Ebi 2009 - Ottakar L.

Zpráva o 26. Ebicyklu 2009 "Slezskomoravské koštování".

Ačkoliv se by se mohlo zdát, že na všechno teď musíme mít hodně času, neboť není práce a máme tu krizi, opak je pravdou - tedy aspoň v tom, že máme stále méně času na stále více a více věcí. Letošní 26. Ebicykl byl naplánován na dobu 4. až 12. 7. 2009 tj. na samý začátek prázdnin. Protože před prázdninami končí pololetí, které je v pořadí hned za Vánocemi druhým nejhektičtějším údobím roku, věděli jsme, že to letos nebude žádná legrace. Ostatně takovým údobím bylo v našem případě celé letošní jaro. Dopadlo to nakonec tak, že já jsem oprášil bicykl asi před měsícem a stačil jsem natrénovat "plných" 120 km a to dvěma výjezdy na Ještěd, jednou cestou do Haratic a zpět a jednou cestou do Proseče a zpět přes Milíře, z čehož ještě k tomu tyto dvě cesty byly pracovní. Nic to ale nebylo na Ottakarku, kteréjsem sňal kolo ze zdi asi 5 dní před zahájením letní spanilé jízdy a která natrénovala asi 10 km výjezdem na Výpřež a zpět. Mělo to ale svůj důvod, po dvouměsíční neschopnosti (po dvoji operaci pravé ruky) nastoupila dovolenou a to hned účastí na 690-km ebicyklovém maratonu. Přesto ale mohu vyjmenovat alespoň jednu část přípravy, ve které jsme byli vzorní. Již poslední červnový víkend jsme si v předstihu týdne já a Ottakarka připravili věci na cestu. A tak pátek 3. 7. 2009 byl relativně jednoduchý - asi v 01:00 hodin tj. vlastně v sobotu jsme vše nacpali do cestovních pytlů, 1 cyklobrašny a 2 batohů a byli jsme přichystáni na ráno.

4. 7. 2009 - sobota (nultá etapa)

Zákon schválnosti opět zafungoval - ačkoliv bylo v Liberci po 2 měsíce (tj. květen a červen) poměrně nevlídné počasí, v den, kdy máme vlézt do vlaku a strávit vněm aspoň 8 hodin, udělá se nádherné počasí. Vyrazili jsme od domu ráno v 7:15 hodin na bicyklech obtěžkáni batožinou a jali jsme se sjíždět východní svahy úpatí Ještědského hřebene cestou na nádraží. Přitom jsme se modlili za dvě věci - aby nikdo z nás cestou nepíchl a abychom se i s koly zdárně dostali do našeho vlaku. První věc vyšla dobře a druhá, to jsme měli asi více štěstí než rozumu. Přišli jsme na nastupiště No.3, ale to bylo rozděleno na 3, 3a a 3b, takže jsme dobře neurčili místo, kde jsme čekali na vlak, a když bylo čekání dlouho marné a žádný vlak nepřijížděl, optala se Ottakarka jednoho nádražáka, kde že se ten vlak objeví, ukázalo se, že náš vlak tedy motoráko 3 vagonech již stojí na prodlouženém nástupišti a již drahnou dobu se plní cestujícími. Pánbíček se nad námi asi slitoval, když jsme v prostředním vagonu našli 2 místa pro naše bicykly a ještějsme si měli kam sednout. Náš vlak se přesně v 8:02 rozjel, avšak vrásky na čele nám vyskákaly stejně a to ještě za Milana Antoše, který měl nastoupit do vlaku na příští zastávce v Rychnově u Jablonce n/N. Nemilosrdná průvodčí nám sdělila, že ve vlaku je již 12 bicyklů a žádné další kolo již nevezme. Kdyby prý přišel revizor, zaplatila by za to pokutu !!! V Rychnově se objevil Milan a se samozřejmostí sobě vlastní vstoupil i s kolem do vlaku. Nakonec kolo uhnízdil na místě místostrojvedoucího a sedl si pochopitelně do jiného vagónu, takže jsme se s Milanem sešli až za 3,5 hodiny v Pardubicích, kde jsme čekali na náš další spoj. Náš rychlík Jan Perner měl přijet až ve 13:24hodin, takže do dalšího cestování zbývaly 2 hodiny. Přesunuli jsme se i s koly do zahrádky restaurace před nádražím a stačili jsme vypít a doslova si labužnicky vychutnat já a Milan 2 piva (Ottakarka zůstala u pressíčka), neboť na drahé jídlo jsme ztratili chuť. Před odjezdem jsme však každý zhltli 1 bagetu a nalezli jsme do Jana Pernera. Rezervace jsme měli zajištěné, jak pro nás, tak i pro kola, takže cesta byla na rozdíl od libereckého motoráčku celkem poklidná. Těsně před cílem naší cesty jsme z vedlejšího kupé zaslechli známý hlas a naše dlouholetá zkušenost nás nemýlila - celou cestu z Pardubic hned vedle nás cestoval náš hejtman s. j. Jura Grygar. Když jsme vylezli z vlaku v Ostravě - Svinově, nemohli jsme uvěřit tomu, že se před nádražím setkáme s početným hloučkem ebicyklistů ze Slovenska. Bylo nás tolik, že hejtman neváhal a jal se telefonicky vyjednat vozovou hradbu pro naše ebágly, neboť cesta do místa startu letošního 26. Ebicyklu byla poměrně hodně kopcovitá a vedro bylo přes pozdně odpolední hodinu značné. Náš hostitel, světoběžník Víťa Dostál se role vozové hradby obětavě ujal a do půlhodiny se objevil se svým vozem. Kromě toho nám ještě razil cestu nepřehlednými ulicemi Ostravy. Moc jsme s Ottakarkou nevnímali, kterými čtvrtěmi a obcemi vlastně projíždíme, ale tušili jsme, že směr na Západ je vždy dobrým směrem. Když jsme opouštěli město a začaly hrozit první vážnější kopečky, zastavili jsme se v jedné zahradní hospůdce a všichni jsme se osvěžili lahodnými moky všeho druhu. Pak zvládnout těch pár kopečků bylo hračka. Když jsme dorazili do Hlubočce, nikdo nevěděl, kde budeme spát. Na farmě u Víti Dostála, to byl dost obecný údaj, a tak jsme bezradně objížděli Hlubočec nahoru dolů, až nám někdo řekl, že to bydlení máme zajištěno přímo u něj v domě. Bylo to neuvěřitelné, ale při našem počtu cca 45 ebicyklistů, jsme jaksi místo noclehu ani nedokázali zaplnit..... Ale naše myšlenky se ubíraly zcela jiným směrem. Přišel večer a s ním blížící se slavnostní zahájení 26. ročníku. Postupně se na Víťovu farmu sjížděli další a další ebicyklisté, zlatým hřebem večera byl guláš našeho hostitele pro všechny ebicyklisty a pak vztyčení transparentu s nápisem 2009 - Mezinárodní rok astronomie. Slavnostní zahájení mělo hodně bodů, ale teprve až ten poslední byl tím nejdůležitějším. Slavnostní pokřik ebicyklistů se nesl do celého Hlubočce a v bujaré náledě ebicyklisté vydrželi u zahradních stolů pod slunečníky dlouho do půlnoci.

