Ebi 2008 - Hejtman

XXV. EBICYKL
VÝCHODNIARSKE STRIEBRO (12. 7. - 20. 7. 2008)

Memoriál
Dušana Krchu (11. 3. 1953 - 17. 12. 2007)

Připomínka
Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994)
Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)
Lišáka (Fotografa) - Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005) a
Kouzelníka Žita - Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 15. 10. 2006)

Zpráva polního Hejtmana Spanilé jízdy

Ebiprolog

Jubilejní XXV. ročník připravoval poprvé Vicehejtman pre Slovensko Mateno za účinné spolupráce Markytána K. Poprvé se itinerář i s mapovými přílohami a výškovými profily tras distribuoval výhradně elektronicky zásluhou Melantricha. Další zvláštností ročníku byl návrat dávných ebicyklistů do pelotonu (Lucie Kleczková, Imrich Krestianko) a příliv nováčků (Petr Kebrle, Imrich Krestianko ml., Daniela Kunzová, Jiří Říha, Bohuslav Šára, Ľubomír Urbančok), kvůli nímž jsme zřídili Rotu Mladších Práčat (RMP). Ze zdravotních důvodů se omluvili zasloužilí borci Podžito Karel Bejček a Starší práče Jiří Komrska, kvůli nímž jsme ustavili Rotu Starších Práčat (RSP). Zároveň též vznikla Opiová rota a byli jmenováni příslušní Rotymajstři všech tří rot.

Jako vždy jsem byl na startu nulté etapy v sobotu 12. 7. dopoledne zvědavý, koho potkám jako prvního - vyjížděl jsem z domova na bagáží naloženém bicyklu Favorit De Luxe ke konečné pražského metra C na Jižním Městě a na stanici Budějovická přistoupilo Mladší Práče D. Kunzová alias Královna Šumavy. Když jsme vystoupili na stanici Hlavní nádraží, z peronu na nás halekalo další Mladší Práče B. Šára (www.kolasara.cz), které přijelo týmž metrem o jeden vlak dříve...

Jelikož na pražském hlavním nádraží probíhá epochální přestavba, je pro cyklisty nádraží téměř neprostupné, všude spousta lidí s bágly a úzké průchodní profily na zbylá nástupiště. Natrefili jsme tak manžely Prokopovy a vzápětí celou hordu lidí, kteří s napětím čekali, na které nástupiště přistaví expres Košičan, na který jsme měli rezervace pro kola i místenky pro sebe. Jak se dalo čekat, přistavení rychlíku se opožďovalo a když konečně na ukazateli naskočilo číslo nástupiště (asi tak 2 min před plánovaným odjezdem rychlíku), začal se tím směrem valit mnohahlavý dav a my jsme jim byli doslova neseni na zcela zabedněné nástupiště, kde téměř nebylo kam postavit kola a odstrojit je. Navíc též nebylo jasné, kde bude parkovat služební vůz (tzv. hytlák), ale bylo jasné, že naše místenky jsou do vagonů na opačné straně soupravy než je ten hytlák.

Výsledek předčil i naše nejhorší očekávání. Vlak přistavili na nástupiště v opačném směru, než jsme čekali; poslední dva vozy vlaku byly zamčené a třetí zadní vůz byl pro změnu přistaven jako první za lokomotivou, což samozřejmě před cestujícími dráha utajila. Následkem toho probíhalo na zúženém nástupišti doslova stěhování národů a když jsme kola konečně nakládali, tak jedině v nepatrných mezírkách mezi probíhajícími cestujícími, kteří se s kufry a krosnami řítili k tomu prvnímu vozu. Po naložení a zaplacení dalšího poplatku 30 Kč jako u doktora jsme se pak prodírali přesně opačným směrem než ostatní cestující ke svým místenkovým vozům. Všechny vchody do nich však byly blokovány hrozny cestujících, kteří se nemohli dostat do těch zamčených místenkových vozů a pro usnadnění orientace nebyla na místenkových vozech žádná čísla.

