Ebi 2017 - Hejtman

Pocta RNDr. Eleméru Csereovi (16. 1. 1917 – 29. 10. 1992)

Připomínka

Vladimíra Karla ( - 1989)
Marka Vorla ( - 1991) Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994)
Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)
Lišáka (Fotografa) Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005)
Kouzelníka Žita PaeDr. Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 18. 10. 2006)
Dušana Krchy (11. 3. 1953 - 17. 12. 2007)
Freddyho Vaclíka (25. 12. 1942 - 11. 8. 2010)
Kosmasky Ing. Evy Krchové (24. XI. 1953 - 1. IV. 2012)
Ottakara L. RNDr. Karla Hájka (9. 1. 1953 - 6. 3. 2014)
Mgr. Daniely Setteyové (30. 8. 1954 - 1. 10. 2014)
Dušana Valla ( - 11. 7. 2017)

Ebiprolog

Praha, Hostivař – Žilina

Má letošní příprava nebyla tak intenzivní jako vloni, takže jsem natrénoval jen 890 km. Svého ebifavorita De Luxe jsem však ještě v červnu dodal do STK Hydromechanikovi II., abych neměl problémy s přejímkou stroje na startu. Při vjezdu do série dvou hlubokých okrouhlých děr v asfaltu jsem totiž při návratu z Ondřejova zničil ráfek zadního kola. Vyhnout nešlo; předjíždělo mne právě auto velmi těsně, protože v protisměru na okresce jelo zrovna jiné auto.

Hydromechanik II. ve spolupráci se Sirem také iniciovali včasnou objednávku rezervací pro bicykly do rychlíku z Prahy do Žiliny, takže jsme měli předem vše 2 měsíce předem zajištěno na Ex 143 Petr Bezruč, který vyjel z Prahy v 12:22 h a měl být v Žilině v 17:35 h, čili s předstihem před ubytováním a slavnostním zahájením. Rychlík dokonce přijel na čas, což je v současné době výluk na všech tratích nevídané. Rezervace pro kolo a místenka k sezení přišly na 82 Kč; pak se ještě platila úschova během přepravy dalších 80 Kč. Na úschovné jízdence, kde jsem musel uvést, jak se jmenuji a kde bydlím, ještě stálo: „Za kolo si ručí cestující“ a dále: „Pozor, mějte na kole dobře upevněné“, což asi překládal do češtiny nějaký stroj.

Z domova jsem vyrazil kolmo s kompletním báglem v 11:05 h a odjel na stanici metra C Opatov, což jsou necelé 3 km, takže jsem byl poměrně brzo na pražském Hlavním nádraží, kde jsme si dali sraz u severního východu na perony v 11.55 h. Vždy hraji tu hru, koho z ebipiklů potkám před startem ročníku jako prvního.

Tentokrát to byla hra na schovávanou, protože jsem vyjel s bicyklem po šikmém pásu do centra I. patra nádražní haly, kde bývá chumel lidí zírajících na elektronické panely s indikacemi nástupišť odjíždějících vlaků, tak jsem najednou jsem zaslechl docela slabounké „z.d.e.“. Otočil jsem se tím směrem – nikdo z ebipiklů tam nebyl. Pomyslel jsem si, že to byla asi halucinace, ale v té chvíli opět zaznělo slabě totéž, ale z jiného směru – a zas tam nikdo nebyl. Už jsem si připadal jako v Jiříkově vidění, vlastně slyšení, a až asi napočtvrté jsem zahlédl bílou hlavu Hydromechanika II., který ten pozdrav vždy zavolal skrývaje se za některým z čekajících pasažérů, takže proto byl zvuk tlumený a Hydromechanik neviditelný, asi tak jako velvyslanec Schapiro pro Ovčáčka Čtveráčka na Hradě.

Chvíli mi trvalo, než jsem ho přesvědčil, abychom se přesunuli k severnímu východu na nástupiště, kde už čekal Sir, jenž dojel z Kladna. Byli jsme tedy všichni, protože Královna, která měla s námi tu rezervaci, musela se zdravotních důvodů odřeknout, a její místenku vydražil další opěšalý zájemce Podžito, který však nastupoval až v Pardubicích.

Rychlík přistavili včas, takže jsme celkem snadno ve vzájemné spolupráci navěsili v našem vagóně kola na háky a usadili se pohodlně v přilehlých sedadlech v klimatizovaném vlaku. Tentokrát jsme se museli připravit na velké horko, které se právě rozlévalo po celé Evropě. Bylo téměř jisté, že tak žhavý Ebicykl jsme ještě nikdy nezažili. V Pardubicích přisedl Podžito, který rovněž pro zdravotní problémy musel letos jízdu vynechat, ale udělal si aspoň vlakový výlet do Žiliny.

Cesta byla opravdu kromobyčejně hladká a během jízdy se nic zvláštního nestalo. Když rychlík dorazil do Žiliny, čekal na nás na nástupišti uvítací výbor včele s Dalimilem, a tak nám pomohli dostat se hladce z nástupiště do podchodu a pak nahoru do východu z nádraží. Sloužili nám i jako vodiči na jízdě do nedalekého cíle – Gymnázia sv. Františka z Assisi na ul. J. M. Hurbana 44. Slabě po 18. h jsme se ubytovali a po krátké pauze přesunuli do Radniční restaurace na Mariánském nám., kde už byla řada ebipiklů, kteří přijeli před námi a kde Markytán K. připravili setkání s matkou a tetou slavného slovenského cyklisty Petera Sagana, jenž má planetku (27896) Tourminator, kterou objevili v r. 1996 ebicyklisté A. Galád a Mateno.

