Ebi 2010 - Ottakar L.

0. etapa - sobota 24. 7. 2010

Liberec - Sázava - Ondřejov

Meteorologické předpovědi již celý týden dopředu oznamovaly, že sobotou 24.7.2010 dojde k prudkému zhoršení počasí s poklesem teplot až o 20° C. Ani trochu se nezmýlily. Vzhledem k letošní konstelaci hvězd, kdy 27. Ebicykl "Corona Bohemiae" začínal v Ondřejově a končil na Hoře sv. Kateřiny, a vzhledem k složitým letním pohybům celé naší rodiny mezi Libercem a Sázavou, kdy jsem Ottakarku L. i s jejím bicyklem, dcerou a vnučkou v pátek převezl autem do Sázavy a týž večer jsem se vrátil s autem do Liberce, aby tam na nás po návratu ze spanilé jízdy mohlo již čekat, jsem byl nucen zahájit nultou etapu sólovou jízdou již z Liberce, což obnášelo asi 130 km. Nebudu zbytečně své vyprávění protahovat, ale ráno v 7:15, kdy jsem vyrazil z domova přes Výpřež (sedlo Ještědského hřebenu) na Český Dub, bylo na teploměru 12°C a hustě pršelo. Déšť mne provázel až do Mnichova Hradiště (40. km) a slabé přeháňky pak až do Benátek nad Jizerou. Dlouho jsem držel rychlostní průměr 20 km/h (neobtěžkán bagáží), ale při stoupání do vrchů na pravém břehu Sázavy v okolí Kostelce nad Černými lesy jsem začal dost ztrácet na síle a do Sázavy jsem dorazil až po 6,5 hodinách jízdy s průměrem 19,9 km/h již naprosto vyčerpán a neschopen pokračovat v další jízdě do etapové zastávky v Mačovicích, kde přichystal na své chalupě skvělé přivítání ebicyklistů Pavel Kleczek. Ale po nezbytném převlečení (všechno bylo skrznaskrz mokré), po posilnění obědem a teplé koupeli jsme s Ottakarkou obtěžkali naše bicykly batožinou a vyrazili jsme na 13 km dlouhý přesun do místa startu Ebicyklu - do Ondřejova. Protože jsme si toho nazabalili právě málo a protože cesta vedla většinou do kopce, dorazili jsme do Kulturního domu v Ondřejově, kde jsme byli ubytováni, až po více než hodině jízdy již téměř jako poslední. Na Ondřejovské hvězdárně už mezitím začala prohlídka, které se zúčastnilo bratru až 58 ebicyklistů. Celý program včetně prohlídky největšího dalekohledu o průměru zrcadla 2 metry znamenitě zrežíroval zde domácí Martin Nekola alias Hillary. Ještě než byl 27. Ebicykl slavnostně zahájen, poslechli jsme si přednášku astronoma Josipa Kleczka (otce Pavla Kleczka) na téma jeho připravované knihy "Člověk a vesmír" a po slavnostním pokřiku provedeném pod kopulí slavného dvoumetru jsme se všichni přesunuli na nedalekou louku, kde jsme všichni již notně hladoví a žízniví nad ohněm opékali klobásy a popíjeli Svijanské pivo. Znaveni a poměrně prostydlí jsme se pak za noci přesunuli dolů do Ondřejova, kde jsme v tělocvičně rychle ulehli k spánku, čímž jsme vlastně propásli brífink improvizovaně probíhající ještě před půlnocí u táboráku.

