Ebi 2019 - Hejtman

Můj milý Deníčku,
opět po roce Ti chci svěřit důvěrné informace o svých cyklistických zážitcích, které jsou určeny výhradně pro mou chátrající paměť a obsahují mé nejtajnější myšlenky a nápady, o nichž se naštěstí nikdo kromě mne nikdy nedozví.

Teď slavně, těžce slibte mi, že zamlčíte, o čem zvíte, všem lidem na zemi. (A složte o tom písničku; to bude něco pro jarmark!). [podle libreta Elišky Krásnohorské: Tajemství].

XXXVI. EBICYKL

Corona Moraviae

(3. VIII. – 11. VIII. 2019)

 

Připomínka

Vladimíra Karla (       - 1989)
Marka Vorla       (       - 1991)
Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994)
Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)
Lišáka (Fotografa) Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005)
Kouzelníka Žita PaeDr. Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 18. 10. 2006)
Dušana Krchy (11. 3. 1953 - 17. 12. 2007)
Freddyho Vaclíka (25. 12. 1942 - 11. 8. 2010)
Kosmasky Ing. Evy Krchové (24. XI. 1953 - 1. IV. 2012)
Ottakara L. RNDr. Karla Hájka (9. 1. 1953 - 6. 3. 2014)
Mgr. Daniely Setteyové (30. 8. 1954 - 1. 10. 2014)
Dušana Valla (21. 4. 1958  - 12. 7. 2017)

Ebiprolog (So 3. VIII.)

Praha, Hostivař – metro C Opatov – Hlavní nádraží – Moravský Písek – Blatnice p. sv. Antonínkem

Má letošní příprava byla opět ještě méně intenzivní než vloni, takže jsem natrénoval jen 730 km. Svého ebifavorita DeLuxe jsem však ještě týden před startem dodal do STK Hydromechanikovi II., abych neměl problémy s přejímkou stroje na startu. Tentokrát byla prohlídka poměrně důkladná: nový plášť na zadní kolo, nový řetěz; brzdová lanka a seřízení brzd i další drobnosti. Když jsem si kolo od Bohouše vyzvedl, tak jsem netušil, že Hydromechanik II. další den spadne ze štaflí a na Ebicykl tím pádem nepojede. Ještě že mi kromě kola dal i příslušné rezervace na kola do vlaku (tam do Moravského Písku a zpět z Olomouce), které v předstihu zajistil také pro Královnu a Sira.

Na nádraží jsem hrál obvyklou hru, koho z ebipiklů potkám jako prvního a hned při výjezdu z metra do přízemí jsem uviděl Sira. Řekl mi, že hledá Královnu, která si patrně popletla podlaží na nádraží a taky že jo. Tím, že jsem mohl Sirovi pohlídat kolo i bágl, ji pak rychle našel. Místenku na kolo získala od Hydromechanika II. Cykloradka, takže už jsme byli čtyři do pokeru.

Rychlík Slovácký expres R889 přistavili na příslušné nástupiště docela na poslední chvíli před plánovaným odjezdem, takže jsme se museli rychle zorientovat, kde je náš vagon s háky na kola. Nebýt silného Sira a neméně silné Cykloradky, tak bychom měli s nakládáním kol na háky potíže. Naštěstí jsou České dráhy vstřícné, že rezervace kol znamená také místenky hned vedle ve vagonu, takže to nám usnadnilo situaci a také dohled nad koly. Vyjeli jsme s asi pětiminutovým zpožděním proti oficiálnímu času 10:58 a v Pardubicích přistoupil Milan Antoš a v České Třebové Boženka Štaudová, takže jsme se průběžně s nimi potkali ještě po cestě. Dojeli jsme však do Starého Města u Uh. Hradiště s cca 10 min zpožděním a Milan pokračoval dál vlakem do Veselí, kdežto my ostatní do Mor. Písku. Času na přestup nebylo moc, ale Sir se stačil zorientovat, a tak jsme všichni těmi návaznými vlaky opravdu odjeli.

Měl jsem domluvu s Michalem Cábem, bratrem Mistra Blatnického, že nám přijede autem naproti a vezme bágly, takže do Blatnice pojedeme z Písku nalehko. To byla velká pomoc a navíc mohl odvézt opěšalou Královnu. Cykloradka, Sir a já jsme se vydali směrem na Veselí v 15 h a kousek za Pískem jsme pak najeli dokonce na cyklostezku, takže to byla velká úleva. Bylo poměrně teplo, ale jeli jsme rychle, takže nás chladil vítr, který jsme si tím vytvářeli. Projeli jsme snadno Veselím n. M. a pak už byla další cyklostezka až do blízkosti Blatnice, takže sám jsem zaparkoval před domem Michala v 15:50 h, když jsem měl na tachometru 15,6 km.

U Michala jsem měl záchytnou stanici, takže jsem se mohl umýt, najíst a převléknout do civilu, protože mne čekala již v 18 h přednáška pro blatnickou pobočku České křesťanské akademie s názvem: „Záludné výběrové efekty a zářivé vyhlídky astronomie“. Sál byl plný a po přednášce proběhla docela zajímavá diskuse.

S Michalem jsem se pak vydal do místní školní tělocvičny, kde měl ve 21:30 h začít zahajovací ceremoniál XXXVI. Ebicyklu, ale nějak se nedařilo sehnat dohromady všechny příchozí ebipikly včas, takže se zahájení docela protáhlo. Na poslední chvíli se snad 10 ebipiklů odhlásilo, takže Markytán C. přibyla starost s posíláním početných pohlednic odhlášeným ebipiklům. Zahajovací pokřik dirigoval palcátem Iljušin, který má potřebnou sílu. Všichni se těšili na zítřejší kruhovou etapu, která navíc slibovala perfektní počasí. Sám jsem se vrátil k Michalovi do pohodlné postele; v noci bylo hodně teplo až do rána bílého.

I. etapa (Ne 4. VIII.): Miliónová

Blatnice p.sv.A. – Veselí n. M. – Uh. Ostroh – Moravský Písek – Buchlovice –  Staré Město – Uherské Hradiště – Ostrožská Nová Ves - Blatnice

Že by se mi chtělo ráno vstávat, to teda nechtělo; připadal jsem si jako ve zpomaleném filmu, a to jsem měl přitom perfektní snídaňový servis u Cábů. Jenže už na 9. h jsme s Michalem jeli autem na okraj Blatnice k továrně Siempelkamp, což je už přes 10 let rostoucí pobočka německé firmy, jejímž oborem je těžké strojírenství. Téměř od počátku jí šéfuje Ing. Michal Pospíšil a pod jeho vedením továrna patří mezi rodinné stříbro celého podniku. Pan inženýr mne před letošním Ebicyklem oslovil s bizarním návrhem, že novou velkou halu továrny pojmenuje po mně, protože se dozvěděl, že v I. etapě letošního ročníku Ebicyklu dovrším individuálně 20 tis. km na Ebicyklech (je to můj teprve 34. ročník, protože dva ročníky jsem kvůli úrazu a nemoci vynechal). Je to ovšem polovina obvodu Země, což znamená, že se do dalších ročníků mohu vydat bez problémů, protože v každém případě se budu pozvolna vracet domů.

