Ebi 2010 - Hejtman

Připomínka

Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994),
Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998),
Lišáka (Fotografa) Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005)
Kouzelníka Žita PaeDr. Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 18. 10. 2006)
a Dušana Krchy (11. 3. 1953 - 17. 12. 2007)

Zpráva polního Hejtmana Spanilé jízdy

Ebiprolog

Praha-Háje - Herink - V. Popovice - Pyšely - Mačovice - Ondřejov

Měl jsem před zahájením letošního ročníku spoustu nesplněných úkolů v práci, takže jsem začal s balením v pátek 23. 7. ve 22 h a moc jsem toho tedy před startem nenaspal. Nicméně v sobotu v 24. 7. v 10:30 jsem konečně nabalil bicykl Favorit De Luxe po čerstvé revizi Hydromechanikem II a vyrazil na sraz pro nultou etapu u supermarketu Lidl za konečnou stanicí metra C Háje v Praze na Jižním Městě. Dorazil jsem tam v 10:50 h a kolem Vozové hradby II se již hemžilo na 30 dychtivých ebipiklů, kteří nakládali bágly ochotnému Hydromechanikovi II, který přes značné vlastní zdravotní trampoty se rozhodl dovézt nám aspoň bágly na vlastní start.

V pátek se prudce ochladilo a v sobotu ráno visely nad Prahou tmavé mraky, které každou chvíli mohly dodat vyprahlé krajině novou vláhu. Pro cyklistiku to však rozhodně bylo lepší než 35°C vedra předešlých týdnů.

V 11:06 h jsem zatroubil k útoku a vydali jsme se po ul. Kulhavého a prokličkovali okrajem Jižního Města do Milíčovského lesa, kudy vede cyklostezka do Újezda a Průhonic silnicí uprostřed proslulého Průhonického parku. Rychle jsem minuli Dobřejovice a vystoupali na křižovatku s frekventovanou Jesenickou spojkou, abychom pokračovali na Herink, Popovičky, Nebřenice, Radimovice a Petříkov. Zde jsme zabočili doleva po hlavní silnici na Velké Popovice, ale hned jsme se zase uhnuli doprava na Lojovice a lesní stezkou do Pyšel. Odtamtud jsme to vzali na Čtyřkoly a Čerčany, dále pak na Přestavlky a Vranov do Mačovic. Neuvěřitelně úspěšně jsme se vyhýbali dešti, spadlo na nás jen pár kapiček.

Nad kapličkou v Mačovicích je po levé straně prudkého stoupání ukryt bungalow Pavla Kleczka, který nás pozval na vyplenění svého selského stavení. Kdyby hledal generální štáb naší armády záložní velitelské stanoviště pro případ třetí světové války, doporučoval bych toto místo - je opravdu důmyslně maskováno a všechny příjezdové silnice lze snadno hájit proti vetřelcům zátarasy nebo léčkami ze zálohy.

Dorazili jsme tam ve 14:10 h (ujeto 44 km) a byli zahrnuti nesmírnou péčí o naše tělesné schránky. Kromě guláše byly k dispozici nekonečné spousty chutných kuřecích řízků jakož i rozličné moky, prostě jedli jsme, co hrdlo ráčilo. Na chalupu přijížděli ebipikli z různých směrů, tak např. Mateno přijel už v pátek ze Slovenska svým autem a přivezl další slovenské ebipikly. Starší práče Jura Komrska se zase nechal vysadit z auta v Českém Šternberku, takže se musel probít různými hory a doly z opačného směru na Pavlovu tvrz, což potvrzuje skutečnost, že je tato usedlost nedobytná ze všech směrů.

Mateno nám promítal v hlavním sále tvrze své velmi profesionální video z cyklistického putování po Korzice. Pavel nám nakonec předvedl čerstvý přírůstek své usedlosti - krásného živého koně. Vůbec se nám nechtělo dál, ale nakonec jsme se přece jen rozhoupali a v 15:30 h vyrazili zpět přes Vranov, odkud jsme jeli dolů k řece na Hvězdonickou lávku přes Sázavu směrem na Chocerady, načež následoval proslulý 4km krpál do Ondřejova (Chocerady byly vůbec nejnižším bodem letošního ročníku, zatímco Ondřejov je cca 500 m n.m.). V 16:25 h (ujeto 12 km) jsme však už byli v Ondřejově v Kulturním domě, kde jsme odložili kola a ubytovali se v přilehlém sále. Všude se to již hemžilo ebicyklisty, kteří přijeli do Ondřejova z nejrůznějších směrů. Zvlášť půvabně dojel tandem Kája+Pája, když si ve vlastním autě zabouchli klíče a museli se na kole vracet pro náhradní. Neméně složitě se do Ondřejova z 15km vzdálené Sázavy oklikou přes Liberec dostávali (Ottakar a Ottakarka) L. Přijela také Vozová Hradba I z Moravy, takže na prohlídku hvězdárny jsme se vydali zčásti pěšky a zčásti doprovodnými vozidly.

Prohlídka začala na plošině vrchu Žalov před centrální kopulí, která dnes slouží jako muzeum. Výklad tam i v přilehlé západní kopuli podával odborník na slovo vzatý Dr. Cyril Polášek. V západní kopuli jsem se cítil doslova jako doma, protože od října 1959 do jara 1960 jsem tam po nástupu do aspirantury na tamější hvězdárně bydlel v přízemí pod dalekohledem, s nímž jsem v noci pořizoval původním Fričovým dvojitým astrografem několikahodinové expozice několika komet. V centrální kopuli jsem pak v letech 1967-68 pomocí Mayerova 0,6m reflektoru měřil fotoelektrickým fotometrem jasnosti tří nov, které tehdy byly dokonce vidět i očima.

Po zevrubné prohlídce kopulí jsme se přemístili na střechu sluneční laboratoře, kde jsme si prohlédli robotický teleskop D50 (zrcadlo 0,5m; f/4; pole 20´ x 20´), určený hlavně pro studium optických dosvitů zábleskových zdrojů záření gama (GRB), což nám předvedl náš ondřejovský kvartýrmajstr Hillary. Pak jsme se přemístili do seminární místnosti za dvoumetrem, kde měl přednášku na téma "Člověk a vesmír" náš významný astronom a polyglot Doc. RNDr. Josip Kleczek, DrSc. (*1923). Krásnou přednášku završily zvídavé dotazy ebipiklů a myslím, že to byl vrcholný zážitek jak pro specialisty tak pro laiky našeho pelotonu.