1. etapa - neděle 25. 7. 2010

Ondřejov - Sezimovo Ústí

Ráno začalo docela fantasticky díky se vším počítajícímu Martinu Nekolovi. Část "večeře", kterou jsme večer při táboráku nestačili zkonzumovat, totiž ráno přinesl do sálu Kulturního domu, takže jsme se myslím všichni dostatečně posilnili před náročnou první etapou a co hlavně, nemuseli jsme si pracně shánět něco k snídani v nedostatečně zásobeném Ondřejově. Za chladného, nicméně slunečného rána jsme vyrazili směrem do Chocerad. Dlouhý sjezd brzy vystřídalo stoupání na Ostředek, který jsme zbytečně objeli a pak jsme pokračovali přes Kozmice dál do Jemniště, kde jsme alespoň zvenčí prohlíželi pohádkový zámek. Po dalších a dalších kilometrech se ale peleton postupně trhal na malé skupinky, takže jsme brzy zůstali v pětici "trio" Janatových (Mirek - Bludný Holanďan, Martin - Nový Holanďan a Hanka - nováček) plus já s Ottakarkou L. Zároveň nesouvisle mraky zakrytá obloha se postupně podle předpovědi zatáhla a každou chvílkou hrozilo, že se spustí déšť. Rozhodli jsme se poobědvat v Louňovicích pod Blaníkem, který jsme jen s úctou obhlíželi zdáli a na jeho vrchol jsme si ani netroufli odbočit. V zahrádce místní restaurace jsme nebyli sami, protože se tu objevili Eddy, Mateno a Zuzka a Daniela Setteyovy. Po obědě jsme tou kopcovitější a klidnější variantou 1. etapy pokračovali do Tábora, kde byl naplánován sraz na náměstí pod sochou Jana Žižky z Trocnova. I když jsme se opozdili jen asi o 10 minut, k vytvoření živého obrazu mnoho ebicyklistů nepřijelo, a tak jsme se po chvilce pózování před mnoha fotografujícími ebicyklisty vydali na Hvězdárnu MěKS v Jiráskově ulici, kde jsme si prohlédli její vybavení. Po její prohlídce jsme se vrátili zpět na náměstí s cílem navštívit nějakou cukrárnu nebo kavárnu a posilnit se kávou a zákusky. Teprve potom jsme se vydali na poslední část dnešní cesty do Sezimova Ústí. Malé zdržení v Táboře se nám nakonec nevyplatilo, protože se déšť, kterému jsme po celý den unikali jen nějakým zázrakem, se konečně rozhodl udeřit. Po sjezdu ze středu města do údolí řeky Lužnice jsme našli pohodlnou cyklostezku, po které jsme se rychle dostali až do Sezimova Ústí. Ještě před příjezdem do tělocvičny ZŠ jsme si prohlédli Model planetární soustavy, ale to už jsme museli dokonce vytáhnout pláštěnky. V tělocvičně jsme se zabydlili, osprchovali a pak jsme pěšky vyrazili do areálu hvězdárny Františka Pešty, kde nás čekal v restauraci "Hilton" hromadně objednaný guláš. Po večeři mimojiné proběhl i tradiční brífink vedený Bludným Holanďanem, načež jsme se potom přesunuli do vedlejší hvězdárny, kde se projevila jako vynikající hostitelka Dáša Soldátová alias Nemilosrdná Samaritnka, když nám k velmi chutným vlastnoručně upečeným zákuskům nabídla kávu, čaj a jiné nápoje. Poté jsme se jednotlivě přesouvali zpátky do tělocvičny, abychom se před další etapou mohli pořádně vyspat. Závěrem ještě uvádím data o našich odvedených cyklistických výkonech v 1. etapě: ujeli jsme celkem 86,9 km za 5 hodin a 51 minut s jízdním průměrem (bez započtení zastávek) 14,8 km/h.