Když jsme s Michalem Cábem vystoupili z auta, tak jsem zíral. Hrála tam slovácká muzika, přijel proslulý muž na vysokém kole Pepík Zimovčák, pan ředitel mi ukázal tabulku u vchodu do haly, která hlásala, že jsem ujel těch 20 tisíc km, i když to ráno mi ještě do splnění závazku 44 km chybělo. Cítil jsem tu velkou odpovědnost, že dnes musím okružní etapu dojet dříve, než slunce zapadne. Pak mne pan ředitel do obrovské haly zavedl. Měl jsem pocit, že jsem v budově, kde by se daly montovat umělé družice Země i s rozvinutými slunečními panely. Také mne překvapilo, jak navzdory relativně špinavému provozu bylo všude čisto jako v nějakém provozu pro výrobu tranzistorů.

Další ceremonie však na mne ještě čekala. Před halou totiž byla i starostka Blatnice paní Svatava Blahynková, která mi předala diplom čestného občana obce, jejíž historie sahá až do 9. století A.D. Stal jsem se tak teprve 10. takto oceněným člověkem. Doporučuji zájemcům podívat se na velmi přívětivé webové stránky Blatnice. Celá akce u továrny zabrala určitě ¾ hodiny. Pak mne Michal Cáb odvezl zpět domů, kde jsem už měl připraveného svého oře na miliónovou etapu.

Od Cábů jsem vyrazil přesně v 10 h a uháněl po cyklostezce do Veselí n. M. a po hrázi Baťova kanálu jsem šel radši s kolem pěšky. Předejel mne tam Jeník Hollan, který měl na nosiči napříč prázdnou přepravku, která zvětšovala jeho účinný průřez. Na Hvězdárnu jsem doklopýtal v 10:30 h a tam už byla většina ebipiklů v různých skupinkách.

Uvítal nás šéf Lubomír Kazík, který se mohl pochlubit, jak Hvězdárna v poslední době vzkvétá díky provozu na Baťově kanálu. Turisté, kteří večer nesedí u piva nebo ve vinárně, si našli dobrodružnou cestičku ke Hvězdárně a jsou okouzleni něčím, co nečekali. Vybavení hvězdárny pro laické zájemce je nyní na skvělé úrovni, a zejména v letních měsících přicházejí celé rodiny na pozorování v hojném počtu, takže malý tým hvězdárny je nejen vytížen, ale i přetížen.

Vzhledem k tomu, že nás na trase čekala oslava milióntého kilometru, tak jsem se ale zdržel jen krátce a v 10:50 h jsem už vyrazil na další trasu na Uherský Ostroh, a to po klikaté cyklostezce, v jejímž ostrém zákrutu mezi Milokoští a Ostrohem už byl naším komitétem pro Milionovou oslavu rozvinut transparent s tím docela neuvěřitelným číslem 1 000 000. Nastalo focení, dali jsme si pokřik a nakonec komisaři Melantrich a Phobos prostříhali ty nuly a do těchto otvorů prostrčili hlavy ebipikli, kteří se o tuto cifru nejvíce svými ušlapanými kilometry zasloužili.

Po této oslavě, která budila značnou pozornost projíždějících cyklistů, jsme rychle dojeli do Ostrohu k Liechtenštejnským sklepům, což je podzemní bludiště, které sloužilo na konci II. světové války během přechodu fronty k úkrytu mnoha lidí z Ostroha i okolních obcí. V 90. letech pak tam byla i oblíbená diskotéka, ale nyní jsou tam velkolepé vinné sklepy, kterými nás provázeli Alena a Stanislav Vyskočilovi a mnozí ebipikli koštovali docela pilně. Asi jen málokdo přitom tušil, jak jejich firma výrazně sponzorovala letošní milionový Ebicykl.

Nicméně hlad je nejlepší kuchař, takže jsme po prohlídce sklepů začali hledat nějakou hospodu, kde vaří. Jedna se sice nabízela, ale byla přetížena strávníky, takže jsme nakonec našli jinou docela schovanou, která měla zahrádku. Tam jsme pojedli i oddychli si v docela horkém odpoledni.

Ve 14 h jsme vyrazili v menší skupince na Polešovice, Boršice a Buchlovice, kde jsme se v podstatě otočili obloukem zpět na Staré Město a Uherské Hradiště. Cesta do Města byla snadná sjezdem z docela prudkého kopce, ale průjezd dvojměstím pomalý vinou mnoha světelných křižovatek a hustého automobilového provozu.

Když už jsme se probojovali na výpadovku z Hradiště, pohledem na tachometr jsem zjistil, že jsem docílil své osobní mety 20 tis. km ve 34 ročnících Ebicyklu. Své spolujezdce jsem proto zastavil poblíž restaurace KFC, aby mne na tomto historickém přelomu vyfotili. Bylo to v neděli 4. VIII. 2019 v 16:35 h SELČ.  Pak už jsme vyjeli z Hradiště na Ostrožskou Novou Ves a sjeli do údolí Ostrožské Lhoty, abychom se následně vyškrábali k poutním kostelu sv. Antonínka, což bylo nekonečné stoupání 135 m na vzdálenost 2,1 km. Přesto jsem to na favoritu vyjel, ale bylo to opravdu náročné. Když jsem na louku u kostela dorazil, právě končila plánovaná exkurze ebipiklů v kostele. Mateno vypouštěl svůj zázračný dron do výšky kvůli panoramatu, které se doslova nabízelo. Je to čarokrásné místo.

Kromě toho mne oslovil muž, který přijel na vrchol s německým vojenským motocyklem se sajdkárou, který používal wehrmacht během II. světové války. Ukázalo se, že jde o místostarostu Blatnice Ing. Antonína Hanáka, který má na starosti ty příkladné webové stránky obce. Věděl o našem plenění Blatnice a tak jsme našli okamžitě společnou řeč.

Chvíli po 18. h jsem sedlal na kůň a rychle se spustil prudkým svahem se zatáčkami do Blatnice. Tam jsme spolu s dalšími ebipikly potkali opěšalou Olgu Kracíkovou, která v rámci své rekonvalescence přijela na večerní oslavu toho miliónu km v tělocvičně a okolí. K Michalovi jsem dorazil v 18.50 h a po umytí a převlečení jsme jeli k Mistru Blatnickému, kde nám paní Mistrová připravila večeři pro Vatikána i pro mne. Odtamtud jsme se museli již na 20:30 h přemístit k tělocvičně na příkaz Komitétu pro Milionovou oslavu a vydat se na přilehlou louku poblíž zahradní restaurace.

Nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít, ale bylo zřejmé, že to bude něco extravagantního, a taky že jo. Jakmile se setmělo, začala hrát hudba Vangelisovu skladbu Neznámému muži (také znělka TV seriálu Okna vesmíru dokořán) a do toho začaly létat rachejtle v rytmu hudby. Viděl jsem už pár ohňostrojů v Brně na přehradě, v Praze při oslavách státních svátků a také v cizině, ale tohle představení nemělo chybu. Objevilo se tam na pozadí ohnivé číslo 10 na šestou a roztodivné obrazce, jež zcela jistě Blatnice nikdy předtím nezažila. Představení trvalo asi 20 min a všem, kdo se na tom podniku podíleli, patřil závěrečný potlesk a úžas.

