Ebi 2009 - Hejtman

XXVI. EBICYKL

SLEZSKOMORAVSKÉ KOŠTOVÁNÍ (4. - 12. 7.2009)

Připomínka:
Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994)
Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)
Lišáka (Fotografa) Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005)
Kouzelníka Žita PaeDr. Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 18. 10. 2006)
a Dušana Krchy (11. 3. 1953 - 17. 12. 2007)

Zpráva polního Hejtmana Spanilé jízdy

Ebiprolog

Na Ebicykl jsem vyrazil v sobotu 4. 7. v 10 h dopoledne, když jsem se začal balit až v pátek pozdě večer. S báglem jsem dojel na metro Opatov a odtamtud na Hlavní nádraží k rychlíku Eurocity Jan Perner, kde jsem měl rezervaci pro bicykl do Svinova. Cesta ubíhala hladce až do Studénky, kde rychlík zastavil poblíž nádraží a nabral tak asi 20 min zpoždění. Jedna paní ze sousedního kupé se divila, že rychlík nestojí ve Studénce, kde potřebovala přestoupit, tak jsem ji vysvětloval, že v této stanici Eurocity nestojí, což nějak nedokázala pochopit.

Naši konverzaci na chodbičce slyšeli na druhém konci vagónu tři ebicyklisté, o jejichž přítomnosti ve vagónu jsem neměl tušení. Až při vykládce bicyklů z hytláku jsem jako prvního spatřil rotymajstra Mladších práčat Milana Antoše z Jablonce a vzápětí Ottakary L. a K. Všichni do rychlíku přistoupili v Pardubicích. Bylo asi 16:30 h, když jsme vyrazili z nádraží ve Svinově, kde jsme téměř doslova narazili na skupinu slovenských ebicyklistů (Daniela a Zuzka Setteyovy, Paranal, Mateno, Krestiankovi atd.) jakož i na Pavúkmistra a Pavúktovaryše. To mi dodalo odvahy, že jsem zavolal Zeměkollárovi do Hlubočce, zda by nám neposlal na nádraží Vozovou hradbu na odvoz báglů i navigaci přes Svinov ven z Ostravy.

To se také stalo; v 17 h přijel sám Zeměkollár se svým Žlutým andělem a vyvedl nás hladce přes Svinov, Porubu a Vřesinu na výpadovku směr Pustá Polom. Za Ostravou jsme si dokonce dovolili zastavit na doplnění tekutin v zahradní restauraci. Cesta podél tramvajové trati přes Dolní Lhotu, Zátiší a Kyjovice docela ubíhala; počasí bylo naprosto báječné a provoz klesal, jak jsme se vzdalovali od metropole. V 19:20 h jsem dorazil po ujetí 22 km do Hlubočce, kde jsme paradoxně nemohli zjistit, kde vlastně budeme nocovat, takže pod vlivem našich předchůdců jsme chvíli okouněli u kostela, ale posléze se vše vyjasnilo a zaparkovali své koně ve stáji na farmě Šťastná planeta, kde už byli skoro všichni letošní ebicyklisti a popíjeli a hodovali.

Ubytovali jsme se v rozlehlých prostorách farmy a po večeři nastala ve 21:15 slavnostní chvíle zahájení XXVI. ročníku pokřikem, který dirigoval Sir a za vztyčení Korouhve, kterou třímal Šípkový Růženec. V noci se pak konalo slavnostní vztyčení transparentu Mezinárodního roku astronomie 2009, pod jehož záštitou se letošní Ebicykl konal. Transparent obětavě dopravil z Prahy Pavúkmistr. Příslušné fotky jsou k mání na webu: www.astronomie2009.cz.

I. etapa (neděle 5. 7. 2009)

Hlubočec-Krásné Pole-Landek-Darkovičky-Hlučín-Háj-Hrabyně-Hlubočec

Před startem se v místním kostele mezi 7:30 a 8:30 h za účasti řady ebicyklistů uskutečnily křtiny druhorozené dcery manželů Dostálových Karoliny Barbory. Teprve pak jsme snídali a vyrazili na okružní etapu ve směru na Hvězdárnu a planetárium Johanna Palisy do Krásného Pole. Sám jsem jako obvykle odjížděl poslední v 9:30 spolu s Eddym přes Pustou Polom a Dolní Lhotu. Nejprve jsme dojeli opěšalého Hydromechanika, který měl defekt a neměl pumpičku, takže ho Eddy zachránil a oba hladce dojeli na hvězdárnu. Mně se podařilo při odbočce na Krásné Pole zakufrovat, takže jsem na hvězdárnu dorazil úplně poslední z opačného směru. To už tam probíhala kolektivní prohlídka celého areálu, zejména pak ukázka pořadu pro návštěvníky v ostravském nářečí (chacharštině), jež se setkala s velkým ohlasem. Pořad uváděla jeho autorka Dr. Ivana Marková, která byla celé dopoledne naší hostitelkou.

V pravé poledne jsme pak pod vedením Melantricha a jeho neomylné GPS vyrazili společně na Třebovice a po okraji metropole různými stezkami do Muzea hornictví v Landeku. Před vjezdem do Muzea došlo k incidentu s Městskou policií, která chtěla pokutovat řadu ebicyklistů za to, že do slepé ulice k Muzeu jeli po chodníku. Bylo to dost zmatené, protože my vzadu, co jsme jeli po kočičích hlavách po silnici, jsme dostali hlášku, že máme jít s koly po chodníku, což jsme nějak nemohli pochopit. Nakonec jsme se všichni sešli v zahradní restauraci v areálu Muzea a částečně jsme ji plenili, protože času nebylo nazbyt kvůli termínu prohlídky ve 14 h, což operativně zařídil Nemilosrdný Samaritán.

