Ebi 2008 - Ottakar L.

MŮJ MILÝ DENÍČKU aneb

Jak jsem viděl letošní 25. ročník Ebicyklu "Vychodniarske Striebro"

Očekávání:

PLUS

• jubilejní ročník
• všechny etapy vedou po území východoslovenského kraje

MINUS

• vzpomínky na "Tisíročnou halušku" z roku 2000
• brzký termín konání od 12. do 20. července
• poměrně vrtošivé počasí v 1. dekádě července

Chronologie:

Pátek 11. července 2008

Ebicykl pro nás (mne a Ilonu a Milana Antoše) začal již v 19.00 hodin v pátek 11. 7. 2008. To jsme se sešli na libereckém nádraží hodinu před odjezdem rychlíku do Pardubic. Počasí bylo příjemně teplé a očekávání, jak naložíme kola do vlaku, který má služební vůz uzpůsobený maximálně pro 5 jízdních kol, uklidnil vlakvedoucí slovy, že si každý můžeme za 25,- Kč zavěsit své kolo v každém vagónu motoráku na speciálně umístěné držáky (2 držáky byly v chodbě a 4 držáky na místech pro tělesně postižené). Cesta začala probíhat přesně podle plánu, i když naše zpoždění s přibližováním se k Pardubicům postupně narostlo na hrozivých 30 minut! Naše naladění na frekvenci Ebicyklu sice bylo velice silné, avšak již asi 20 minut po odjezdu z Liberce (snad jsme ještě nebyli ani v Hodkovicích) dobrou náladu poněkud zchladil telefonát našich dětí z domova se zprávou o tom, že asi ve 20:10 udeřila silná bouřka s přívalovým deštěm a kroupami, přičemž na naší zahradě stoupla voda až k prvnímu schodu a z půdy se do 1. patra hrne skoro proudem voda (neznámo proč). Z naší pozice v jedoucím vlaku se však stejně nedalo nic dělat, a tak jsme tuto informaci uložili do svých mozků a po celý další týden jsme se na ni já s Ilonou pokoušeli zapomenout. Nabrané zpoždění našeho vlaku nás ale postupně začalo zneklidňovat víc a víc. Asi ve 21:45 hodin dostáváme SMS od Eddyho s obsahem, že v trčí ve vlaku v Benešově kvůli spadlé troleji, ačkoliv touto dobou měl být již v Praze a nasedat do Širavy. Bylo jasné, že s Eddym se ve mezinárodním rychlíku Šírava nepotkáme a stejně tak to dopadlo i s Martinem Nekolou s Ondřejova, který s námi měl v Šíravě sedět ve stejném kupé. Pro jistotu jsme zatelefonovali ještě Sirovi, ale ukázalo se, že jede dřívějším vlakem a Pardubicemi projede asi o půlhodinu dříve, než tam dorazíme my. Zatím nás ale průvodčí v našem vlaku z Liberce do Pardubic uklidňoval tvrzením, že nás v Pardubicích Širava nenechá ve štychu a počká zde na nás, dokud nepřestoupíme. Asi ve 23:30 hodin se ukázalo, že měl naprostou pravdu. Pardubické nádraží dokonce nechalo stát Šíravu před Pardubicemi a náš vlak nechalo vjet jako první do stanice. Náš severočeský trojlístek tak měl dostatek času na vyložení ebiků z vlaku a na přesun na vedlejší nástupiště ještě před příjezdem Šíravy. Po jejím příjezdu jsme naše kola ve velké rychlosti naložili do služebního vozu, kde jsme měli pro ně zarazervována místa, a přesunuli jsme se do vagónu, kde jsme měli zakoupené místenky. V našem kupé jsme byli dlouhou dobu sami, takže Ilona zaujala pozici ležícího a spícího ebicyklisty a já s Milanem jsme vsedě trochu podřimovali. Tak si myslím pro nás zkončila -1. etapa letošního jubilejního 25. ročníku Ebicyklu.