5. 7. 2009 - neděle (první etapa)

První etapa byla naplánována po východním okraji Ostravy a jejím okolí. Protože nás nečekalo mnoho kilometrů (ten den to nakonec bylo asi 77 km), byl program dne mnohem rozmanitější než kdy jindy. Ráno za krásného počasí jsme vyrazili po svých do hlubočského kostelíka, kde v 8:30 hodin začínala ranní mše. Důvodem naší účasti ale i dalších ebicyklistů byl mimojiné i slavnostní křest mladší dcerky Karolínky Víti a Andrey Dostálových. Po této údalosti jsme sevšichni vrátili na Víťovu farmu, kde již probíhala snídaně připravená naším hostitelem. Poté jsme vytvořili živý obraz pod večer vztyčeným transparentem a mohlo se hromadným výjezdem z Hlubočce vyrazit na cestu. Naším prvním cílem byla HaP v Krásném Poli - ebicyklistům velmi dobře známé místo, nejen jako časté místo na trase letních plenivých jízd, ale i místo konání REJů. Zde jsme se seznámili se současným vybavením hvězdárny a v planetáriu jsme zhlédli vtipný naučný pořado Ostravě a vesmíru vůbec. Velice vhod nám přišlo i tekuté občerstvení zvláště, když se mezitím strhla průtrž a museli jsme odjezd z HaP asi o 20 minut odložit. O menší pozdvižení se ještě postarala Lila alias Tornado Lou, která dorazila na letošní Ebicykl teprve až sem. Aprílové počasí nás nakonec donutilo vytasit pláštěnky a vydat se volky nevolky na cestu. Jinak bychom totiž nestihli po hodině pořádané prohlídky nefalšovaného černouhelného dolu v hornickém muzeu Landek na SV okraji Ostravy. Zpoždění zavinil vedle deště i pořádkumilovný strážmistr, který chtěl každému ebicyklistovi před vjezdem do Landeku udělit pokutu 50,- Kč za to, že jel předtím po chodníku (bodejť by ne, jízdou po 100 metrech těch kočičích hlav bychom docela odepsali naše letité bicykly !!!). Dohadování nakonec vyústilo ve slovní napomenutí, ale ztráta dalších asi 15 minut vedla k tomu, že jsme si v zahradní restauraci před muzeem objednali jídlo, které nám obsluha do prohlídky nestačila připravit, takže jsme dostali příslib, že nám je přinesou až za hodinu po prohlídce. Hladoví a málo promočení jsme vstoupili do dolu. Dostali jsme speciální helmy a výtahem pro 30 lidu jsme sjeli do nejhlubšího dolu našichživotů 6 m pod zem. Tady jsem si připadal jako školák, který za zlaté éry 60. let chodil dovlhkého sklepa s kbelíky pro hnědé uhlí, kterým jsme tehdy u nás ve 3. patře topili. Ale neměl jsem z tohožádnou klaustrofobii. Po prohlídce jsme se vrátili do restaurace, kde jsme za dalších 15 minut dostali předplacený oběd a srovnali jsme si tak hladinu cukrů v našem organizmu a mohli jsme vyrazit na dalšícestu. Moc nás v restauraci ani už nezůstalo. V kvintetu Ottakar L. a K., Míša a Masynfíra s dívkou jsme po menším bloudění našli cyklostezku (blátivou, kamenitou, nic pro naše galusky !!) a razili jsme si to dál po trase. Při průjezdu vesničkami na pomezí Slezska a Polska jsme míjeli spoustu dobrých hospod, odkud se linuly tak lákavé vůně jídel, že jsme jen stěží odolávali, abychom nezastavili. Nakonec jsme pokračovali jen já s Ottakarkou sólo dál. Minuly jsme areál čs. opevnění a prvnízastávku jsme udělali až v Hlučíně, kde jsme si koupili povzbuzení na další cestu - matonky a tatranky.Před námi bylo poměrně těžké stoupání na Děhylov, ale pak jsme zase nabranou výšku ztratili dlouhým sjezdem do Háje ve Slezsku. Další stoupání do Hrabyně bylo tak vysilující, že jsme litovali, že jsme si nevymysleli nějakou lehčí trasu pro začátek. Do Hlubočce jsme tak dojeli z posledních sil. Tady už na nás ale čekalo opět milé překvapení na farmě "Šťastná planeta" Víti Dostála- velice chutná večeře - játra s rýží. Po krátkém brífinku týkajícím se zítřejší 2. etapy byl večer ve znamení hejtmanovy přednášky "Pohledy na vesmír", jež se konala pro místní obyvatelstvo v sále OÚ Hlubočec. Přednáška měla celkem hojné publikum a musel jsem obdivovat hejtmana, který vestoje odpřednášel téměř 2 hodiny velice zajímavého odborného výkladu. Sám jsem neměl místo k sezení a byl jsem opřen o zeďu otevřeného okna. Podařilo se mi i přesto dostat asi 2x do mikrospánku, přičemž při druhém pokusu jsem hlavou, aniž jsem to tušil, v sále dotykem o vypínač trochu "přisvítil". Ale pak jsem se "srovnal" aještě až do půlnoci jsem byl zase fit. To jsme ještě seděli venku na Víťově farmě a popíjeli jsme pivo a víno z Víťových zásob. Do rána jsme pak spali jako zabití....