Prohlídka byla svým způsobem úžasná. Viděli jsme, jak vypadá uhelný důl, i když jen pár metrů pod zemí. Byl jsem předtím na exkurzi v uranovém dole Svornost v Jáchymově ve velké hloubce, ale to se nedá dost dobře srovnat s depresivním vzhledem dolu uhelného. Nabyl jsem dojmu, že kdybych skončil jako mukl nebo pétépák v uhelném dole, že bych byl do dvou měsíců na prkně.

Z Landeku jsme vyrazili v 15:15 h stezkou, která vycházela na sever přímo z areálu Muzea, směrem na Antošovice, Šilheřovice a Darkovičky, kam jsme dojeli v 16 h, abychom si prohlédli revitalizované masivní čs. opevnění z r. 1938. Sám jsem pak vyjel v 16:30 h směrem na Hlučín, protože jsem spěchal kvůli večerní přednášce v Hlubočci. Z Hlučína jsem jel po hlavní silnici na Opavu a odbočil z ní až v Dolním Benešově na Háj ve Slezsku (rodiště Vladislava Vančury, kterého popravili nacisti) a dále prudkým stoupání do Hrabyně, kde se narodil první rektor MU v Brně a poslední demokraticky zvolený rektor UK v Praze, významný čs. národohospodář Karel Engliš (toho z Prahy vyhnali do pohraniční pastoušky v r. 1948 komunisti, když ho nejprve sesadili z funkce rektora). Neměl jsem už bohužel čas zajet do Štítiny, kde se narodil generál Heliodor Píka, popravený komunisty v r. 1949. Významní Slezané byli zkrátka tvrdohlaví a tudíž nepohodlní pro totalitní režimy.

V 18:45 h jsem byl přes Budišovice a Pustou Polom zpět v Hlubočci, kde jsem se dal do gala a ve 21 h začal za moderování Zeměkollára veřejnou přednášku na téma Pohledy do nebe 2009 v sále Obecního úřadu. Přednáška byla hojně navštívena a skončila diskusí s posluchači kolem 23 h.

II. etapa (pondělí 6. 7. 2009)

Hlubočec-Opava-Krnov-Město Albrechtice-Heřmanovice-Rejvíz-Jeseník

To ráno po snídaní pro mne začala malou katastrofou. Náhle mne začaly slzet oči a pálit víčka, takže jsem oči mohl otevřít vždy jen na zlomek sekundy. Andrea mi věnovala OftalmoSeptonex, ale to pomáhalo jen minimálně. S velkými obavami jsem vyjel z Hlubočce v 9 h a společně se Zeměkollárem a dalším dojel k Raduni, kde jsme odbočili doprava z cesty na Opavu a v lese našli památku na dopad amerického bombardovacího letadla Liberator, jež bylo sestřeleno Němci při návratu z bombardování objektů v dnešním Polsku. Posádka zahynula a její památku si každoročně připomínají pracovníci americké ambasády, kterou na tuto lokalitu upozornil právě Zeměkollár. Ve stromu, do něhož křídlo letadla narazilo, je škvíra, v níž je malá plastika Krista - škvíra se pomalu uzavírá.

Pokračovali jsme pak směrem na Opavu přes Kylešovice, takže jsem měl možnost ukázat ebicyklistům svou Milky Way z r. 1946, kdy jsem jezdil na kole Budulínek každý všední den z Kylešovského kopce, kde jsme tehdy bydleli, k místnímu sedlákovi do Kylešovic pro plnotučné mléko, které jsem převážel v bandasce serpentinami zpět domů, abych si tak pitím kvalitního mléka upevnil chatrné zdraví. Odtud pochází má celoživotní náklonnost k bicyklu. Na Kylešovském kopci jsme pak zastavili na ul. B. Němcové 5, kde jsme tehdy obývali s rodiči a mladší sestrou rozlehlý měšťanský byt v domě, který je dodnes v plném lesku.

Pokračovali jsme pak kolem rozcestí, kde jsem v letech 1946-9 stával při návratu ze školy se svým spolužákem Pepíkem (dnes geologem z VŠB v Porubě) a diskutovali o základních otázkách tehdejší astronomie do chvíle, než si nás některá z maminek přišla vyzvednout k večeři. Jeli jsme pak Rooseveltovou ulicí, kterou jsem chodíval do obecné školy, až k opavskému Západnímu nádraží, kde pracoval můj otec jako šéf tamějšího Celního úřadu. Pak nás Zeměkollár vyvedl důmyslnými zkratkami na výpadovku do Krnova, kde byl díky státnímu svátku nepatrný provoz a za dusného počasí jsme ujížděli po hladké rovné silnici na Skrochovice, kde jsme v bufetu při cestě obědvali.

Krnovem jsem projel už sám ve 13:15 h a pokračoval přes Město Albrechtice (14 h) stoupáním na Hynčice, Holčovice a Heřmanovice, kde jsme opět jedli a pili (17 h). Teprve tehdy mne přestaly pálit ty oči a opět jsem viděl na cestu normálně. Nad Heřmanovicemi v sedle jsme odbočili na radu Tarantule na turistickou cestu (zelená značka) vlevo, kde jsme kvůli špatné sjízdnosti šli s bicykly pěšky, až jsme narazili na modrou značku, kde už byl asfalt a tak jsme se pohodlně dostali na Rejvíz, kde jsme byli v 19 h. Zkoušeli jsme se něčeho najíst v místním bufetu, ale už zavřeli, tak jsme to vzdali a vyjeli v 19:30 h po hlavní silnici do Jeseníku do základní školy v centru města, kam jsme dorazili ve 20 h.