Sobota 12. července 2008 - 0. etapa

Noční jízda vlakem Šírava probíhala s 2 výjimkami celkem bez rušivých momentů. Nejprve asi po půlhodině přiběhl průvodčí s tím, že mají trochu zmatek v našich jízdních kolech, které ve chvatu v Pardubicích naložili a možná nestačili označit (až v Popradu jsme zjistili, že naše kola byla v pořádku označena a nám předána). Pak jsme byli myslím v Olomouci svědky vlámání neomaleného cestujícího bez místenky, který neváhal zrušit sklopené lůžku okupované Ilonou a pak ještě stačil obsadit nejlepší místenkové místo u okna (naštěstí byla tma a nebylo z okna nic vidět). Zadostiučinění jsme se ale dočkali ve Vsetíně, kdy do našeho kupé dorazili Simulant s Bludným Holanďanem. Hlučně projevovaná radost ze setkání jistě nedala spát nezvanému cestujícímu bez místenky, ale nakonec se situace uklidnila, protože jsme asi načas všichni usnuli uklimbáni pohupováním vlaku, který mezitím údolími vklouzl k řece Váhu a začal se nezadržitelně blížit k Vysokým Tatrám. Nevím jak ostatní, ale já jsem v očekávání neustále sledoval okolní krajinu a měl jsem radost z toho, že se podél údolí Váhu začaly objevovat vyšší a vyšší hory. Nutno podotknout, že celou cestu provázelo krásné počasí s rozjasňujícím se modrým nebem. Asi okolo 7. hodiny ranní mezinárodní rychlík Šírava dorazil do Popradu, kde jsme všichni hromadně vystoupili. Na peróně nás již očekával náš hostitel ze Spišské Nové Vsi pan František Sejut a před nádražím již čekala vozová hradba řízená Janem Balíkem al. Jeňýkem Pacákem a Jurou Krejzou. První zárodek ebance ebicyklu ještě doplnili Nemilosrdný Samaritán al. Lamželezo a Vláďa Homola. Po vzájemném přivítání se a po složení naší bagáže do vozové hradby jsme se přesunuli k nejbližšímu marketu u nádraží, kde jsme nakoupili minerálky na cestu, a poté jsme začali ukrajovat první kilometry nulté etapy s první zastávkou ve Staré Lesné. Cesta to byla překrásná z toho důvodu, že jsme měli před sebou naustále panoráma se západní částí Vysokých Tater, které vévodily Lomnický a Slavkovský štít. Nejprve jsme dorazili do Velkého Slavkova, kde jsme odbočili do Mlýnice. Odtud stačilo pokračovat po polní štěrkové cestě do Staré Lesné, ale protože jsme nechtěli zrovna zkoušet kvalitu našich galusek a pologalusek, já a Ilona jsme z Mlynice zase sjeli dolů do údolí Popradu - do Velké Lomnice, odkud jsme znovu začali stoupat do Staré Lesné. I přes tuto nemalou zajížďku jsme však byli namístě asi v 9:00 hodin, což byla nemalá potíž, když sraz v Astronomickém ústavu SAV byl domluven na 11:00 hodin. Proto jsme se s Ilonou rozhodli využít čas k návštěvě Tatranské Lomnice. Nevím ani proč, ale když jsme vjeli do tohoto střediska, začali jsme nejprve hledat lanovku na Skalnaté Pleso. Podotýkám bez jakéhokoliv úmyslu. Teprve až když jsme dorazili k ní, zmocnila se mne touha navštívit Skalnaté Pleso s astronomickou observatoří SAV. Navrhl jsem Iloně. že se střihneme, kdo počká u dolní stanice u lanovky, aby hlídal kola, a kdo pojede nahoru. Ilona dala přednost odpočinku v parku, a tak jsem za zpáteční jízdenku ceně 390,- SK nastoupil do kabinkové lanovky sám a mohl jsem se kochat pohledy na okolní tatranskou přírodu. Kabinka mne dopravila na Skalnaté Pleso asi za 25 minut, když byl její provoz asi na 5 minut přerušen pro silnější vítr. Po výstupu z lanovky jsem se snažil co nejrychleji dostat k hvězdárně, avšak ta byla vlastně celá nepřístupná. Navíc byl její areál oplocen a vstup s bránou opatřen cedulí se zákazem vstupu. Respektoval jsem tuto skutečnost a provedl jsem aspoň nezbytnou filmovou dokumentaci observatoře a okolí. Pak jsem se vrátil k lanovce a pokračoval jsem v pohodlné cestě do Tatranské Lomnice, takže jsem byl v 11:00 hodin zpět. S Ilonou jsme nasedli na naše kola a asi v 11:15 hodin jsme dorazili do hlavního vestibulu Astronomického ústavu SAV, kde nás osobně přivítal astronom pan Dr. Hric. Následovala prohlídka dalekohledů ve dvou kopulích hvězdárny. Po této prohlídce se někteří ebicyklisté rozhodli podniknout pěší tůru přes Hrebienok na Skalnaté Pleso. Protože jsem měl návštěvu Skalnatého Plesa za sebou, já a Ilona jsme nastoupili cestu do Spišské Nové Vsi. Vzhledem k pokročilému času jsem během sjezdu jak ve Staré Lesné, tak i ve Velké Lomnici hledali nejvhodnější místo k poobědvání. Nakonec naše volba padla na hotel Agro, kde jsme sice museli asi 30 minut čekat, než se uvolnilo místo v zahrádce hotelu, zato pak jsme si pochutnali na znamenitých jídlech připravených personálem hotelu. Po obědě jsme z Velké Lomnice pokračovali dále JV směrem na Vrbov, Abrahámovce až do Spišského Čtvrtka, odkud jsme pokračovali do cíle nulté etapy a zároveň do místa startu letošního ročníku - do Spišské Nové Vsi. Nalézt areál ZŠ Ing. Kožucha byl po informacích z internetové pošty od Matena celkem snadným úkolem zvláště, když jsme nelenili a poptali se místních dětí na přechodu poslední křižovatky v blízkosti školy. Do tělocvičny ZŠ ještě před námi již pár ebicyklistů dorazilo. Po zabydlení a nezbytné koupeli ve sprchách jsme já, Ilona, Sir a Milosrdná Samaritánka Katka Žilinská vyrazili do města na večeři. Ačkoliv byl střed SNV plný lidí, protože zde vrcholily Spišské trhy, dokázali jsme v malé uličce vedoucí z náměstí nalézt šikovnou pizzerii s poetickým názvem Bomba, kde bylo místo k sezení a kde jsme se i do sytosti najedli. Po večeři jsme se opět přemístili k tělocvičně ZŠ, kam již mezitím dorazila velká většina ebicyklistů. Protože ale mnozí ebicyklisté během večera průběžně stále ještě dojížděli (někteří dokonce svými automobily!), dal náš hejtman povel ke slavnostnímu zahájení 25. ročníku Ebicyklu až asi ve 21:30 hodin. Avšak ještě předtím jsme se stačili přivítat se všemi ebicyklisty a se všemi domácími hostiteli, mezi nimiž vedle pana Františka Sejuta čekala i Kosmaska Eva Krchová se svými dětmi Júlií a Dušanom a vnučkem Jakubem. Bohužel však bez svého manžela Dušana Krcha, který po krátké nemoci zemřel loni před Vánocemi a po kterém byl jako memoriál pojmenován letošní jubilejní ročník. Památku Dušana Krchy uctili ebicyklisté ihned po slavnostním zahájení minutou ticha. Po přivítacím projevu našeho hejtmana a našich hostů následoval slavnostní pokřik, první seznámení s nováčky Ebicyklu a byl nastíněn časový plán programu příštího dne. Po napůl probdělé předchozí noci ve vlaku Šírava byla první noc na karimatce a ve spacáku doslova balzámem na naše unavená těla. Ještě před půlnocí jsme zalehli a spali jsme tvrdě až do rána.