Pokračovali jsme prohlídkou 2m reflektoru, jenž byl postaven firmou Carl Zeiss Jena v r. 1967 a patřil v té době mezi 10 největších dalekohledů na světě. Na pilíři kopule se skví unikátní dárek amerického astronauta čs. původu Cpt. Eugena Cernana - československá vlaječka, kterou měl sebou na Měsíci při přistání Apolla 17. Osudy této vlaječky za komančů by vydaly na povídku. Průvodkyni nám dělala Lenka Planetková a tak jsme mohli v kopuli kromě jiného pořídit živý obraz podobně jako při návštěvě v r. 1987. Dalekohled nám též posloužil jako unikátní dekorace pro slavnostní zahájení 27. ročníku Ebicyklu pokřikem.

Lenka nás dále zavedla do menší kopule pro 0,6m reflektor, který se právě robotizuje a zde jsme zastihli také proslulého pozorovatele Kamila Hornocha, jenž získal v r. 2006 jako jediný český astronom-amatér Cenu Pacifické astronomické společnosti pro nejlepšího amatérského astronoma na světě, zejména díky svým průkopnickým pozorováním nov v cizích galaxiích. Předtím se stal již v r. 1996 prvním nositelem Ceny Zdeňka Kvíze, kterou uděluje Česká astronomická společnost. Kamil se ebipiklům věnoval s nesmírnou vstřícností a skromností; byl to další velký zážitek nulté etapy.

To už se dočista setmělo a tak jsme se vydali ke slunečnímu spektrografu, poblíž něhož se Hillarymu podařilo bez použití ropných derivátů zažehnout ve vlhkém počasí oheň, na němž jsme si pak škvařili špekáčky a posléze zásluhou astronoma slunečního odd. a kvalifikovaného výčepníka RNDr. Pavla Kotrče, CSc. se podařilo načepovat z koupeného soudku nejenom pěnu, ale i pivo. Jak patrno, svěřili jsme se do rukou prvotřídních profesionálů v širokém spektru dovedností. Brífink pro I. etapu se konal až někdy kolem 23. h. Mluvil hlavní tvůrce itineráře Bludný Holanďan a také Nebeský mechanik Eddy, náš hostitel v cíli I. etapy. Poměrně prokřehlí jsme se vraceli do Kulturního domu a rychle zalehli, protože v neděli ráno nás čekala náročná etapa středočeskou pahorkatinou.

I. etapa (Ne 25. 7.)

Ondřejov - Chocerady - Vestec - Louňovice - Ml. Vožice - Tábor - Sezimovo Ústí

V jasném ránu jsem již v 8:45 h vyrážel s téměř poslední skupinou ebicyklistů zpět do Chocerad. Na tom měla hlavní zásluhu okolnost, že Hillary pořídil na večerní soirée u slunečního spektrografu tolik potravin, že zbylo i na ráno na vydatnou snídani přímo v ležení (a chléb dokonce vydržel až na Šumavu, kde se moc hodil, viz později). V Choceradech jsme dohnali předešlé skupiny, které vyrazily strmě na Komorní Hrádek, aby zde spolu s Járou Cimrmanem zjistili, že tudy cesta nevede. Ta totiž vedla rafinovaně malý kousek proti proudu Sázavy a pak teprve do dalšího strmého kopce na Vestec, Ostředek (rodiště básníka Svatopluka Čecha; *1846), Teplýšovice a Jezero, kde jsme křižovali hlavní silnici 111 a posléze také tepnu 112, abychom projeli Jemniště, Postupice, Čelivo, Veliš a dojeli v 11.45 h po ujetí 42 km do Louňovic p. Blaníkem, kde jsme pojedli v zámecké restauraci právě v době, kdy se venku pořádně rozpršelo. Bylo i docela chladno, ale to bylo nakonec pro vlastní jízdu výhodné. Posléze jsme se dozvěděli od dalších ebipiklů, že se nám podařilo restauraci vyplenit - došly i polívky!

Někteří odvážlivci odtamtud pokračovali na Blaník, kde jak známo čekají blaničtí rytíři, aby vytáhli na pomoc české zemi, až jí bude nejhůře. Jelikož tento okamžik lze stanovit jedině ex post, až už bude české zemi o něco lépe než nejhůře, tak je zřejmé, že rytíři jsou odsouzeni k trvalému čekání, protože jakmile se české zemi uleví, je přirozeně zbytečné, aby vyjížděli. My cynici vědoucí, že rytíři jsou pouhou zátěží státního rozpočtu, jsme však po přechodu přeháňky vyrazili ve 13:15 h na další trasu údolím Blanice na Mladou Vožici a pokračovali pak po hlavní silnici 33 přes Ratibořské Hory a Záluží rovnou do Tábora, trefili jsme se s Královnou na tamější nádraží, odkud jsem znal cestu do centra k Hvězdárně na Jiráskově ul., kam jsme dorazili v 15.30 h (ujeto 33 km). Vynechali jsme tak sice domluvený sraz na Žižkově nám., ale zato jsme potkali Sira, který právě Hvězdárnu opouštěl. Na Hvězdárně nás uvítal její dlouholetý šéf Břetislav Vonšovský, o kterém jsem se teprve teď dozvěděl, že kvůli lukrativnímu místu správce čtvrté nejstarší lidové hvězdárny u nás vzdal slibnou kariéru operního pěvce. Nakoupil pro žíznivé ebicyklisty plechovky studeného pití a ukázal nám zařízení hvězdárny na střeše místní knihovny, kde na chodbách visely pozoruhodné fotky tamějšího světoběžníka Jiřího Fišera.