6. 7. 2009 - pondělí (druhá etapa)

Druhá etapa s cílem v Jeseníku slibovala nejprve táhlé roviny anakonec velice obtížná stoupání na Rejvíz s dlouhým sjezdem do jejího cíle. Z Víťova rozlehlého domu jsme se po sbalení všech věcí přemístili do jeho zahrádky, kde se podávala snídaně - smažená vajíčka s chlebem. Ta nám dodala nezbytné síly na cestu. Po vyjetí z Hlubočce nás čekalo jen mírné stoupání a pak dlouhý sjezd do Opavy, kterou jsme již asi 3x s Ebicyklem projížděli. Rozhodlijsme se navštívit střed města a ejhle, nejbližší cukrárna, kterou jsme objevili, byla již obsypána několika ebicyklisty. V horkém počasí přišel dvojitý kopeček zmrzliny náramně vhod. Bylato v našem případě náhoda, že jsme přímo na domě s cukrárnou objevili pamětní desku astronoma a cyklisty Johanna Palisy v místě, kde stál jeho rodný dům. Po krátké zastávce jsme vyrazili dál na cestě do Jeseníků. Další zastávkou byl Krnov, ve kterém jsme s Pavúkmistrem a jeho Tovaryšem Pedrem marně sháněli vhodné místo k poobědvání. Nakonec jsme usoudili, že je na oběd ještě čas, a jen málo zvlněným terénem jsme pokračovali do Města Albrechtice. Zde jsme ani dlouho místo obědashánět nemuseli. Ze zahrádky první restaurace, kterou jsme cestou objevili, už na nás mávali rychlejší ebicyklisté Dušan a Kája Vallovi a Lila s manželem. Levné menu nabízené restaurací samozřejmě neušlo naší pozornosti, a tak jsme velice spokojeni z průběhu cesty začali pomalu a jistě stoupat do prvních kopců. Míjíme jeden z našich nejstarších dinoparků v Hynčicích astavujeme se na občerstvení v hostinci v Heřmanovicích. Pivo a kofola přišly opravdu vhod. Zde se ale naše cesty dělily. Zatímco většina ebicyklistů se rozhodla absolvovat cestu na Rejvíz po cyklostezce, my majitelé galusek a pologalusek volíme cestu podle itineráře po asfaltové silnici. Tím jsme si ale "přidali" jeden kopec navíc a to se sjezdem, který díky rozbité asfaltce nebyl žádnou výhodou.Další stoupání pak bylo velice těžké i přesto, že jsme je absolvovali po téměř čerstvém asfaltu - jeli jsme raději vlevo, kde už asfalt pořádně zatvrdl, ale mohli jsme si to dovolit, protože silnice ještě byla pro veřejný provoz zákazy vjezdu uzavřena. Když jsme dorazili na Rejvíz, nečekaně se zhoršilo počasí abylo docela chladno. Na zahrádce první restaurace jsme ještě zastihli Sira a Jirku Říhu. Neodolali jsme a dali jsme si po jejich vzoru česnečku a podle tradice (už potřetí v těchto místech) borůvkové knedlíky. Ale opět jsme se zklamali: byly totiž z mikrovlnky, polosražené a tudíž žádné kynuté koule, jakjsme to znali od našich babiček. Po vydatném nasycení jsme se v kapkách deště vydali na poslednízteč. Mírné stoupání Rejvízem posléze nahradil fantastický sjezd do Jeseníku. Jeli jsme opatrně, Ottakarka se s tím narodila a já po dvou pádech asi z doby před 5 lety jsem vůbec neměl ambici shánět potřetí nějaký silniční lišej. ZŠ s hvězdárnou v centru Jeseníku jsme našli skoro poslepu. Není divu, když jsme zde byli přivítáni již potřetí, co se pamatujeme. Po ubytování a osprchování vtělocvičně ZŠ se odebíráme do školní jídelny, kde pro nás náš hostitel pan Pavel Klásek vlastnoručně připravil velmi chutný guláš s chlebem. Po večeři si prohlížíme hvězdárnu a zbytek večera se snažíme s Melantrichem, s Míšou, s Masynfírou a jeho dívkou strávit házením téměř kulatých nesmyslů v jednomjesenickém bowlingu, ale jeho zaměstnanci nebyli současně jeho majiteli a vstup a klání s kuželkami námnezištně odepřeli. Doputovali jsme potom večerním Jeseníkem do samého středu, kde jsme vedle náměstí našli otevřenou, byť teoreticky už zavřenou, restauraci s poloprázdnou zahrádkou, kterou ovšem během půlhodiny doplnili i další ebicyklisté. Po vypití sklenice piva a dvoudecky vína jsme se s Ottakarkou záhy vypravili zpět do tělocvičny ZŠ a šli jsme na kutě. Ten den jsme toho měli opravdu dost...