Neděle 13. července 2008 - 1. etapa

Ranní program ebicyklistů začal již v 8:00 hodin účastí na mši pořádané v římsko-katolickém kostele na náměstí. Vzhledem k náročné cestě vlakem a následné po vlastní ose z Popradu do SNV jsme však dokázali stihnout až sraz ebicyklistů před radnicí na náměstí ve Spišské Nové Vsi. Vstali jsme přibližně v 7:30 hodin a po zabalení všech našich propriet jsme byli v 9:00 připraveni u radnice, v níž nás čekalo nečekaně slavnostní přijetí od primátora SNV, kterému dominovalo hudební vystoupení mladých umělců města na počet 25. ročníku Ebicyklu. Poté, co jsme se všichni podepsali do Kroniky města, jsme se za radnice přemístili na nedaleký cintorín, kde jsme vzdali čest památce Dušana Krchy položením věnce se stuhou Ebicyklu na místo jeho posledního odpočinku. Po tomto oficiálním programu jsme se vrátili do tělocvičny ZŠ a poté jsme mohli vyrazit na cestu. Naše první etapa vedla ze Spišské Nové Vsi do 72 km vzdáleného Medzeva. I když bylo asi 11:00 hodin, ještě na jižním předměstí SNV před opuštěním města jsme vyplenili místní samoobsluhu a aspoň zčásti jsme naplnili nepsané pravidlo, že ráno by se měl člověk, tedy i ebicyklista, alespoň nasnídat. Důvod byl zřejmý, protože nás ten den čekal terén, kde bylo možností občerstvit se opravdu pomálu. Po občerstvení nezbylo, než se "obout" do pedálů. Na 13 km jízdy jsme zdolali 350timetrový výškový rozdíl a poté jsme začali klesat. Projeli jsme Hnilčik, Nálepkovo, Mníšek pod Hnilcom a poté jsme zase začali mírně stoupat do Smolníku. Úmorné vedro panující již od rána nás donutilo cestou se neustále občerstvovat a to kofolou, nealkoholickým pivem a nebo pivem pravým. Ve Smolníku jsme se rozhodli poobědvat, neboť další možnost se již nenabízela a čas trochu pokročil, protože bylo cca 14:30 hodin. Rozhodnutí naobědvat se na zahrádce místní restaurace se ale neukázalo býti šťastným. Nevzali jsme si poučení z informace, že provozní nemá v kuchyni kuchaře, a usedli jsme bez obav ke stolům. Co se stalo, mělo logiku: všichni, kteří se naobědvali uvnitř restaurace, dostali jídlo dříve než my, takže řada z nás čekání na jídlo nevydržela a odjela. My jsme sice vydrželi, avšak za cenu toho, že se z oběda postupně stala večeře. Když jsme opouštěli Smolnik, bylo přesně 17:30 hodin. Před námi ale bylo ještě jedno těžké stoupání na Štóské sedlo. Po jeho zdolání nás čekal už jen pohodlný sjezd do Medzeva. Po 8 letech jsme dokázali celkem snadno nalézt hvězdárnu stojící asi 200 metrů před náměstím. Po sobotních 68 kilometrech tzv. nulté etapy jsme dnes najeli 75 km v jízdním čase 4 hodin a 11 minut. Po nezbytné očistě po cestě a po ubytování v útrobách hvězdárny jsme vyrazili do nejbližšího bístra za občerstvením. Protože zde ale nebyla možnost povečeřet, doplňovali jsme alespoň tekutiny pochrupujíce slané buráky. Asi okolo 20:00 hodin jsme se mohli přesunout do restaurace na náměstí, jejíž prostory uvolnili předtím zde večeřící sportovci. Nutno říci, že nyní se zase restaurace zaplnila mnoha večeřícími ebicyklisty. My jsme neopovrhli velmi chutnou pizzou a pak jsme se přesunuli do posluchárny hvězdárny, kde proběhl první brífink letošního ebicyklu. Ebicyklisty na hvězdárně přivítal Ing. Jaroslav Stehlík. V rámci uvítání nakonec proběhla ještě improvizovaná prohlídka kopule hvězdárny. Ještě než mnozí ebicyklisté ulehli do svých spacáků (mnozí dokonce na zahradě hvězdárny pod širým nebem), nebe se zatáhlo bouřkovými mraky a spadlo pár kapek. Kolik jich ale bylo, to jsme již nezaznamenali. Jen co jsme ulehli, tvrdě jsme usnuli, ačkoliv jsme měli nad hlavami dvě střešní okna na chodbě v 1. patře objektu hvězdárny. Ale co jsme ten den zaznamenali, byli příjezdy dalších 2 ebicyklistů do ebance ebicyklistů. Ráno se ve Spišské Nové Vsi objevil Zdeněk Tarant al. Tarantule, který si omylem koupil jízdenku a místenku do vlaku na sobotu 12. 7. 2008 a nevšiml si, že vlak vyjíždí už před půlnocí, a Martin Janata, který nám vyjel do Medzeva naproti ve směru z Košic.