Setkání s oběma dámami bylo pozoruhodné hlavně tím, že zatímco Saganova maminka byla velmi tichá, tak její sestra středoškolská učitelka sloužila jako tisková mluvčí tiskové mlčí. Obě dámy obdržely kytice a osvědčení o Saganově planetce. V každém případě to bylo příjemné setkání, protože počasí nám přálo a jídlo bylo dobré, takže jsme se rozloučili až po 20. h., kdy už nad námi zářil Měsíc v první čtvrti. V itineráři máme nyní novinku, že pro každou štaci se uvádí pro daný den východ a západ Slunce. Na Slovensku je to zvlášť důležité, protože geograficky leží dost daleko na východ od 15° vých. délky, kde je sluneční čas v souladu s občanským; pochopitelně v létě je tam ještě hodina navíc. Tento posuv ovšem nerespektuje teplotní profil dne, takže fakticky bývají při jasném počasí nejvyšší denní teploty až mezi 16. až 18. hodinou letního času.

Ve 22 h se konalo v krásné tělocvičně Gymnázia slavnostní zahájení XXXIV. ročníku. Drželi jsme minutu ticha za Dušana Valla, který zemřel náhle těsně před Ebicyklem. Velmi jsme si vážili toho, že Kája Vallová na Ebicykl přijela a mohla tak pocítit solidaritu ebipiklů, která se už v podobných situacích vícekrát osvědčila.

Na poslední chvíli se tentokrát řada ebipiklů omluvila, takže z přihlášených 60 se letošního ročníku zúčastnilo jen 47 ebilidí. Markytán K. se postarala o zaslání zdravic nepřítomným, což tentokrát vyžadovalo více práce než obvykle. Mateno pojednal o nedělní etapě, která bude náročná, protože vede hornatým terénem s očekávaným převýšením 1 463 m a klesáním 1 298 m. Cykloradka rozdávala pohlednici z loňského Ebicyklu Moravský Chobot, na základě snímku, který tehdy pořídila hned v I. etapě poblíž Zašové těsně po vyplenění rodiny Bludného Holanďana. Kolem 23. h první brífink skončil a jali jsme se rychle ukládat na kutě.

I. etapa – Horská

Žilina – Rajecká Lesná – Fačkovské sedlo – Klačno – Kláštor p. Znievom

Na ráno jsem si musel nařídit budíka, protože jsme se domluvili, že někteří z nás půjdou na ranní bohoslužbu, kterou sloužil Vatikán I. v přilehlé gymnaziální kapli. Nakonec nás na té ranní mši už v 8:30 h bylo poměrně hodně. Vatikán ji obětoval památce našich zesnulých ebipiklů a docela dlouho nám trvalo, než jsme ten seznam měli kompletní. Ve svém kázání hovořil o Ebicyklu a o tom, jak se dostal ke svému povolání.

Pochopitelně jsem se tím pádem hodně zpozdil při odjezdu z Gymnázia. Vyrážel jsem téměř poslední v 9:45 h, ale naštěstí jsem na Mariánském nám. zastihl ještě menší houf. S ním jsem se docela rychle propletl ranní Žilinou na pozorovatelnou na Malom Diele, kam jsme dojeli v 10:20 h navzdory závěrečnému strmému stoupání. Tam nás přivítal vedoucí hvězdárny RNDr. Miroslav Znášik, který nám ukazoval Slunce a dokonce planetu Venuši na denním nebi pomocí dalekohledu MEADE LX200R. Hned vedle hvězdárny mají v Žilině přes cestu hřbitov; tak nevím, zda vtom není nějaká symbolika.

Na hvězdárně jsme se rozloučili v 11 h a sjeli celý ten kopec dolů a pak po trase trolejbusu přes nový moderní areál Žilinské univerzity jsme se dostali na trasu přes Turie, kde jsem poprvé viděl všechny hřbitovní pomníky ozdobené zářivými květy. Bylo mi to divné, že všude jsou nádherně barevné květiny a teprve při dalších takto vyzdobených hřbitovech jsem seznal, že ty květiny jsou umělé. Před Rajeckými Teplicemi jsme zajeli do obce Poluvsie k rodnému domku Jozefa Gabčíka (1912-1942) a tam jsme se u památníku naproti domku poklonili jeho památce a je z toho řada fotek. Na delší čas jsme pak zastavili v Kamenné Porubě, protože nebylo jasné, kudy dál. Až místní obyvatelé nás nasměrovali, jenže jsme museli vynechat návštěvu hvězdárny Galileo, která byla od cesty bokem.