7. 7. 2009 - úterý (třetí etapa)

Třetí etapa nás měla vyvést z centra Jeseníků do brány Českomoravské vrchoviny - Mohelnice. Úkol to byl relativně snadný, protože stačilo zdolat nejvyšší bod v Jesenících a do cíle se teoreticky mělo dojet bez jediného šlápnutí. Nakonec to bylo trochu jinak, ale s tím se vždycky tak trochu počítá, stejně jako s tím, že se najede cca o 10 % km více, než předpovídáitinerář. Už v domácí přípravě jsme si naplánovali, že pojedeme po trase A nabízející zdolání sedla Ramzová. Ale to trochu předbíhám. Ráno po sbalení naší batožiny, když jsme vše naskládali do Tranzitu nepřítomného ebicyklisty Jeňýka Pacáka Balíka, neopomněl jsem dohustit galusky mého a Ottakarčinnýho bicyklu profesionální hustilkou Jury Krejzy, a jak se později ukázalo, to jsem neměl dělat !! Člověk by nevěřil, co dokáže 5 atmosfér v duši za kousky ! První naše cesta vedla samozřejměza snídaní. Tu nám opět věnoval náš milý hostitel pan Pavel Klásek. Čerstvé pečivo, džem i máslo s čajem nás postavilo na nohy. Ve středu města jsme potom vyplenili Alberta, kde jsme dokoupili matonky a taranky a měli jsme napilno, abychom stihli sraz na nádraží, kde byla naplánována prohlídka lokomotivy Berty. Ačkoliv šlo u nemuzeální kousek s věkem cca něco přes 40 let, byla tato mašinka legendou našich železnic. Docela početný hlouček ebicyklistů na peróně nádraží v Jeseníku čekající na příjezd rychlíku Brno - Jeseník, který Berta měla v 9:00 hodin dovézt, ale působil paradoxně. Vypadalo to, že si všichni ebicyklisté chtěji vysloužit titul "ebzuga" tj. ebicyklisty zkracujícího si etapu s dopomocí železného oře. Berta nakonec přijela a po jejím zapřažení na druhý konec rychlíku jsme si ji mohli konečně prohlédnout. Čas ale nakonec tak pokročil, že jsme v úmorném horku nevydrželi a po prohlídce kabiny mašinfíry jsme prohlídku jejího motorového prostoru oželeli. Raději jsme vyrazili směr Ramzová. Výjezd na sedlo byl dlouhý a táhlý a i když stoupání nebylo těžké, byli jsme rádi, že jsme konečně na vrchu. V Ramzové hned poté, co jsme minuly větrné elektrárny, Ottakarka zjistila, že má prázdné zadní kolo. Naštěstí jsme nepropadli panice a v souvislosti s ranním dohuštěním jsme usoudili, že bude něco s ventilkem. Kolo jsme dohustili a jeli jsme dál, ovšem tato šlamastika se během cesty několikrát opakovala, takže nám bylo jasné, že nás generální oprava duše zadního kola Ottakarky stejně asi nemine. Z Ramzové jsme absolvovali dlouhý sjezd až do Hanušovic, kde jsme k našemu zklamání nenašli žádné vhodné místo kpoobědvání. Na křižovatce, kde jsme odbočili z trasy itineráře, jsem se posilnili tatrankami a pokračovali jsme údolím Moravy až do Bohdíkova, odkud jsme konečně odbočili na Šumperk. Překonání hřebene nevysokých vrchů nebylo sice snadné, zato se jelo skoro pořád ve stínu stromů. Chvíli to vypadalo, že ještě dříve, než sjedeme do Šumperku na druhé straně kopce, zmokneme, ale nakonec se počasí umoudřilo a úmorné vedro nás zahnalo pod slunečníky zahrádky jedné z restaurací, kde jsme objevili ebicyklisty Matenu aLáďu Kaděrku. Jídla, která jsme si dali, byla velice chutná a snědli jsme toho tolik, že se nám ani nechtělo pokračovat dál. Mohelnice ale byla ještě daleko, a tak jsme zaveleli "na kůň" a jelo se dál. Naším nejbližším cílem byla vesnička Hrabová, která byla pro naši expedici velice přitažlivá tím, že měla na svém okraji českobratrský kostel, na jehož věži byla hvězdářská kopule a pod ní v útrobách kosteladokonce připravený funkční Newtonův dalekohled ! Zařízení sice dnes nepoužívané, avšak k obdivování byl kostel jako architektonické dílo a za spoustu schodů stál i nádherný rozhled do širokého okolí. Pan farář, který věděl o tom, že se na své pouti u něj v kostele zastavíme, pro nás naštěstí připravil minerálky, takže jsme se mohli vypravit svěží na další cestu. Ještě než jsme dorazili do Mohelnice, zastavili jsme se v samoobsluze v jedné z posledních vesniček a dali jsme si nanuka. Do Mohelnice už to pak bylo jen po rovině nebos kopce dolů. Orientaci v cílovém městě poněkud narušila probíhající rekonstrukce silničního tahu ve směru na Ostravu, nicméně místo našeho noclehu z doby před 3 lety jsme si pamatovali dobře a tělocvičnu jsme našli na první pokus a dokonce po nejkratší možné trase. Ještě dříve, než jsmese ubytovali, musel jsem se dát do opravy Ottakarčinnýho kola. Ukázalo se, že zadní duše asi nevydržela nahuštění a poškodila se v místě ventilku, takže byla neopravitelná. Naštěstí jsme den před odjezdem na Ebicykl nakoupili rezervní duše, takže oprava měla být snadná. No snadná nebyla, protože nová duše ne a ne vlézt pod plášť galusky. Nakonec nám s tím vypomohl Hydromechanik I Jura Krejza a já jsem se poté mohl věnovat těm lepším stránkám dojezdu do cílového místa - ubytování a osprchování. Tak tak jsem to stihl, protože hned nato se všichni ebicyklisté odebrali asi do 1 km vzdálené restaurace na společnou večeři. Protože jsme byli seznámeni s vývojem počasí v příštíchhodinách a dnech, vzali jsme si mnozí s sebou pláštěnky a dobře jsme udělali ! Vnitřek restaurace byl kompletně vyhrazen jen pro nás ebicyklisty. Po dobrém jídle následoval nezbytný brífink s informacemi o zítřejší etapě. Mimojiné jsme se dozvěděli, že v cíli - ve Žďáru nad Sázavou nespíme v sokolovně, jakto často bývá, nýbrž v orlovně. Řekl jsem si, proč ne, když to nebude slepičárna.. Ale raději jsem to neřekl nahlas, vtipu to nepostrádalo, ale nehodilo se říkat takové věci nahlas, protože jsme vděčni všem hostitelům za ubytování, které nám poskytnou. Zlatým hřebem večera nakonec bylo pasování nováčků. Všichni se této povinnosti zhostili dobře, ale proběhlý akt měl jednu vadu na kráse. Pasovatel Melantrich zapomněl od nováčku vyžadovat prohlášení, že věří Z.D.E. a jeho dvěma dodatkům. Tato pravda ale vyšlana světlo světa až příští noc ve Žďáru nad Sázavou. V Mohelnici se na znamení tohoto ebicyklistického omylu pa strhlo doslova boží dopuštění. Přišla velká bouře se silným deštěm a ochlazením. Do této spouště dorazil další ebicyklista "Spolehllivý Holanďan" Martin Janata. Protože déšť neustával, rozhodli jsme se po konci brífinku hned se přemístit do tělocvičny hlava ne hlava. Ti co neměli pláštěnky, svlékli se raději do půltěla, aby nemuseli nic sušit. My šťastnější s pláštěnkami jsme bez úhony dorazili do tělocvičny, kde jsme zalehli do svých spacáků a spali jsme až do rána ranička.

