Ski & Teleskopy 2006 - Ottakar L.

Dosud jsme v celé trojici Ottakar L. - Ottakar K. a Otta K. Rek absolvovali SKI & Telescopy dvakrát. Poprvé v Bělé pod Pradědem v roce 2003, podruhé předloni v roce 2004 na Korcháni a do třetice jsme se odhodlali zúčastnit se SKI v Kýchové.

8. 2. 2006 středa

Středa byla pracovním dnem pro nás pro všechny, a tak nebylo v našich silách vyjet z domácího depa dříve než v 15.00 hodin. Ačkoliv jsme byli doma všichni okolo 14. hodiny a vše bylo "předbaleno", odjezd se nakonec oproti plánu zpozdil o 1 hodinu a konal se v 16.00 hodin. Cesta pak na trase Liberec - Jičín - Hradec Králové - Choceň - Vysoké Mýto - Litomyšl - Moravská Třebová - Mohelnice - Olomouc - Hranice - Valmez - Vsetín - Kýchová ubíhala podle plánu. Při snaze dodržovat v obcích 50 km/h a přeci jen sněhovým podmínkám na silnici se nakonec protáhla na 6 hodin, dílem však v důsledku smrtelné nehody v klesání do Moravské třebové, kde se srazila dodávka s osobním autem a my jsme zde v koloně čekali nejméně 30 minut, než nás policie pustila dál. Posledních 5 km cesty bylo docela krušných, protože silnice údolím vedoucím k místu konání SKI v Kýchové, nebyla vůbec protažená a provoz zde byl velmi malý. Nakonec jsme však dorazili bez problémů na konečnou otočku autobusu, odkud to bylo k turistické chatě jen 50 metrů. Když jsme dorazili obtěžkáni veškerou ebagáží do chaty, byli jsme srdečně přivítáni ebicyklisty, kteří sem dorazili již před námi. Byli zde již hejtman, Olga, Mirek Janata, Eddy s Dášou a Blankou a Láďa bez Dany, zato s 2 dcerkami. Doplnili jsme tedy devítku na nový počet 12 obyvatel turistické chaty. I přes pokročilou hodinu na nás zbyla výborná večeře - polévka a svíčková s knedlíkem. Kuchyň se pak stala místem, kde jsme strávili v družné zábavě s ostatními poslední chvíle středeční noci a poté jsme šli spát.

9. 2. 2006 čtvrtek

Doba mezi 08.00 až 09.00 hodin byla časem, kdy většina ebicyklistů vstávala. Byl jsem spíše mezi prvními, kdo se objevil v kuchyni. když jsem svoji obvyklou ranní sprchu zakončil studenou vodou. Snídaně byla formou tzv. švédských stolů, a tak si každý mohl vzít to, na co měl právě chuť nebo na co byl zvyklý. Zhruba do 10. hodiny, kdy všichni již byli po snídani, jsme se začali rojit před chatou a připravovat naše běžky na túru. Mazalo se různými vosky. Nejčastěji červeným, ale i fialovým. Volba fialového vosku v mém případě se ukázala šťastnou, protože vosk vydržel celý pobyt a určitě jsem nepromazal (musím to uvést na pravou míru - už asi 5 let totiž nikdo nemažeme a na běžkách jen bruslíme). Prvním naším "neskromným" cílem byla Kohútka, tedy alespoň podle mapy. Vyrazili jsme odhodlaně, ale asi po 3 km chůze než jízdy do kopce jsme zjistili, že cesta končí a dál se musí prošlapat. Jen velmi pomalu jsme ukrajovali posledních 500 metrů na Papayovské sedlo. Dobré úmysly pokračovat dále po červené značce po hřebeni na Kohůtku ale vzápětí vzaly za své. V závějích hlubokých téměř 1 metr nešlo stoupat ani prošlapávat cestu ostatním. Proto jsme se otočili a jeli zpátky do chaty. Tady jsme byli rádi, že se večer nedojedla večeře a zbylo na nás několik porcí svíčkové, neboť plán s obědem na Kohůtce zcela pohořel. Krátký výlet ale položil otázku, co s načatým dnem. Část naší výpravy zvolila odpočinek a zábavu v chatě a trojice ebicyklistů - Ilona, já a Mirek Janata jsme se opět vydali na Papayovské sedlo s cílem pokračovat dále v cestě. Okolo poledního přijeli na chatu další dva účastníci SKI - Lenka Kotková (dříve Šarounová) se svým manželem Jaroslavem Kotkem. Zatímco tito dva se vydali pěšky k Papayovskému sedlu, my tři jsme vyrazili za nimi na běžkách. Odpoledne se vyčasilo, přestal padat sníh a vylezlo sluníčko na chvílemi hodně modrou oblohu. Za sedlem jsme nalezli jednu zasněženou cestu, která neklesala a nestoupala a prokazatelně vedla na Kohůtku. Vydali jsme se po ní a nelitovali jsme. Po 500 metrech se nám otevřel nádherný pohled do jednoho údolí na slovenské straně s malými domky rozesetými po protější stráni. Vypadaly jako Želary bez železnice. Pokračovali jsme v cestě, i když to bylo dosti náročné prošlapávat více než půlmetr vysoké masy sněhu. Asi po 1,5 km pachtění jsme se nakonec vrátili, protože se sluníčko začalo schovávat za lesy na hřebenu a začalo být zima. Na Kohůtku jsme samozřejmě nemohli dorazit. Bylo to nad naše síly i časové možnosti. Cesta zpátky ale utíkala prokazatelně mnohem rychleji, zejména sjezd z Papayovského sedla, protože stopy pěkně umrzly. V chatě už se blížila večeře, kterou přiváželi autem z nedaleké restaurace s výborným kuchařem Láďa, Dáša nebo Eddy. Tentokrát byl na programu hovězí polévka s nudlemi a řízek s bramborem. Opět jsme si výborně pochutnali. Po večeři jsme ještě tak ze setrvačnosti shlédli TV seriál Ulice, ale na Růžovou zahradu jsme si už nevzpomněli a raději jsme si všichni sedli v kuchyni, kde bylo stále o čem povídat. Zde, po zkušenosti s dnešním výletem, jsme také stanovili plán na zítřejší den. Pomocí 3 osobních automobilů se přepravit na Soláň a tam si zalyžovat. Do svých pelechů na pokojích jsme nakonec ulehli zase až o půlnoci.

