Ebi 2011 - Vatikán I.

Po dvouleté pauze (v r. 2009 kvůli doktorátu a v r. 2010 kvůli pobytu v Austrálii) jsem letos opět ebicyklil - již po sedmé. Jelikož se tento ročník odehrával "v oblastech se zvýšenou religiozitou" (jak by řekli soudruzi), rozhodl jsem se inspirovat svými australskými zkušenostmi a spojit ebicykl s přednáškovým turné po farnostech.

V sobotu 9. července jsem odpoledne dorazil do Kysuckého Nového Města. Brzy jsem z vývěsek u kostelů zjistil, že pan děkan provedl náležitou propagaci mé přednášky. Poněkud problematičtější bylo, že text vypadal, jakoby měl přednášet i pH S.J. Nakonec však vše dobře dopadlo. Nejprve jsem měl "astronomicko-teologické" kázání při sobotní večerní mši sv. s nedělní platností, a pak v novém pastoračním centru následovala přednáška, kde nakonec mluvil pH S.J. a já. V neděli jsem pak ještě měl mši sv. v 7.15, zajel jsem na místní hvězdárnu a vyrazil na trasu.

V Nové Bystrici jsem si bláhově řekl, že zkusím jet kolem přehrady. Pusuďte sami úvahu, která mě k tomu vedla. Říkal jsem si, že vodní těleso (pod nímž se skrývá původní silnice spojující Kysuce a Oravu) je tvořeno kapalinou, a proto jeho hladina bude v tíhovém poli Země kopírovat tvar geoidu (až na nadmořskou výšku). Jinými slovy - vodní hladina bývá vodorovná. I podíval jsem se na googlovské snímky terénu. Spatřil jsem tam cosi, co jsem interpretoval jako lesní cestu u severního břehu. Rozhodl jsem se to prozkoumat na místě. Přijel jsem pod přehradní zeď. Zdála se mi neuvěřitelně vysoká (ve skutečnosti 57 m), ale kolo jsem namáhavě vyvedl svahem místy 40 stupňovým až nahoru. Zjistil jsem, že jsem asi 10 výškových metrů nad vodní hladinou. A lesní cesta nikde. Nenechal jsem se odradit a šel jsem bujnou, vysokou trávou dolů k vodě. Cesta stále nikde. Místo toho mladý jehličnatý les. Cesta stále nikde, ale byla tam pěšinka. Tak jsem se po ní pustil. Po chvíli se pěšinka začala vytrácet a lesní cesta pořád nikde. Vytrval jsem. Říkal jsem si, že přece to podle těch leteckých snímků nemůže být daleko a při nejhorším se budu prostě muset prodírat porostem pár set metrů - a pak už tam ta cesta bude muset být. Nebyla. Plně naložené kolo (letos jsem ve vozové hradbě neměl nic a vezl jsem s sebou i notebook) jsem porostem nesl, tlačil (za řídítka, za sedlo i za nosič), táhl (pevně uchopené za přední kolo). Dorazil jsem ke skupince lidí provozujících přísně zapovězené koupání a rybaření v přehradě. Dívali se na mě jako na Marťana. Nedivil jsem se jim. Zeptal jsem se na onu lesní cestu. O žádné nevěděli. Na místo našeho setkání se dostali stejnou stezičkou jako já. Nezbývalo mi nic než udělat čelem vzad. Popisovaná akce pro posilu zejména horních končetin mi trvala 3 a půl hodiny. Jelikož jsem spěchal do Námestova, kde jsem měl mít mši sv. již v 18 hodin, zavolal jsem na pomoc vozovou hradbu.

Asi tak jednou za deset let mívám silný alergický záchvat, který se projevuje otokem očí. Nejspíš celkové vysílení mého pohybu odvyklého organismu způsobilo, že se záchvat dostavil právě ve chvíli, kdy mě Hydromechanik zahlédl na silnici. Já jeho neviděl - byl jsem už prakticky slepý. Markytán K., které tímto vyjadřuji svůj povděk, mě posléze za ruku odvedla do umývárny, kde jsem omytím opět nabyl zraku (ač v omezené míře).

V zuboženém stavu jsem byl dopraven do Námestova, kde jsem opravdu odsloužil svou třetí nedělní mši sv. Více méně poslepu. (Pikantní bylo, že se zrovna četlo evangelium, kde se praví: "Mají oči, a nevidí..." Takovou homiletickou příležitost jsem si nemohl nechat ujít!) Přímo v kostele pak následovala hojně navštívená přednáška, která se protáhla až do 21 hodin.

V pondělí dopoledne jsem se na Námestovské faře trochu vzpamatovával z víkendu, zároveň jsem vyřizoval nějaké věci po internetu, a pak jsem co nejrychleji jel do Dolného Kubína, kde jsem měl večerní mši sv. a přednášku. Nečekal jsem mnoho lidí. Vždyť bylo pondělí, a navíc plakátky avizovaly, že promluví "P. Pavel Gábor, který se také zabývá astrogonií" [sic!]. Přesto přišlo kolem 40 lidí. Atmosféra byla výborná a otázky rovněž.

Mimochodem - právě kvůli otázkám tyto přednášky dělám. V Austrálii jsem totiž pochopil, že vlastně většinu života trávím v jakési "bublině", protože lidé, s nimiž jsem běžném v kontaktu zdaleka netvoří reprezentativní vzorku obyvatelstva. Chci-li ku příkladu poznat, jak na lidi působí obrázky vesmírných dálek, nic netušící farníci jsou dobrým sociologickým vzorkem.