Z hvězdárny jsme odjížděli v 17:15 h a přes hlavní křižovatku jsme se dostali do úzké uličky s prudkým spádem k řece Lužnici. Po jejím pravém břehu jsme pak jeli proti proudu staveništěm, a návaznou cyklostezkou až do Sezimova Ústí. Před vjezdem do sídliště jsme projeli parčík s modelem Sluneční soustavy. Vjeli jsme pak do tamějšího sídliště a drželi pořád jižní směr až na stopku s hlavní průběžnou silnicí, kde jsme odbočili doprava k Benešově vile. Bohužel už po 17. h, takže do parku jsme se nedostali. Pokračovali jsme pak tím směrem zpět k hlavní silnici z Tábora do Č. Budějovic, kterou jsme elegantně podjeli podjezdem, a následně i hlavní železniční trati, kterou jsme naopak přejeli novým nadjezdem. Tak jsme se konečně ocitli v Sezimově Ústí II, kde jsme po ulici Okružní  dojeli k Hvězdárně Františka Pešty v 18:10 h (8 km). V přilehlé restauraci jsme dostali guláš a na hvězdárně Dáša Soldátová nabízela vlastnoručně upečené buchty na téměř nekonečném množství plechů, takže opět zbyla potrava i pro snídaní.

Jeli jsme se pak ubytovat do blízké 1. Základní školy (ul. 9. května), naproti níž byl obchod výhodný pro zakoupení potravin na další cestu. Večer jsme se pak na hvězdárnu vrátili kvůli brífinku, který však proběhl v přilehlé restauraci, kde bylo víc místa. Pozorovat se nedalo a tak jsme se postupně přesouvali přes hvězdárnu do svých spacáků.

II. etapa (Po 26. VII.)

Sez. Ústí - Planá n. L. - Týn n. Vl. - Temelín - Vodňany - Husinec - Včelná p. B.

Ze Sezimáku nás od 9 h protahoval Eddy vedlejším cestami do Plané n. Lužnicí, kde jsme jeli krátký úsek po hlavním tahu, ale brzy odbočili doprava a zastavili se u stylové Masarykovy vily, kde TGM bydlel na jaře r. 1920. Pak jsem pokračovali na Ústrašice, Zeleč, Černice, Sudoměřice a Jamník do Týna n. Vlt., který jsme fakticky po objízdné komunikaci minuli do dlouhého kopce, na jehož vrcholu jsme odbočili doprava na Temelín. Po levé straně jsme viděli docela zblízka celou elektrárnu, ale sami jsme jeli přes obec Temelín na Sedlec, Chvalešovice a Číčenice do Vodňan, kde se dá mimoúrovňově překonat silnice E49 do města. Tam byla řada příležitostí k obědu. Dorazil jsem tam sólo po ujetí 58 km ve 12:15 h. Našel jsem na hlavním náměstí restauraci se zahrádkou a hordou ebipiklů, takže tam jsme společně obědvali. Bylo krásně teplo a Vodňany jsou přívětivé město.

Ve 14 h jsem vyrazil na další cestu po silnici 141 proti proudu jiné Blanice na Bavorov a v Těšovicích jsem uhnul doprava po nově vyasfaltované spojce na Husinec, kde se musí chvíli jet po frekventované silnici 145 na Vimperk. Naštěstí se brzo dalo uhnout vpravo do Husince, kde jsme těsně u autobusového nádraží našli v 15:20 h (34 km) usedlost slavného starosty, mašinfíry a hvězdáře Ludvíka Friedbergera (čp. 131). Ten už nás očekával s basami piv, aby nám ukázal svou pověstnou zahradní modelovou železnici včetně kouřící sopky a vojenského vlaku, expresu Santa Fé atd. Bylo úžasný vidět zasloužilé ebipikly, jak se plazí po trávě s digitálními foťáky a videokamerami, aby zachytili ze správných úhlů mašinky a vláčky. Na závěr návštěvy jsme se šli podívat i na Husineckou hvězdárnu kousek odtamtud., jejímž hlavním dalekohledem je zrcadlo Meade 200 na vidlicové montáži. Vůbec se nám z Husince od našeho milého dynamického hostitele nechtělo.

Vyrazili jsme až v 18 h po trase, kterou nám poradil, tj. jenom malý kousek na Vimperk a pak uhnout doleva na Dvory, Laziště, Kratušín, Chlístov a těsně před Bukem doleva na Včelnou. Bylo to dlouhé stoupání stinným údolím podél potoka, ale těsně před ostrou zatáčkou k Boubínu jsme skutečně byli u Schwarzenberské myslivny přesně ve 20 h (18 km). Většina ebicyklistů byla už na místě a zabrala jednotlivé vigwamy. Sám jsem měl dvoulůžák s naším kanadsko-britským nováčkem Geoffem Williamem, který působí jako učitel angličtiny na Ostravsku a jehož patronem je Zeměkollár. Přijeli i letos nejedoucí ebipikli Zinaida Hofmannová, Míša Elišková se synem a Hydromechanik II. Míša přivezla Korouhev Ebicyklu, kterou nadále bude střežit Simulant, ač protestoval, že už má v Ebicyklu moc funkcí, ale kdo jiný než on a kdy jindy než teď?

V Myslivně nás uvítali manželé Eva a Jiří F. Potužníkovi a čerstvý čtyřicátnik Jirka F. zastával právě roli kuchaře, který porcoval kýty vepřového masa, rychle mizející v bezedných útrobách vždy hladových ebipiklů. Někteří ebipikli využívali i vnitřního bazénku s teplou vodou k rochnění, zatímco ostatní se radovali ze sprch s teplou vodou a nezvyklým komfortem na Ebicyklu zcela unikátním. Při večerním brífinku došlo ke slavnostní události, když právě ten den došla do Myslivny zásilka astronomického dalekohledu Celestron, který Jirka F. obdržel od své ženy jako dárek k těm čtyřicátinám. Tak se Včelná nečekaně zařadila do seznamu astronomických pamětihodností letošního ročníku Ebicyklu.

III. etapa (Út 27. VII.)

Včelná - Boubín - Včelná

Počasí příliš nepřálo víceméně pěší etapě do Muzea žehliček ve Včelné (885 m), kde byla domluvena exkurze na 11 h. Pak jsme ovšem zvěděli, že nás průvodkyně čekala už od 9 h. Muzeum samo nám přineslo nečekaný zážitek. V starodávné chalupě je vystaveno asi 700 žehliček; v depozitáři je dalších 800. Žehličky mohou být vskutku roztodivné, např. i šlapací! Průvodkyně Jana Nusková, která je jednak místostarostkou Buku, po nějž Včelná spadá, a jednak spolumajitelkou Muzea, byla skvělá. Vyprávěla nesmírně zajímavě a tak jsme si tohoto exotického zážitku patřičně užili - i takoví nešikové jako jsem já, který si nikdy nevyžehlil ani ručník.