Když jsme sjeli na hlavní silnici, tak jsme předjeli přespolního běžce, který nás ale v prvním kopečku doběhl a předběhl. To se pak mnohokrát opakovalo, takže jsme s ním marně soupeřili až skoro do zastávky na oběd. Teprve ve 14:50 h jsme dojeli do Rajecké Lesné a odbočili do vsi k restauraci a také na prohlídku Slovenského Betléma u místního kostela. Nápad kněze Vojtěcha Valenta realizoval Jozef Pekar z Rajeckých Teplic, jenž do biblického prostředí včlenil obrazy z dějin slovenského národa. Dílo bylo dokončeno v r. 1997. Ocenili jsme chládek v budově Betlému a takto posíleni na vrcholové stoupání do Fačkovského sedla jsme vyrazili k nejvyššímu bodu letošního ročníku. Větší část stoupání jsem pohodlně vyjel na kole, ale poslední 2 km už byly na mne moc strmé, takže jsem kolo vedl a na vrcholu (792 m) jsem byl v 18:05 h. Procházel jsem tedy i tou vlásenkou, kde v r. 1994 vyhasl život Róberta Rosy.

Na vrcholu jsem se dlouho nezdržel a začal hned sjíždět dolů do Klačna. Někde v polovině klesání opravovali tandemáci Kája a Pája. Až pak jsem se dozvěděl, že se jim ráfek při 7km brždění z kopce přehřál a lítaly od něho dokonce jiskry. Další část cesty jsem jel s Iljušinem a znovu tam byl docela solidní táhlý kopec u Predvrícka (570 m). Následoval pohodlný a rychlý sjezd do Kláštora, kde jsem řadu ebipiklů dojel. Také bylo půvabné, jak nám k tomu sjezdu zvonily zvonečky velkého stáda ovcí nalevo od silnice.

V Kláštore jsme jeli přímo do školy, kterou už dobře známe, protože tam Markytán K. dlouho učila. I tentokrát nám tam zařídila jako správná Markytánka večeři. Háček byl ale v našlapaném časovém rozvrhu. Měl jsem přijet v 19:30 h, ale dorazil jsem až 19:40 h, takže podle rozvrhu jsem se měl během 20 min umýt a povečeřet. U vchodu do budovy se mne nějaká místní dáma ptala, zda přednáška začne přesně ve 20 h, jak stálo na pozvánce. Zklamal jsem ji, že začnu asi o 20 min. později. Ta paní se zděsila, a řekla, že tak dlouho čekat nemůže a že teda jde domů.

Do jídelny už ve 20 h skutečně nastoupili účastníci přednášky, kterou jsme měli mít společně s Vatikánem. Ocitl jsem se v prekérním postavení. Posluchači koukali do talíře, jak se cpu a hlavně jak piju po způsobu velbloudů nekonečné množství vody. Nakonec mne zachránil Vatikán, že začal vyprávět on. Mimochodem, on je naprosto neuvěřitelný cyklista. Přestože se musel v Žilině po mši převléci do cyklistického a řeholnice mu připravily oběd, tak byl v Kláštore včas a po jídle. Přitom, pokud vím, moc netrénuje.

Naše dvojpřednáška byla docela dlouhá, a ještě se prodloužila četnými dotazy, takže skončila v době naprosté tmy. Jelikož jsem měl vyjednáno spaní u Žilinských, tak jsem se musel i s bicyklem přesunout zpět do centra městečka a napůl potmě uložit kolo a vybrat si věcí na spaní dříve, než začal brífink. Sotva skončil, tak jsem padl na postel a myslím, že jsem usnul o pár milisekund dříve, než jsem na ni dopadl.

II. etapa – Kremnická

Kláštor – Velký Čepčín – Sklené – Turček – Kremnica – Žiar n. Hronom

Ráno nás čekala Snídaně v Trávě u Markytánky. Bylo toho jídla víc než dost a tak jsme plenili a plenili. Následkem toho jsem startoval v 11:10 h.

První občerstvovací stanici jsme si zřídili v Turčeku, kam jsem dorazil ve 14:30 h a kde mi pomohla Linda s výběrem studeného nealko pití, což jsem pak využíval dost soustavně i na další štacích. Jsou to jakási ochucená nealkoholická piva a dá se to pít právě v horku. Ten den už slunce hodně připékalo a ve stínu bylo přes 32° C v pozdním odpoledni. Nezdržel jsem se sice dlouho, ale výjezd na vrchol u Kremnických Baní (767 m) mi dal zabrat, takže jsem se dost opozdil.

Neodbočil jsem proto ani ke geografickému středu Evropy u gotického kostela sv. Jána, který je dost daleko stranou hlavní silnice. Domníval jsem se, že závěrečná část pelotonu je daleko přede mnou, ačkoliv oni se ve skutečnosti vydali právě k tomu geografickému středu. Snažil jsem se do nejrychleji sjet dolů do Kremnice, což byl ovšem docela nekonečný sešup do 527 m, a pořád nikde nikdo. Navíc jsem projížděl stavbou nějakého podzemního tunelu souběžného s rozrytou cestou plnou rozházených šutrů, takž jsem musel často uhýbat náklaďákům v obou směrech neustále popojíždějícím. Z jejich motorů sálalo takové horko, že to bylo skoro na zalknutí.

Nakonec jsem v Kremnici v 16:15 h uhnul z trasy itineráře a namířil si to po hlavní silnici I. třídy č. 65, což se ukázalo jako velmi prozíravé. Vlivem objížděk tam byl minimální provoz výhradně osobních aut. Kromě toho silnice měla odstavné pruhy vhodné pro chodce a cyklisty. Hlavně však k mému úžasu neustále vedla z mírného kopce, takže jsem nešlapal a jen se vezl rychlostí 25 km/h. Již v 17:30 h jsem brzdil u Hvězdárny a planetária M. Hella v Žiaru n. Hronom. Etapa měla stoupání 732 m a klesání 954 m.