2. etapa - pondělí 26. 7. 2010

Sezimovo Ústí - Včelná pod Boubínem

Po včerejším podmračeném odpolední s deštěm na závěr jsme se ráno chystali na nejhorší, ale za chladného rána nás překvapilo sluníčko a jen oblačná obloha. Po sbalení našeho ležení v tělocvičně ZŠ jsme se v sousední samoobsluze nakoupili suroviny pro snídaní a přejeli jsme na hvězdárnu, kde nám Dáša opět uvařila čaj nebo kávu, a tak snídaně byla díky jí dokonalá. Po odjezdu ze Sezimova Ústí jsme se vydali na cestu do Týna nad Vltavou. Drželi jsme se předepsané trasy vyhýbající se frekventovaným silnicím, až jsme se se dostali na úsek, kde jsme se právem obávali o "život" pologalusek našich ořů. Na silnici za Jamníkem, která spíše připomínala tankodrom, nakonec píchla duši svého horského kola Daniela Setteyová. Byla by si s opravou asi poradila sama, nicméně díky obětavosti Bludného Holanďana byla oprava provedena dříve, takže jsme asi po 15ti-minutovém zdržení pokračovali v další cestě na Týn. Na povážlivě nakloněném náměstí jsme se usadili v zahrádce cukrárny na jeho dolním rohu a plenili jsme. Jako obvykle jsme odebírali kávu, čaj, zákusky nebo zmrzlinu. Naše pětice tady nakonec nezůstala osamocena a brzy dosáhl počet dorazivších ebicyklistů čísla okolo 25. Poté jsme se vydali na krátké, avšak zato výživné stoupání za městem a blížili jsme se k Temelínu. V letošní etapě jsme jej ale minuli cca o 3 km (tím myslím JE Temelín). Oba Holanďani t.j. Bludný i Nový se ale rozhodli, že JE navštíví a udělali si malou zajížďku k ní. Ta se jim ale zřejmě vyplatila, protože hned při dojezdu stihli shlédnout 3D projekci o JE Temelín. Já sám s Ottakarkou a nováčkem Hankou Janatovou alias Holanďankou jsme sami pokračovali v cestě do Vodňan, kde jsme si naplánovali oběd. Hned po příjezdu na náměstí jsme objevili jeden volný stůl na zahrádce místní restaurace a objednali jsme si oběd. Zatímco my jsme na jídlo čekali asi 15 minut, oba Holanďané dorazivší asi 30 minut po nás se mohli ihned pustit do jídla, které jim Hanka po telefonickém mostu Vodňany - Temelín v předstihu objednala a nechala načasovaně donést na stůl. Z Vodňan jsme se k radosti mnoha z nás, kteří milujeme prostonárodní písničky, vydali do Bavorova, kde jsme doplnili zásoby tatranek a pití či jsme si pochutnávali na zmrzlině. Další, velmi příjemnou zastávkou byl Husinec, který naše jízda navštívila před 3 lety. Prvním zastavením byl dům pana Friedbergera, který je proslulý jednak svými modely železnic a jednak soukromou hvězdárnou. Zatímco před 3 lety jsme pozdě před půlnocí mohli obdivovat rozsáhlý model kolejiště s vláčky uvnitř jeho garáže, dnes za velmi slunečného dne jsme si mohli plně vychutnat pocit z modelu neledajaké železnice v měřítku 1:32. Vrcholem přehlídky byly nejen průjezdy vlaků Western Union naložených více než desítkou válečných tanků, ale v závěru i erupce a kouř malé sopky, pod jejímž kotlem pan Friedberger hbitě zatopil. Kdyby měl k vláčkům ještě modely letadel, ta by kvůli sopečnému popílku v ovzduší dozajista nemohla vzlétnout. Jen velmi neradi jsme opouštěli železnici liliputů a s částí ebicyklistů jsme se rozhodli navštívit ještě hvězdárničku na kopci nad městečkem. V krásné přírodě jsme se pak naposledy rozhlédli po okolním Šumavském podhůří a vrátili jsme se k bicyklům a pokračovali v naší cyklojízdě. Ještě před odjezdem z Husince jsme neopomněli vzdát hold Mistru Janu Husovi a vrhli jsme se do kopců po trase, kterou nám doporučil sám pan Friedberger. Nejprve jsme jeli do Dvorů, potom do Laziště, dále do Drslavic a Kratušína, odkud jsme vystoupali skoro až k Buku. Těsně před Bukem jsme pak odbočili na silnici vedoucí do našeho cíle. Až teprve tady se nečekaně zhoršilo počasí a z mraků začalo pršet tak, že jsme raději vytáhli pláštěnky. Těsně před Včelnou pod Boubínem jsme po pravé straně brzy zahlédli penzion "Schwarzenbergská myslivna", který se stal na 2 noci a 1 den naším domovem. Jen co jsme se ubytovali v pokoji s koupelnou a WC, přesunuli jsme se do jídelny, kde již probíhala večeře, kterou nám připravil známý publicista J. F. Potužník se svojí rodinou. Vepřová kýta, ze které si mohl každý vlastnoručně odkrojit, se podávala nejprve k bramborovému salátu a po jeho vyplenění ebicyklisty, kteří ve velké většině přijeli již před námi, ještě k chlebu se zelím, přičemž pivo a pití všeho druhu bylo k dispozici každému v libovolném množství. Královské pohoštění od hostitelů, které se dostalo všem ebicyklistům po jejich namáhavé cestě do nadmořské výšky 885 metrů, bylo završeno brífinkem a volnou zábavou končící dlouho po půlnoci. A to přesto, že jsme urazili 98,5 km za 6 hodin a 25 minut s poměrně vysokým jízdním průměrem 15,4 km/h.