Úterní etapa z Dolného Kubína do Kláštora pod Znievom byla poznamenána nutností vážněji spravit zadní kolo. Zastavil jsem se v Martině, kde mi je pan Lipták (jak se ukázalo, známý Markytán K-y) nakonec raději vyměnil. (Lesní epizoda a sjezdy na přetíženém bicyklu způsobily popraskání snad poloviny špicí.) Skvělým zážitkem byla má již druhá návštěva v Centru pro didaktiku fyziky a astronomie u martinského gymnázia (první byla v r. 2003). Večer jsem pro změnu neměl žádnou veřejnou akci, ale udělal jsem si maličkou pouť na kalvárii, kterou naši jezuitští spolubratři postavili na kopečku nad Kláštorom (klášter, který má městečko v názvu, totiž od 16. stol. až do r. 1773 spravovalo Tovaryšstvo a z jeho výnosů financovalo trnavskou universitu).

Ve středu následovala dvě vážnější sedla: jedno za Vríckom (670 m n. m.), druhé zvané Fačkovské (800 m n. m.) a mezi nimi klesání až na 400 m n. m. Při sjezdu z prvního jsem dostal defekt, ale díky obětavosti Bohumila Jandy mi tato drobná patálie nenarušila harmonogram. Cestou do etapového cíle, jimž byl Predmier, jsme navštívili dva astronomy amatéry. V Predmieri jsem sice neměl žádnou přednášku, ale místní pan farář byl tak hodný, že pH S.J. a mně sjednal ubytování u naprosto skvělé rodinky Kučerů.

Během čtvrteční etapy jsem si naprosto liboval na silnici první třídy, která kdysi bývala tak rušná, že by se po ní na kole jelo opravdu velmi nepříjemně, ale díky nové dálnici byly úseky, po nichž jsem jel široko daleko sám. Navíc úsek z Predmieru až do Dubnice měl úplně nový koberec. V Trenčíně jsem tak byl už kolem 11. hodiny dopoledne. Dr. Zdenka Baxová, která již připravila několik vítězů celosvětových fyzikálních a astronomických olympiád, byla tak hodná a věnovala se mi, i když jsem přijel 4 hodiny před stanoveným časem. Měl jsem naspěch, protože večer jsem měl opět mši sv. a přednášku - tentokrát v Novém Městě nad Váhom. Netušil jsem, jak je tento název zavádějící. "Nové" bylo toto město někdy ve století 13., kdy se vyznamenalo v bojích proti Tatarům. Fascinovalo mě, že tam od 15. století do reformačních zmatků byla augustiniánská kanonie, a to založení z pražského Karlova. Dokonce i kostel tam byl postaven podle vzoru karlovského unikátního osmibokého gotického chrámu. Po klášteře zbyla působivá prelatura, kde jsem byl ubytován. Připadal jsem si jako v muzeu, protože na chodbách visí portréty prelátů, kteří od 17. století spravovali majetky bývalého kláštera. Přednášel jsem ve zcela zaplněném sále farního pastoračního střediska a část publika pak spolu se mnou přešla do zcela zaplněného sálu městského kulturního střediska, kde přednášel pH S.J.

Páteční etapa začala surrealistickou krajinou kolem zříceniny Čachtického hradu, následovala neuvěřitelná Štefánikova mohyla na Bradle a na závěr jsme přijeli do habánské obce Sobotiště, kde jsem měl mši sv. (místní farář byl na dovolené). Skvělé bylo setkání s bratry Cábovými, kteří si udělali malý výlet z Blatnice pod Svatým Antonínkem (budu tam v září přednášet pod hlavičkou České křesťanské akademie). Měli jsme štěstí, že místní hvězdárna byla otevřená a plná milých astronomů ochotných nám ji ukázat ještě ten večer. Na noc jsem se uchýlil na faru do blízké Senice. Oplátkou jsem v Senici měl mši sv. v sobotu ráno.

V sobotu jsem navštívil hrad Červený Kameň (za svůj rozmach vděčí předně Fuggerům, renesančním finančníkům z Augsburgu, kteří prosluli mimo jiné i tím, že zařídili volbu Karla V. císařem, když mu půjčili bezmála 100 000 trojských uncí zlata, čili asi 3 tuny - při dnešním kursu zlata by to bylo 170 milionů dolarů - aby měl na uplácení kurfiřtů). Pak následoval výstup na hvězdárnu University Komenského nad Zochovou chatou u Modry, kde bylo slavnostní zakončení ebicyklu. V neděli mi v 9 hodin jel z Bratislavského hlavního nádraží vlak do Košic, a tak jsem z hvězdárny vyjel raději hned za svítání.

Spojení ebicyklu a přednášek se mi zalíbilo, ovšem zaregistroval jsem i nevýhody. Předně jsem tím pádem neměl improvizované, ale o to intimnější bohoslužby v úzkém ebikruhu (či lépe ebicyklu). A také jsem raději vyrážel brzy ráno, abych byl v cíli již kolem 16. hodiny a stihl se umýt a trochu se vzpamatovat před večerním programem. Výsledkem byl citelný pokles účinného průřezu mých ebiinterakcí. Je mi to líto. Nevím, jak to přesně udělat příští rok, kdy se opět pojede spíše religiozními oblastmi. Jakousi náplastí na první problém by mohla být zvýšená ebiinformovanost o mém mšení v pocestných kostelech. Zvýšení účinného průřezu mých ebiinterakcí by se dalo zařídit tak, že zejména v první polovině etapy bych mohl jet s někým, kdo by nebyl proti relativně brzkému startu (ke konci se nejspíš zase utrhnu z pelotonu - volání kýžené fary asi bude příliš silné).

Nechci, aby tato pragmatická opatření vyvolala dojem, že problém bagatelizuji. Opak je pravdou. Mrzí mě, že jsem prakticky neprohodil slovo s řadou ebipřátel. Příští rok se polepším.

Z.D.E.
Vatikán I