Přivítal mne nový ředitel Mgr. Tomáš Dobrovodský a jeho velmi vstřícný tým, takže jsem měl dokonce privilegium usídlit se vjednom z inspekčních pokojů. Přestože v budově je jen jedna sprcha s teplou vodou, tím, že voda se stále ohřívá, se dostalo na všechny. Po očistě jsem se rozhodl najít parťáky k večeři někde v centru města. To se mi zčásti podařilo. Zčásti proto, že vytipovaná restaurace, která má na dveřích otvírací dobu do 21 h, byla už v 19 h zatvorená. Bodrý muž vida naše rozpaky nám dobře poradil, ať jdeme na centrální náměstí, a to se vydařilo. Fungovaly tam dvě kvalitní restaurace se zahrádkami, a všude už ebipikli plenili.

Večer kromě brífinku jsme ještě shlédli působivý film pro návštěvníky Planetária, který připravili jeho pracovníci a jímž jsme předali Ebiknihu. Prohlédli jsme si i některá zařízení hvězdárny, zejména Planetárium a jeho možnosti promítání. Na brífinku Mateno nabídl změnu trasy III. etapy, protože se mu podařilo zajistit návštěvu hvězdárny v Handlové.

III. etapa – Handlovská

Žiar – Handlová – Prievidza – Nováky - Partizánske

Ze Žiaru jsem vyrazil jako obvykle s poslední částí pelotonu v 9:40 h a pod vedením Matena jsme uháněli do Handlové. Dobře se nám jelo po silnici č. 50, kde byly široké odstavné pruhy. Dorazili jsme tam v 11:45 h, našli rychle i Hvězdárnu, která je fakticky v údolí na hlavním náměstí, a zase jsem zažil efekt, který mne zaskočil na nádraží v Praze. Opět jsem slyšel volání „z.d.e.“, a tak jsem se díval tím směrem – a zase nevidím nikoho. Pak se to ozvalo znovu ze stejného azimutu, ale zdálo se mi, že hlas přichází někde shůry. Konečně mi docvaklo, že na nás volá Melantrich z ochozu poměrně vysoko nad střechami domů a přímo vedle kopule hvězdárny.

Prohlídka hvězdárny stála za to. Sice jsme tam už kdysi na Ebicyklu byli, ale teď mi připadá, že tam nastalo jakési vzkříšení. Ujal se jí totiž Fabián Fantura a je na telefonu, takže si zájemci mohou zavolat a on za jasného počasí hvězdárnu na střeše Kulturního domu otevře. Velmi jsme si návštěvu užili.

V sousední restauraci jsme se pak najedli a ve 13:25 h vyrazili směrem na Prievidzu. Byla to sice hlavní silnice č. 50, ale měla odstavné pruhy, takže to nebyl problém. Bohužel právě před vrcholem stoupání se silnice zúžila a předjížděly nás kamiony a v protisměru další, takže to bylo docela složité, ale zvládli jsme to. Prievidzu samotnou jsme objeli a zamířili do Nováků. Ve stínu parku před náměstím jsem hlídal bicykly, když se ostatní vydali na zmrzlinu a dorazil i Pavel Kleczek, takže všechno bylo v cajku. V Novákách jsem si měřil čistý čas etapy, a takovou koincidenci jsem nikdy nezažil: strávil jsem ten den do té chvíle v sedle přesně 3h 33 min 33 s při průměrné cestovní rychlosti 13,3 km/h.

Cesta do Partizánského pak vedla po velmi frekventované výpadovce kolem mnoha továren, ale za Nováky jsme ji opustili a jeli souběžnou cestou, která není určena pro motorová vozidla. Od poslední návštěvy se však zhoršila, protože před Partizánským ji přehradila obří drůbežárna, takže jsme museli kus cesty jet po travnaté pěšince. Zastavili jsme se brzy za cedulí Partizánske, jelikož tam byl stánek, kde byla zmrzlina a kde už plenili dříve jedoucí ebipikli. Pak jsme se konečně vydali na hvězdárnu, kde nás přivítali ředitel Vladimír Mešter a náčelník Ebicykla Slovenských Astronómov Jan Horňák. Horko bylo pořád, i když už táhlo na 18. h.

Na hvězdárně byla horká sprcha, a i tam jsme se docela dobře vystřídali. Někteří ebipikli šli ještě na termální koupaliště v Malých Bielicách, ale já jsem si dal dvacet. Hlavní program nastal až po setmění, kdy jsme se sešli po dlouhé době u táboráku, kde kromě brífinku proběhl i pasovací rituál novicky Karin Smolkové.

Od doby, kdy s námi jezdí Iljušin, jde o velmi náročný proces, jelikož on je specialista na záludné otázky z astronomie, kosmonautiky, ale i ze znalosti lokomotiv různých typů, zvláště pak brejlovců. Myslím, že Karin měla před sebou téměř neřešitelný úkol ukázat, že umí Ebiknihu nazpaměť, a tak ji zachránilo jedině, že ji napověděl tzv. přítel na telefonu, a napověděl správně. Ve volné debatě pak připomněl Melantrich, že je prokázáno, jak ke kontaktu s náhodně určeným obyvatelem zeměkoule stačí zprostředkování mezi nanejvýš 7 lidmi. Jenže kam se hrabou na Iljušina, jenž když dostane otázku na jakékoliv téma, tak nejpozději ve třetí větě zahrne do odpovědi nějakou lokomotivu. Lokomotivy se zkrátka vinou jeho myslí jako pověstná červená nit. To vzápětí potvrdil sám Iljušin, protože ve své poznámce k Melantrichovu expozé zmínil lokomotivu Bardotku hned v první větě.