Pondělí 14. července 2008 - 2. etapa

Ráno jsem se probudil již okolo 6. hodiny a střešními okny nad sebou jsem ještě viděl modré nebe, což se záhy ukázalo býti úkazem jen dočasným. Nelenil jsem a vydal jsem se na náměstí do místní samoobsluhy, kde jsem nakoupil za 100,- SK nejen bohatou snídani pro mne a Ilonu, ale i pití na cestu. Díky získanému časovému náskoku, ač jsme s balením našeho ležení v 1. NP hvězdárny nijak nespěchali, jsme se vydali na trasu 2. etapy s cílem v Trebišově již okolo 8. hodiny, avšak je nutno podotknout, že zpoždění vyvolal nečekaný déšť, takže jsme čekali, až přejde. A on naštěstí po 15 minutách přešel. Před námi byla poměrně pohodlná cesta do Košic. Nebyla sice po rovině, neboť krásné dlouhé sjezdy střídala častá jedovatá stoupání, avšak celkově se zřejmě jelo do nižší nadmořské výšky, takže cesta rychle ubíhala a před Košicemi jsem měl ještě jízdní průměr okolo 23 km za hodinu. Před odbočkou na letiště, kde je Muzeum letectví košického Technického muzea, jsem zastavil a čekal na Ilonu a ostatní, avšak nedočkal jsem se jich a pokračoval jsem na letiště. Mezitím jsem trošku zakufroval a vinou zajetí k odletové hale civilního letiště jsem nakonec do muzea přijel až za ostatními. Před námi byla asi 2hodinová prohlídka exponátů všelijakého druhu civilní i vojenské letecké dopravy. Ukázalo se, že její délka přišla téměř na objednávku, protože jen co jsme zalezli do hangárů, obloha se beznadějně zatáhla a spustil se takový liják, že jsme si mysleli, že vydrží pršet celý týden a že nás potká stejný osud jako na pověstné Tisícročné halušce v roce 2000. Naštěstí ale pršet přestalo a z letiště jsme se po dálnici a průtahu Košicemi přemístili do jejich centra. Po hlavní třídě jsme potom vyrazili směrem k Technickému muzeu. Asi jsme byli při hledání poněkud nepozorní, protože jsme muzeum stačili minout, ale při cestě zpět jsme jej díky doptání kolemjdoucích již neomylně nalezli. Uvnitř Technického muzea nás v jeho planetáriu ve 12:30 hodin čekalo velmi milé přivítání a občerstvení od paní ředitelky. Během asi 30minut jsme si dokonce stihli prohlédnout severní a jižní oblohu při projekci v planetáriu. Po krátké prohlídce expozice věnované astronomii, když jsme zjistili, že se obloha znovu zatáhla a začalo vytrvale pršet, jsme se vydali do města na oběd. Místo k obědu jsme našli rychle, byla jím pizzerie umístěna na protější straně Hlavní třídy. Čekání na objednaná jídla sice bylo na náš vkus poněkud dlouhé, ale déšť neustával, a tak jsme byli rádi, že jsme schováni pod střechou. Po obědě asi ve 14:30 hodin jsme vyrazili na nedaleké nádraží, kde jsme si chtěli zajednat rezervace našich jízdních kol v rychlíku IC Košičan, kterou jsme sice zařídili již v Čechách, ale na radu Tarantule prý není na Slovensku uznávána. Ukázalo se, že naše snaha byla zbytečná a že naše původní rezervace míst pro naše kola pořízená již v Liberci je platná. Po tomto zdržení jsme se ještě nakrátko vrátili na Hlavní třídu, kde jsme pořídili pár fotozáběrů pamětihodností města a vyrazili jsme na cestu do Trebišova. Poté, co jsme se vymotali z ulic velice rušného velkoměsta, nás čekali velice klidné silničky vyhýbající se všem hlavním dopravním tahům v okolí Košic. Díky tomu se cesta sice značně protáhla a musela překonávat značná stoupání, avšak zároveň byla cesta mnohem zajímavější. V závěru cesty jsme se začali obávat, že ještě stačíme znovu zmoknout, ale nakonec z toho byla jen jízda proti silnému větru, který byl předzvěstí značného a bohužel i trvalejšího zhoršení počasí. Než jsme nalezli areál ZŠ, v jejíž tělocvičně jsme byli ubytováni, museli jsme projet celým Trebišovem. Ve 20:00 hodin jsme byli v cíli, přičemž jsme absolvovali 106,5 km v jízdním čase 5 hodin a 42 minuty. Ve škole nás čekalo milé pohoštění našich hostitelů, když nám připravili velice chutný guláš s chlebem a dali nám vedle kávy okoštovat také bílého vinečka. K tomu jsme mohli využít i teplou vodu ve sprchách, což jsme ocenili zejména s ohledem na včerejší noc na hvězdárně v Medzevě, kde sprchy nebyly vůbec. Náš hejtman tento večer absolvoval přednášku "Okna vesmíru dokořán" pro veřejnost, takže brífink konaný ve 21:30 hodin vedl Mateno. Dnes do peletonu ebicyklistů přibyl další ebicyklista - Petr Kaděrka a přivezl nám milé pozdravy od Jury Cába z Blatnice pod sv. Antonínkem zkapalněné do bílých a červených odrůd jím vypěstovaného vína (Blatnický Roháč nechyběl!). Díky této pozornosti tak celá řada ebicyklistů mohla popíjet dobré vínko v rohu tělocvičny dlouho do půlnoci. Jak postupně ebicyklisty přemáhala únava, jejich řady řídly. Ani já jsem nevydržel a zalomil jsem to před půlnocí. Spali jsme tvrdě až do rána.