Pak déšť ustal a tak jsme v různých menších skupinkách putovali dále do boubínského pralesa i na vrchol Boubína (1362 m). Pak jsme vyrazili většinou pěšky (řada borců jako Mateno, Sir, Simulant atd. přece jen kolmo!) po hlavní trase (modré a žluté) k atrakcím kolem Boubína. Od pralesa jsme se však s Pavúkmistrem, který šel v cyklistických tretrách, vrátili sami a vyšplhali se na Boubín v docela slušném dešti, zimě i větru. Vylezli jsme na novou 21 m vysokou rozhlednu, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že v jihočeské nížině kolem Vodňan, Temelína a Strakonic bylo krásné slunečné počasí, zatímco Šumava byla zahalena cáry mraků a pršelo...

Z rozhledny jsme šli dolů po žluté značce, kterou jsme díky bystrozraku Pavúkmistra správně sledovali, když se nečekaně stočila z horské silničky do lesa. Potkali jsme v protisměru Rotymajstra Starších práčat, který si šel vyběhnout Boubín už podruhé, jak se mu tam líbilo. Před 16.30 h jsme byli zpět v Myslivně, kde jsem se osprchoval a převlékl do suchého, anžto na mne již na dvoře Myslivny čekali přátelé staří meteoráři, kteří žiji ve Švýcarsku a byli zrovna v nedalekém Zdíkově na dovolené. Seznámil jsem se také s manžely Kunertovými, kteří po převratu Myslivnu zakoupili a zvelebili ji do současného stavu.

Večeře byla opět monumentální, grilované maso a klobásy, Jirka F. se nestačil divit, co toho ebipikli spořádají; dokonce došel chléb a tak se hodil ten, co už od Ondřejova sebou vozila Vozová hradba. Po večeři se konalo pasování nováčků: Hany Janatové z Rožnova a již zmíněného Geoffa z Ostravy. Taktéž byli slavnostně uvedeni do funkce Kája a Jája jako Rotymajstr a Vicerotymajstryně nově ustavené Roty Z Vody Rostoucích Ebicyklích Pulců (RZ VREP). [VREP je všeobecně známá anglická zkratka: "Veterans Re-Entry Education Program", která ve státě Minnesota usnadňuje vojákům po návratu do civilu získat vyšší vzdělání.] Také se objevil návrh na přidání III. dodatku k Základnímu Dogmatu Ebicyklu. Chci ho na Reji zkusit prosadit v tomto znění: "Poslední Ebicykl se pojede tu zimu po Velkém Chladu. Žádný ebicyklista se ho nezúčastnil."

Následně Rotymajstr Mladších práčat spolu s Tarantulí vybalili Celestron Jirky Potužníka a uvedli ho do provozního stavu. Na závěr Jirka Potužník vyprávěl o svých zážitcích při natáčení TV seriálu "Vzkaz" s Tomášem Baťou a Arnoštem Lustigem jakož i o svých zkušenostech ve funkci tiskového mluvčího českého pavilonu na Světové výstavě v Šanghaji.

IV. etapa (St 28. VII.)

Včelná - Vimperk - Churáňov - Horská Kvilda - Sušice - Kolínec - Klatovy

Vůbec se nám ze Včelné nechtělo; jednak je to krásné místo a jednak nás hostitelé opravdu rozmazlovali. Myslím, že jsme je ovšem za ty dva dny řádně vyplenili. Vyrazil jsem na trasu těsně před 9 h a začátek byl chladný leč parádní, do Buku jsme sjeli co by dup a brzy jsme už svištěli dolů hlavní silnicí 145 do Vimperka. Horší to bylo s výstupem do táhlého 2km kopce z Vimperka směrem na Horskou Kvildu, kam jsme ale nedojeli, protože naštěstí před ní se dalo odbočit na dobrou lesní cestu přímo do Churáňova. Ten jsme projeli do kopce doleva nahoru a pak jsme se museli trefit na uzoučkou asfaltku opět doleva přímo k meteorologické stanici I. řádu (1119 m n.m.), kterou jsme již jednou navštívili v r. 1990 při Českém Luku (VII. EBI).

Přestože jsme zakufrovali po modré značce, přijeli jsme na stanici v 11:10 h (24 km) a náš průvodce Dr. Josef Staněk nás podrobně provedl celou observatoří, která od r. 1990 prodělala zásadní změny v přístrojovém vybavení. Většina parametrů se nyní odčítá automaticky včetně např. údajů o dohlednosti, výšce základny mraků apod. Na observatoři je také instalována ondřejovská automatická bolidová kamera dr. P. Spurného. Viděli jsme i současný způsob odesílání naměřených údajů po internetu.

Hydromechanik I nám poradil z doby svého vojančení, že máme dál jet po modré turistické značce, což prý je výhodná cyklostezka na Horskou Kvildu. Vystartovali jsme ve 12:20 h. Jet se tam ovšem moc nedalo, bylo tam hrubé kamení, a tak jsme několik km bicykly tlačili, abychom neztratili výšku. Před nájezdem na asfaltku u Kvildy jsme využili rozšířeného profilu horské silnice k simulaci pohybu protonů ve svazku urychlovače LHC v CERNu, tj. kroužili jsme s bicykly po asfaltu pořád dokola téměř rychlostí světla (samozřejmě šlo o modelovou situaci, kdy c = 16 km/h!). Nicméně již ve 13:15 h jsme skutečně byli v Kvildě a plenili jsme místní hospody.

Ve 14:15 h jsem vyrazil samostatně nejprve houpačkami v okolí Kvildy do Zhůří a dál k Rejštejnu po silnici 145 a pak volným pádem dolů podél Otavy na silnici 169 do Sušice. Kolo z kopce jelo samo a závodil jsem dokonce s nějakým buldozerem. Setřásl jsem rovněž poblíž Kašperských Hor tandem Jáji a Káji a v Sušici se stočil vlevo do kopce po silnici 187 směrem na Hrádek a Kolínec, kam jsem dojel v 16:15 h a narazil na Vallovce, Bohouše a Tornádo Lu, kteří tam popíjeli nealkoholické pivo. Tak jsem také popíjel a dál jsme jeli v 17 h přes Mlázovy na sedlo Hradisko, kde nás zastihla dešťová přeháňka.