Po táboráku se ještě pozorovalo, ale ne dlouho, protože nás čekala další horká etapa. Sám jsem spal jako zabitej, což ovšem u mne není nic divného.

IV. etapa – Urmincká

Partizánske – Bošany – Nitrianska Streda – Urmince – Radošiná – Hlohovec

Ráno mne zviklal Vatikán, že se dá jet do Hlohovce kratší a méně kopcovitou cestou, ale pak zvítězil Mateno slibem, že mi bude dělat tempomat, jak to ostatně dělá pro značnou část pelotonu. Vyjeli jsme v 10:20 h z Hvězdárny a přes Brodzany a Nitrianskou Stredu jsme zabočili do Urminců, kde jsme jednak popili nějaké nápoje, a potom se i najedli v přilehlé pizérii. Dojeli jsme tam ve 12:30 a po hodině pokračovali. Cestou na oběd jsem si všiml pamětního kamene, který popisuje, jak jedna tamější obyvatelka, která uměla výborně německy, zachránila v době Slovenského národního povstání svou výmluvností místní muže před zastřelením německými vojáky, kteří je podezřívali z pomoci partyzánům.

Bylo opravdu strategické, že jsme se najedli už tam, protože na další zastávce u vyhlášené restaurace Gurmán v Nitrianské Blatnici měli už jen pití z chladícího pultu, a vevnitř to vypadalo, že podnikání vzdali už předloni. I když to podle itineráře vypadalo na odpolední idylu, nebylo to tak snadné. Jednak bylo čím dál větší horko a hlavně se stereotypně opakovala situace, že každá další víska byla v údolí, a pak následoval čím dál tím strmější kopec. Nejhorší z nich nás čekal za poslední hospodou po cestě v Horných Otrokovcích; to už jsem šel i kus pěšky. Teprve závěr byl příjemný. Náhle jsme pod sebou viděli jak jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích, tak panoráma Hlohovce. Proplétání městem nebylo jen tak; nebýt Matena, určitě bych zabloudil, ačkoliv bývám v Hlohovci dost často. Poslední prudký kopec na Hvězdárnu jsme už šli pěšky. Tam jsem se přivítal s ředitelem Mgr. Josefem Krištofovičem, Mgr. Karolem Petríkem a ovšem naší lokální markytánkou ebicyklistkou Valikou Rečkovou. Pro celý Ebicykl uvařila guláš, což teda vůbec není maličkost, a snesla by nám klidně i modré z nebe.

Pro mně bylo ovšem nejdůležitější starostí se osprchovat a převléct do svátečního outfitu, protože jsem měl od 20 h domluvenou veřejnou přednášku „Žeň objevů 2016“ v sále Planetária. Přišlo tam hodně posluchačů včetně řady ebicyklistů, i když měli ubytování ve škole daleko od hvězdárny. Objevil se dokonce i náš Hodinář Viliam Knapp z nedaleké Galanty, který s námi jel naposledy 22. Ebi v r. 2005. Po přednášce byla dlouhá diskuse do 22:30 h.

Sám jsem měl privilegium spát v přilehlé budově hvězdárny na posteli. Mělo to jednu fatální nevýhodu, že jsem nebyl na brífinku. Na to jsem ovšem přišel až následující den odpoledne. I v noci bylo tak horko, že jsem se několikrát probudil, což se mi stává v průměru jednou za 10 let.

V. etapa – Tropická

Hlohovec – Šaľa – Vlčany – Kolárovo – Imeľ – Hurbanovo

Už ráno bylo pořádné teplo. Tentokrát jsem vyjel relativně brzo v 9:25 h, protože nás čekala nejdelší etapa, byť téměř v rovině. Měli jsme nastoupat jen 272 m a naklesat 372 m. Po cestě nebylo moc stínu, a tak v každém vzácném případě jsem proto zastavil a pil. Na oběd jsme dojeli do Šaľy, což je velké město; má i své koupaliště na přehradě u Štrkovce. Našli jsme po bloumání centrem venkovní restauraci a pojedli. Vynikl při ní Pavel Kleczek, který nejprve vymontoval kolo a odnesl ho do servisu kvůli defektu na pneumatice. Posléze si pro kolo šel, ale servisman zjistil, že má i prasklou osičku kola. Nakonec to dopadlo tak, že do toho servisu odnesl celé kolo a Pavla jsme ztratili ten den definitivně z očí až do pozdního večera. V 15:15 h jsme dojeli do Vlčan, kde byla otevřená hospoda a ve stínu. Kromě pití kofol nám majitel nabídl možnost sprchovat se jemnou mlhou jdoucí před hospodou z větráku; skvělý vynález. Jeli jsme pak přes Kolárovo po hrázi a někteří ebipikli se odjeli zchladit pod mostem do Váhu, zatímco my méně zdatní jsme trávili siestu v klimatizované benzínové pumpě, kde nám postarší cikánka nabídla místo u venkovních křesílek, které měla obsazené svými dětmi. Vzápětí nás však žádala, abychom jí na ty děti přispěli.