Uvítal nás správce hvězdárny Pavel Klásek, který nám osobně uvařil guláš a pak jsme se ubytovali v tělocvičně. Ve 21 h jsem si prohlédl hvězdárnu na střeše školy a v malé posluchárně pak besedoval s místními zájemci. Po hodině jsem však odjel ke svému spolužákovi geologovi na utopence a v jeho domě jsem nakonec přespal.

III. etapa (úterý 7. 7. 2009)

Jeseník-Lázně Lipová-Ramzová-Hanušovice-Zábřeh-Hrabová-Mohelnice

Na ráno jsme měli díky vláčkovému fandovi Iljovi Šínovi z Olomouce měli domluvenu exkurzi do dieselelektrické lokomotivy Zamračená Bardotka, která v 9:15 h přivezla do Jeseníku brněnský rychlík. Z vlaku vystoupil I. Šín i s bicyklem. Zařídil nám tu prohlídku, které se účastnilo snad 30 ebicyklistů, takže to v úzkých prostorách uvnitř lokomotivy zabralo skoro hodinu, ale myslím, že jsme všichni byli spokojeni, když jsme viděli střeva mašiny, která byla vyrobena přes 40 lety v ČKD Lokomotivka Praha a stále velmi dobře plní svůj úkol tahat vlaky přes jesenické průsmyky.

Část pelotonu se pak vydala k blízkému pomníku obětem čarodějnických procesů z let 1622-1684. To pak vedlo k rozsáhlé diskusi o totalitních režimech XX. stol., které se chovaly podobně a postihly celé kontinenty, přičemž počet obětí se vyšplhal až na 100 milionů. Málem jsme kvůli tomu nevyjeli na další trasu. Sám jsem vyrazil do Ramzovského sedla k 6 větrníkům v 11 h a sešel se s dalšími ebicyklisty na obědě v restauraci plné hudebních nástrojů ve 12:15 h. Po vydatném obědě jsme ve 13:30 vyrazili pod vedením Zeměkollára do Hanušovic a dále přes Bohdíkov, Rudu n. Moravou a Postřelmůvek do Zábřeha, kde jsme se sjeli na nádraží u sochy světoběžníka Eskymo Welzla (15:45 h). Jeho život inspiroval K. Čapka k vytvoření postavy kapitána Van Tocha ve Válce s mloky i L. Smoljaka a Z. Svěráka k vytvoření mýtického všeuměla Járy Cimrmana. Po tomto bohatýrovi je pojmenována planetka č. 15425. Stal se také životním vzorem Zeměkollára.

Z nádraží jsme pak vyrazili směrem na Leštinu a Hrabovou, kde jsme se zastavili na hvězdárně, umístěné přímo na evangelickém chrámu monumentálních rozměrů. Zde nás provázel tamější pan farář Jaroslav Ondra, který právě končí ve službě a přechází do Zábřeha. V budově je skutečně umístěn slušně velký dalekohled, který však nebyl nikdy v kopuli instalován. V 17:30 h jsme pak pokračovali z Hrabové do Bohuslavic a na Třeštinu, abychom již 18:15 h zaparkovali u multifunkční sportovní haly Obchodní akademie, kde jsme se ubytovali. Na Juru Komrsku a na mne tam čekal náš kamarád a vrstevník z Brna Ing. Karel Pavlů s manželkou Libuší, aby mohl pořídit dokumentární fotky, jak dva dědkové v pokročilém věku blbnou na kole.

Přivítali nás starosta Zábřeha Ing. Zdeněk Jirásko (sám velký cyklista) a místostarosta Pavel Nenkovský alias Aligátor (náš hostitel a organizátor populárních hudebních festivalů Mohelnický Dostavník). V hale na nás čekaly přepravky s vynikajícími chlebíčky s Loštickými tvarůžky, kterých neubývalo tak jako při zázračném rozmnožení chlebů během Kristova kázání.

Večer jsme se všichni sešli v zadaném sále v místní restauraci, kde proběhlo mj. pasování nováčků pasířem Melantrichem. Došlo přitom k technické chybě, takže kontrolní komise podala protest k Ústavnímu soudu. (Chyba pak byla urychleně napravena ve sklípku Jury Cába v Blatnici v závěru ročníku.) Venku pršelo jen se lilo, ale do půlnoci jsme se celkem v dobrém stavu vrátili na kutě do tělocvičny.

IV. etapa (středa 8. 7. 2009)

Mohelnice-Městečko Trnávka-Křenov-Hradec n. Svit.-Radiměř-(Polička-Sněžné-Medlov-Žďár n. Sáz.)

Ráno při výjezdu z Mohelnice (9:15 h) bylo docela pěkně, a tak jsem netušil nic zlého. Podjel jsem dálnici ve směru na Újezd a Líšnici a začal stoupat do nekonečných kopců a následných sjezdů v divukrásné krajině na Pěčíkov a Městečko Trnávka, kde vedle restaurace byla i strategicky položená sámoška. Tam jsem se dosyta najedl a napil a poté mne Pavúkmistr sdělil, že mu praskly tři dráty vedle sebe na zadním kole a tak by nutně potřeboval stahovák. Probral jsem svou brašnu, ale stahovák jsem nenašel, takže s tímto vědomím jsme spolu a dále s Pavúktovaryšem vyrazili po 12 h na další cestu ve směru na Přední Arnoštov, Křenov, Pohledy, Sklené a Hradec n. Svit. Přitom jsme na křižovatce v poli zakufrovali a ztratili tak asi 20 min. času, což posléze hrálo zajímavou roli v našem dalším putování.

Při průjezdu vesnicí Radiměř, kdy nás už delší čas sužoval bouřlivý protivítr, jsem pocítil v žaludku proláklinu. Když jsem zahlédl těsně u cesty rozložitý pařez, dal jsem povel k jídlu ze zásob, které jsme měli pro případ ztroskotání. A jak tak jíme na tom pařezu, dalo se do prudkého deště, pročež jsme chvatně zamířili s koly pod stromy u silnice a krčili se před deštěm. Nejvíce se schoulil Pavúkmistr v podřepu u kmene stromu.