3. etapa - úterý 27. 7. 2010

Včelná pod Boubínem - Boubín a zpět

Většina cyklistů ten den vyměnila cyklistické oblečení za civilní oděv a naplánovala si výstup na Boubín (1362 m). Po snídani ve formě švédského stolu, kdy poslední přichozí ebicyklisté poznali správnost pořekadla "kdo dřív přijde, ten dřív mele", se mnozí z nás vydali nejprve do Včelné p/B, kde navštívili místní soukromé Museum žehliček. Člověk zde žasnul nejen nad několika stovkami pradávných a podivuhodných žehliček, ale i nad zjištěním, že se v historii lidstva žehlilo patrně od nepaměti. Prostory muzea připomínající časy Járy da Cimrmana by si sice zasloužily lepšího osvětlení, avšak to by asi neladilo s exponáty, jež vznikaly v době, kdy si bylo možné o elektřině leda nechat zdát. Asi po půlhodině výkladu spolumajitelky muzea o všech typech historických žehliček jsme se konečně vydali na cestu na Boubín. Cesta byla celkem nenáročná, i když pochopitelně do kopce s převýšením téměř 500 metrů. Zatímco část z nás pokračovala k Boubínskému pralesu, já s Ottakarkou a s Dušanem a Kájou Vallovými jsme vyrazili rovnou na Boubín. Poslední úsek cesty byl strmější a strmější, takže i mnozí horští cyklisté zamykali své bicykly pod vrcholem, jak byla cesta náročná. Když jsme dorazili k rozhledně, spustil se ale nečekaně prudký liják. Většina návštěvníků se skryla v přízemí rozhledny, ale já jsem se rozhodl vystoupat až na její vršek. Po 108 schodech se mi však naskytl jen velice chabý pohled do okolní krajiny převážně zahalené mračny a mlhou. Déšť značně zesílil, a tak jsem i z obavy možného úderu bleskem raději seběhl dolů k ostatním. Když přestalo vydatně pršet, vydali jsme se na zpateční cestu a to po nejkratší cestě. Chvíli s námi šla ještě Nšo-či, která brzy odbočila na cestu vedoucí do Buku, a skoro celou cestu ještě Hydromechanik II. Protože jsme byli s Ottakarkou v závěru cesty docela znaveni a tempo chůze jsme hodně zvolnili, ostatní nám zmizeli z dohledu. Naší pozornosti ale neunikly lesní jahody rostoucí podél skoro celého úseku cesty do Včelné p/B. Většinou sice neměly rozměry větší než má průměrná borůvka, avšak vzhledem k tomu, že jsme na túru vyrazili bez svačiny a pouze s malou zásobou pití, staly se významnou vzpruhou a posilněním na posledním úseku asi 15 kilometrů dlouhého výletu. Do penzionu jsme přišli asi okolo 17. hodiny a do večeře ještě zbývaly 2 hodiny. Čas jsme tak využili na osprchování a převlečení a za slunečného večera jsme s ostatními seděli u stolů na dvoře myslivny. Asi v 19:00 hodin začal pan J. F. Potužník grilovat znamenité vepřové maso a klobásy, takže jsme se všichni vydatně najedli. Po večeři jsme se přesunuli do jídelny, kde začal brífink k zítřejší etapě. Jeho součástí bylo nejen pasování nováčků Ebicyklu - Hany Janatové a Williama Jeffa, ale především poutavé povídání pana Potužníka o jeho misi v Číně, kde v současné době působí jako tiskový mluvčí našeho pavilonu na světové výstavě EXPO 2010. Protože jsme byli ten den notně znaveni, neboť pěší chůze není zrovna náš šálek čaje, šli jsme spát již asi půl hodiny před půlnocí.