Úterý 15. července 2008 - 3. etapa

Deštivá Haluška 2000 je tu! To muselo asi z nás každého napadnout, když jsme ráno vykoukli z tělocvičny. Vydatný déšť a souvisle zatažená obloha nedávaly žádnou naději. Rychle jsme zabalili naše věci a spolu s juniorem a seniorem Janatovými jsme já a Ilona vyrazili asi v 8:00 hodin za deště hledat cestou Trebišovem něco na zub. Nakonec jsme zastavili u supermarketu Billa a vydatně jsme nad nákupním vozíkem společně posnídali. Déšť maličko ustal, takže jsme další cestu vedoucí víceméně po hlavních tazích do Michalovců nemuseli absolvovat v pláštěnkách. Nicméně představa, že i za tohoto počasí budeme putovat do cílové Sniny přes Mořské oko a Kolonické sedlo, nás vrhala do sílící beznaděje. Do Michalovců jsme dorazili poměrně rychle a přišlo nám velice vhod milé pohoštění hostitelů v městské hvězdárně postavené na vrchu nad městem. K velice chutným koblížkům s meruňkovou i švestkovou marmeládou nechyběl ani teplý čaj a černá káva pro zahřátí. Vítr, déšť a zatažená obloha spolu se studenou frontou znamenaly i citelný pokles teplot proti předchozím3 dnům. Když jsme se po prohlídce hvězdárny chtěli vydat na další cestu, spustil se znovu déšť, který již v žádném případě nemínil přestat. Na poslední chvíli jsme změnili naše cestovní plány. Namísto cesty na Morské oko jsme zvolili cestu po vedlejších silničkách údolím řeky Laborec, čímž jsme se zcela vyhnuli Vihorlatským vrchům. Samozřejmě, že se tím celá naše cesta nejen zjednodušila a zkrátila, ale současně jsme se připravili o značnou porci dobrodružství a zážitků, jež by nás cestou na Kolonické sedlo zcela jistě potkaly. Ukázalo se,že malá skupina asi 7 statečných ebicyklistů jízdu po původní trase dodržela, ale během cesty 3 ebicyklisté zabloudili a sjeli do Ubly, zatímco další dokázali na Kolonické sedlo dorazit a z nich dokonce Nemilosrdný Samaritán al. Lamželezo za 5 minut 12 t.j. téměř o půlnoci. Šťastný konec počínání těchto ebicyklistů udělala nakonec vozová hradba, které podnikla noční cestu ze Sniny na Kolonické sedlo a zpět a zbloudilce v pořádku dopravila do Sniny. Tento scénář samozřejmě známe jen z vyprávění, jak to všechno bylo, o tom by měli napsat samotní aktéři tohoto dobrodružství. Když se vrátím k naší trase, my jsme na cestě údolím Laborce hodně promokli a teprve před Humenným jsme mohli odložit pláštěnky. V Humenném jsme se rozhodli poobědvat. Byl totiž již nejvyšší čas, protože hodiny ukazovaly 15:00 hodin. Nakonec jsme zahnali hlad v jedné zahrádce na náměstí. Nemohli jsme vynechat z nabízených specialit brynzové halušky a neopovrhli jsme ani nabízenou Spišskou borovičkou na zahřátí.Po doplnění kalorií asi tak v 16:30 hodin jsme se vydali na poslední část cesty z Humenného do Sniny. Ještě na výjezdu z Humenného Mirek Janata píchl přední kolo, takže jsme se maličko zdrželi, ale jak se blížil cíl, počet ebicyklistů se na silnici neustále zvětšoval, takže jsme k tělocvičně v areálu ZŠ, kde jsme měli nocovat, dorazili okolo 19:00 hodin ve skupince. Na tachometru se ukázal konečný stav 85,5 km ujetý v čistém čase 5 hodin a 7 minut. Tím ale den pro nás neskončil. Po ubytování a nezbytné očistě ve sprchách jsme se vydali ve 20:00 hodin na večeři do nedalekého bar-restaurantu ve středu Sniny. Zmoženi dobrým jídlem, další borovičkou a tentokrát již povolenými pivy a předchozí náročnou cestou za deště a větru jsme asi ve 23:00 hodin ulehli v tělocvičně ke spánku, zatímco někteří z nás podnikli s vozovou hradbou ještě noční cestu na astronomickou observatoř na Kolonickém sedle. S myšlenkami, že jsme ten den přišli o hodně zážitků, jež nás tam mohly potkat, jsme se mnozí z nás jen těžko smiřovali.

Středa 16. července 2008 - 4. etapa

Ráno jsme se probudili okolo 7. hodiny v očekávání zlepšení počasí. Naše přání ale bylo vyslyšeno jen napůl, protože zcela zatažená obloha prozatím pouze hrozila dalším deštěm. Před námi byla poměrně nenáročná cesta do Stropkova. Po odjezdu z tělocvičny jsme se cestou zastavili u nejbližší samoobsluhy, kde jsme takříkajíc na stojáka posnídali. Ještě před opuštěním Sniny jsme se zastavili u římskokatolického kostela v jejím středu, kde stála v nadživotní velikosti vytvořená socha papeže Jana Pavla II., a pak jsme absolvovali v obráceném směru 25 km do Humenného, kde byla naší jedinou zastávkou místní hvězdárna. Během návštěvy jsme shlédli audiovizuální pořad o hvězdárně v Humenném a na Kolonickém sedle a byli jsme přijati jejím ředitelem. Po pobytu na hvězdárně, kdy jsme přečkali další dešťovou přeháňku, jsme se vypravili nakrátko na náměstí v Humenném a zde jsme vyplenili cukrárnu. Když jsme měli dost, vydali jsme se nekonečným údolím řeky Laborec do Medzilaborců. Počasí nám dlouho poměrně přálo, protože nejenže nepršelo, ale ani nefoukal vítr, avšak v Radvani nad Laborcom pohár trpělivosti sv. Petra zřejmě přetekl a opět začalo vydatně pršet. Naštěstí se nám podařilo nalézt skromný soukromý penzion s restaurací ukrytý na první pohled ve velmi nenápadném rodinném domu. I když se ukázalo, že restaurace nabízí pouze polévku a guláš s pivem, naházeli jsme vše do sebe, protože to bylo stále lepší nežli nic. Mezitím přestalo pršet a mohli jsme pokračovat do Medzilaborců. Toto město proslavené mimochodem kdysi provozovaným rychlíkem Medzilaborce - Praha je ale slavné ještě jako rodiště rodičů slavného Andy Warhola. Muzeum moderního umění, jehož expozice se zcela věnuje jeho životu a dílu, jsme hromadně navštívili a poté jsme vytvořili živý obraz velké skupiny ebicyklistů před sochou Andy Warhola. Po krátké obhlídce Medzilaborců jsme vyrazili na zbývající část cesty do Stropkova. Nejprve jsme museli překonat nemalé stoupání cestou do Malé Polany, ale pak jsme byli odměněni krásným dlouhým sjezdem až do Stropkova. Protože nás jelo více ebicyklistů, drželi jsme se zejména v posledním rovinatém úseku v balíku a cesta pěkně rychle ubíhala. Nakonec jsme v cíli před tělocvičnou areálu ZŠ ve Stropkově zaznamenali konečný údaj 103,5 km v čase 5 hodin a 19 minut tj. etapu zajetou v rekordním průměru 19,4 km za hodinu.I když čas pěkně pokročil a bylo již okolo 19. hodiny, ve sprchách tělocvičny na nás ještě zbyla teplá voda. Po zabydlení jsme se vypravili s ostatními na večeři. Zapadli jsme nejprve do klášterní restaurace patřící zřejmě místní faře, ale po chvilce čekání nad přineseným jídelním lístkem nám oznámili, že už nevaří, a tak jsme se přemístili do soukromé sklepní restaurace poblíž, kde bylo sice narváno, ale vařili, seč jim síly stačily. Když nám ebicyklisté Tarantule a Vlk ebicyklu uvolnili svá místa, mohli jsme naše pětice Hájkovi a Janatovi včele s Melantrichem chutně povečeřet téměř italské originály pizzy. Zdržení s povečeřením ale předznamenalo náš pozdní příchod na přednášku našeho hejtmana, která se konala v místním sále obecního úřadu. Když jsme dorazili, hejtman už odpovídal na zvídavé dotazy domácích posluchačů. Přednáška záhy skončila a všichni jsme se odebrali na kutě na naší tělocvičny, kde jsme to vzápětí všichni zalomili.