Načež nastal přesun do vinného sklípku Mistra Blatnického, kam jsme se téměř nevešli, ale nakonec vešli, abychom oslavu toho magického milionu dokončili. Myslím, že bylo velmi rozumné mít tu okružní etapu, a že komitét pro Milionovou oslavu podal profesionální výkon. Sám jsem při vědomí brzkého ranního vstávání odešel k Michalovi ještě před půlnocí a v horké letní noci se mi nechtělo usnout díky všem těm dojmům. 

II. etapa (Po 5. VIII.): Vinohradní

Blatnice – Louka – Hroznová Lhota – Kněždub –Tvarožná Lhota – Strážnice – Petrov – Sudoměřice – Rohatec – Hodonín – Mikulčice – Břeclav – Ladná – Lednice – Valtice.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, ale věděl jsem, že ebipikli z tělocvičny vyrážejí nejpozději v 9 h a tak jsem se vybičoval a od Michala vyrazil po bohaté snídani v 9.10 h v domnění, že většina ebipiklů už je na trase přede mnou, a musím je pronásledovat. Vůbec jsem netušil, že existuje jasná domluva ranního srazu ve vinohradu Mistra Blatnického, kde se ebipikli seznámí s pracemi na vinici při praktické zkoušce. Tím méně jsem tušil, že se Mistr zpozdí, protože ztratil mobil. Když ho hledal, nemohl se pochopitelně na vinici dostavit včas anebo oznámit proč.

Byl jsem naprosto motivován tím, že musím peloton dohánět co nejrychleji, že jsem si vůbec nevšiml, že jedu kolem toho Mistrova vinohradu a ebipikli se mne snažili voláním a máváním zastavit. Jako žíznivá čára jsem vyjel z Blatnice a vydal se do kopce na Louky. Pořád jsem pak v podstatě po rovině kalil dál, až mne předjel osamělý ebipikl, zavrčel  z.d.e. a  pelášil dál. Vlastně jsem ho zahlídl jen zezadu a usoudil, že to je Petr Prokop.

Asi po další čtvrthodině jízdy mne dojel další ebipikl, ale ten zpomalil a tak jsem mu říkal, že už před ním mne předjel Petr Prokop, jenže se ukázalo, že on je Petr Prokop. Až večer jsem se dozvěděl, že ten dvojník byl ve skutečnosti Roman Krejčí, kterému jako prvnímu vytekly při čekání na Mistra Blatnického nervy a vyjel na trasu. Petr navzdory mému fatálnímu omylu v identifikaci mne však neopustil; měl na svém bicyklu navigaci a byl svolný jet pomalu, abych mu stačil.

Společně jsme pak projížděli výstavné slovácké vesnice od Hroznové Lhoty počínaje a sám jsem žasl, jak je tam všechno upravené, žádné výmoly na asfaltu, všude spousta květinové výzdoby, žádné počmárané zdi, prostě něco, co se v Čechách nevidí. Jízda po rovině byla snadná, horko snesitelné, prostě pohoda. Problémy nastaly až u Sudoměřic, kde jsme podjížděli železniční trať podjezdem, kde jsme se museli na kole přikrčit, abychom si neurazili hlavu. Vzápětí jsme se dostali k páteřní silnici 55, na kterou se pro téměř nepřetržitý proud kamionů nedalo najet, protože jsme ji museli křižovat zleva a mimo křižovatku. Nakonec se nám to podařilo, ale cesta do Rohatce byla náročná, sice tam byl odstavný proužek, ale jen docela úzký. Navíc jsme v Rohatci museli odbočit mimo křižovatky doleva. I to jsme však zvládli a pak už to bylo bez problémů. Rohatec je prakticky předměstí Hodonína a tam jsme uviděli dole pod silnicí Rybářskou baštu, tj. zahradní restauraci, kde jsme ve 12 h natrefili Sira a jeho kamaráda, který tam byl v lázních na léčení. Tam jsme se postupně všichni najedli a trochu i odpočívali. Sir se rozhodl dojet do cíle vlakem, a my s Petrem jsme projeli Hodonínem směrem na Lužici, Mikulčice, Moravskou Novou Ves a přes Hrušky po šíleně roztřískané silnici do Břeclavi. Průjezd Břeclaví se velmi podobal průjezdu Uherským Hradištěm, takže jsme postupovali velmi zvolna na Starú Breclavú, u tej Boží muky. Chyběla jenom ta děvečka, co zalamuje ruky. Přes pětiprstou kruhovou křižovatku jsme se ale na první pokus dostali na silnici do Ladné, kde jsme odbočili přes Dyji na Lednici. 

Chtěli jsme se do nejvíce vyhnout provozu v Lednici, takže jsme najeli na cyklostezky, které areál obklopují. Jenže se ukázalo, že to jsou cyklostezky opravdu v nevalném stavu. Je to s podivem, protože Lednicko-Valtický areál patří po Pražském Hradu k nejvíce navštěvovaným turistickým cílům v Česku, takže jistě to přináší finance, ba i devizy.

Petr Prokop mi razil cestu na svém krosovém biku, ale na jednom místě jsem musel z kola seskočit, protože v úzké koleji byl navátý jemný písek. Jelikož za mnou jeli další cyklisté, tak jsem jim ustoupil mimo kolej a Petr na mne čekal vpředu asi tak 40 m přede mnou. A tak zaslechl následující dialog otce s malým synkem, který jel před ním a táty se optal: „Tati, proč ten pán stojí a nejede na kole?“. Táta: „Protože pán je debil, který neví, že na silničkách se nedá jezdit po cyklostezce“.  Debil tedy počkal, až bude na cyklostezce volno a po překonání písečných závějí pokračoval v krasojízdě.

Nakonec jsme se vymotali k Dianinu chrámu a odtamtud už vedla asfaltka, případně zpevněná lesní cesta až k Valticím. Naneštěstí na další travnatý terén svažující se prudce dolů, takže ten jsem musel sejít z kopce. Dorazili jsme do cíle na náměstí ve Valticích v 17:20 h, kde už seděli v restauraci ebipikli a čekali na začátek mše sv., kterou měl v místním kostele Vatikán a po ní ještě přednášku. S několika dalšími ebipikly jsme se tam stihli najíst.

My s Petrem a dalšími ebipikly jsme se jali hledat ubytovnu ve Střední vinařské škole. To byl ovšem nekonečný příběh, protože jsme nejprve narazili na ubytovnu, v níž byl nějaký prázdninový kurs pro dívky. Pak jsme pendlovali mezi jednou a druhou doporučenou ubytovnou, kde bylo zavřeno. Ukázalo se nakonec, že ebipikli, kteří si neobjednali ubytování v postelích, mají svou tělocvičnu asi 1,5 km od ubytovny, kteří si za postele připlatili. Tím manévrováním jsme ztratili tolik času, že jsme nestihli plánovanou prohlídku vinařského závodu.