4. etapa - středa 28. 7. 2010

Včelná pod Boubínem - Klatovy

Po zabalení batožin a vyklizení pokojů jsme se opět přesunuli do jídelny, kde jsme tentokrát velmi způsobně posnídali opět formou švédského stolu. Jen neradi jsme se museli rozloučit s místem, které bylo po 2 dny naším domovem, a vyrazili jsme na Vimperk. Cesta byla příjemná hlavně v tom, že vedla převážně s kopce. Ve Vimperku jsme doplnili zásoby pití a opět jsme museli stoupat do šumavských kopců. Naším cílem byla Meteorologická stanice ČHMÚ na Churáňově vysokém 1092 m. Převýšení 450 m jsme zdolali na 17 km dlouhé trase, takže jsme na vrchol dorazili celkem svěží. Oblačné počasí nám přálo, a tak se nám otvírala nádherná panorámata do širokého okolí. Na Churáňově jsme si zevrubně prohlédli celou meteorologickou stanici a na obrazovce s radarovým snímkem mraků a přeháněk nad Českou republikou jsme zjistili, že se k nám zase blíží studená fronta s možností deště. Asi po hodině jsme se vydali na další cestu do Horské Kvildy po cyklostezce, což, jak se ukázalo s ohledem na náš cyklopark, nebyla ta nejlepší volba. Kromě štěrku, bláta a kaluží přišly na řadu i kořeny a kameny, takže jízda se často měnila v chůzi. Nakonec jsme však do Horské Kvildy dojeli, což bylo hlavní. Zde jsme se poobědvali u stolů venku před jedním z penzionů a hodně posilněni jsme se vydali na další pouť. Před námi byl asi 30 km dlouhý sjezd do Sušice. Tady na náměstí jsme opět plenili zahrádku jediné z kaváren a nastoupili jsme na poslední úsek naší cesty do Klatov. Zvolili jsme cestu na Kolínec a odtud dále do Běšin, odkud jsme chtěli pokračovat po cyklotrase, abychom se vyhnuli hlavní silnici E-53. Po 2 kilometrech jsme ji ale opustili, protože její povrch si v ničem nezadal s tankodromem u Jamníku. Do Klatov jsme tak dojeli rychleji, i když až okolo 18:30 hodin. Mirek a Hanka Janatovi se ale na cestě ještě zdrželi, když museli dávat první pomoc havarujícímu cyklistovi, vyplétat jej z bicyklu a volat k němu záchranku, protože byl v šoku. Nás ale mezitím dohonil déšť, a tak nám přišly zase vhod pláštěnky. Nakonec opět v pětilístku kompletní jsme společně hledali nejprve restauraci na klatovském náměstí, ale protože všechny připomínaly hernabar, zastavili jsme se v jedné pizzerii v Plánické ulici. V chladnu jsem povečeřel na venkovní terase, zatímco Janatovi před zimou odešli povečeřet do útrob pizzerie, kam nakonec brzy přibyla i klepající se Ottakarka. Po spořádání italských těstovin a vypití lahvového piva Staropramen se jsme se vydali na posledních 500 metrů cesty vedoucích do tělocvičny VOŠ a Obchodní akademie umístěné v areálu bývalých kasáren. Po ubytování a osprchování jsme ještě absolvovali brífink k zítřejší etapě a ulehli jsme k spánku. Ten den jsme totiž ujeli 101 km za 7 hodin a 5 minut a to v jízdním průměru 14,3 km/h.

5. etapa - čtvrtek 29. 7. 2010

Klatovy - Mariánské Lázně

Po odjezdu z tělocvičny jsme jako vždy zamířili k nedaleké samoobsluze Spar na východním předměstí Klatov a zde jsme posnídali zakoupené jídlo. Před odjezdem z města jsme se pak znovu zastavili na náměstí, abychom si je pořádně prohlédli, protože při včerejším hledáním restaurace na to nebylo moc času. Naše první zastávka na cestě byla ve Staňkově, kde jsme nalezli velmi dobrou pekárnu a také restauraci, ve které jsme si objednali gulášovou polévku a čaj. Naše další jízda pak směřovala na sever do Plaské pahorkatiny. Když jsme sjížděli v prudkém sjezdu pod dálnicí do Kladrub, spustil se takový déšť, že ač v pláštěnkách, byli jsme promočeni až na kost. Schovali jsme se v průjezdu Benediktinského kláštera v Kladrubech a zatímco Mirek a Martin Janatovi se nám po sjezdu někde ztratili, ptali jsme se na další cestu do Stříbra jednoho Němce. Ten nás bohužel poslal na cyklostezku, na kterou jsme si nakonec s ohledem na naše kola i počasí netroufli vjet. A tak jsme zbytečně najeli asi 4 kilmetry. Když jsme konečně projeli celé Kladruby a vystoupali až na Masarykovo náměstí ve Stříbře, byla ztracena snad celá hodina. Zatímco Mirek a Martin Janatovi už poobědvali, já s Ilonou a Hankou jsme teprve přijížděli zcela mokří k Penzionu u radnice. Po obědě absolvovaném po 15. hodině jsme vyrazili na zbytek etapy přes Dolní Polžice a Kokašice do Kláštera Teplá, který jsme vzhledem k pokročilé hodině alespoň zvenčí obhlédli. Když jsme přijeli na okraj Mariánských Lázní v hloučku dalších ebicyklistů, blížila se již 21. hodina. Nezaváhali jsme a první, co jsme udělali, bylo, že jsme na doporučení odbočili z hlavní městské třídy k nedaleké restauraci Filip, kde jsme se levně, rychle a hlavně dobře najedli. Když jsme přijeli k budově Gymnázia a Obchodní akademie v Ruské ulici stojící hned vedle ruského kostela, v chodbě školy již dávno probíhal brífink k předposlední etapě. Ubytovali jsme se v jedné ze tří tříd, které byly v rekonstruované škole nám k dispozici a velice utaháni jsme šli po nezbytném osprchování spát. Těšilo nás, že se snad už natrvalo umoudřilo počasí a odpolední déšť byl poslední v tomto ročníku. V dnešní etapě jsme najeli (díky kufrování) 118,4 km za 8 hodin a 10 minut v jízdním průměru 14,5 km/h.