Netušili jsme v té chvíli, že nás z okna protějšího domku útrpně pozoruje domácí paní a dokonce prý nás litovala, že sebou máme dítě, tj. skrčeného Pavúkmistra, jenže ten posléze povstal a tak dokázal, že dítětem již dávno není. Sám jsem se rozhlížel kolem a všimnul jsem si, že přímo u toho protějšího domku čp. 151 je umístěna černá tabule s bílým nápisem Cykloservis a Zámečnictví. Navíc tam byla provozně vypsána otevírací doba; byla středa a tam se skvělo rozpětí 13-15 h. Podíval jsem se na hodinky: bylo 15:05 a tak jsem začal nabádat Pavúkmistra, aby zkusil zaťukat, zda servis dosud nezavřel. Moc se mu nechtělo, že jistě už budou mít zavřeno, ale nakonec se i s Tovaryšem vydali a zaťukali.

Posléze jsem uslyšel silný hvizd a znamení, že mám jít dovnitř taky. Majitel Cykloservisu Vladimír Veselý tam totiž bydlel se svou rodinou včetně zmíněné domácí paní a tak návštěvu obou ebicyklistů uvítali hlavně proto, že nám mohli nabídnout úkryt před lijákem. Majitel měl i vhodný stahovák, který Pavúkmistrovi ihned prodal za režijní cenu a pak si ho od Pavúka půjčil, aby mu ty dráty vypletl... My zbývající jsme pak byli posazeni ve stodole do útulných ušáků a paní domácí nám postupně donesla slivovici na zahřátí, čaj a vynikající polévku. Pavúk pak pro mne přišel, že se mám jít panu mistrovi podepsat na zeď jeho cyklodílny a to už jsme byli v rozsáhlých rozhovorech o cyklistice, dětech a jiných otázkách, zajímající obě strany. Uvědomil jsem si, jakou jsme měli kliku, že následkem toho zakufrování, mého hladu a následného lijáku jsme zastavili přesně naprosti jediného cykloservisu daleko široko - jinak při jízdě bychom tu černou ceduli postavenou podél silnice zaručeně přehlédli. Díky této zázračné shodě okolností má tedy Pavúkmistr opět pojízdné kolo.

Jenže pohled na hodinky mi však ukázal na katastrofální fakt, že po 7 h od výjezdu z Mohelnice jsem urazil v etapě jen 50 km, takže do cíle 105 km etapy mohu dorazit odhadem nejdříve tak ve 23 h. To by mi sice nevadilo (pořád bych byl v cíli dříve než zítra ráno), jenže jsem slíbil pořadatelům ve Žďáru, že tam budu mít od 21 h přednášku pro veřejnost. Naštěstí měl Tovaryš dosud nevybitý mobil, takže jsme mohli zavolat Hydromechanikovi, který byl shodou okolností jen cca 10 km před námi na náměstí v Poličce. Vrátil se proto pro nás, manželé Veselých se s námi srdečně rozloučili (prý bychom tam klidně mohli mít etapu Ebicyklu...) a my jsme k mé lítosti museli vynechat návštěvu hvězdárny Ing. Ehrenbergera v Poličce a uháněli na Medlov. Dorazili jsme tam asi v 17:30 h a předjížděli po trase většinu ebicyklistů, protože ty jízdní podmínky v kopcovitém terénu a silném větru byly skutečně velmi těžké.

Na Medlově jsme se krátce pozdravili s hostiteli manželi Maturovými, kteří nás napojili a najedli na další cestu do Žďáru, kam jsem dorazil paďoursky autem v 19 h do Orlovny na křižovatce ulice Okružní a Libické. Přivítal nás náhradní hostitel za Martina Křižoviče Josef Klement. Orlovna skýtala velký komfort, tj. teplou sprchu a večeři, takže jsem se stihl nachystat na přednášku, která měla stejné téma jako ta předešlá v Hlubočci a trvala rovněž do 23 h. Do Žďáru dorazila uzdravená Královna, zatímco v Mohelnici odejel směrem na Brno Vladimír Homola, protože vzápětí odlétal s expedicí za zatměním Slunce do Číny.

V. etapa (čtvrtek 9. 7. 2009)

Žďár n. S.-Ostrov n. O.-Obyčtov-Bobrová-Moravec-Žďárec-Dolní Loučky-Tišnov-Drásov-Čebín-Kuřim-Jinačovice-Bystrc-Brno

Po snídani v Orlovně jsme v 8:50 h vyrazili kolektivně přes město k objektu hvězdárny, která je dosud mimo provoz, ale počítá se obnovením mj. právě zásluhou M. Křižoviče, který se nedávno do Žďáru natrvalo přestěhoval i s rodinou. Po prohlídce jsme v 9:20 h vyrazili směrem na Ostrov n. Osl. a Obyčtov, kde jsme shlédli kostel a Santiniho hospodu. Dál jsme pak pokračovali na Hodiškov, Bohdalec, Radešín, Bobrovou, Moravec, Strážek, Žďárec, Ostrov a Řikonín do Dolních Louček (12:30 - 14 h), kde jsme se pořádně najedli ve velmi příjemné Sokolské restauraci.

Hnala mne přitom vidina škvarkové pomazánky u Hydromechanika v Drásově, takže jsem pádil dál přes Tišnov, kde jsem na kruhovém objezdu potkal velkou tlupu ebicyklistů, kteří tam právě v přilehlé restauraci hodlali obědvat. Několik jsem přesvědčil, aby pokračovali se mnou přes Hradčany, kde jsme se potkali s Hydromechanikem, jenž tam šel nakoupit potravu pro hladové ebicyklisty a podle vlastního odhadu nás čekal o hodinu později!