Večerní brífing se konal v tělocvičně; tam se probíraly události, které různé skupinky ebipiklů po cestě potkaly. Sám jsem natočil 87 km, takže to byla nakonec nejdelší etapa letošního ročníku. Bohužel nás další den opustil kvůli zdravotní indispozici jeden z kmenových ebipiklů Vicehejtman pre všetko Sir a vrátil se na kole do Břeclavi a odtamtud do Kladna.

Vozovou Hradbu letos řídil Jeník Balík, protože Nebeský Hydromechanik přijel svým autem až do Valtic; vezl si sice bicykl, ale moc se na něm nesvezl. Kromě toho do Vozové hradby od první etapy jezdili Obertovci, kteří se za volantem střídali. Dalším přírůstkem do Vozové hradby byl také Kája Strašil, protože s nimi jezdila Terezka, a když ji bolely nožičky, tak jela část etapy v autě. Poprvé v historii Ebicyklu jsme tak měli ve Vozové hradbě čtyři automobily, čili na noc se dala konečně udělat čtvercová vozová hradba, což je fakticky kvadratura kruhu, a to už jsme těm husitům skoro rovni.

III. etapa (Út 6. VIII.): Rakouská

Valtice – Schrattenberg – Poysbrunn – Falkenstein – Neudorf bei Staats – Laan an der Thaya – Hevlín – Dyjákovice – Hrádek – Jaroslavice – Znojmo

Ráno jsem vstal poměrně brzo, protože jsme se museli přesunout do dolní tělocvičny a tam jsem hned po příjezdu zažil úžasnou scénu. Letos se totiž na Moravě přemnožili hraboši, takže nebylo vzácné vidět je pobíhat po silnicích, kde jsme jeli. Jeník Balík jedoucí na kole s historickými brašnami na nosiči si do jedné brašny v první etapě schoval na ráno svačinku. Když pak ji chtěl před začátkem druhé etapy ráno konzumovat, tak z brašny vyskočila myš, která mu tu svačinku sežrala. Jeník se na hraboše tím pádem velmi zlobil, prázdnou brašnu vydezinfikoval a už si do brašny nic nedal.

No v to úterý jsem viděl v přímém přenosu, jak otevřel prázdnou brašnu, a z ní vyskočila další myš, ačkoliv tam nic na jídlo nebylo. Jelikož jsme byli v předsálí tělocvičny, všude byly dveře zavřené, tak myš zmateně pobíhala a Jeník ji po kratším souboji zašlápl. Proto získal přezdívku Myšilov, který normálně přísluší káním, ale protože Jeník nemá zobák, tak se dala přezdívka zkrátit.

Postupně jsme pak vyráželi na krpál k hraničnímu přechodu do Rakouska a k mému úžasu z toho kopce jel v protisměru Myšák na svém lehoučkém superkole, takže jsme ho upozornili na jeho omyl podle zásad MoKoDEbu. Myšák však v rámci tréninku se již vracel z Rakouska, aby nás po otočce na náměstí ve Valticích znovu předejel a tak to dělal soustavně, což slabší povahy mezi ebipikly docela těžce nesly. Myšák potřeboval trénovat, protože hned po skončení Ebicyklu jel šílený závod 24 h v sedle bicyklu, kde loňský výkon zlepšil na 552 km, tedy o dvě kola. Právem se tak už v průběhu druhé etapy stal čestným členem Ebicyklu. Táta Lišák na nebesích musí být na synka pyšný.

Myšák nám také pomohl s orientací na rakouském území, protože to před námi měl projeté a varoval před silným stoupáním, které možná slabší povahy nemusejí vyjet. Dal jsem si hodně záležet na tom, aby mne ten dlouhý kopec nepřinutil z kola slézt. Co ovšem bilo do očí, byla kvalita rakouských silnic, ačkoliv šlo většinou o silnice vedlejší (u nás okresky), jež se ovšem liší od těch rakouských tím, že jsou rozbité a s různými nástrahami v podobě výmolů a zvlnění. Na rakouské cestě byl daleko nižší provoz než u nás a rakouští řidiči se nám cyklistům vyhýbali opravdu důkladně, jeli až po okraji opačného pankejtu. Kupodivu se tak chovali i čeští řidiči, kteří projíždějíce Rakouskem, se chovali stejně opatrně jako ti Rakušáci. Inu, exempla trahunt.

Jeli jsme také kolem hradu Falkenstein, kde se zřejmě narodil v polovině XIII. století Záviš z Falkensteina. Ten pojal za svou druhou ženu vdovu po Přemyslovi Otakarovi II. Kunhutu Uherskou, ale když zemřela, tak se znovu oženil s Alžbětou Kumánkou, což mu však nepřineslo mnoho dobrého, jelikož se dostal do konfliktu s králem Václavem II., jenž ho nakonec zajal, uvěznil a použil k vydírání Vítkovců. Když Záviše dovlekli k hradu Hluboká, v něm sídlil Závišův starší bratr Vítek z Krumlova, Vítek hrad králi Václavovi II. odmítl vydat. Proto byl Záviš na břehu Vltavy 24. VIII. 1290 popraven. Na revanš nechal Vítek popravit svého rukojmího Čeňka z Kamenice. Králové a šlechta si zkrátka šla docela drsně po krku. Ještě že už nemáme krále ani šlechtu; tyto party se očividně prali o koryta jako diktátoři ve XX. století. Na památku Záviše jsem vyšlapal kopec z údolí městečka až na úroveň hradu, což byl kopec docela úděsný, ještě těžší než sv. Antonínek.

Jinak mne překvapilo, že vesnice i městečka v Dolních Rakousích jsou sice úhledná, ale v porovnání s moravským Slováckem, kterým jsme projížděli ve 2. etapě, přece jen o něco méně přitažlivá. Pokud jsem viděl ze silnic vybíhající cyklostezky, tak byly docela zanedbané. Zato místní lidé, kteří měli v jedné z městeček pouť, byli velmi přátelští, mávali na nás a bylo vidět, že tam kvete komunální pospolitost.

Během cesty vinným krajem mne napadlo, že jsem nikdy nepil žádné rakouské víno a přitom oblast přilehlá k naší hranici vinohrady oplývá. Pak jsem se dozvěděl, že v r. 1985 propukl v Rakousku skandál, když se ukázalo, že do laciných vín přidávali podvodníci nemrznoucí přísady, aby je mohli prodávat jako drahá vína. Ten skandál je už sice dávno zapomenut, ale přesto jsou rakouská vína v pozadí, ačkoliv podle úsudku odborníků mají často špičkové kvality.

Když jsem se blížil k největšímu městu naší krátké rakouské trasy Laa an der Thaya (Láva nad Dyjí) a cesta ubíhala po rovině rychle, tak jsem si poprvé uvědomil, že když jedu Ebicykl, běží mi v hlavě několik programů souběžně, ale s různou prioritou. Tu nejvyšší prioritu má program: Dávej pozor, ať nespadneš z kola. Pak běží další program: Dávej pozor, ať nesjedeš z trasy. A k tomu se teprve přidává třetí program: Jedeš na optimální převod? A ještě čtvrtý: Dívej se, jak je krajina nádherná a pestrá. Když pak v noci spím na karimatce, tam se mi zdá monotónní sen: ubíhající asfalt.