10. 2. 2006 pátek

Protože jsme věděli, že nás čeká cesta dlouhá 25 km po silnici, bylo nás celkem 10 velice rychle připraveno na otočce autobusu. Ve složení hejtman s.j., Olga, Ottakar L., Ottakar K., Otta K. Rek, Lenka a Jarda Kotkovi, Láďa Simulant, Mirek Janata a Dáša jsme na parkovišti na Soláni asi v 11.20 hodin vybalili běžky a vyrazili jsme JZ směrem na Tanečnici. Přesto, že se cestou střídala stoupání a sjezdy, dorazili jsme k ní velice brzy a protože do nejbližší restaurace to bylo ještě daleko (9 km), usoudili jsme, že bude lépe, když se vrátíme zpátky na Soláň a najíme se zde. Vhodným objektem k plenění byla malá restaurace, spíše bufet, U Valů. Zde jsme si pošmákli a äsi po hodině jsme pokračovali na běžkách zase opačným směrem přes lyžařský areál Na Soláňce na Benešky. Avšak ani tam, jsme nedojeli, protože bychom museli hodně klesat a cestou zpátky by nás čekalo prudké stoupání. Proto jsme se otočili a jeli jsme zase zpátky na Soláň. Odhadem dohromady asi 16 km však přesto byla docela slušnou porcí kilometrů, jež jsme mohli absolvovat na lepších stopách než v Kýchové. Cesta auty zpátky ubíhala rychle, protože byla s kopce. Mirek Janata zamířil s Láďou dál do Vsetína, kde naložil svého syna Martina, kterému ve Vsetíně o 1 minutu ujel autobus do Kýchové. Na naší základně v Kýchové už bylo živo jako v úle. Dorazili sem kromě nás ještě další účastníci SKI: Hynek alias Melantrich s Marcelou, s nimi Víťa Dostál, sólo přijeli Mirek Koráb (vzal to na lyžích přes kopec), Karel Bejček alias Podžito a Jura Cáb z Blatnice. Jestli jsem to dobře sečetl, celkem 20 osob včetně dětské části SKI. V tomto počtu bylo možné posedět již jen v kulturní místnosti, kde byl i televizor a pianino. Významnou součástí večera byla ochutnávka znamenitých moravských vín, které přivezl Jura Cáb z Blatnice. Po chvílích vyplněných hrou a zpěvem při klavíru Lenky, Jardy a Ottakara L. jsme nakonec uzavřeli večer nekonečnými debatami nad politickou situací u nás a v Evropě. Bylo obdivuhodné, že jsme se rozešli do svých pokojů v dobrém bez špatné nálady. Inu, v italském Torinu začnou zimní olympijské hry - to je čas pro mír a porozumění...