6. etapa - pátek 30. 7. 2010

Mariánské Lázně - Jáchymov

Po opuštění budovy školy jsme se jako většina ebicyklistů přesunuli asi k 1 km vzdálenému Kauflandu, kde jsme nakoupili jídlo a vestoje posnídali. Od Kauflandu jsme se ale museli do kopce vrátit až ke škole a pak dál stoupat do kopců Slavkovského lesa. Chtěli jsme původně zamířit po silnici rovnou do Pramenů, ale zřejmě jsme minuli odbočku, a tak jsme přijeli do malebné osady Kladská nedaleko Lázní Kynžvart. Kromě slunečních hodin jsme tu objevili i hezkou hospůdku, na jejíž terase jsme se občerstvili kávou a čajem. Další cesta pokračovala velice příjemným sjezdem do Horního Slavkova. Touto volbou jsme sice po včerejší náročné etapě přišli o možnost navštívit hvězdárnu v Sokolově, ale naším cílem bylo vyhnout se pokud možno cyklostezkám s nekvalitním povrchem. V Horním Slavkově jsme se naobědvali v místní restauraci vedle policejní služebny. Pikantní bylo, že jsme si museli zahrádku naproti hospodě (dlouhý stůl a dvě dlouhé lavice se slunečníkem) přinést a postavit sami. Nemuseli jsme ji ale bourat, a protože nabízené menu bylo levné (včetně polévky a kofoly), odjížděli jsme odtud velice spokojeni. Vzápětí jsme však zakufrovali, když jsme omylem vystoupali kopec po silnici vedoucí do Ležnice. Vrátili jsme se a odbočili již správně na Kfely a dále na Karlovy Vary a silnici E-49. Zatímco Martin s Ottakarkou a Hankou odjeli po hlavní silnici rovnou do Karlových Varů, já s Mirkem jsme pokračovali v cestě na Hvězdárnu v Karlových Varech a to přes Stanovice, Háje, Kolovou a Olšová vrata až do Hůrek, kde nešlo hvězdárnu nenajít (byli jsme zde v letech 1995 a 1999). Během prohlídky hvězdárny postupně dorazili ještě Jája a Kája Trutnovští, Mateno a Hydromechanik s vozovou hradbou. To jsme již já a Bludný Holanďan sjížděli do centra Karlových Varů. Zastavili jsme se a odpočinuli jsme si u hlavní fontány na kolonádě a pokračovali jsme v cestě do Kyselky. Tady se nacházely sice zcela zruinované bývalé lázně, nicméně každou chvíli jsme v krásném údolí řeky Ohře potkali řítící se kamión s nákladem Mattoniho vody. Po pěkné cestě údolím ale stejně přišlo stoupání do Ostrova. Ke všemu se spustil z jediného většího mraku, který musel být zrovna nad námi, poslední déšť letošního ročníku. Snad odměnou nám za to byla krásná dvojitá duha, která nás provázela téměř až do Ostrova. Při předtuše těžkého stoupání do Jáchymova usoudil Mirek, že se musíme najíst, jinak do Jáchymova nedojedeme. Navíc, očekávaný guláš v Jáchymově prý stejně hravě sníme, protože to bychom snad ani nebyli ebicyklisti. Zastavili jsme se proto hned u první restaurace, na kterou jsme narazili, a sice u čínského bístra na autobusovém nádraží. K našemu pětilístku se ještě přidal Bohouš Janda, a tak jsme si za chvíli všichni pochutnávali na levných ale chutných čínských specialitách. Nevítaným zpestřením hraničícím s obavou o naše nejen duševní zdraví byla přítomnost filosofujícího opilce, který nad jedním pivem (jistě ne jediným) dumal nad smyslem života a vesmíru a chtěl Bohoušovi vysvětlit, jak to ve skutečnosti je. Bohouš mu raději trpělivě naslouchal, ale odpovědi se stejně nedočkal. A tak jsme se opět nic nedozvěděli a jali jsme se stoupat do Jáchymova. Stoupání to bylo těžké a velmi dlouhé. Nakonec jsme se doškrábali na obrovské náměstí na úplně nejvyšším konci Jáchymova a našli jsme bufet, kde se podával objednaný guláš. Jelikož jsme přijeli téměř poslední, bylo guláše již málo a ještě méně bylo masa v něm. Ukázalo se, jak bylo prozíravé najíst se ještě v Ostrově. Už se začalo stmívat, když jsme bez guláše dorazili k evangelickému kostelu s farností, jež byla místem našeho nocování. Bicykly jsme uschovali v jedné z garáží naproti faře a na faře jsme si našli místo na spaní. Hostitel p. Samuel Palán nám k překvapení přichystal na podlaze v kostelní lodi matrace i s polštářky. Zatímco náš hejtman ještě absolvoval přednášku, my jsme po osprchování rychle zalehli do našich spacáků. Bylo již dost chladno a to se projevilo hlavně ráno. Inu, byli jsme v Krušných horách ve výšce 709 m. V předposlední etapě jsme ujeli 95,5 km za 6 hodin a 53 minuty v jízdním průměru 13,87 km/h.