Čtvrtek 17. července 2008 - 5. etapa

I když to večer na to nevypadalo, ráno jsme se probudili do slunečného dne. Zabalili jsme a vyrazili jsme k nejbližší samoobsluze, kde jsme na lavičce rychle posnídali. Před námi byla cesta přes Duklu a Svidnik do Roztok na hvězdárnu. Měla to být relativně snadná etapa s počtem 70 km, a tak jsme se na její průběh docela těšili. Ještě než jsme opustili pohostinný Stropkov, navštívili jsme cestou dva, jak se domnívám, pravoslavné kostely. Pak jsme pokračovali údolími, v nichž jsme mohli obdivovat dřevěné kostelíky v Mirole a v Bodružalu. Ještě než jsme dorazili k Dukelskému průsmyku, zastihla nás krátká leč vydatná přeháňka. Za hřejivých slunečních paprsků jsme nakonec ještě pod Duklou odbočili k restauraci Berjozka, kde již obědvala celá řada ebicyklistů. U vědomí snadnosti dnešní etapy jsme nijak nespěchali s obědem, a tak přišel asi zákonitý trest. Nebe se náhle celé zatáhlo a pršelo nepřetržitě od 14:00 do16:30 hodin. V restauraci nebylo možné nic jiného, než si k absolvovanému obědu přiobědnávat další pokrmy. Nezůstali jsme jen u zmrzlin a limonád, a tak na řadu přišly i studené mísy, polévky, piva a nakonec i Spišská borovička. Teprve až když jakoby zázrakem přestalo zcela pršet, jsme mohli ve skupině asi 10 ebicyklistů v čele s hejtmanem pokračovat na Duklu. Zde jsme u památníku padlých hrdinů z II. světové války vytvořili další živý obraz a nedlouho poté jsme vytvořili další obraz na hranici mezi Slovenskou republikou a Polskem poté, co jsme absolvovali symbolickou křižáckou výpravu ebicyklistů po území Panstwa Polskégo. Cesta z Dukly do Svidniku probíhala velice svižně, protože šlo o 17 km dlouhý sjezd po kvalitní byť velmi frekventované silnici se spoustou kamionů. Cestou jsme se zastavili u pomníků s tanky - s jedním sovětským a poté u dvojice sovětského a německého tanku v blízkosti Údolia smrti. Když jsme projeli Svidnik, nabrali jsme konečný SZ směr jízdy na Roztoky. Já a Ilona jsme museli nechat naši skupinu nedobrovolně opustit, protože Ottakarka L. píchla duši zadního kola. Naštěstí jsme měli po ruce jednu náhradní funkční duši, takže jsme po necelé půlhodině mohli pokračovat za ostatními, nicméně jsme na hvězdárnu umístěnou na samém konci obce Roztoky dorazili jasně téměř mezi posledními asi okolo 20:00 hodin, když jsme ujeli celkem 71 km v čase 4 hodiny a 23 minuty. Přesto jsme se stačili ubytovat, osprchovat (na nás již zbyla jen voda vlažná) a povečeřet párek s chlebem a 2 pivy. Ve 21:30 hodin byl hejtmanem uspořádán velmi důležitý brífink, během něhož byli jmenováni vedoucí sekcí mladších práčat (SMP) a starších práčat (SSP) a současně došlo ke slavnostnímu pasování nováčků na ebicyklisty spojenou s jejich představením jejich garanty a jejich přísahou na Základní dogma ebicyklu. Po zkušenostech s Tisícročnou haluškou 2000 a s letošním ročníkem, byť ještě vlastně nedorazil do cíle, bylo základní dogma doplněno o další dodatek "a pršelo", což se ukázalo býti docela vhodné a trefné, protože pršelo i ve zbývajících etapách. Po brífinku, během něhož nás seznámil s chodem hvězdárny její ředitel a na jehož konci jsme si přes notebook promítali digitální fotografie ebicyklistů z dosavadní cesty, jsme se odebrali ke spánku a v něm jsme vydrželi myslím až do rána.