Pak jsme se však opět sjeli ještě se Sirem a v Mochtíně se dostali na hlavní silnici 22, po které jsme dojeli až do Klatov v mírném dešti. Dostali jsme se až na centrální nám. Míru, odkud jsme odbočili do jednosměrky Plánická v protisměru a po výjezdu až na samý okraj města jsme objevili Machníkovu ul. doleva a v areálu býv. kasáren jsme po jistém tápání našli VOŠ a Obchodní akademii, kde už byla Vozová hradba a jen docela málo ebicyklistů. Bylo 18:15 h (z Churáňova 66 km). Krásně jsme se vysprchovali a pak jsem společně s Jirkou Říhou odešel do nedaleké restaurace na setkání s jeho dlouholetým parťákem a aktivním cyklistou Oldou. Tam jsme si dali pořádnou večeři a já hnedle dvě piva. Vrátili jsme se až na brífink a potom docela brzo zalehli, protože další etapa slibovala být hodně náročná. V této etapě také začalo ebipiklů pozvolna ubývat.

V. etapa (Čt 29. VII.)

Klatovy - Staňkov - Kladruby - Stříbro - Planá - Mariánské Lázně

Ráno jsem si šel koupit něco ke snídani do nedalekého Intersparu a pak jsme vyjeli v 9:15 h s Oldou a Jirkou Říhou na prohlídku pamětihodností Klatov do centra, zejména proslulé Černé věže s radnicí a arciděkanského kostela Panny Marie. Pak jsem pod vedením obou zkušených borců pokračoval ven z města na silnici 185 přes Dolany, Lučici, Koloveč do Staňkova. Olda sice nejprve prohlašoval, že nás pouze vyvede na hranice klatovského okresu, ale pak se rozhodl pokračovat a ve Staňkově, kde jsme objevili u náměstí jednak hernu (bohužel po ránu ještě zavřenou) a jednak přímo před ní venku pohodlné stoly a dřevěné lavice jako stvořené pro uondané ebipikly.

Šel jsem si natankovat vodu do svého bidonu, a než jsem se vrátil, vyčaroval Olda z blízkého pekařství naprosto fantastické chodské koláče o rozměrech pravé italské pizzy. Neprozřetelně nám nabídl ochutnat a vzápětí koláče před jeho očima doslova zmizely; na stole se pouze leskl světlý papír, v němž byly ty obrovité koláče zabaleny. Olda do té chvíle totiž zřejmě netušil, co v praxi znamená ebicyklí plenění.

Takto posíleni jsme pokračovali na Čečovice, Černovice, Jivjany a Zálezly na silnici 193 do Kladrub ke klášteru Benediktinů, kam jsme se v restauraci ukryli právě, když začalo pořádně pršet. Bylo 13:45 h a ujeli jsme od rána 56 km. Tam se od nás odpojil Olda, který se vrátil sólo do Plzně a ještě nám stihl z cíle poslat povzbuzující SMS.

Setrvali jsme v klášterní restauraci až do 15 h. Pak jsem se v mírném dešti vydal sám do Stříbra, odkud jsem ihned vyrazil po hlavní silnici 21 na Těchlovice, Černošín a pokračoval dál s Jirkou Říhou, který předtím ještě fotil klášter z nadhledu. Postupně se na trase objevovali před námi i za námi další ebipikli, ale v jednom stoupání před Planou jsem zůstal pozadu zrovna, když se strhl prudký déšť. Jet se v tom nedalo, tak jsem zalezl do malého háječku, kde mně trochu chránilo listí, abych si mohl rychle obléci pláštěnku. Hrůzná vidina toho, že zůstanu na trase sám samotinký, mi velela vrátit se do sedla, a tak jsem jel v dešti dál, abych na kopci uviděl v boudičce na zastávce autobusů namačkáno pět ebipiklů. Postupně jsme se na další cestě do Plané usušili a město jsme po obchvatu minuli. Po silnici 230 jsme pak už hladce dojeli do Mariánských Lázní. To už se kolem nás nabalila větší parta, s níž jsme jeli po hlavní třídě Lázní až k ceduli "Gymnázium a Obchodní akademie". Podle ukazatele jsme uhnuli doleva do kopce a pak doprava po Ruské až ke škole. Dojeli jsme tam v 19 h (z Kladrub 49 km).

Škola měla tělocvičnu v rekonstrukci, takže jsme bydleli v přízemních třídách školy, kde nás uvítal správce Václav Gajer. Teplé vody bylo dost, na jídlo jsme si zašli do nedaleké pizzerie, kterou už plenili ebipikli ze Stropkova. Vrchní se nám přišel omluvit, že objednané jídlo bude později, protože se kuchař pořezal a tak ho museli zafačovat, ale snad to ani nebyla potřebná omluva, protože jídlo bylo docela rychle a piva bylo dost i bez kuchaře. V noci jsme měli od správce půjčený klíč od budovy, který jsme ráno nemohli najít, protože někteří ebipikli odjížděli na ranní rychlík domů tak brzo, že s nimi nikdo nedohodl, kam ten klíč dají. Naštěstí byl zevnitř v zámku, takže jsme unikli tučné pokutě za výměnu zámků a klíčů pro celou školu.

VI. etapa (Pá 30. VII.)

M. Lázně - Kladská - Prameny - Sokolov - Loket - K. Vary - Radošov - Ostrov - Jáchymov

Ráno jsem pojedl z nasyslených zásob, abych nemusel dolů do města ztrácet nákupem výšku. Vyjeli jsme přesně v 9 h na hlavní třídu a po trolejbusových drátech jsme se dostali na výpadovku nekonečným kopcem do vesnice Kladská. Bylo velmi chladno, ale nepršelo. Pak jsme jeli po silnici 211 do vesnice Prameny a odtamtud po 210 přes Podstrání jsme padali do Sokolova. Nikde po cestě nebyl otevřen žádný obchod, prostě konec světa. Sokolov nás uvítal spoustou stavebních prací, takže nás navigačně spasil Mateno se svou GPS. V 11:25 h (37 km) jsme našli soukromé gymnázium, kde nás srdečně vítala prof. Gabriela Zalubilová se svou kolegyní a zachránily nás před vysílením nabídkou kávy, minerálek a také oplatků s náplní. Podívali jsme se na střechu na pěkný 100mm refraktor školní hvězdárny a odpočinuli si před další částí náročné etapy.