Láva nad Dyjí má monumentální novou radnici, která byla postavena na počest 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. v letech 1898-1889 za 140 tis. rakouských korun. Město má dnes jen něco přes 6 tis. obyvatel, ale vyniká svými stavbami i kulturními památkami. V prvních letech po II. světové válce patřila Láva do sovětské zóny v Rakousku, takže utéci tam z ČSR nebyla žádná výhra.

Po projetí centrem jsme snadno našli výpadovku k českým hranicím a podle rady Myšáka jsme hned na začátku Hevlína odbočili na pohraniční cyklostezku, tj. bývalou asfaltovou komunikaci čs. pohraniční stráže, jež vedla podél celé železné opony. Na první pohled bylo snadné hranici překročit, protože vedla v rovině, ale naši chrabří pohraničníci byli velmi ostražití, aby komukoliv zabránili v útěku do svobody. Dnes už je ta kdysi pečlivě ošetřovaná asfaltka v dezolátním stavu, takže jsme to u Dyjákovic vzdali a přejeli do civilizace. Bláhově jsme se domnívali, že tam bude restaurace, ale byla tam jen hospoda, kde měli aspoň studené nápoje. Přijeli jsme do hospody ve 14 h průměrnou cestovní rychlostí z Valtic 10,9 km/h. Za půl hodiny jsme pak dojeli do Jaroslavic, kde jsme se konečně najedli.

V 16 h jsme vyrazili z Jaroslavic přes Slup, kde jsme se kochali vodním velkomlýnem, jenž je Národní kulturní památkou; je osazen čtyřmi funkčními vodními koly. Na místě ovšem zabodoval Iljušin, protože si osvojil taktiku Nemilosrdného Samaritána, aby pro ebipikly zařídil otevření něčeho, co je normálně zavřené či dokonce nepřístupné. Na těch mlýnských kolech probíhala totiž oprava a tak Iljušin svým silným hlasem z protější strany mlýnského náhonu (chvíli to vypadalo, že náhon přeskočí) požádal opraváře, aby nám aspoň jedno kolo spustili a ten hlas byl tak silný, že to ti opraváři opravdu udělali. Teprve po okoukání mimořádné atrakce jsme pokračovali přes Načeratice ke Znojmu. Tam jsme v závěru etapy najeli na frekventovanou silnici E69 do Rakouska, a brzy jsme se úspěšně probojovali na znojemské chodníky.

Nikdy jsem netušil, že Znojmo se nachází na svahu příkrého a snad téměř v nebi vrcholícího kopce. I budova internátu školy, kde jsme byli ubytováni, byla ve svahu!  Ve Znojmě se dalo spát buď na karimatkách, anebo na postelích, ale aspoň to vše bylo v jedné budově. Do cíle jsme dorazili v 18.15 h.

Jakkoliv je Znojmo významnou křižovatkou, nebylo snadné najít po 19.30 h restauraci, kde by podávali večeře. Díky Petrovi Prokopovi, který ovládal svůj mobil bravurně, se to nakonec podařilo. Ukázalo se, že většina ebipiklů v téže hospodě skončila. Jídlo bylo dokonce vynikající a pivo taky.

Hned po brífingu jsem zalehl a dobře se mi v posteli spalo.

IV. etapa (St 7. VIII.): Kubišova

Znojmo – Únanov – Tvořihráz –Vémyslice – Dukovany  –  Jaderná elektrárna – Dalešice – Valeč – Dolní Vilémovíce – Klučov – Střítež – Třebíč      

Ráno jsem se optal Bludného Holanďana, zda se mohu opět připojit k jeho sestavě a to mi velmi usnadnilo život, protože kdo jiný zná trasu tak, jak ji Bludný sestavil? Počasí bylo naprosto nádherné a začátek vypadal velmi nadějně. Orientačně jsme si dali za cíl naobědvat se v Dukovanech a tak to také dopadlo, i když nebylo snadné najít jedinou restauraci u zámku, kde měli dokonce ještě menu, když jsme tam ve 12:30 h dorazili. Protože jsme už po cestě dostávali zabrat vinou nekonečného moře Vysočinských kopečků, tak jsme byli rádi, že si trochu odpočinem.

Během siesty však volal Martin Janata z Mohelna, že si máme rozmyslet tam pokračovat, protože nejprve je prudký sešup dolů a pak velké stoupání na Mohelnickou step. Jelikož jsem navíc měl plánovánu v Třebíči večer přednášku, tak jsem si vzpomněl, že už jednou mne musela Vozová hradba zachránit, protože jsem se kvůli silnému dešti a Pavúkmistrově opravě několika prasklých drátů na trase zpozdil. Takže jsem byl docela rád, že i ostatní členové našeho pelotonu se rozhodli, že Mohelno obětujem. Vzali jsme to z Dukovan kolem Jaderné elektrárny, což je vesnice sama pro sebe, všemi směry z ní vycházejí sloupy velmi vysokého napětí, ale jinak je to naprosto spolehlivá elektrárna, která pracuje na stálý výkon a neměla žádné velké poruchy. Svého času jsem tam natáčel TV pořad pro seriál Zlaté století astronomie přímo uvnitř elektrárny a dokonce na plošině samotným reaktorem. Zato některé doprovázející pracovnice České televize zůstaly dobrovolně před branou elektrárny a při zpáteční cestě si přesto stěžovaly, že cítily v obličeji to ozáření.  

Ve Slavěticích jsme odbočili na Dalešice a jeli podle vodní stejnojmenné vodní nádrže do Valeče a Dolních Vilémovic, kde jsme si předem vyjednali otevření rodného stavení Jana Kubiše, jenž byl členem výsadku Anthropoid, jenž 27. května 1942 provedl atentát na Reinharda Heydricha. To stavení je nyní muzeem, v němž je možné shlédnout nahrávku o tomto odvážném činu i dokumentaci o krutých persekucích, které nastaly zejména po Čurdově zradě. Razie probíhaly až do září 1942 a často byly vyvražděny celé rodiny i lidé, kteří s atentátem neměli nic společného. Na druhé straně mnozí stateční vlastenci, kteří o Ogounových věděli ani při krutých výsleších nic neprozradili a byli popraveni. Znám rodinu, která byla do atentátu zapletena, ale odhalena nacisty nebyla. Šlo o rodinu gymnaziálního učitele prof. Josefa Ogouna, jejichž syn - budoucí Ing. Milan Ogoun (1921–2009) - byl v té době atletem SK Slavie a běhal hlavně čtvrtky. Po skončení studií se zabýval hlavně sluneční energetikou. Jeho bratr Luboš Ogoun (1924–2009) v těch dnech maturoval a po válce vystudoval Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy. Později se stal choreografem v Národním divadle v Praze a v divadlech v Plzni a v Brně.

