpáteční cestu. Okolo 15. hodiny jsme dorazili na chatu Portáš, kde jsme si zopakovali čtvrteční oběd. K našemu překvapení se k nám číšnice Iva chovala velice přátelsky a byli jsme velice rychle obslouženi. Přestože bylo hodně hodin, neodepřeli jsme si to, na co jsme měli chuť. Vzpomínám si na velmi dobrou kyselicu a neodolal jsem kynutým borůvkovým knedlíkům a Kozlu. Když jsme opouštěli Portáš, slunce se již sklánělo nad obzor a bylo zahaleno do mlhy. Teplota klesla na -3°C a jízda po sjezdovce na Kohútku byla mrazivým nicméně vzrušujícím zážitkem. Naskládali jsme lyže do auta a jako jedni z posledních vozidel jsme sjížděli ze sedla Kohútky. Brzy jsme dorazili k restauraci v Huslenkách, kde pro nás připravovali večeře. Naložili jsme 21 kuřecích řízků s bramborem a okurkami, nafasovali od hospodského novou pípu, Mirek zaplatil naši útratu za všechny večeře a vydali jsme se na poslední cestu do Kýchové. Při večeři jsme se setkali v maximální plném počtu - na konečný počet 24 ebicyklistů doplnili účastníky SKI´2010 Melantrich s Marcelou, s jejich Evičkou a s psíkem Corou. Po večeři všichni zůstali v jídelně až na chvíli, kdy dámské účastnice v kuchyni chystaly další překvapení - žemlovku a jednohubky. Mezi nápoji nechybělo ani kvasnicové pivo, ani skotská whisky či moravská vína. Jak ale v nohách ebicyklistů přibývaly kilometry najeté na lyžích na SKI, tak stejně ubývaly i síly, které je držely večer na nohou. Dnes jsme najeli, odhaduji podle mapy (na slovenské straně chyběly kilometry, mají minuty), asi 18 km, takže za celé SKI´2010 celkem 68 km. Nebylo divu, že jsem to již asi kolem 23. hodiny zalomil a šel jsem spát, když se mi totéž podařilo předvést předtím i v jídelně u stolu. Před námi byla poslední noc na SKI´2010.

Neděle 7. 2. 2010

Neděle je již tradičně dnem odjezdu. Na nic jiného většinou nezbývá proto čas. Ráno se všichni naposledy scházíme v kuchyni a snídáme. Mezitím všichni balí a naše pokoje se uvádějí do stavu, ve kterém byly, než jsme se do nich nastěhovali. Jako jeden z prvních odjíždí Rosťa Šopa. Ne však bezdůvodně. Jeho cesta směřovala do Hostýnských vrchů, kde si chtěl, jak jinak, zalyžovat ! Postupně se pak rozjeli všichni ostatní účastníci SKI a nakonec jako poslední chatu asi opustili Láďa Šmelcer s Mirkem Janatou. Věříme, že všichni ostatní dojeli domů v pořádku jako my. I když v našem případě to bylo trochu se štěstím. Již na cestě ze Vsetína do Valašského Meziříčí jsme zaregistrovali špatný chod motoru naší Škody Fábie. Ve Valmezu nám poprvé zhasnul motor a u benzínové stanice Shell na výjezdu do Hranice jsme zjistili, že nejde volnoběh, takže každé uvolnění plynového pedálu vedlo k zastavení motoru. Asistenční služba nám sice podala několi rad po telefonu, ale opravy nebyla schopna. Jejich rady ale stejně nebyly k ničemu, a tak jsme vyrazili na zbývajících 340 km s velkou nejistotou. Každá křižovatka nebo kruhový objezd byly noční můrou. Nakonec před Hradcem Králové diagnostika palubního počítače konečně ohlásila poruchu v motoru (!) a dokonce jsme měli pocit, že už jedeme jen na 2 válce. Ale nakonec jsme dorazili okolo 17: hodiny šťastně domů. Nezalžu, když řeknu, že to i přesto byly asi jedny z nejlepších SKI & Telescopy, které jsme dosud absolvovalii, i když jsme se zúčastnili jen 5 z nich. Patří za to velký dík především Daně a Láďovi Šmelcerovým a taky Rosťovi a Mirkovi Janatovi a dalším. A ještě taky patří dík tomu, kdo neuvěřil hypotézám o změnách klimatu a zařídil příznivé počasí a dobré sněhové podmínky...

Ottakar L.