Našli jsme u nádraží cyklostezku 204 údolím Ohře do Lokte, kde jsme se v krásném historickém městě stavili ve 13 h (12 km) na oběd. Vyjeli jsme ve 14 h na další putování po téže stezce, která šla pod mostem po levém břehu Ohře až ke Svatošovským skalám, kde jsme se po lávce přes Ohři přesunuli na pravý břeh a pokračovali až ke K. Varům. Tam ovšem stezka měla dost krkolomný průběh s velkým stoupáním i nejistotou, kam jet dál. Nakonec se však podařilo nevídané - opravdu jsme K. Vary projeli, aniž bychom se dostali do automobilového provozu; jen jsme zase jeli po levém břehu Ohře. Cyklostezka 204 se však těsně za Vary zase vrátila přes lávku pro pěší na pravý břeh řeky a tam zmizela. Nicméně za tuto část trasy zaslouží Tarantule, který na ni přišel, pochvalu před rozvinutou korouhví Ebicyklu.

Proklestili jsme si cestu přes nějaké parkoviště pro autobusy MHD a různé průmyslové provozy na krásnou asfaltku 222 s malým provozem, která vedla na východ po pravém břehu Ohře do Kyselky. Kdysi tam byly výstavné lázeňské budovy, ale teď vše chátrá, což ostatně postihlo i některé partie Mariánských Lázní. Tam jsme odbočili na 221 do Radošova, kde jsme si dali pití v restauraci, která byla zrovna v rekonstrukci, ale přesto premávala a dokonce tam byla svatba. Bylo 16:15 h, když jsme tam zabrzdili po 32 km z Lokte. Přes Velichov jsme pak v 17 h začali stoupat do pěkného krpálu na Mořičov, Liticov a Ostrov.

Nebylo jednoduché nalézt v Ostrově správnou výpadovku, protože nikde na ukazatelích nebylo slovo Jáchymov, až jsem si pak všiml názvu ulice Jáchymovská. Směrníky vesměs vedly na Boží Dar. Stoupání bylo stále solidní, ochladilo se, ale nepršelo. Dojel jsem Starší práče a posléze také Vallovce, ale v kopci jsem nechtěl zastavit, že bych se pak už třeba nerozjel. V Jáchymově číhaly různé nástrahy, např. odbočka vlevo do lázní, což by byla hrubá chyba. Musí se jet dál do kopce až na kruhový objezd se 6 výjezdy, z nichž jeden vede na lanovku a až ten další do centra města, což je údajně Mathesiova ul., ale takový nápis tam nikde nebyl.

Pomalu jsem se škrábal dlouhou ulicí na nám. Republiky, kde v místním bufetu hodovali ebipikli nad předem objednaným gulášem. Sám jsem však vyjel až nad náměstí a tam odbočil doleva k Muzeu, kde už stáli u zavřených vrat první zájemci o mou večerní přednášku. Ti mne také navigovali na evangelickou faru, kde mne očekávali manželé Palánovi. Bylo 19.15 h a z Radošova jsem ujel 21 km.

Na faře jsem dostal přepychový pokoj se Starším práčetem, mohl jsem se vysprchovat a převléci do svátečního stejnokroje, dostal jsem i večeři, takže jsem nemusel běžet na náměstí na zbytky guláše a dokonce jsem se svezl autem na vlastní přednášku, zatímco můj bicykl tam Samuel Palán vystavil na scénu jako muzeální exponát. Přednášel jsem tradiční téma "Pohledy do nebe" od 20:30 h a přednáška s bohatou a zasvěcenou diskusí končila před 23 h. Pak jsme šli okamžitě spát; sám jsem měl v nohou 102 km.

VII. etapa (So 31. VII.)

Jáchymov - Klínovec - Drebach - Marienberg - Olbernhau - Hora Sv. Kateřiny

Vyrazili jsme od bohatě prostřené tabule na faře (většina ebicyklistů spala asi poprvé v životě přímo v kostele) v 8:45 h, protože zásluhou Tarantule spustili lanovku z Jáchymova na Klínovec už v 9:30 h, ačkoliv normálně premáva od 10 h. K naší prořídlé ebipiklové skupině se přidala šéfredaktorka časopisu Cykloturistika Slávka Chrpová a společně jsme sjeli z nám. Republiky dolů na kruhový objezd a vyjeli směrem k lanovce, což prý je téměř po rovině u nějaké hájenky. Ta rovina byla hodně nakloněná do kopce a pak přišlo rozcestí, na němž byl směr k hájence rovně, tak jsme jeli rovně po čím dál horší cestě, která sice končila u něčeho, co se hájence podobalo, ale po lanovce ani stopy.

Nezbylo než pracně vyšlapané metry zase sjet dolů a zkusit ten druhý směr, kde na nás trumpetkoval Mateno, jenž tam spal v chatce, a věděl, že nad chatkou je taky hájenka a nad ní opravdu lanovka. Byl to šílený krpál, s nějakou téměř rovinou to nemělo vůbec nic společného.

Sedačková lanovka se už opravdu točila; vynikala však nejvíc tím, že v pokladně seděl muž zřetelně otrávený z toho, že mu na lanovku chodí turisti a ještě k tomu s bicykly. Téměř každého ebipikla proto preventivně seřval, např. mne proto, že jsem mu dost rychle nepodával 60 Kč za jízdenku, protože mi v tom vadilo to kolo. Ale nejvíc řval na Jendu Balíka, který nechtěl sundat brašny z nosiče favorita, protože je tam má napevno. Běda, když někteří vystrašení ebipiklové nedokázali naráz levou rukou nadhodit kolo do trojúhelníkové škvíry pro kola a současně pravou rukou strčit lístek správnou stranou do čtečky na turniketu pro turisty! Skoro jsem si připadal jako na selekční rampě jednoho neslavně proslulého nádraží a tak mne napadlo, zda ten dobrý muž nesloužil zamlada jako dozorce v táboře muklů na nedalekém Vykmanově, dříve než získal teplé místečko lanovkáře.