Dojeli jsme tedy rychle do Drásova (15:15 h, Hydromechanik nás stihl autem předjet o fous, a zaplavili jeho domek ve všech podlažích, především pak podzemním. Byla to úžasná pohoda, trvající do 16:45 h, kdy jsme se konečně vydali na závěr etapy přes Čebín a Kuřim do Jinačovic, Kníniček, Bystrce, Komína a pak podél tramvaje ze Žabovřesk do Tábor a u světel vzhůru doprava kolem Kounicových kolejí na Hvězdárnu a planetárium M. Kopernika. Tam jsme se v horku vyplazili přesně v 18 h.

Uvítal nás ředitel HaP Dr. Jiří Dušek a Markytánka Ebicyklu Dr. Jan Hollan zvaný Jeňýk. Zabrali jsme celou hvězdárnu i planetárium, které se mají od podzimu rekonstruovat. Díky Jeňýkovi jsem získal protekční kumbál u řídícího počítače 0,4m teleskopu, který mi umožnil připojit se též na internet. Na hvězdárnu dorazili rovněž manželé Strašilovi čekající záhy malého ebicyklist(k)u a po dlouhé pauze zavítal mezi nás také proslulý ebicyklista Myšák (syn Fotografa Lišáka), který ustavil dosud nepřekonaný rekord, když jako devítiletý na kole pro dospělé, tj. technikou pod štanglí, absolvoval 5. ročník "Východoslovenská Haluška" v r. 1988.

Po večeři jsme shlédli audiovizuální pořad v kopuli Planetária o Saturnu, měli brífink a pak jsem ukazoval v kopuli hvězdárny, jak jsem tam v r. 1954 začínal demonstrovat pro veřejnost. V té kopuli byla v té chvíli nejenom řada ebicyklistů, ale také všechna naše kola - pohled opravdu divukrásný a nečekaný.

VI. etapa (pátek 10. 7. 2009)

Brno-Černá Pole-Královo Pole-Soběšice-Útěchov-Adamov- -Křtiny-Jedovnice-Senetářov-Drnovice-Vyškov

Po nezbytném společném fotografování peletonu (derniéra před očekávanou velkou rekonstrukcí hvězdárny) vyrazil celý peloton v 9 h společně pod vedení Jeňýka alias Markytánky Ebicyklu dolů z Kraví hory po cestě, po níž jsem před 55 lety vozíval na svém starožitném kole Budulínek s dřevěnými ráfky a balónovými pneumatikami po pozorování domů Luboše Kohoutka (na rámu) a naši zapisovatelku Trudu Studenou (na štangli) k Lužánkám.

Peloton však pokračoval vzhůru cyklistickou zkratkou do Černých polí na křižovatku ulice Trávníky a Demlova, kde jsem v téže době postával po vyučování se svým věčným spolužákem a škamnářem z 1. obecné Alexandrem Ženíškem (dnes emeritním profesorem matematiky na VUT Brně a zakládajícím členem Učené společnosti), abychom řešili závažné problémy tehdejšího lidstva.

Při jedné takové diskusi jsme se rozhodli jednou provždy vyřešit starobylou otázku kosmologie, totiž polohu středu vesmíru. Definovali jsme jeho polohu do středu litinového příklopu uzávěru vody (viz též publikace Z. Horský, Z. Mikulášek, Z. Pokorný: Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru, Svoboda, Praha 1988, str. 194, Z.M.) na této křižovatce a jelikož těm uzávěrů je tam více, bylo mým úkolem tento střed jednoznačně identifikovat, což se mi skutečně podařilo a to byl další živý obraz v Brně. Třetí obraz jsme pak uspořádali před pár desítek metrů vzdáleným domem v ul. Trávníky, kde jsem tehdy bydlel. Myslím, že něco podobného tato tichá brněnská čtvrt hodně dlouho nezažila a nezažije.

Po tomto kosmologickém vybočení jsme se vrátili kolem Mendelovy univerzity (za nadšeného povzbuzování jedné místní seniorky, která byla překvapena, že s námi chlapci jede i jedno cca 45leté děvčátko) k ruině brněnského Zimního stadionu, kde na nás čekal pětiletý Honzík Trutnovský na kolečku, aby se na několik desítek metrů suverénně ujal vedení pelotonu při cestě z metropole do Králova Pole. Cesta to byla složitá a bez Jeňýkova vedení těžce zvládnutelná, protože vedla doslova psími mezírkami mezi železniční tratí a vodními toky, ale nakonec se nám podařilo vymanévrovat se z této spleti na výpadovku do Soběšic, což byla lesní cesta Mendelovy univerzity vedoucí do solidního krpálu. To už se ovšem peloton rozpadl, protože v kopcích se rozdílná výkonnost ebicyklistů projeví okamžitě.

Mně se po příjezdu do Soběšic (11:10 h) podařilo náhodně objevit v jedné boční uličce útulnou zahradní cukrárnu a ládoval jsem se tam sladkostmi o sto šest. Netrvalo dlouho a jako vosy na med se objevilo dalších cca 10 ebicyklistů, kteří přijížděli z opačného směru od místní rozhledny a hned bylo zase veselo.

Po 12 h jsme společně vyrazili na další tvrdé stoupání do Útěchova, což je dnes mondénní předměstí Brna s proslulým starostou Dr. Miroslavem Sládkem. Teprve za Útěchovem Brno končí a s úžasem jsem zjistil, že mi tam cesta z Kraví Hory trvala 3,5 h - přitom šlo o vzdálenost nějakých 20 km. Není ovšem divu; převýšení od Zimního stadionu totiž dosahuje asi 300 m.