Pátek 18. července 2008 - 6. etapa

Neuvěřitelné, ale před námi už byla předposlední etapa vedoucí do 73 km vzdáleného Prešova. Poměrně slunné počasí panující během minulé etapy však ráno vystřídala zase zamračená obloha a na hvězdárnu v době těsně před naším odjezdem stačilo spadnout pár kapek deště. Po sbalení jsme v jídelně přepychově vybavené hvězdárny ještě posnídali vozovou hradbou nakoupené potraviny a vyrazili jsme na cestu. Nejprve jsme se vraceli obcí Roztoky zpátky na státní silnici a teprve poté jsme začali ukrajovat kilometry z trasy vedoucí do první zastávky v etapě, do Bardějova. Cesta opět ubíhala velice rychle, protože vedle převážně s kopce a stoupání střídaly mnohem delší sjezdy. Bardějov je krásné historické město, a tak nebylo divu, že jsme se zde zdrželi déle, než kdekoliv jinde, pokud nás k tomu nedonutilo počasí. Řada z nás navštívila Chrámsv. Egídia, já jsem se vypravil i na vrcholek chrámové věže, odkud se mi naskytl úchvatný pohled na město a jeho okolí. Po prohlídce náměstí jsme se usadili v nejbližší zahrádce restaurace uprostřed, kde jsme zhruba hodinu jako řada dalších ebicyklistů obědvali. Po výjezdu z Bardějova jsme v šesti ebicyklistů (Janatovi, Hájkovi a Štědroňovi) poněkud zakufrovali a zamířili jsme na Starou Lubovňu namísto do Prešova. Náš omyl jsme si záhy uvědomili, nicméně nás tato projížďka stála asi 10 km navíc. Po nabrání správného směru jsme se asi 5 km za Bardějovem zastavili v jednom bístru na kávě a pak jsme dále již po vedlejších silničkách přes Fričkovce, Raslavice a Záhradné pokračovali přes doly a hory do Prešova. V závěru cesty asi 10 km před cílem se prudce zhoršilo počasí, a tak jsme do Prešova dojížděli v dešti. Vzhledem k pokročilé hodině jsme usoudili, že za daného stavu, kdy jsme byli promočeni až na kost, bude lepší se ještě před ubytováním někde v suchu navečeřet. Naše rozhodnutí nás zavedlo na největší prešovské náměstí, kde jsme zapadli do sklepní vinárny Šarišská rychta. Ještě předtím jsme na ulici odchytili právě dorazivší Koebilku Olgu, a tak jsme v pětici povečeřeli ve velmi rázovitém prostředí ne právě levné restaurace. Ovšem nutno říct, že jsme si pochutnali. Po večeři jsme se sebrali, nasedli na svá kola a po 5 minut dlouhé jízdě jsme dorazili k tělocvičně gymnázia tj. místu našeho přenocování. To už jsme měli v nohách asi 86 km ujetých za 5 hodin. Zatímco řada ebicyklistů, kteří dorazili podstatně dříve než my, se vydala na přednášku našeho hejtmana "Okna vesmíru dokořán" do půlhodiny vzdálené Hvězdárny a planetária v Prešově, my jsme to z časových důvodů museli oželet, protože než jsme se ubytovali a osprchovali, bylo dávno po 21. hodině. Využili jsme čas zbývající do nočního spánku k návštěvě nedaleké vinárny či restaurace, kde jsme zchladili hrdla místním pivem a svařeným bílým vínem. V líčení předposlední etapy bych neměl zapomenout na to, že se k peletonu připojil další ebicyklista, byť bez jízdního kola, Podžito al. Karel Bejček. Zjevil se za naprosto nezvyklých okolností, které lze korunovat zjištěním, že si ve svém pokročilém věku dodělává autoškolu. Ujistil nás ale, že bicykl ještě nehodlá pověsit na hřebík a že se ještě zúčastní hodně ročníků Ebicyklu.

Sobota 19. července 2008 - 7. etapa

Symbolický závěr: startujeme do poslední etapy a nebe bylo ráno bezoblačné, takže vidina krásného dne stráveného při cestě vlakem domů do Čech v neděli se stala zase o něco reálnější. Ač bylo hezké počasí, museli jsme vyrazit na cestu skoro poslední. Na vině byl nedostatek el. zásuvek v tělocvičně. Protože jsem musel nabít baterii k Mini DV kameře, nezbylo počkat, až se v její baterii přesune dostatečný počet elektronů z jedné elektrody na druhou. Mezitím Ilona stačila nakoupit potraviny v nedaleké samoobsluze a ještě před odjezdem z areálu gymnázia jsme se nasnídali (podcenit jídlo a dnes i dostatečný přísun tekutin by na závěrečné cestě do Spišské Nové Vsi bylo asi sebevražedné). Ještě před výjezdem z Prešova jsme alespoň projeli náměstí a zdokumentovali jsme historické památky a pak jsme se již vypravili do kopců za městem. I když to byl těžký úkol, rozhodli jsme se i nyní dodržet itinerář, takže jsme se vypravili směrem do Margecan. Mezitím nás ale potkala dvě těžká stoupání s převýšením až o 300 metrů. Sjezd do Margecan a kopcovitý terén na cestě do Krompach nás ale rychle připravil o zbytky sil, takže jsme se rozhodli v Krompaších poobědvat. K vyplenění jsme zvolili od místních občanů doporučenou restauraci Centrum stojící nedaleko kostela ve středu města. Skoro to vypadalo, že obloha dočasně zatažená bouřkovými mračny přinese i do poslední etapy déšť, avšak přeháňky se nám vyhnuly, i když jsme byli přístřeším restaurace před jejich nebezpečím ochráněni. Po dobrém obědě jsme vyrazili dál směrem do Spišského Podhradia. Po pravé straně jsme minuli Spišský hrad a zastavili jsme se na náměstí pod Spišskou kapitulou, kde jsme dokoupili minerálky na cestu a pochutnali si na zmrzlině. Ve Spišské kapitule již bylo nejméně 20 ebicyklistů, kteří čekali na začátek prohlídky kapituly. Po prohlídce kostela jsme nastoupili na poslední úsek cesty do cíle letošního ročníku Ebicyklu. Udělali jsme krátkou zastávku na Sivé bradě, kde jsme objevili malý termální pramen tryskající ze země mnohem méně než mnohem proslulejší gejzír v Herlanech. Nakonec jsme se rozhodli nepokračovat do Levoči, kterou jsme navštívili před 8 lety, a po vedlejších silničkách jsme v kopcovité krajině za stále slunečného počasí sjížděli dolů do kotliny se Spišskou Novou Vsí. Když jsme přijeli k tělocvičně ZŠ Ing. O. Kožucha, vítali nás zde domácí hostitelé v čele s Františkem Sejutem pravou slovenskou slivovicí. To už jsme měli podle tachometru najeto ten den celkem 87 km v čase 5 hodin a 22 minut. Po ubytování a osprchování jsme se ve skupinách přesunuli do Grillbaru na náměstí, kam jsme byli pozváni hostiteli na slavnostní společnou večeři. Ihned po dobrém jídle jsme se hromadně přesunuli k 87 metrů vysoké věži kostela na náměstí a z jejích ochozů jsme se kochali nejen pohledy na město a jeho krásné okolí, ale také na vzdálenou hradbu štítů Vysokých Tater. Již téměř za tmy jsme se přesunuli k 1 km vzdálenému pomníku Milana Rastislava Štefánika, kde jsme vytvořili další z živých obrazů. Hned poté jsme se přesunuli do areálu ZŠ, kde v tělocvičně, kde jsme byli ubytováni, proběhlo slavnostní zakončení 25. ročníku Ebicyklu. Ve své řeči náš hejtman zhodnotil právě proběhlý ročník, dal slovo svým podhejtmanům, zástupcům vozové hradby, Hydromechanikovi a Pavúkmistrovi a ještě předtím, než dal povel k závěrečnému pokřiku ebicyklistů, předal Evě Krchové osvědčení o důležité skutečnosti, že jedna z planetek objevená Lenkou Šarounovou navždy ponese její jméno EvaKrchova.Po této velice dojemné události, kdy Eva Krchová vyjádřila vděčnost za poctu, které se jí coby amatérské astronomce dostalo, přišel na řadu poslední bod. Když Sir poté oddirigoval Závěrečný pokřik, stal se jubilejní 25. ročník Ebicyklu minulostí. Poté se ebicyklisté vzájemně loučili zejména s těmi ebicyklisty, kteří odjížděli do svých domovských ebidep ještě večer. Za jasného nebe pak zbývající ebicyklisté pozorovali hvězdy a souhvězdí nad městem - Vegu v Lyře, Deneb v Labuti, Arctura v Pastýřovi, Polárku v Malém voze či Altair v Aquile. Jakoby symbolicky právě nad našimi hlavami prolétla mezinárodní kosmická stanice ISS, v tu chvíli po úplňku Měsíce nejjasnější objekt na obloze, dokonce jasnější než Jupiter. Po této noční přehlídce se ebicyklisté přemístili do tělocvičny, aby zde strávili společně poslední noc na Ebicyklu.