Byl jsem rád, když jsem se od něho lanovkou vzdaloval, byť jsem seděl nakřivo na sedačce a prsty jedné ruky držel své cyklistické brašny, zatímco malíčkem druhé ruky jsem se držel nějaké tyčky, abych sám ze sedačky nespadl. Tím pádem jsem se ani neodvážil ohlédnout za sebe do údolí, z něhož lanovka stoupala na vrchol Klínovce. Jistě to byly divukrásné pohledy. To hlavní mělo ovšem přijít, když sedačka dojížděla do horní stanice. Obsluha na mne cosi volala, co ve skřípotu oběžného kola lanovky a větru nebylo slyšet. Tu tyčku jsem nebyl schopen malíčkem vyháknout, zatímco vedle mne ten chlápek v běhu sundával mé kolo a podával mi ho. V poslední chvíli jsem ze sedačky seskočil, chytl berany kola a instinktivně přikrčen jsem se snažil uniknout z dosahu další, naštěstí prázdné sedačky, která se rychle blížila, aby mně srazila k zemi.

Když se takto kolem 10:30 h shromáždila pod věží na Klínovci značná část zbylých ebipiklů, vydali jsme se zcela všanc GPS Matena, protože z itineráře etapy jsem opravdu nebyl příliš moudrý. K mému úžasu jsme začali rychle ztrácet výšku ve směru na Boží Dar a v protisměru jsme potkávali ebipikly, kteří pohrdli lanovkou a jeli z Jáchymova rovnou na Boží Dar a na Klínovec. Protože jsem musel brzdit a dávat velký pozor na cestu, nemohl jsem je ani upozornit na to, že jedou v protisměru. Pak jsme konečně přestali ztrácet výšku a přejeli na sever do Německa do lázní Oberwiesenthal.

Provoz nebyl nijak velký, ale nemilosrdná GPS nás vzápětí vedla po různých uličkách s velkým spádem střídaným s velkým stoupáním, na okolních horách se líně otáčely lopatky obrovských větrníků a nabýval jsem dojmu, že jsem dokonale ztracen, naštěstí v tomto ročníku výjimečně za slunného počasí a modré oblohy. Poprvé v historii mé účasti na Ebicyklech jsem musel některé strmé stezky vyjít pěšky, a ještě k tomu v rodném Německu! Pronikali jsme velmi zvolna do Saska v přibližném směru na Annaberg-Buchholz a Ehrenfriedersdorf, kde jsme se stočili na Drebach, kde jsem ve 14:45 h zaparkovali u hlavní atrakce závěrečné etapy. Z Klínovce jsem ujelijen asi 55 km, takže jsem zvolna propadal trudnomyslnosti, že v Německu zatmíme.

Hvězdárna s planetáriem byla jakousi oázou klidu uprostřed neklidného dne, mladý šéf hvězdárny Jens Kandler byl velmi milý a mluvil na nás dokonce anglicky, i když Tarantule angažoval překladatele z němčiny. Hvězdárna je velmi aktivní v pozorování planetek a několik jich tam dokonce objevili. Spolupracuje také hodně s našimi pozorovateli. Po prohlídce stálé výstavky jsme se usadili v pohodlných křeslech planetária, kde jsme viděli krátkou prezentaci na umělé obloze a také film o raketoplánech, v němž mne nadchly záběry astronautů spících v beztížném stavu s rukama volně vytrčenýma do prostoru. Tato partie filmu se mi stala inspirací a tak jsem v pohodlném křesle sám usnul a probudilo mne až vlastní chrápání.

Laviček u planetária jsme využili k jídlu z vlastních zásob a v 16:20 h jsme vyrazili ve dvou skupinách na další cestu východním směrem do dalšího prudkého stoupání na Wolkenstein a Marienberg. V té první skupině jeli makači, ve druhé méně výkonní jezdci. Pod vedením obětavého Matena, který na nás opozdilce čekal na každé křižovatce, abychom nezabloudili, jsme nakonec z dálné ciziny přijeli na rodné luhy a háje, spíše však hory.

Z Marienbergu už to šlo totiž trochusnadněji po hlavní silnici s nepatrným provozem podél panoramatu Krušných hor do Olbernhau. Nicméně mne pozvolna opouštěly síly, zaostával jsem čím dál více za pelotonem a musel jsem si dokonce vyžádat oddechový čas na spolknutí jedné tatranky a dopití posledního doušku vody z bidonu.

Pak se však na nás usmálo štěstí: v 19:45 h (z Drebachu 45 km) jsme byli u lávky přes hraniční potok u údolí na okraji městečka, které se kupodivu jmenuje Hora (sv. Kateřiny). K mému úžasu u hospody na české straně hranice na nás čekal majitel penzionu Eurorellax Petr Pakosta, místostarosta Hory, vítaje nás chlebem a solí. I když to bylo pro nás dokonalé překvapení, tak zpětně si myslím, že odpovídalo obtížnosti etapy, která se z různých důvodů stala královskou a pro mně i nejdelší etapou XXVII. Ebicyklu (109 km).

Pan Pakosta nám poradil skvělou hospodu Vagon; kola zaparkovat na I. nástupišti. Odtud nás zavedl kousek pěšky ke kameni, na němž je památka na proslulého Hliníka, který se - jak je všeobecně známo - odstěhoval do Humpolce. Jenže až ve sv. Kateřině zjistili, odkud se tam vlastně odstěhoval - ze sv. Kateřiny! Jmenoval se totiž ve skutečnosti Al Zheimer, a tak není divu, že ani sám už pak nevěděl, odkud se do Humpolce přistěhoval. Pamatoval si vlastně jen určitý člen svého příjmení a podle toho získal právě to slavné jméno Hliník...