8. 7. 2009 - středa (čtvrtá etapa)

26. Ebicykl se dnes začal lámat. Před námi byla velice těžkáetapa s neustálým stoupáním mezi vršky Českomoravské vysočiny s cílem ve Žďáru nad Sázavou. Po nočním dešti bylo ráno celkem nevlídné, což se dalo čekat. Hrozil déšť a opravdu i pár kapek pokapávalo, ale hlavně bylo chladno ve srovnání s tím, co jsme zažili v minulých etapách. Po sbalení jsme se s Ottakarkou vydali na náměstí, kde jsme věděli o samoobsluze vhodné k nakoupení nezbytných surovin k posnídání. Když jsme se nasytili, vyrazili jsme z náměstí zhruba západním směrem na okraj města. Asi jsme neměli šťastný odhad, protože jsme mírně zakufrovali a vyrazili jsme místo na Líšnici do vesničky Loštice. Jen taková malá záměna a stálo nás to hned 6 km navíc. Brzy se ale ukázalo, že ta volba vůbec nebyla špatná. Těsně jsme totiž minuli pohádkový zámek Bouzov a dál jsme pokračovali údolím říčky Třebůvky do Vranové, kde jsme se napojili na původní trasu etapy. To jsme zase začali potkávat další ebicyklisty, a tak jsme se přesvědčili, že jsme nenabrali žádné velké zpoždění. Připojili jsme se k oběma Holanďanům a přes několikero řek a několikero hřebenů po marné snaze objevit místo k poobědvání v Městečku Trnávka nebo v Hradci nad Svitavou nakonec dojíždíme až do Poličky. Tady při hledání restaurace na náměstí potkáváme Romana Krejčího, který nám doporučil restauraci u Vojíře Dobroty u hradeb města s tím, že když nám tam nebude chutnat, zaplatí nám celý účet. Budu stručný, Roman se ještě ten večer hodně zapotil, než se z toho slibu vyvlékl. V restauraci určitě vařili dobře, ale místní kuchař si opět "povyrážel" zuby na borůvkových knedlících, které jsme si jako zlatý hřeb objednali. Tak malé a těžké borůvkové koule jsme ještě nejedli a to dokonce nemluvím ani o tom, že Ľubo Paranal si na nich odlomil kousek zubu (tomu je nutno uvěřit, protože Ľubo je dobrý pozorovatel). Přesto měl tento oběd jedno velké plus v tom, že jsme v zahrádce restaurace přečkali docela slušný lijavec, který zaskočil celou řadu ebicyklistů na trase. Po obědě, který rozhodně nebyl z levných, zase vysvitlo naplno slunce a my jsme se vydali hledat hvězdárničku pana Ehrenbergera. Kupodivu to dalo hodně práce, když to srovnávám s předchozími návštěvami. Hvězdárnu jsme nakonec našli a odměnou nám byl pohled na sluneční skvrny na okraji slunečního kotouče. Po rozloučení, kdy jsme ještě obdivovali Dobsonův dalekohled p. Ehrenbergera vyrobený Milanem Antošem, jsme se nejprve zastavili na náměstí v Poličce, kde jsme v cykloprodejně dokoupili nové náhradní duše, a pak jsme se vydali na další úsek cesty do Medlova. Nejprve snesitelné stoupání se posléze změnilo v utrpení. Do toho se zhoršilo počasí a nastaly další komplikace spojené s tím, že jsme již nejeli v balíku jako předtím do Poličky. Ve Sněžném známém tím, že je zde veřejně přístupná zahrada s bonsajemi, se podařilo mnoha cyklistům zakufrovat, protože jsou zde dvě důležité křižovatky a na obou se mělo jet doleva. Vitineráři ale byla pouze jedna křižovatka. A tak se stalo, že já jsem na druhé křižovatce odbočil na Nové Město (ne bez rozmyslu, ale po zralé úvaze nad mapou se vzpomínkami na trasu v roce 2006), a Ottakarka jedoucí se zpožděním za mnou zde celkem logicky uhnula doprava na Žďár nad Sázavou, protože netušila, že se na této silnici odbočka na Medlov kdesi U Hájenky "nekoná". Když jsem dorazil na Medlov jako čtvrtý z ebicyklistů, volala mi zděšená Ottakarka, kde že jsem, ale bylo již pozdě - odbočila na osudné křižovatce doprava a dál pokračovala s Jirkou Říhou do cíle etapy. V Medlově pronás manželé Maturovi připravili velice milé pohoštění, které nejen posilnilo, ale i zahřálo. Obojebylo potřeba. Po těžkých stoupáních se navíc obloha zatáhla a znovu začalo pršet. V dešti jsem vyrazilspolu s otcem a synem Janatovými do Žďáru. Zatímco oni se vydali do Zelené Hory obdivovat poutníkostel J. B. Santiniho, já jsem pospíchal do cíle etapy, abych co nejdříve mohl najít Ottakarkua odprosit ji za ujetí, kterým jsem ji připravil takové trauma. Nemluvila se mnou hezky dlouho. Těžká etapa na nás zanechala i klasické následky jako únavu. Naši hostitelé v Orlovně nám připravili chutný guláš s libovolným počtem knedlíkem a ani po brífinku jsme neopustili celkem útulnou restauraci s barem. Roman Krejčí nám musel hodně co vysvětlovat, jak to myslel s uhrazením našeho účtu za oběd v Poličce. Větším překvapením po nezbytném brífinku před zítřejší etapou byl ale Mašinfíra Míra Kratoška, který k nám na ten večer přijel se svojí ženou a vnukem až z Borovan jen proto, aby se setkal se svými milými ebicyklisty. Když jsme opouštěli restauraci a uléhali dosvých pelechů, bylo už hodně po půlnoci. Zato jsme spali tvrdě až do rána.