Kubiš i Gabčík bydleli u Ogounů v Dejvicích už od 19. 5. a večer před atentátem probírali s řadou dalších lidí celou akci. Zraněný Kubiš se k nim vrátil ještě večer po atentátu na ošetření svých zranění. Zuřivost nacistů po smrti Heydricha se projevila jak vypálením Lidic a Ležáků, tak popravami celých rodin Kubišů, Valčíků a Opálků, jakož i dalšího čtvrt tisíce lidí, kteří třeba jen „schvalovali“ atentát. Před dvěma lety jsme na Slovensku navštívili rodný dům Jozefa Gabčíka, ale až teď ve Vilémovicích jsme se dozvěděli, že na Slovensku se žádné pronásledování příbuzných parašutistů nekonalo.

Do muzea jsme přijeli v 17. h a strávili jsme tam velmi nabitou hodinu. Teprve pak jsme se po skupinkách vydali do cíle v Třebíči přes Klučov a Střítež a už na okraji Třebíče nás dostihl slejvák i bouřka, takže jsme se sice trochu schovávali, ale brzo jsme docela promokli. Naštěstí do cíle to byl už jen 1 km, takže jsme dorazili do tělocvičny Střední školy stavební v ulici, která nese Kubišovo jméno.

Netrvalo dlouho a pro mne přijel můj dlouholetý kamarád Kapuca z doby, kdy jsme v letech 1955–1963 pořádali meteorické expedice organizované třebíčským rodákem astronomem Zdeňkem Kvízem (1932–1993) a jeho odchovancem byl právě on, který se těch expedicí velmi aktivně zúčastnil.  Vyzvedl mne svým autem a tak jsem dostal u Kaňkovských dobrou večeři, ale vrátil jsem se ještě na brífing. Tam se s námi rozloučili jednak Sanny a Eddy, ale také Nemilosrdný Samaritán a Janet; první tři rovněž ze zdravotních důvodů. Další taškařici vymyslel komitét pro oslavy. Podél delší osy tělocvičny se seřadili ebipikli podle ročníku, v němž jeli poprvé. Kupodivu z I. ročníku jsme byli ještě tři, pak byla ale pauza a s rostoucím pořadovým číslem Ebicyklů přibývaly chumáče nováčků. To vše pak skenoval Matenův dron.

V. etapa (Čt 8. VIII.): Vysočinská

Třebíč – Benetice – Bochovice  – Otín  – Měřín  – Netín  – Radostín n. Oslavou  – Ostrov n. O. – Žďár n. Sázavou

Ráno mne Kapuca přivezl do tělocvičny, odkud jsme nejprve jeli na hvězdárnu Zdeňka Kvíze, protože ten deštivý večer nemělo smysl tam zajet. Ráno jsme vyjeli na Hvězdárnu snadno těsně po 9. H. Docela jsem žasnul, jak od naší poslední návštěvy Hvězdárna prokoukla. Mají pro návštěvníky moderní dalekohledy a evidentně šikovný štáb vedený Mgr. Janou Švihálkovou. Na Hvězdárnu také přišel prof. Rudolf Fišer, astronomický fanoušek i cyklista, jenž pak řadu ebipiklů provedl Židovskou čtvrtí. Věnoval jsem mu jménem Ebicyklu naši Ebiknihu a on mi zase daroval knihu o této unikátní památce. O zapsání třebíčské Židovské čtvrti do seznamu UNESCO (rok 2003) se nejvíce zasloužil Ing. arch. Lubomír Herzán, donedávna městský architekt.

Z hvězdárny jsem vyjížděl až v 10:45 h, ale ještě jsme sjeli do Třebíče na náměstí, protože dva lidi z naší party chtěli navštívit místní knihkupectví, aby si tam koupili knižku TV rozhovorů Štefan Hríb - JG. Kája Trutnovský však narazil, protož knihkupec se podíval do počítače a řekl mu: „Takto se mne nikdo neptal“, což Kája bral jako informaci, že knihu v prodejně nemají a odešel. Pak tam přišel další ebicyklista a knihu si koupil a ten knihkupec, když viděl na obálce mé jméno, tak si vzpomněl na televizní seriál Okna vesmíru dokořán, což už bylo hodně dávno a tak nahlas uvažoval, zda je ten Grygar ještě naživu. Tak se dozvěděl, že těm nakupujícím hlídám dole na náměstí kola, a kdyby mohl na pár minut zavřít krám, že by mne mohl pozdravit. Načež ten dobrý muž vykřikl: „Tak on je tady – a živej?“ Kája se tím pádem vrátil pro knížku, ale už žádná nezbyla. Knihkupec mu nabídl, že ji doobjedná a v úterý bude na prodejně. Kája nemohl tak dlouho čekat, ale když pak projížděl Velkým Meziříčím, tak tam tu knihu měli.

Po tomto intermezzu jsme se před polednem vydali na trasu, ale v Otíně jsem spolu s dalšími ebipikly opustil doporučenou trasu a dostali jsme se navzdory uzavírce do Měřína na oběd. Pak jsme podjeli dálnici D1 na Netín, Radostín a Ostrov do Žďáru. Dost jsme spěchali ubytovat se do střediska Active, ale narazili jsme na zamčené dveře. Martin Křižovič byl totiž nečekaně opuštěn svým pomocníkem a tak pendloval mezi hvězdárnou a ubytovnou. Ubytování lehce komplikoval požadavek, že naše kola byla zaparkována na dvoře chráněné obrovskou kovovou závorou na kolečkách, takže kdokoliv něco potřeboval z kola odnést, tak musel mít od té závory půjčený jediný klíč. Kromě toho v budově jsme nemohli být v cyklistických střevících a přezouvali jsme se do papučí na schodech u vchodu.

Našli jsme aspoň docela prázdnou restauraci, přímo naproti střediska a tak jsem se s dalšími ebipikly rychle a dobře najedl a kvačili na mou besedu v sále kousek nad hlavním náměstím. K mé radosti jsem mezi účastníky uviděl paní Pavlu Eliášovou se synem Stanislavem. Pamětníci prvních ročníků pamatují jistě ještě na zakladatele hvězdárny ve Žďáru pana Stanislava Eliáše (8. 11. 1939 – 27. 1. 1990], pod jehož vedením byla hvězdárna otevřena v roce 1984, ale bohužel předčasně zemřel. Tehdy jsme s jeho pomocí několikrát ve Žďáru organizovali Ski & Teleskopy a jednou také Rej. S rodinou Eliášových udržuje má rodina dlouholeté styky a tak mne velmi překvapilo, že mi paní Eliášová upekla na další cestu krabici štrůdlu. Štrůdl výborně odolával horkému počasí i hrabošům.

Po návratu z přednášky se konalo ve středisku Aktiv pasování nováčků spojené s obvyklým grilováním, na něž se nejvíce těší Iljušin, který už má vždy připravené důmyslné otázky. Letos to byli dva adepti do Roty Mladších Práčat: Vojta Poupa a Matyáš Dostál. Po následném brífingu jsme rychle zalehli, protože nás čekala další etapa plná kopců.