Když jsme dopili svá kvasnicová piva zn. Bernard, nad horami se dočista vyjasnilo a my se vydali na poslední kilometry etapy do dalšího kopce, kde se teprve nachází centrum vlastní obce. Je to opravdická hora, protože poslední kilometr jsem šel opět ostudně pěšky. Ve 20:35 h jsme se konečně ocitli v pensionu Eurorellax, kde jsme měli nejenom objednánu večeři, ale předem i své vybraná jídla. Podobně to bylo s noclehy; každý si mohl předem vybrat hotelový pokoj, nebo spaní v přilehlé rozhledně na karimatce, či na terase restaurace. V nezvyklých 23 h večer započal obřad slavnostního ukončení XXVII. Ebicyklu, kde promluvil náš hostitel Petr Pakosta a pak následovalo krátké hodnocení ročníku, domluva na nedělní Ebilog a závěrečný pokřik. Byl jsem docela rád, že jsem se mohl osprchovat a rychle zalehnout; ostatně většina zbylých asi 33 ebipiklů na tom asi nebyla o mnoho líp.

Ebilog (Ne 1. VIII.)

Hora sv. Kateřiny - Horní Jiřetín - Litvínov - Most - Praha-Hostivař

Někteří ebipikli jsou opravdu nezmaři, tak např. Hydromechanik, kterého večer opustila Vozová hradba jedoucí na Moravu, se sebral v neděliasi ve 2 h ráno a sjel na kole do Mostu na nádraží, kde počkal na první ranní rychlík na Brno. Podžito zase jel se svým synem ráno do Chomutova a odtamtud se vynořil v poledne v rychlíku na Prahu, když jsme my zbylí nasedali v Mostě.

Musím však ještě pojednat o skvělé snídani pro zbylé ebipikly. Nespěchal jsem přidůkladném husitském plenění švédského stolu a odjížděl z penzionu až v 10 h ve skupince asi tak 10 ebipiklů, opět vedených GPSvodičem Matenem. Jeli jsme po silnici přes Horní Jiřetín a Litvínov do Mostu pod hrad Hněvín po hlavní silnici až na rondel u nádraží, kamž jsme dorazili po 25 km jízdy v 11:15 h.

Na nádraží jsme si na radu hodné paní pokladní koupili společnou jízdenku do Prahy a Slováci další společnou z Prahy do Čerčan, odkud pak jel Mateno s nimi svým autem až domů. Stačili jsme ještě před odjezdem vyplenit bufet na I. nástupišti. Rychlík z Chebu přijel na čas, naládovali jsme bicykly do hytláku a rozsadili se po poměrně plném vlaku. Bylo horko, pospávali jsme až do Prahy. Těsně před Prahou stál rychlík na každé mezi, takže jsme měli asi čtvrt hodiny zpoždění. Kolem 15:15 h jsme se na peroně Wilsonova nádraží všichni navzájem rozloučili.

Do metra jsem však nastupoval spolu s Eddym a dojeli jsme spolu na konečnou Háje. Eddy mne na rampě v Hájích vyfotil před cykloservisem Hydromechanika II, jemuž jsme pod staženou roletu obchodu podstrčili vzkaz jediných dvou účastníků I. ročníku Ebicyklu, kteří letos jeli (ještě po 27 letech)... Pak jsem Eddyho zavedl na start nulté etapy k Lidlu, protože - jak známo - zločinci mají tendenci vracet se na místo činu. Tam jsme si naposledy v 15:45 h zamávali a Eddy se vydal po ose přes Ondřejov a Vlašim do Tábora a Sezimova Ústí, kamž dorazil ve 23 h. Sám jsem to měl domů jen 15 min přes hostivařskou přehradu, takže v 16 h jsem už v naší kočárkárně sundával brašny z Favoritu De Luxe, který jel letos opravdu jak hodinky.

o - O - o

Poděkování

Mou milou povinností je poděkovat všem ebicyklistům, kteří se podíleli na Ebicyklu během příprav i svou aktivní účastí alespoň na části etap, ale zejména těm, kdo odvedli svou práci ve vzorné kvalitě:

• Vozová Hradba I: Hydromechanik I, Jenda Balík a Petr Kaděrka.
• Vozová Hradba II v nulté a třetí etapě: Hydromechanik II.
• Tvůrci itineráře: Bludný Holanďan, Melantrich, Tarantule.
• Funkcionáři Ebicyklu: Simulant (Český Měšec), Mateno (Slovenský Mešec), Sir (Statistik).
• Hostitelé v etapách: Pavel Kleczek, Hillary, Břetislav Vonšovský, Eddy, Ludvík Friedberger, Eva a Jiří F. Potužníkovi, Ing. Soňa Rabušicová, Mgr. Jiří Bureš, Jana Brtníková, Václav Gajer, Mgr. Gabriela Zalubilová, Miroslav Spurný, Samuel Palán, Jens Kandler, Petr Pakosta.
• Štědří sponsoři: P. Kleczek, B. Vonšovský, D. Soldátová, L. Friedberger, E. a J. Potužníkovi, S. Palán, P. Pakosta.
• Vodiči pH S.J.: J. Říha, Mateno.
   

Praha, pátek 13. VIII. 2010
pH S.J.

 

 Základní statistické údaje XXVII. Ebicyklu

• Průměrná souhrnná délka etap (I.,II.,IV.-VII.): 593 km
• Průměrná délka etapy: 99 km
• Ebicyklisté, kteří jeli alespoň jednu etapu na kole/koloběžce: 55
• Věkové rozpětí: 17-74 roků
• Zastoupení žen: 26 %

-------------------------------------------------------------------

Má vlastní statistika

vvvvvvvvvvvvvvvvvv

________________________________________________

Č. etapy Délka Čistý čas Prům.+ Max.

kmh rychlost (km/h)

________________________________________________

I. 85 5,81 4,75 0,2

II. 100 9,1 11,0 59,5

III. pěší výlet na Boubín (1362 m); cca 15 km

IV. 92 6,6 14,0 55,7

V. 105 8,0 13,1 54,2

VI. 102 8,3 12,3 51,0

VII. 109 8,8 12,4 52,9

================================================

Celkem 593 46,6 12,7 59,5

Prolog 56 4,2 13,3 51,5

Ebilog 28 1,5 18,7 35,3

================================================

Celkem 677 52,3 12,9 59,5

P.S.:Během Ebicyklu jsem přibral 0,5 kg.