Na konci Útěchova jsme ten zisk do výšky 500 m opět ztratili, protože jsme se svezli krásnou lesní silničkou do Adamova, kde začal poprchávat a choulostivější ebicyklisti se dokonce schovávali pod železniční viadukt. My, co nejsme z cukru, jsme pod vedením Nemilosrdného Samaritána shlédli nádherný vyřezávaný oltář v místním kostele a pak pokračovali Josefovským údolím směrem na Křtiny. Po cestě jsme se zastavili u proslulé Býčí skály, kde byly po r. 1867 objeveny Jindřichem Wankelem cenné archeologické nálezy, svědčící pro využívání jeskyně už v paleolitu před více než 40 tis. lety. Wankel též objevil doklady o Halštatském pohřbu z 6. stol. př. n.l., což byla zřejmě dnes už nepochopitelná kruťárna obdobná krvavým rituálům Aztéků nebo upalováním vdov a personálu pravěkých celebrit v Číně nebo Indii.

Po tomto makabrózním zážitku jsme tím více ocenili optimistický majstrštyk Jana Santiniho, poutní kostel Jména P. Marie ve Křtinách, opravdovou barokní perlu Moravy (14:30 - 16:30 h). V restauraci, kde jsem přitom obědvali, mají na stěnách historické fotky z počátku XX. stol., kdy byly Křtiny zřejmě ve vrcholné formě navštěvované desítkami tisíc poutníků z celé monarchie. Tato oblast dostala tehdy přídomek Moravské Švýcarsko a zřejmě právem. Pokračovali jsme pak za náhlé dešťové přeháňky do Jedovnice, kde je další interesantní kostel, vyzdobený díly předních českých výtvarníků XX. stol., a konečně do Senetářova, který proslul vybudováním jednoho ze dvou kostelů za komunistického režimu. Jeho moderní architektura a Křížová cesta Mikuláše Medka patří doslova k zázrakům vyvzdorovaným na tehdejším zločinném režimu. V Senetářově jsme se také navečeřeli, protože hrozil další slejvák, ale ten nakonec nepřišel. Těsně po 19 h jsme proto v klidu a míru symbolizovaném duhou na východě sjeli svižně dolů do Drnovic a Vyškova, kde jsme ve 20 h zakotvili u městské multifunkční sportovní haly, jež byla našim předposledním příbytkem na trase XXVI. Ebicyklu.

Velmi vstřícná a ochotná paní správcová nás přivítala a nabídla i noční vycházky po uzamčení areálu, což také někteří ebicyklisti využili a jak jsem posléze zvěděl, vrátili se do ležení v 03:30 h v sobotu! Brífink byl po 22 h a pak už jsme se ukládali do spacáků. Takhle brzo jsem šel na kutě naposledy před 21 lety v nemocnici na Bulovce, když mi tam operovali zlámanou nohu.

VII. etapa (sobota 11. 7. 2009)

Vyškov-Rousínov-Slavkov u Brna-Heršpice-Jalový Dvůr-cyklostezky Ždánický les-Ždánice-Věteřov-Kyjov-Vlkoš-cyklostezky Vracov- -Bzenec-Moravský Písek-Veselí n. Mor.-Blatnice p. sv. Antonínkem

Navzdory dlouhému spánku se mi ráno nijak nechtělo vstávat a tak jsem uvítal, když nám seniorům - Mladšímu práčeti a mně - uvařila paní správcová čaj, abych se konečně probudil. Ebicyklisti už dávno odjeli a sám jsem se teprve chystal vyrazit, leč šel jsem ještě poděkovat paní správcové za pohostinství pro celý peloton. Když jsem se s ní loučil, šel kolem vysoký urostlý chlapík, kterého mi představila jednak jako elitního volejbalistu a jednak jako svého manžela. Dali jsme se spolu do řeči ohledně volejbalu a paní správcová zdůraznila manželovi, že jsem od těch cyklistů šéf, a jak jsou to všechno nóbl lidi. Považoval jsem proto za slušné se manželovi představit svým jménem a jeho reakce byla zajímavá. Povídal mi: "Grygar, Grygar, to vlastně znám. Vy se podobáte tomu známému astronomovi z televize. Nejste náhodou jeho příbuzný?" Potvrdil jsem mu, že jsme z rodiny, a to ho viditelně potěšilo.

Po vyražení z tělocvičny jsem naštěstí potkal řadu ebicyklistů, kteří ve městě posnídali a společně jsme pak v 9:15 h vyrazili do Rousínova, kde část pelotonu odjela do Olšan - sídla Bolka Polívky a my ostatní odbočili na roztřískanou silnici, stoupající nad Rousínov a pak klesající do Slavkova u Brna. Našim úmyslem bylo najít pension Austerlitz, který vlastní neuvěřitelný sedminásobný Železný muž Ivan Křivánek (www.ivankrivanek.com), majitel kostitřasu (drezíny). Jak už to bývá, místo toho jsme viděli shluk ebicyklistů před domem Zdeňla Kábrta, fotografa a astronoma-amatéra, původem z Úpice (10:30 h). Nebyl doma, ale jeho děti nás pustily dovnitř, takže šlo o klasické přepadení soukromé hvězdárny Ebicyklem. Dalekohled je Newton se zrcadlem o průměru 0,5 m (J. Drbohlav) a umístěn na zahradě v domečku s velmi vtipně odsuvnou laminátovou střechou. F. Kábrt byl dětmi posléze přivolán, takže prohlídka byla dokonalá, přestože rodina p. Kábrta se vzápětí chystala na svatbu.

Teprve pak jsme začali opravdu hledat pana Křivánka a jeho penzion a k našem úžasu opět uspěli (11:15 - 12:15 h). Ihned nás srdečně pozval dál a na zahradě penzionu se sešlo ebicyklistů nepočítaně. Zažili jsme demonstraci páně Křivánkových dřevěných dresin alébrž kostitřasů, což si pak vyzkoušela za jeho břišní asistence Královna.