9. 7. 2009 - čtvrtek (pátá etapa)

Pátá etapa nás měla odvézt z Vysočiny do Brna, kde Ebicykl nebyl, no, hodně let. Navzdory všelijakému počasí předešlého dne jsme se probudili do slunečného rána. Po ranní sprše, na kterou jsem večer předtím neměl síly, jsme se sbalili a čekala nás společnásnídaně (rohlíky, máslo, jam a med s čajem nebo kávou) připravená našimi hostiteli z Orlovny. Poté jsme jako na povel všichni vyrazili k hvězdárně ve Žďáru n/Sáz., o jejíž vzkříšení se stará Martin Křižovič. Hvězdárna zatím ještě bez el. přípojky je ale nefunkční a patrně nebude mít šťastnou budoucnost, protože podle generelu města někde tudy povede budoucí obchvat města a hvězdárna bude zbourána. Zůstává tak ale malá naděje, že bude snad vybudována na jiném místě města hvězdárna nová. To Martinovi samozřejmě přejeme. Po zápisu do návštěvní knihy hvězdárny jsme se po městském okruhu vydali na další cestu. Směřovala přes několik vesniček, ve kterých byly stavby projektované a nebo ovlivněné stavitelem J. B. Santinim. Nejprve Obyčtov, pak Ostrov nad Oslavou a nakonec Bobrová, kde jsme si kostelík J. B. Santiniho mohli prohlédnout i zevnitř. Další cesta pokračovala až do polední zastávky prakticky bez zastavení. Jednu chvíli jsme vybalili pláštěnky, protože začalo pršet, ale naštěstí šlo o krátkou přeháňku, které nám hrozily stejně celé dopoledne. Oběd jsme absolvovali v jedné restauraci v Tišnově a poté jsme odbočili ztrasy a vydali jsme se do Drásova, kde bydlí náš Hydromechanik Jura Krejza. Ve svém domě pro nás připravil bohaté pohoštění a nabídl nám k pití jakékoliv pivo z počtu 27 jeho sbírky. Nakonec jsem se vyfotil alespoň s pivem "Otakar", protože ztrátu bodů před vjezdem do Brno nebylo radno riskovati. Od Jury Krejsy jsme vyrazili na Veverskou Bitýšku a dál jsme se nezadržitelně blížili k Brněnské přehradě. V cestě na HaP na Kraví Hoře nám velice pomohla mapka se slovním popisem od Káji Trutnovského, díky kterému jsme projeli velkou část Brna jako nůž máslem. Důležité bylo projet silnicípo pravém břehu přehrady až do místa, kde se odbočilo na cyklostezku. Přehrada byla bohužel vypuštěná, alestejně bych nemohl věnovat pozornost pohledům na její hladinu, protože jsem měl oči přilepené namapě s popisem, kterou jsem držel v levé ruce, a za jízdy jsem četl návod, co udělat na dalším rozcestí. Fungovalo to skvěle, ale i přes tu četbu jsem asi jel moc rychle, protože po několika minutách mne mobilem prozváněla Ottakarka L, že co blbnu, že nestačí projíždět zelené na semaforu se mnou, Když jsem se trochu zklidnil a uvědomil jsem si, že už v 19:00 hodin na HaP určitě nebudeme, jeli jsme v balíku asi 6 ebicyklistů skoro najisto po předem určené trase až do cíle etapy. Zde nás čekalo malé pohoštění a moravské víno. Poté, co jsme se ubytovali, přepadl mne v cíli můj "spolubojovník" z vojny Zdeněk Haft, se kterým jsme právě před 30 lety odcházeli do civilu z VÚ v Čeperce u Unhoště. Moc času jsme na pivu u nedalekých tenisových kurtů neměli, protože od 20:00 hodin začínal program na HaP pro nás ebicyklisty. Byl vskutku uchvatný. Film o výzkumu Saturnu a jeho měsíců, především Titanu sondou Cassini neměl chybu. Dalším ze světlých okamžiků byla návštěva Majky a Karla Strašilových, kteří nám přivezli přepravku pravých a zralých meruněk z jejich zahrádky. A to bych ještě zapomnělna ještě jednu milou návštěvu toho večera - na Myšáka, syna Lišáka, který absolvoval Ebicykl jižv 9ti letech a stal se zřejmě definitivně jeho nejmladším účastníkem.lPo brífinku se mnozí ebicyklisté rozešli do prostorů velké hvězdárny s planetáriem, aby ulehli ke spánku. Ne, není to chyba, Nezapomněl jsem napsat o večeři. Ten večer jsme ji zkrátka nestihli. Pokusili jsme se někde ještě najest, ale kuchaři v žádné z navštívených (dvou) restaurací již nebyli vzhůru, a tak jsme nakonec zakončili dennípouť u Strašilů, kde jsme popíjeli dobré vínko z moravských vinic a pojídali produkty ryze zemědělského kraje. Ke spánku na hvězdárně jsme se nakonec uložili asi okolo 02:00 hodin, což byl vlastně užpátek. Spalo se nám přesto dobře.