Pokračovali jsme pak přes Nesvady a Imeľ do Hurbanova, kam jsme dorazili v 19:30 h. Našli jsme školu, kde jsme měli nocleh a pak jsem pěšmo hledal restauraci, kde jsme měli dokonce objednané večeře. Bloudil jsem dlouho a marně, až náhodou jel Mateno kolem a tak nám vysvětlil, že přece na včerejším brífinku říkal, že to je na opačném konci města, poblíž výpadovky na Imeľ. Šel jsem pěšky. V Hurbanovu ten den padl teplotní rekord 39° C, a mně se horkem rozlepila podrážka u cyklistické tretry, takže jsem navíc pajdal na jednu tretru. V pěkné restauraci byla už většina ebipiklů po večeři, ale jelikož jsme to všichni měli objednané, tak jsme námi vybraná jídla dostali. Sedělo se tam krásně, ale čekala mne další pajdavá cesta přes město do našeho ležení.

Během zpáteční cesty mi vyprávěla Ilona o své anabázi u lékaře v Šaľe, protože ji od rána začala silně bolet noha. Pan doktor ji nejprve napínal, že je to velmi vážné a hlavně drahé, ale pak se ukázal jako kavalír a dokonce znal majitele restaurace, kde Ilona měla schované kolo. Hydromechanik ji po ošetření u lékaře i s jejím kolem naložil do Vozové Hradby. Vůbec mu nedošlo, že by měl naložit také svou vlastní skládačku, kterou zaparkoval na náměstí před hospodou a na níž jezdí po městě, ale také absolvuje některé etapy, když za volant zaskočí Jenda Balík. Hydromechanik s Ilonou dojel hladce do Hurbanova. Jenže když zjistil, že kolo zůstalo v Šaľe, nažhavila Ilona telefon, sehnala svého dobrodince lékaře, aby zavolal majiteli restaurace s prosbou identifkovat Hydromechanikovo kolo, odvézt ho z náměstí a někde zamknout. Lékař to udělal a od restauratéra se dozvěděl, že Hydromechanik to kolo zaparkoval nezamčené, a přesto mu ho nikdo neukradl. Zbanální epizody se tak stal podivuhodný příběh, v němž všechno bylo jinak. Hydromechanik si pro kolo ještě týž večer zajel.

Ráno mi pak s Jendou Balíkem perfektně zafačovali toho žraloka na mé tretře. (Když jsem pak po návratu domu zašel k ševci, aby mi tretru slepil, pochválil Vozovou Hradbu za profesionální nouzovou opravu.)

Sám jsem měl tu noc na spaní místo karimatky nějakou dopadovou matraci pro skok o tyči, takže to byl monumentální katafalk, který museli stěhovat minimálně tři chlapi.

VI. etapa – Julky Obertovej

Hurbanovo – Hurbanovo – Okoč – Dolný Bar

Ráno nás čekala prohlídka Slovenské ústřední hvězdárny v Hurbanově. Hurbanovo se za I. republiky jmenovalo Stará Ďala. Ještě za monarchie si tam postavil profesionální hvězdárnu vzdělaný maďarský šlechtic hrabě Miklós Konkoly-Thege, jenž ji nakonec věnoval státu, takže po rozpadu monarchie ji získal československý stát jako svou státní hvězdárnu. Pozorovalo se zde Slunce, ale také hvězdy, když zde byl v r. 1930 konečně instalován 0,6m Zeissův reflektor díky novému správci RNDr. Bohumilovi Šternberkovi z Prahy. Tímto přístrojem, který do jeho nástupu do funkce ležel na hvězdárně řadu let nevybalen v bednách, vyfotografoval Šternberk vr. 1930 jako první v Evropě nově objevenou planetu Pluto.

Po vídeňské arbitráži v listopadu 1938 připadlo Hurbanovo včetně hvězdárny Maďarsku a dr. Šternberk za pomocí vojáků čs. armády dokázal během několika hodin dalekohled demontovat a dopravit do Prešova. Tam bylo zrcadlo ukryto ve vodárně díky starostovi Prešova JUDr. Alexeji Duchoňovi. V r. 1944 byl tento dalekohled instalován RNDr. Antonínem Bečvářem na nové slovenské observatoři na Skalnatém Plese. Ani tam však nezůstal a je nyní v provozu na observatoři Komenského univerzity na observatoři v Modre, kde jsme ho už několikrát také viděli při minulých Ebicyklech.

Před prohlídkou hvězdárny se však konala fakticky další Snídaně v trávě v přízemí nové budovy observatoře. Zařídil to současný ředitel Mgr. Marián Vidovenec a jeho spolupracovníci. Park hvězdárny je znamenitě udržován. Měli jsme možnost navštívit všechna zařízení obou hvězdáren, a také se pokochat v jejich planetáriu.

Na radu Vatikána jsem vynechal Komárno a jel v 10:40 h z Hurbanova zpět přes Kolárovo na Bodzianské Lúky do Okoče, kde jsme se najedli a čekali s Iljušinem na konec vedra od 15 do 17:30 h v cukrárně v pohodlných křesílkách, v nichž jsme chvílemi usínali, a v mezidobí si dopřávali skvělé zákusky. Když jsme se konečně rozhodli vyrazit, tak jsme potkali kolemjedoucí ebicyklisty a s nimi jsme už snadno trefili do Dolného Baru. Tam nás čekala jednak ebicyklistka Júlia Obertová s manželem Milošem, ale také starosta obce Ing. Oskár Bereczke a také majitel restaurace. V restauraci bylo jídlo a pití všeho druhu, prostě úžas. Spalo se ve škole, ale několik starších ebipiklů mělo možnost přespat na postelích v domku, který si manžele Obertovi postupně adaptují.