Neděle 20. července 2008 - ebilog

Krásné počasí a dostatek času do odjezdu vlaku z nádraží ve Spišké Nové Vsi nemohly navodit lepší atmosféru ebicyklistům, když se ráno probudili a začali naposledy balit svá cestovní zavazadla. Až teprve když jsme upevňovali naše tlumoky a bágly na nosiče našich jízdních kol, zjistil jsem, že Ottakarka má zcela prázdnou duši zadního kola. Naštěstí nám vypomohl z pěkné bryndy náš Hydromechanik II, pan Bohouslav Šára. Zjistil, že se v podhuštěné duši odlepila stará záplata a závadu Iloně briskně odstranil, takže jsme se téměř beze ztráty času mohli rozhodnout k přesunu na nádraží. Před nádražím jsme zhodnotili časovou situaci a zamířili jsme k 500 metrů vzdálené Hypernově, kde jsme zakoupili potřebné potraviny na dlouhou cestu vlakem. Cesta vlakem od začátku až do konce proběhla přesně podle předpokladů. V 9:30 hodin přijel vlak, naložili jsme svá kola do služebního vozu a usedli jsme do kupé, ve kterém jsme měli zajištěna místa. Míjeli jsme opět překrásná slovenská pohoří v čele s majestátnými štíty Vysokých Tater a blížili jsme se k hranicím. IC Košičan dorazil do Pardubic podle plánu asi za 6 hodin a nám zbývala asi hodinka do nástupu do rychlíku Pardubice - Liberec. Ani zde jsme neměli problémy s naložením kol. Ty jsme si vlastnoručně naložili do vagónů a v cílové stanici jsme je zase sami vyložili. Milan Antošů vystoupil v Rychnově u Jablonce, kde na něj čekal syn s autem, a my jsme dorazili do Liberce asi ve 20:00 hodin. Na nádraží jsme s Ilonou veškerá zavazadla předali otci, aby je odvezl autem k nám domů, a takto neobtěžkáni jsme zamířili pod Ještěd na posledních 5 km jízdy náročného cyklistického týdne. Zhruba ve 20:30 hodin jsme byli doma, kde nás již "vítaly" naše děti ...

Slovo závěrem...

Co více napsat? Byl to opravdu vydařený ebicykl vzdor proměnlivému počasí s velkými extrémy. Dokonce se dá říct, že letošní ročník v mnohém překonal i ten loňský. Můj pohled sice může být zkreslen tím, že vždy říkám, že čím se jede Ebicykl východněji, tím je lepší, ale i bez ohledu na to to letos opravdu stálo za to (jak se to rýmuje). Takže závěrem, když sečtu předchozí údaje a vynechám nultou etapu, urazili jsme celkem 616 km za 35 hodin průměrnou rychlostí 17,5 km za hodinu. Při odjezdu na Ebicykl jsem vážil 81 kg, po příjezdu 84 kg, nyní tj. po týdnu jsem svoji váhu srazil na 79 kg (ale to se omezuji opravdu hodně...). Cesta stála každého z nás 1 350,- Kč (jízdné), přičemž jsme utratili každý 3 000,- SK (2 400,- Kč), v útratě je ale i zp. jízdenka na Skalnaté Pleso (390,- SK) a nákup 1 DV kazety do kamery za 100,- SK.

Inu: 25. ročník 2008 je minulostí, ať žije 26. ročník 2009!

Z.D.E.
Ottakar L

P.S. A děkuji všem, kteří se o senzační Ebicykl 2008 zapřičinili (i za Ilonu).