Nemohu odolat, abych zde neocitoval 40. sonet z I. zpěvu (Sála) sbírky "Slávy dcera" (1824) od Jána Kollára (1793-1852):

Abych pak běh zrychlil kroku svého
a přitom si čas uspořil,
koupil jsem si stroj, jejž utvořil
v Manheime Drais roku přítomného;

jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého
prospěch vtip tu v jedno zatvořil,
aby člověk ni noh nemořil
a se vyhnul smerti pádu zlého;

dresina se volá od nálezce,
za půl hodiny lze přijeti
z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce;

ona nejen lásce krátí dráhu,
než jak tělo učí deržeti,
tak i ducha vždycky rovnováhu.

(Básník musel čekat na sňatek s milovanou Mínou 18 let.)

 

Rtuťovitý obr Křivánek nás mezitím napájel rozličnými moky a představil nám své pozoruhodné muzeum historických vojenských uniforem, zbraní a jiného vojenského náčiní. Dynamická osobnost Ivana Křivánka všem nezbytně učarovala, stejně jako jeho mantra: "Kdo brzdí, nevyhrává." Na rozloučenou nám poradil, jak se vyhnout silnému provozu na silnici do Veselí n. Mor., kde je zrovna vedena objížďka hlavní tepny na Uherské Hradiště.

Teprve po 12 h jsme ze Slavkova vyrazili na Heršpice, což je pořádný kopec a na něm stojí evangelický kostel, kde je pamětní deska vstupu T. G. Masaryka do této církve v r. 1880, jež přečkala všechny vichřice hněvu v letech 1939-1989. V kostele nás provázel Mgr. Jarmila Řezníčková, které je duchovní tamějšího církevního sboru.

My jsme však hlavně přijeli kvůli rodině Jelínkově, jak je v kostele také popsáno. Jan (Hans) Jelínek se totiž z Heršpic kvůli náboženské persekuci protestantů vystěhoval po třicetileté válce se svými dvěma bratry do Saska, usadil se v Pirně a zde přijal jméno Hirschel. Pracoval jako sládek a stal se váženým měšťanem. V r. 1651 se mu tam narodil druhorozený syn Abraham, pozdější zahradník v Drážďanech. V r. 1707 se Abrahamovi narodil v Hohenzitau třetí syn Izák, který měl velký hudební talent, dostal se v r. 1731 do Hanoveru, kde působil jako hobojista ve vojenské kapele. O rok později se oženil a se svou ženou Annou Moritzovou měl 10 dětí.

Jako jejich třetí dítě se jim v r. 1738 narodil druhorozený syn Wilhelm. Ten od r. 1753 působil jako vojenský hudebník v Hanoveru, ale od svého pluku v r. 1756 dezertoval do Anglie a začal se živit jako muzikant. V r. 1772 za ním přijíždí jeho svobodná sestra Karolina (nar. 1750) a vede mu domácnost, zatímco Wilhelm se pouští do výroby astronomických zrcadel. Vyrobil jich několik set, než byl s jejich kvalitou spokojen a začíná soustavně pozorovat oblohu. První práci o proměnné hvězdě Mira Ceti odesílá Královské astronomické společnosti v r. 1780 a v březnu 1781 se dostaví klíčový úspěch - objev planety Uran. Hirschel je jmenován královským astromem s pevným platem a jeho další soustavná pozorování přinášejí zcela nečekané zásadní poznatky v mnoha oborech astronomie. Je povýšen do šlechtického stavu, v r. 1788 uzavírá sňatek se zámožnou vdovou, v r. 1792 se jim narodil syn John (později rovněž slavný astronom) a v r. 1793 přijímá britské občanství a jméno William Herschel.

Když jsem si tu podivuhodnou historii čtyř generací Jelínkova rodu znovu připomněl, tak se nemohu ubránit smutnému pocitu, že se možná právě teď začíná v Česku opakovat: hrozivé zprávy o pokusu našich čelných politiků zlikvidovat Akademii věd dávají tušit, co se stane v nejbližším desetiletí s naší vědou.

Po výjezdu z Heršpic jsme odbočili z itinerářem doporučené trasy na Jalový Dvůr (13:30 - 14:30), kde byl menší hřebčín a u něhož nabízeli pochoutky z krbu, tak jsme neodolali a pořádně se najedli.

Dobře jsme udělali, protože doporučená cyklostezka vedla Ždánickým lesem prudce do kopce a nemělo to konce. O stavu mého zoufalství svědčí i to, že jsem při krátké zastávce na vrcholu stoupání zapomněl, že jsem si odložil ledvinku na nosič a pokračoval pak v krasojízdě asi 2 km, než mne na to upozornil Bludný Holanďan jedoucí za mnou. Opravdu nechápu, jak se tam ta ledvinka tak dlouho udržela a nespadla.

Nakonec jsme narazili na kvalitně asfaltovanou stezku, která nás posléze vyvedla na silnici Bučovice-Ždánice, odkud jsme pak bleskově sjeli do Ždánic a pokračovali do dalšího velekopce na Věteřov a Sobůlky, odkud jsme sjeli do Kyjova na hlavní silnici. V 16:30 h jsme se zastavili v restauraci Nové dvory ve Vlkoši u Kyjova a i tam se vzápětí dostavilo povícero ebicyklistů, kteří opět přijeli z protisměru.