11. 2. 2006 sobota

Už večer jsme si naplánovali jediný možný výlet a to na Kohůtku přes Papayovské sedlo. Vyrazili jsme jak husy za sebou, přičemž jako předvoj dělnické třídy vyrazil prošlapávat cestu Míra Koráb ebizděný Ledoborec. Vyrazil ale tak brzy, že se nakonec musel vracet ve strachu, jestli jdeme za ním a jestli jsme nezabloudili. Ještě pod vrcholem sedla jsme pomáhali vyprošťovat jednomu usedlíkovi jeho zapadnutý džíp ze závěje a od jeho paní vykračující se se sněžnicemi jsme se dozvěděli, že putují do jedné z chaloupek na slovenské straně hor. Pozvala nás k sobě, ale my jsme museli pokračovat, protože cesta na Kohůtku byla nečekaně těžká. Chvíli za Papayovským sedlem to sice ještě šlo, i když námi vyšlapané stopy byly vlastně opět zcela zaváté, ale pak přišel úsek asi 2 km, kde zatím nikdo na lyžích nejel. Tady měli šanci jen lyžaři, kteří měli širší turistické běžky. Já se svými skate-prkénky jsem se propadal do sněhu jak do vody. Dobré ale bylo, že jsme se na čele v prošlapávání střídali - Míra Koráb, Eddy, Míra Janata, já a oba naši junioři Ebenjamíni Kája a Martin. Cesta tak ubíhala, až jsme narazili na silnici, která vedla ze Slovenska na Kohůtku. No Kohůtce byla spousta lyžařů - sjezdařů, přičemž parkoviště bylo zcela obsazeno osobními automobily s řetězy. Měli jsme strach, že nebudeme mít možnost se nikde naobědvat, avšak nakonec jsme místo Kohůtky vyplenili jiný restaurant. Našli jsme zde pohodlně místa u stolů a dali jsme si takříkajíc do nosu. Po hodině jsme vyrazili ven do zimní nepohody. Část z nás včetně hejtmana, Míry Janaty, Olgy a Míry Korába vyrazila ještě další 1 km na Portášovy boudy, zatímco zbytek t.j. Eddy, Ottakárci a další jsme se hned vraceli do Kýchové. Při odjezdu jsme proti nám potkali Lenku s Jardou, kteří vyrazili z chaty asi o 1 hodinu později. Cesta zpátky však byla o 50 % rychlejší než na Kohůtku, neboť trasa byla prošlapaná a navíc vedla převážně s kopce dolů. V různých časových intervalech jsme pak všichni přijížděli do naší chaty v Kýchové. Večer byla večeře téměř slavnostní - čočková polévka a kuře s bramborem. Jídla a pití bylo neurekom. Součástí večera byla hromadné fotografování v kulturní místnosti pod řízením Melantricha, který hodlá vytvořit animovaný živý obraz pro náš WEB. U dobrého vína i domácího piva Radegast se pak o všem možném povídalo až do půlnoci.

12. 2. 2006 neděle

Den odjezdu nadešel a před námi bylo celkem 350 km na trase Kýchová - Liberec. Ráno se vstávalo tak, jak kdo potřeboval. Mnozí museli chytit důležité vlakové spoje ze Vsetína, a tak využili služby pana domácího (místního starosty, který se o ubytovnu staral) a nechali se odvézt na železniční zastávku. Jura Cáb odjel vlastním autem do Blatnice a hned za ním my, zatímco Mirek Janata se rozhodl ještě jednou na lyžích pokořit Papayovské sedlo a ti zbývající odjeli z chaty do svých domovů později. Naše trojice Ottakárků dorazila do Liberce tentokrát po 5 hodinách a 10 minutách t.j. celkem asi o 50 minut dříve, než cestou na SKI. Na silnicích bylo tentokrát mnohem méně automobilů, méně sněhu a mnohem méně tmy. Po dojezdu domů jsme pocítili známý abstinentní příznak ze zklamání nad tím, že tak pěkný pobyt je žel již za námi...

SKI & Telescopy 2006 jsou tedy minulostí, ať žijí SKI & Telescopy 2007. Musím zde vyslovit za sebe i za Ilonu a Káju velký dík Láďovi Šmelcrovi a jeho ženě Daně, kteří se velkou měrou zasloužili o letošní SKI. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že se SKI vyrovnaly letnímu Ebicyklu a to i přesto, že SKI trvaly o polovinu kratší počet dní než letní jízda. Na stole je proto logická otázka, zda při příští podobné akci nevyužít nabídku plných celých 7 dní, tak jak to udělali Šmelcerovi a Soldátovi...

NA Z.D.E.

Z.D.E.
Ottakar L.