VI. etapa (Pá 9. VIII.):  Ehrenbergerova

Žďár n. S. – Nové Město n. Mor. – Skalský Dvůr – Bystřice n. Pernštejnem – Vír – Rovečné – Olešnice – Rozsíčka –Sulíkov – Vřesice – Vranová – Letovice

Již v 9 h jsme za krásného počasí vyrazili na trasu směrem na Nové Město n. Mor., kde jsme projeli náměstím, na němž je instalována nejslavnější socha Jana Štursy (*1880 v N. Městě; +1925 v Praze) Raněný (1915–1921). Vznikla jako sochařova reakce na hrozné zážitky z I. světové války a patří k nejvýznamnějším průkopnickým českým sochařským dílům minulého století. Dále jsme pokračovali přes Zubří a Vojtěchov k hotelu Skalský Dvůr.

Zažil jsem tam v dobách totality řadu naprosto neuvěřitelných celostátních fyzikálních seminářů, které organizoval náš (tj. Staršího Práčete a mne) učitel základního kurzu fyziky na Masarykově univerzitě  (tehdy pouhý asistent; dnes univ. prof.) Martin Černohorský (*1923). V dobách cenzury a kádrování tam probíhaly naprosto svobodné přednášky a ještě svobodnější diskuse nejenom o fyzice, ale i filosofii, jichž se zúčastňovali přední odborníci z celého Československa. Až po převratu v r. 1990 jsem se dozvěděl, že náš učitel v té době byl jedním z nejproduktivnějších vydavatelů samizdatu (Libri prohibiti), do něhož zapojil mnoho slušných a vzdělaných odborníků. Po převratu se stal zakladatelem a prvním rektorem Slezské univerzity v Opavě a Karviné. Tam dnes působí vynikající čeští matematici a astrofyzici Jaroslav Smítal a Zdeněk Stuchlík, kteří jsou zakladateli slezských vědeckých škol.

Na schodech hotelu jsem si dal z nostalgických důvodů svačinku a jako na zavolanou právě v té chvíli dorazil autem Karel Strašil, který mi přivezl pár tkaniček do mých cyklistických treter. Při ranním nazouvání treter se mi totiž současně na obou tretrách tkaničky přetrhly. Karel mi zrovna nabízel, že mi koupí něco k snědku, protože měl ten den auto místo bicyklu, což souviselo s tím, že Kája Trutnovský si nechal doma klíče od zámku na kolo… To se nedá vymyslet.

S novými tkaničkami jsem pak snadno pokračoval částečně po cyklostezce do Bystřice n. Pernštejnem, kde jsme si nechali poradit, kde je tam dobrá hospoda na oběd. Do hospody jsme přijeli těsně před 13. h a pokračovali dál přesně za hodinu směrem na Vír, což byl divukrásný sjezd do údolí Svratky pod přehradou. Za Vírem jsme odbočili z doporučené trasy do táhlého kopce na Rovečné a pak na vrcholu stoupání na křižovatce tvaru T jsme odbočili doprava a prakticky po rovině dojeli do Olešnice, která však zrovna měla rozkopanou hlavní silnici. Přesto jsme se do centra dostali po celkem slušně vedené objížďce pro autobusy. Uprostřed obce jsme si však nebyli jisti, kudy dál, takže jsme oslovilli větší rodinu, která tam zrovna šla. Všichni byli velmi ochotní, ale každý měl jiný názor na to, kam máme dál jet na Rozsíčko. Nakonec jsme to nějak zprůměrovali a do Rozsíčka se rychle dostali. Pokračovali jsme pak přes Sulíkov a Vřesice do Vranové, kam se před časem z Poličky přestěhoval Ing. Roman Ehrenberger. I v Poličce jsme už jeho původní hvězdárnu dvakrát navštívili, ale když se teď přestěhoval do krásného nového domu ve Vranové, tak si souběžně pořídil nádhernou hvězdárnu vybavenou velkým dalekohledem, který mu umožňuje i odborná pozorování proměnných hvězd. Naše parta dorazila na místo v 17.40 h.

Do péče o dojíždějící ebipikly se zapojila celá rodina. Navíc tam byla i domácí zvířena, počasí nádherné, takže jsme nespěchali a Ehrenbergerovy dočista vyplenili. Navíc k nim přijel autem i letovický astronom-amatér Dr. Jaroslav Chloupek (*1932), jenž se už v minulých ročnících s námi vídával, když jsme projížděli nebo měli etapu v Letovicích. Tak se díky Ebicyklu podařilo oba astronomické nadšence propojit. Odjížděli jsme pak do cíle v Letovicích až v 19:15 h. Do cíle to bylo snadné a z kopce podél Křetínské vodní nádrže jsem docela svištěl.

Ubytovali jsme se na okraji Letovic poblíž hlavní železniční tratě Brno – Česká Třebová, takže jsme co chvíli naslouchali charakteristického randálu projíždějících osobních i nákladních vlaků. Středisko Letokruh je mnohopatrové, takže v přízemí v šatnách jsme zaparkovali kola a v patrech jsme bydleli. Starší Práče a já jsme měli přepychové apartmá v nejvyšším patře sami pro sebe a s kompletním příslušenstvím. Hned vedle Letokruhu byla do noci otevřená pivnice, kde nás výčepní povzbuzoval k pití, protože mu docházel naražený sud a váhal, zda má narazit ještě další. To bychom tam ovšem museli zůstat do rána, ale čekal nás ještě brífing před poslední etapou, takže jsme naražení museli vzdát.

Na brífingu jsme se dozvěděli, že je možné jet cyklostezkou do Svitávky, což byla trochu zrádná informace.

VII. etapa (So 10. VIII.): Drahanská

Letovice  – Svitávka  – Boskovice  – Valchov – Ždárná–  Protivanov – Niva – Drahany – vojenský újezd Březina – Prostějov.

Z Letovic jsme vyrazili v 9:15 h na zmíněnou cyklostezku, která vedla podle železniční tratě a zpočátku to byla pěkná asfaltka. Postupně se však zhoršovala a nakonec už to byla úzká vyjetá kolej v trávě, místy silně bahnitá, což pro mého favorita opravdu nebylo. Nakonec jsme však do Svitávky šťastně dojeli a vydali se po frekventované silnici 150 do Boskovic. Pozdě jsem si všiml, že souběžně s tou silnicí vede cyklostezka až do Boskovic. Výšlap na náměstí v Boskovicích je dost strmý, ale míň než jsem čekal. Odtamtud jsme se celkem snadno promotali do další kopcovité výpadovky, kde jsem ovšem přejel v kopci odbočku k hvězdárně, takže jsem se musel o dvě křižovatky vrátit. Pak už to byla brnkačka k budově ZUŠ v Šemberově ul., kam jsme dorazli v 10:45 h. Čekal na nás vedoucí Hvězdárny Ing. Pavel Kopecký, Ph.D. Hvězdárna je umístěna až na střeše školy, takže z jejího okolí je krásný výhled na Drahanskou vysočinu. Hvězdárna funguje na telefonické objednávky; pochopitelně za jasných nocí.

Od Ing. Kopeckého se nám dostalo varování, že je před námi mnoho kopců a tak jsme odtamtud vyrazili v panice už v 11:30 h, opět po silnici 150. Kopce to byly opravdu dlouhé a strmé, takže jsem v jednom stoupání dokonce musel jít několik set metrů pěšky. Měli jsme ale štěstí, že na vrcholu stoupání ve Žďárné byla docela bytelná restaurace s kouzelným názvem Miláček s velmi prostornou zahradou, takže jsme si pohodlně zaparkovali kola a dobře se najedli.