Tahle etapa vyvrcholila také promluvou starosty, který se angažuje vbudování cyklostezek na Slovensku, takže tak osvíceného starostu člověk tak hned nepotká.

VII. etapa – Gabčíkova

Dolný Bar – Vodní dílo Gabčíkovo – Vojka nad D. (kompa) – Dunajská Lužná – Most pri Bratislave

V sobotu jsem si musel nařídit budíka, abych včas vstal, protože nás čekala na Vodním díle Gabčíkovo exkurze v 10 h. Vyjel jsem již v 8:50 h opět pod vedením Matena a jeli jsme přes Mad a Vrakúň a přes Gabčíkovo (do r. 1948 Beš; v r. 2016 povýšeno na město). Cesta na hráz, kde je vstup na prohlídku, nám zabrala pouhou hodinu. Nebylo ještě vedro a koneckonců to bylo jen 15 km.

Prohlídka patřila nepochybně k jednomu z vrcholů celého ročníku. Začala sice o půl hodiny později kvůli prodloužení předešlé exkurze. Velmi ochotný pracovník elektrárny nás však zavedl i do prostor pod hladinou vodní nádrže a ukázal nám všechnu tu složitost, která musí fungovat, aby dílo plnilo svou roli. Největší problém způsobila maďarská strana, když od podepsané smlouvy pod tlakem extrémistů mezi ekology odstoupila, takže se muselo dílo značně upravit, aby bylo funkční. To se báječně povedlo a i ekologové ze Slovenska mohou být spokojeni, protože vté oblasti se velmi dobře obnovila původní fauna i flóra a dnes je to příklad vzorně rekultivovaného území, chráněného přitom před častými škodami z velkých povodní.

Jeli jsme pak od 13:20 h po dlouhé hrázi nádrže, což bylo velmi příjemné, protože mikroklima zmírňovalo dopad letního vedra. Jistý nepokoj působila nutnost trefit se do odjezdu přívozní lodě, která podle Matena jezdila vždy v půlhodině hodiny, kdežto podle místních v hodiny celé. Pravdu měl ovšem Mateno, jak ostatně vyplývá z jeho příjmení. Jelikož jsme jeli proti větru, tak mi bylo víceméně jasné, že tu první možnost převozu časově nestihnu. Byl jsem smířen s tím, že pojedu přes vodu až o hodinu později. Naši makači se však vydali na stíhací jízdu a na přívoz dojeli včas. Začali posádku přesvědčovat, aby ještě chvíli počkala, že jsou opozdilci na cestě.

Nebylo jednoduché trefit se nejkratší cestou přes vesnici Vojka na rampu přístavu, a navíc to bylo docela do kopce, takže jsem jel zvolna. Když jsem konečně uviděl obrysy poměrně velkého přívozu, tak vidím, jak na mne ebipikli z paluby mávají. Šlápl jsem proto do pedálů, jak to jen šlo, a znejistěl až na rovině mola kvůli kovovým zátarasům, takže jsem dobrých 20 sekund ztratil váháním, kudy kudy cestička. Loď už byla připravena na zvednutí nájezdové rampy, ale nakonec jsem to stihl a našel si prostor, aby mne zvednutá rampa nepřiskřípla. Plavidlo bylo totiž přeplněné především nákladními auty a motorkami, takže chvíli jsem stál vedle bicyklu na jedné noze. Pak se to nějak setřáslo a někdo mne dokonce pustil sednout na sedátko po straně. Přejezd ramene Dunaje netrval dlouho. Pak zase jsme ovšem museli loď sofort opustit, protože už na startovní čáře nedočkavě čekala auta a motorky jakož cyklisté a pěší na povel ke startu do lodi.

Zůstali jsme na kofolu a někteří i na zmrzlinu v přístavní restauraci, a pak jsme se vydali kolem Šamorína opět po hrázi do Dunajské Lužné, kde jsme měli objednanou večeři v restauraci Maštal Pub. Dorazili jsme tam nečekaně brzo už v 17:15 h a mj. jsme se přivítali s Královnou, která do Mostu dorazila z Prahy vlakem a opěšalá, aby si vychutnala aspoň závěr Kostitřasu. V Maštali kromě nás stolovalo hodně lidí, takže objednávky i servírování jídla vázly a servírky to občas i popletly, co má kdo objednané. Také na zaplacení jsme stáli frontu, takže na společný odjezd k pozoruhodnému lesnímu hřbitovu, kde jsou díky Julce společně pochováni Eva a Dušan Krchovi, jsme vyjeli až v 19:30 h a dojeli tam ve 20 h.

U jejich společného hrobu jsme zapalovali svíčky, k pomníku položili věnec a zůstali tam v tichém zamyšlení. Občas se někdo z ebipiklů ozval s osobní vzpomínkou. Bylo to velmi důstojné a tklivé. Zpět přes Studené jsme ovšem už jeli za šera. Pozoroval jsem zezadu šňůru červených blikaček na bicyklech jako vzpomínkový smuteční průvod až do ubytovny na obecním úřadu v Mostu pri Bratislavě.