7. etapa - sobota 31. 7. 2010

Jáchymov - Hora sv. Kateřiny

Po probuzení nás čekala na faře snídaně přichystaná našim hostitelem. Protože jídla bylo dost a báli jsme se, že v horách nebude mnoho příležitostí se posilnit, najedli jsme se opravdu do sytosti. Za velmi krásného počasí jsme opustili faru a v nejbližší prodejně s nápoji jsme jen doplnili zásoby pití a pokračovali jsme ve sjezdu na kruhový objezd v dolní části Jáchymova, odkud jsme museli zase stoupat asi 5 km směrem k sedačkové lanovce. Lanovka se asi kvůli nám mimořádně rozjela již v 9:30 hodin, a tak jsme byli již před 10. hodinou na vrcholu Klínovce. Nejen z něho, ale i během jízdy lanovkou se nám postupně otvíraly nádherné pohledy do širokého okolí. Prohlédli jsme si zdevastované stavby na 1244 m vysoké hoře a pak jsme se rozhodli pokračovat v cestě po české straně Krušných hor. K tomu nám vyborně posloužila Krušnohorská magistrála, jež měla tu skvělou vlastnost, že si po celém hřebeni hor držela poměrně vysokou nadmořskou výšku. Po sjezdu z Klínovce do Háje jsme pokračovali po krásné silnici do Měděnce, kde jsme v jediné restauraci na trase dobře poobědvali. Krásné výhledy každou chvíli kazily četné větrné elektrárny lemující obě strany hřebenů hor. Projeli jsme pak po hrázi vodní nádrže Přísečnce a zamířili do Hory sv. Šebestiána na samé hranici s Německem. Tady jsme se mohli občerstvit alespoň u bístra vedle čerpací stanice. Odtud jsme pak již po cyklostezce s asfaltovým povrchem pokračovali přes Kalek do Rudolic v Horách a dále po silnici přes Malý Háj do Hory sv. Kateřiny, cíle naší pouti i celého ročníku Ebicyklu. Protože jsme přijeli k městečku seshora z JZ strany, objeli jsme Růžový vrch téměř bez velké námahy z východní strany a dorazili jsme k penzionu Eurorellax - HSK asi okolo 18. hodiny. Bicykly jsme uzamkli na otevřené terase, ubytovali jsme se na pokojích, navečeřeli jsme se a osprchovali se. Z terasy penzionu se nám naskytl nádherný pohled do celého okolí a večer jsme po dlouhé době zase spatřili západ slunce. Vzhledem k tomu, že jsme absolvovali "českou" variantu 7. etapy, urazili jsme pouze 71,1 km a to za 4 hodiny a 42 minuty v jízdním průměru 15,1 km/h. Mezitím ebicyklisté, kteří se rozhodli absolvovat původní trasu 7. etapy se zastávkou na hvězdárně v německém Drebachu, absolvovali zřejmě nejtěžší etapu celého letošního ročníku, protože jednak ztratili výšku získanou výjezdem na Klínovec, jednak ji museli vlastními silami zase nastoupat a jednak urazili celkem 105 km. Mnozí tudíž přijížděli skoro za tmy. Slavnostní zakončení 27. Ebicyklu se tak posunulo na 23. hodinu, což byla nejpozdější doba, kterou snad pamatuji. Slavnostní pokřik, kterému nejdříve předcházel proslov našeho hostitele pana Petra Pakosty a slova našeho hejtmana k právě proběhlému ročníku, pokřikovalo z původního maximálního počtu 58 ebicyklistů již jen 36 ebicyklistů. Volná zábava panující v podstatě celý večer po půlnoci utichla, když se např. v chladné vodě bazénu na terase penzionu stačili vykoupat dokonce 4 ebicyklisté. To už se všichni chystali na odjezd do svých domovů a šli spát.