Přijeli jsme tam ve 12:40 h a do Protivanova jsme vyráželi kolem 14:30 h. Tam byla zrovna slavnost, takže nás konferenciér vítal z pódia, kolem něhož probíhaly soutěže pro děti. My jsme však hbitě pokračovali dál do vojenského prostoru Březina, který je průjezdný pro auta i kola, pokud se tam neodbočí do lesa nebo zastaví. Byl to docela dlouhý a na zápěstí náročný sešup. Jen někteří borci zápěstí nepoužívali a jeli jako vítr až na úroveň Plumlovského zámku a přehrady. Pak byly ještě nějaké komplikace s uzavřenými mosty před Prostějovem, ale už nic nás nemohlo ohrozit a v 17:15 h jsme už zaparkovali u Reálného gymnázia a základní školy.

Jde o moderní velmi rozlehlou stavbu, v níž se dalo snadno zabloudit. Hlavně tam však mají tělocvičnu, kde je dokonce tribuna pro diváky, takže prostoru na spaní bylo dost; také proto, že nás postupně opouštěli další ebipikli většinou z pracovních důvodů.

Po umytí a utáboření v tělocvičně jsme se vydali na lov potravy, a to se ukázalo docela náročné, protože nikde v okolí nebyla restaurace, kde se vaří. Nakonec jsme po usilovném pochodu takovou restauraci našli a docela dobře se najedli. Musel jsem mírně chvátat, protože ve 20 h. jsem měl v respiriu školy přednášku na téma „Mnohopásmová astronomie“.

Měl bych ovšem připomenout, že Vatikán přednášel v Galerii Reistna ve Valticích, kde měl předtím promluvu při večerní mši sv., dále to zopakoval ve Znojmě, Třebíči, Žďáru a Letovicích, kdy po odsloužení mší měl ještě besedy s posluchači přímo v kostele. Jeho fyzická i psychická kondice je opravdu obdivuhodná.

Po skončení přednášky v respiriu jsme se přesunuli do menšího sálu, kde nám náš hostitel ředitel gymnázia RNDr. Ing. Rostislav Halaš věnoval neuvěřitelné množství piva na doplnění vypocených tekutin. Tam také proběhlo slavnostní ukončení 36. ročníku pokřikem.

Letošní ročník měl mnoho vrcholů. Především oslava 1 milionů km je unikátní v dějinách Ebicyklu a Komitét pro oslavy (Melantrich a Phobos) byl až neuvěřitelně akční. Další ozdobou byl Vatikán se svými akcemi po cestě a za plného nasazení na trati. Na počest Ebicyklu zajel Myšák brzy po skončení ročníku v 24h závodě svůj osobní rekord 552 km. Nejmladší účastníci Ebicyklu byli další ozdobou, protože se jím šlapalo dobře s neumdlévající energií. Do přípravy i realizace celého ročníku se zapojili prakticky všichni účastníci a vše se odehrávalo v báječné atmosféře. Ostatně i počasí spolupracovalo; nebyla taková vedra jako v předešlých dvou letech. Na začátek celého ročníku přijela jednak Královna, ale také Luboš Glac a Olga Koebilka. A to vše se odehrálo ve sklípku Mistra Blatnického, jehož pohostinnost je příslovečná.

Ebilog (Ne 11. VIII.)

Prostějov – Olomouc hl.n. – Praha hl.n. – Opatov – Hostivař

Původně vše vypadalo velmi jednoduše. Hydromechanik II. včas koupil rezervace pro kola na dopolední rychlík Slovácký expres a já jsem si koupil navíc rezervaci pro kolo z Prostějova na rychlík do Olomouce. Jenže po zranění Hydromechanika pádem ze štaflí a předčasném odjezdu Sira jsem byl v nouzi, protože mám potíže se vzpíráním bicyklu na háky i do úzkých schůdků ve dveřích do vlaku. Pak se ukázalo, že podobný problém řeší také Boženka, která měla jízdenku a rezervaci z Olomouce do Č. Třebové naštěstí na stejný rychlík. Tak jsme se rozhodli, že si vzájemně pomůžeme.

Vyjeli jsme v neděli ráno ze školy na prostějovské nádraží už v 7:30 h a tím pádem jsme stihli osobní vlak z Prostějova do Olomouce, který bere kola i bez rezervace. K našemu úžasu týmž vlakem jeli také Tarantule a Milan Antoš. To byla další výhra, protože jsme byli už čtyři. V Olomouci jsme hladce vystoupili v 8:30 h a měli přes 2 h času na rychlík do Prahy s odjezdem v 10:30 h. Čekání jsme strávili ve stínu před nádražím, kde byly stolečky i židle a vchod do prodejny, kde jsme si koupili i jídlo a pití.

Rychlík R890 přijel s malým zpožděním a bylo štěstí, že jsme měli silné borce, protože Boženka se nemohla kvůli překážejícím kočárkům dostat ve vagonu k háku, kde měla rezervaci, takže přiklusala k našemu vagonu. Zde naštěstí byl jeden hák volný, takže všechno dobře dopadlo. V Třebové ji hoši pomohli s kolem a na nástupišti čekal manžel Jirka. Milan vystoupil v Pardubicích, ale Tarantule jel naštěstí přes Prahu, takže mi sundal kolo z háku a vynesl z vlaku. Bylo 13:15 h, když jsem z nástupiště vezl již napakovaného favorita do výtahu z nástupiště do přízemí nádraží.

Pražské nádraží je propojeno výtahy i s metrem C, ale je na nich výstraha, že kola do výtahu nesmí. Takže z toho přízemí do suterénu metra jsem se s napakovaným kolem hmoždil po schodech a okolní lidé mne nabádali, abych jel výtahem… Na metru C na Opatově pro jistotu žádný výtah není, takže jsem v opačném směru vyručkoval s favoritem do přízemí. Pak už to byla brnkačka, takže ve 14:15 h jsem ukládal favorita do sklepa a 36. Ebi pro mne skončil.

Praha 13. IX. 2019
pH S.J.

Základní statistické údaje XXXVI. Ebicyklu

• Souhrnná nominální délka etap:  476 km
• Průměrná délka etapy:  69 km
• Ebicyklisté, kteří jeli alespoň jednu etapu na kole: 52
• Věkové rozpětí:  9–83 roků
• Zastoupení žen: 35 %

Má vlastní statistika

Č. etapy                 Délka (km)

• I.                                65     
• II.                               87            
• III.                              73
• IV.                              75
• V.                               56
• VI.                              67
• VII.                             58

Celkem                       481  km    

(Prolog a Ebilog         +21 km)

Průměrné rychlosti v etapách: 9,7–12,4 km/h

Maximální rychlost    47 km/h

V přípravě jsem najel 730 km

Zhubl jsem o 1,5 kg

Jízdné Praha-Mor. Písek 197 Kč; Prostějov-Praha 173 Kč. Celkem 370 Kč.