Při odjezdu nás jedna laskavá řidička upozornila na čerstvě otevřenou cyklostezku, která začínala za železniční tratí a vedla po rovině daleko od autoprovozu do Vracova a posléze i do Bzence. Jsou to čím dál tím krásnější městečka, doslova výstavní, ale my jsme dál spěchali, protože se proklatě připozdívalo. Sám jsem se opozdil v Moravském Písku na nádraží, kde jsem zjišťoval možnosti odvozu bicyklů ve směru na Břeclav v neděli při plánovaném návratu domů.

Peloton už mezitím prohlížel údolní hvězdárnu ve Veselí n. Moravou, hlavním městě Ebicyklu. Luboš Kazík a jeho družina měli zásoby tak žádaných tekutin po namáhavé etapě a zvláštním zlatým hřebem byla přítomnost Josefa Zimovčáka a jeho vysokého kola, na které se postupně drápali odvážnější ebicyklisti.

Když jsem v 19 h dojel, tak mne Josef Zimovčák rovnou na to kolo vysadil za přispění asi tuctu dalších rukou a pak mne jako batole vozili po areálu hvězdárny s očima vytřeštěnýma pomyšlením, že z té Eiffelovky budu muset zase slézt. To se mi nakonec podařilo a považuju za největší úspěch své letošní účasti na Ebicyklu, že se to obešlo bez těžkého zranění.

Společně jsme pak kolem 19:30 h vyrazili pod vedením J. Z. směrem k Blatnici - i největší borci na bicyklech mu sotva stačili. Do Blatnice jsme dorazili ve 20:10 h. Zatímco peloton bydlel ve školní tělocvičně, tak já jsem se ubytoval u Michala Cába, s nímž jsem pak kolem 21 h dorazili do sklípku k jeho bráchovi Jurovi. Tam už bylo poměrně hodně ebicyklistů a Jura dával koštovat vzorky výtečných blatnických bílých vín, což doplňoval údaji o kyselinkách, buketu a suchosti, neboť to vše má v malíčku. Když pak dorazila z večeře i poslední část pelotonu, proběhla ve zrychleném režimu legalizace pasování nováčků pod svižným vedením pasíře Melantricha.

Pak už nastalo závěrečné hodnocení ročníku, na jehož úspěchu se podíleli prakticky všichni účastníci, ale speciální uznání si zasloužili tvůrce itineráře Bludný Holanďan ve spolupráci s Melantrichem, dále Hydromechanik jako Vozová hradba, Strážce Měšce, oba Vicehejtmani, sponzoři Zeměkollár, Kája a Pája Trutnovských a přirozeně i náš hostitel Jura Cáb. Slavnostním pokřikem byl XXVI. Ebicykl oficiálně zakončen. Večírek na rozloučenou však pokračoval až do půlnoci.

Ebilog (neděle 12. 7. 2009)

Blatnice-Moravský Pisek-Břeclav-Praha

Vstával jsem chvíli po 7 h do krásného slunného rána; po snídaní zabušila na dveře Michalova domku Královna, Michal nám naložil bágly do své škodovky a společně jsme v 7:45 h vyrazili po ose směr Veselí a Moravský Písek. Po rovině a za téměř nulového provozu cesta hladce ubíhala. Za 35 min. jsme už parkovali na peroně v Moravském Písku a setkali se tam s Tarantulí, který vyrazil dříve a také s Rotymajstrem Mladších práčat Milanem, který jel na opačný směr Přerov. Náš osobák přijel na čas v 8:45 h a pohodlně usazeni v jednom kupé jsme za 3/4 hodiny byli v Břeclavi, kde jsme měli dostatečnou rezervu k přestupu na rychlík Eurocity. Tam se k nám připojil také Sir, který jel do Břeclavi dokonce ještě dřívějším vlakem, protože je skřivánek.

Náš rychlík přijel na čas, nalodili jsme bicykly a usadili se v poloprázdném kupé, kde jsem za chvíli usnul spánkem spravedlivých. Když jsem se probral, byli jsme už za Svitavami a jelikož jsem pocítil v žaludku proláklinu, dal jsem se do jejího vyplňování. Za pěkného letního počasí jsme ve 13:30 h vystoupili v Holešovicích, rozloučili se se Sirem, jenž pokračoval do Kladna a s Královnou nasedli do metra. Na Budějovické vystoupila Královna a tak už sám samotinký jsem dojel na metro Opatov, odkud jsem se opět po ose vrátil ve 14:30 h do domovského depa, čímž pro mne XXVI. Ebicykl úspěšně skončil.

Ať žije XXVII. Ebicykl 2010!
pH S.J.

================================

Zvláštní poděkování všem, kdo během trasy dobrovolně zpomalovali a čekali na křižovatkách, v hospodách i na vlastivědných zastávkách, aby tak motivovali polního Hejtmana ploužícího se do každého kopečku.

Základní statistické údaje XXVI. Ebicyklu

• Průměrná souhrnná délka etap 615 km
• Průměrná délka etapy 88 km
• Ebicyklisté, kteří jeli alespoň jednu etapu na kole/koloběžce: 50
• Věkové rozpětí: 16-73 roků
• Zastoupení žen: 24%

Má vlastní statistika

Č. etapy	Délka	Čas čistý	Rychlost hrubá	Rychlost maximální
	km	h	km/h	km/h
I.	82	5,2	15,8	57,2
II.	102	7,6	13,4	47,9
III.	82	4,2	19,3	56,5
IV.	50*	4,0	12,5	46,8
V.	85	4,9	17,3	52,9
VI.	70	5,5	12,7	57,2
VII.	92	6,2	14,8	58,1
Celkem	563	37,6	15,0	--
Prolog	26	1,8	14,4	44,2
Ebilog	16	0,8	20,0	39,5
Celkem	609	40,2	15,1	--

* jen Mohelnice-Radiměř; Radiměř-Žďár ve Vozové hradbě

P.S.: Během toho týdne jsem nic nepřibral ani neztratil na hmotnosti