10. 7. 2009 - pátek (šestá etapa)

Šestá etapa z Brna do Vyškova sice nebyla z nejdelších, ale kopce Moravského krasu jsou záludné, před čímž jsme byli varováni už zvečera místními znalci. Ráno na hvězdárně zahájilo snídaní, kterou obětavě obstarali Kája a Jája Trutnovští. Celkem 150 rohlíků s máslem a dalšími proprietami zajistilo, že jsme nemuseli obstarávat žádné posilnění v okolí hvězdárny a mohli jsme opět hromědně odjet z HaP. Překvapením pro nás ale byla dlouho skrytá Olga Koebilka, kteráse na HaP zjevila a krátce nato zmizela ! Důvod našeho společného výjezdu byl dobrý - jednak jsme udělali společný živý obraz před HaP a pak jsme navštívili dvě významná místa v Brně - střed vesmíru (neumím to místo popsat a natož najít, protože nesu Brňan) a dále dům, ve kterém bydlel náš hejtman s. j. J.G.. Teprve pak jsme se vrátili přibližně do míst, kudy vedla naše trasa podle itineráře. Nedaleko Bobycentra se k nám připojil malý Honzík Trutnovských, aby jako nejmladší ebicyklista vedl jeho čelo asi 500 m po Králově poli na jeho pouti do Útěchova. Zde jsme se ocitli na vrcholu stoupání a mohli jsme začít klesat do Adamova. Mysleli jsme, že se zde naobědváme, ale Adamov je po krachu Adamovských strojíren prakticky odepsané město. Nakoupili jsme něco jídla v místní samoobsluze a po prohlídce kostela sv. Barbory jsme se vydali směrem na Křtiny. Při cestě jsme stačili obdivovat skansen ve Staré huti, Býčí skálu a v samotných Křtinách Chrám Jména Panny Marie, snad největší dílo J. B. Santiniho. Odtud naše cesta směřovala neomylně do Jedovnice. Zde jsme chtěli poobědvat ve vyhlášené restauraci Olchovec (stejně jako před lety). Restaurace ale změnila majitele - ceny jídel vzrostly a velikosti průměrů talířů se naopak snížily. V nyní obyčejné restauraci jsme nechali poměrně dost peněz, ale nasyceni jsme se vydali na zbývající pouť do Vyškova. Míjíme ještě starobylý vetrný mlýn v Ruprechtově a sjíždíme doVyškova. Do tělocvičny ZŠ v Nádražní ulici přijíždíme asi v 17:30 hodin a do půlhodiny se spustil velký liják. Naštěstí to do restaurace bylo jen asi 200 kroků, ale to už pršet přestalo. Restarace praskala díky ebicyklistům ve všech švech, ale přesto jsme se výborně najedli. Večer se pak v tělocvičně konal poslední brífink letošního 26. ročníku Ebicyklu. Usínali jsme s myšlenkami, že už bude všem dnům na letošní pouti téměř konec.

11. 7. 2009 - sobota (sedmá etapa)