EBILOG - neděle 1. 8. 2010

Hora sv. Kateřiny - Most

Po probuzení jsme se nejprve v jidelně penzionu nasnídali a pak jsme zabalili naše zavazadla a vše nachystali k odjezdu. Rozloučili jsme se s posledními ebicyklisty, kteří odjižděli až po nás a vyrazili jsme. Spolu s námi odjížděl i Milan Antošů, se kterým jsme měli společnou cestu vlakem. Když jsme začali stoupat do Nové Vsi v Horách, bylo přibližně 9:00 hodin. Potom nás čekal dlouhý sjezd do Horního Jiřetína a rovinatý úsek vedoucí až do Mostu. Na železniční nádraží jsme dorazili asi v 10:00 hodin a do odjezdu vlaku zbývalo asi 20 minut. Spolu s námi nasedli do vlaku i další ebicyklisté, kteří cestovali do Prahy - Simulant, Nový Holanďan, Starší Práče, Zeměkollár a Luděk Dlabola. Kupodivu vlak všechny naše bicykly naložil a vyrazili jsme do Ústí nad Labem, kde jsme museli já s Ottakarkou a s Milanem přestoupit na motorák jedoucí přes Českou Lípu až do Liberce. V Liberci jsme byli přesně ve 13:41 km a, zatímco Milan přestoupil na další motorák jedoucí do jeho Jablonce n/N, my jsme nasedli na naše bicykly a urazili jsme posledních 5 km ebilogu na cestě do našeho domova v Horním Hanychově pod Ještědem. Dorazili jsme ve 14:00 hodin a ten den jsme ujeli celkem 29,2 km za 93 minuty v jízdním průměru 18,7 km/h.

Doslov - pondělí 2. 8. 2010

Liberec

Absolvovali jsme další z vydařených ročníků Ebicyklu. Pro nás byl velice zajímavý tím, že se dostal i do míst, kde jsme ještě nikdy předtím nebyli. Např. na Šumavu, konkrétně na Boubín a Churáňov, nebo do střední části Krušných hor mezi Klínovcem a Horou sv. Kateřiny. Sice nás trochu zaskočilo počasí, ale více než déšť nám snad vadilo chladno, které občas panovalo. Kromě poslední etapy a ebilogu jsme každý den zmokli, i když někdy to bylo zmoknutí spíše symbolické. Jedinou vadou na kráse ale byly příliš dlouhé etapy, o čemž svědčí nejen vysoká průměrná délka "řádných" etap (bez nulté a bez ebilogu) 97,5 km, ale i dlouhé doby jízdy. Byli jsme tudíž příliš dlouho v sedlech bicyklů a vlastně nebyl skoro čas na žádné prohlížení pamětihodností. Fotografovalo se a filmovalo se pouze z trasy etapy, někam odbočit a vrátit se, na to už nebyl čas. Zato jsem za celý týden od soboty 24.7. do neděle 1.8. 2010 najel celkem 744 km s jízdním průměrem 15,4 km/h. Přes to všechno hodnotím letošní 27. ročník velmi pozitivně a těším se na další jízdu, tentokrát po západním Slovensku. Závěrem bych chtěl za sebe a nejen za sebe poděkovat všem, kteří se na uspořádání letošního ročníku Ebicyklu nejvíce podíleli: hejtmanovi, Melantrichovi, Bludnému Holanďanovi, Tarantuli, Simulantovi, Hydromechanikovi i jeho zástupci J. A. Pacákovi a také všem našim hostitelům na celé trase letošního ročníku.

Z. D. E.
Ottakar L.