Tam se odehrál také závěr XXXIV. ročníku za svitu Měsíce téměř v úplňku za přítomnosti starosty obce Františka Mastného a také redaktora deníku Sme Máriuse Kopcsaye a jeho syna. Redaktor totiž chvíli předtím se mnou točil rozhovor pro své noviny ve sportovní hospodě za vesnicí. Naposledy zazněl pokřik a pak jsme si ještě připomněli zásluhy těch, kdo mají na hladkém průběhu Ebicyklu největší podíl. Jsou to především tvůrci itineráře Mateno, Markytán K. a Melantrich, dále obětavá Vozová hradba, a všichni, kdo nás přijímali v etapových místech. Obdivuhodný výkon na kolech vtom rekordním horku podali všichni ebipikli, ale přece jen bych nejvýše vyzdvihl Boženku Štaudovou a Aničku Dostálovou; Ebicykl rozkvétá v každém věku. Zvláštní dík za zorganizování dvou závěrečných etap patří manželům Obertovým a starostům Dolného Baru a Mostu. Zajímavý detail: jenom tři ebipikli dokázali projet celou trasu ve shodě s itinerářem.

Během letošního Ebicyklu jsem si mohl srovnat současný stav silnic a obydlí na Slovensku s dobou před šesti a třemi lety, protože v těchto intervalech Ebicykl po různých oblastech Slovenska putuje. Mám jednoznačný dojem, že Slovensko se za ten čas významně rozvinulo ve všech směrech. Zejména donedávna chudší kraje vypadají podstatně lépe, pokud jde zejména o zástavbu na vesnicích, ale i třeba o složení vozového parku osobních automobilů. Přírodní krásy Slovenska tak začínají vynikat a přitahovat více turistů. I chování prodavačů, číšníků a dalších lidí, s nimiž návštěvník přichází do styku, se evidentně zlepšuje. Je to povzbuzující pocit.

Jelikož v přízemní tělocvičně to bylo dost stísněné, protože v I. patře se odehrávala svatba až do rána, vzala Júlia s manželem opět vzala několik ebipiklů k nim domů do jejich hlavního stanu. To ovšem znamenalo, že jsme museli v neděli dřív vstávat, abychom se vrátili do Mostu k odjezdu domů.

Ebilog

Most pri Bratislave – Břeclav – Brno – Česká Třebová – Pardubice - Praha

Problém, který teď na konci Ebicyklů musíme řešit, je vždy stejný. Naráz odjíždí z nějakého nádraží stejným směrem několik mandelů ebipiklů, a kapacity háků vdálkových rychlících jsou obvykle 4 nebo 6 strojů. Když jsme před 6 lety jeli takhle z Bratislavy, podařil se Matenovi husarský kousek, že objednal navíc vagón-hytlák pro ebipikly, a to bylo náramný. Jenže hytláky už nejsou. Mateno však našel ještě lepší řešení: autobus s přívěsem pro kola.

Tak se stalo, že v 7 h přistavila dopravní firma k Obecnímu úřadu v Mostu autobus a začala na přívěs instalovat kola, což je docela fuška, protože se kola musí pevně přivázat k sobě a k opěrným rámům přívěsu. Ta operace pokračovala i v horním patře přívěsu a trvala asi 1,5 h. Nicméně přesně podle plánu v 9 h autobus vyjel a vezl asi 25 ebipiklů na zastávky zmíněné v nadpise. Bylo to jako v té písničce o 10 malých černoušcích, jak jich postupně ubývalo. Když autobus zastavil na pumpě před Prahou, tak se kolemjdoucí řidiči i jejich posádky divili, proč kvůli 4 bicyklům jede tak velký autobus s tak velkým přívěsem.

V 15:45 h jsme dorazili do Prahy ke konečné stanici metra B na Černém Mostě. Optal jsem se řidičů, zda pojedou zpět kratší cestou po D1 a když přisvědčili, tak jsem navrhl, že si své kolo uložím dole v zavazadlovém prostoru autobusu a navedu je nejkratší cestou na exit 2, takže se Praze zcela vyhnou. V 16:10 h mi před nájezdem na dálnici zastavili na zastávce nočních autobusů a zamával jsem jim z chodníku. Během 10 min jsem dojel domů a tím letošní horký ročník pro mne skončil.

Když jsem se následující ráno zvážil, tak jsem za ten týden přibral 1 kg.

Praha, 10. IX. 2017
pH S.J.

Základní statistické údaje XXXIV. Ebicyklu

• Souhrnná nominální délka etap: 502 km
• Průměrná délka etapy: 72 km
• Ebicyklisté, kteří jeli alespoň jednu etapu na kole/koloběžce: 47
• Věkové rozpětí: 11–81 roků
• Zastoupení žen: 30 %

Má vlastní statistika

vvvvvvvvvvvvvvvvv

__________________________________

Č. etapy Délka (km)

__________________________________

• I. 78
• II. 66
• III. 70
• IV. 65
• V. 98
• VI. 57
• VII. 70

Celkem 504 km

+(Prolog a Ebilog 7 km)

Průměrné rychlosti (čistého času) v etapách: 9 - 14 km/h

Maximální rychlost 53 km/h