Do Blatnice by bylo možné z Vyškova dojet i na kole jistě snadno a rychle, ale naše cesta byla naplánována poněkud klikatější, takže nás neminula ani relativně těžká stoupání. Po ranním rituálu, který spočíval ve sbalení a ranní sprše (to jsem si dal, voda byla úplně studená !) jsme vyrazili na náměstí, které jsme zcela objeli, než jsme našli mléčný bar s lahůdkami. Vestoje jsme posnídali a vyrazili jsme na poslední etapu. Zatímco Martin Janata odjel na nádraží a vrátil se předčasně do domovského depa, spolu s Mirkem a dalšími ebicyklisty jsme vyrazili směrem do Slavkova. Skupince ebicyklistů, ve které byl i náš hejtman, jsme ale nestačili a nechali jsme si ji ujet. Tak se stalo, že jsme ve Slavkově ztratili "stopu" a nenavštivili jsme místního astronoma amatéra a ani známého majitele kostitřasu. Škoda přeškoda. Naše další cesta vedla podle itineráře do Heršpice. Tady jsme ani na tři doptáníu místních obyvatel nebyli úspěšní v hledání domku, kde se setkali poražení císařové z bitvy u Slavkova, i když nějakým omylem jsme ten domek asi nafilmovali, ale čp. ten dům neměl. Nalezli jsme i kostelík, ale vstup dovnitř byl uzavřen. O předcích atronoma W. Herschela však nebyla zmínka ani na obecní tabuli OÚ Heršpice. Když nic, aspoň jsme si tuto malou moravskou vísku důkladně prohlédli. Na další cestě jsme se pořádně zapotili, protože jsme museli překonat hradbu Ždánických vrchů. navíc to bylo krajně nebezpečné,neboť tato silnice ze Slavkova byla v sobotu mimořádně frekventovaná. V Zárošicích jsme po klesání naštěstí uhnuli a pokračovali jsme do Ždánice. Tady jsme se nejprve naobědvali - v malé restauraci U Mušketýra apak jsme vyrazili směrem na Kyjov. Ještě než jsme opustili Ždánici, míjeli jsme objekt bývaléhvězdárny. Byla zcela opuštěná a zdá se, že ani nesloužila k jinému účelu. Na cestě do Kyjova bylo před námi nemalé stoupání. Teprve potom jsme si mohli vychutnat dlouhý sjezd, na jehož konci byl Kyjov. Po prohlídce centra města jsme našli správnou výpadovou silnici na Bzenec. To už se všude kolem rozkládala nížina věštící blížící se řeku Moravu. Kopečky vystřídala nekonečná rovina, ale taky nekvalitní povrch silnice. Příští zastávkou byla hvězdárna ve Veselí nad Moravou, Tady nás už vítalo osazenstvo hvězdárny. Mile nás překvapili pohoštěním, a tak jsme mohli doplnit tekutiny a dát si kávu před posledními 9 km cesty. Zdrželi jsme se zde asi hodinku a při odjezdu jsme míjeli čestného ebicyklistu Josefa Zimovčáka, který si to na svém historickém velocipedu brázdil proti nám podél Baťova kanálu. Škoda, že nepřijeldříve, měli jsme už našlápnuto do Blatnice. V Blatnici jsme ze všeho nejdříve zamířili k restauraci Adriana, kde jsme se velice dobře navečeřeli. Pak jsme se ubytovali v tělocvičně místní ZŠ. Po nezbytné sprše už na nás čekal náš hostitel Mistr Blatnický a zavedl nás do svého sklípku, kde mohla pomalu začít ochutnávka jeho vín. Postupně se do sklípku začali sjíždět další ebicyklisté, takže na závěr večera mohlo přijít slavnostní zakončení 26. ročníku Ebicyklu se slavnostním pokřikem ebicyklistů. Tím alevečer nekončil a ebicyklisté dlouho do noci meditovali nad dobrým vínem a moravským sýrem a chlebem otom, zda jsou epicykly, které opisují ventilky jejich bicyklu za jízdy, konečné a nebo nekonečné. Postupně jsme se ze sklípku rozcházeli a to podle toho, v kolik každému z nás ráno odjížděl a odkud vlak do jeho domovského depa. Usnout po tak namáhavém ročníku Ebicyklu nebyl pro nikoho z násžádným problémem a to ani na tvrdé karimatce ve spacáku (podloženém poctivou žíněnkou).

12. 7. 2009 - neděle (ebilog)

Protože náš vlak odjížděl z Moravského Písku až v 10:00hodin, mohli jsme vstávat až v 7:00 hodin. Po poněkud složitějším balení (už jsme se nemohli spolehnout na vozovou hradbu) jsme vyrazili asi okolo 8. hodiny na 14 km dlouhou cestu na nádraží. V Moravském Písku jsme v místní samoobsluze nakoupili jídlo a pití do vlaku a na perónu jsme já, Ottakarka ještě s Milanem Antošem a bratry Pavúkovými čekali na příjezd vlaku. Ten přijel a vše probíhalo hladce. Měli jsme rezervaci pro naše kola. V Olomouci jsme museli vystoupit a do hodiny se nám podařilo nastoupit do dalšího spoje jedoucího do Pardubic. Zatímco Milan Antoš měl rezervaci, my jsme ji nakonec ani nepotřebovali (měli jsme díky omylu ČD rezervaci do vlaku, který jel z Olomouce až o 2 hodiny později), a tak i do Pardubic jsme dorazili bez problémů. Poslední přestávku v Pardubicích jsme opět využili k zahnání žízně v předzahrádce nádražní restaurace. Poslední pivo nám moc chutnalo. Pak už jen zbývalo nastoupit do našeho známého motoráku. Místo pro kola ve vagonu bylo, a tak jsme poklimbávali po celou cestu až do Liberce, když ještě na předposlední zastávce Milan Antoš vystoupil. Na libereckém nádraží jsme s Ottakarkou měli zajištěnu tradiční vozovou hradbu díky mému otci, takže jsme poslední 4 km vystoupali k úpatí Ještědu neobtěžkáni asi 25 kg těžké batožiny. Když jsme dorazili domů po 9tidenní pouti, bylo zhruba 19:00 hodin. Byli jsme šťastni, že všechno dobře dopadlo a že jsme zdrávi dorazili domů...

18. 7. 2009 - sobota (dodatek)

Během 9 dnů jsme urazili celkem 690 km, na vlastním Ebicyklu 641 km a to za 40 hodin a 7,5 minuty čistého času jízdy v sedle kola tj. průměrnou rychlostí jízdy 15,97 km/h, což je rychlost našeho rodinného tandemu. Přebytek 2 kil jsem asi za dva dny po příjezdu domů ztratil.... Závěrem chceme poděkovat všem, kdož se na 26. ročníku Ebicyklu 2009 jakkoliv podíleli a zajišťovali jeho hladký průběh. Díky, bylo to bezva ! A díky za každý nový Ebicykl!

Z.D.E.
Ottakar L. s Ottakarkou