Není divu, že rychlík vyjel z Prahy již s půlhodinovým zpožděním v 11.35 h, které si pak důsledně udržoval až do Spišské Nové Vsi. Byli jsme rádi, že jsme nezůstali na tom zúženém nástupišti, ale v nástupní chodbičce vagonu sevřeni ostatními cestujícími. Probít se ke svým místům nám zabralo asi hodinu, takže v Kolíně jsme konečně z našich míst vypuzovali cestující bez místenek. Oni nám sice ta místa ochotně uvolnili, ale bágly na zavazadlových poličkách nikoliv, takže jsme po velký kus cesty drželi svá zavazadla na klíně, případně na podlaze mezi nohama. K dovršení radovánek vypadla ihned po odjezdu ve velkoprostorovém vagonu klimatizace a okna byla kvůli účinnosti klimatizace zamčena. Prostě první test způsobilosti ebicyklistů k účasti na jubilejním ročníku se opravdu Českým drahám znamenitě podařil. Tím lze také vysvětlit, že po této prověrce nikdo z účastníků letos na trase neodpadl kvůli nedostatečné kondici.

Náladu nám spravil až průjezd pod Tatrami, které vystoupily jako velebné panoráma mezi Štrbou a Popradem, a také okolnost, že když jsme ve Spišské Nové Vsi vystoupili a získali k našemu potěšení všechny posílané bicykly, objevili jsme na nádraží četné ebicyklisty, kteří se vydali na cestu z domova už v pátek večer, aby byli v sobotu brzo ráno v Popradu, a mohli se účastnit nulté etapy na observatoře Astronomického ústavu SAV ve Staré Lesné a na Skalnatém Plese. Jejich vlaky nabraly totiž už před Prahou tak šílená zpoždění, že jim ty noční rychlíky ujely, povinné rezervace na kola propadly a tak se trmáceli náhradními spoji celou noc a téměř celý následující den do SNV. Najednou jsme si uvědomili, že tím, že jsme nultou etapu předem vypustili, stali jsme se v podstatě dítkami Štěstěny...

Z nádraží v SNV se tedy vydal kolem 19.30 h velký peloton městem, kde zrovna probíhaly velké Spišské trhy, směrem k Hornádu a potom k Základní škole na ul. Ing. Kožucha 11, kde už nás uvítali jak hlavní organizátor Fero Sejút tak ředitelka školy Mgr. Viera Kočišová. Dorazil také Nebeský hydromechanik se skříňovým Renaultem Jendy Balíka alias Vozovou hradbou z Brna, který už předtím ráno číhal u rychlíků v Popradu na účastníky nulté etapy do Staré Lesné. Byla tam také naše Kosmaska a její děti Júlia a Duďo, takže nastalo všeobecné vítání, ubytování a starost o nějaké to jídlo. Měl jsem štěstí, že mne Fero pozval do místní pizzerie Bomba na opravdu prvotřídní maxipizzu.

Zhruba ve 21.45 h se uskutečnilo slavnostní zahájení jubilejního ročníku na prostranství před vchodem do tělocvičny. Hvězdy jasně planuly, jim pak vévodil královský Jupiter - prostě ročník začal astronomicky a velkolepě.

I. etapa (neděle 13. 7. 2008)

SNV - Mníšek - Medzev

Ráno v 8 h se uskutečnila ve farním kostele v SNV mše sv., kterou koncelebroval Vatikán, jenž také pronesl krátkou homílii. Po mši se pak všichni ebicyklisté sešli před radnicí, kde jsme byli v 9 h slavnostně přivítáni primátorem SNV PhDr. Jánem Volným v obřadní síni radnice. Součástí přivítání byl krátký hudební program, složený z písní s astronomickou tématikou a zápis všech ebipiklů do pamětní knihy města. Každý také dostal upomínkové dárky. Vše zaznamenala místní televize a také kamery ebipiklů. Pak jsme se odebrali na místní hřbitov, kde jsme položili věnec u hrobu Dušana Krchy a Vatikán pronesl krátkou vzpomínku na člověka, který jako řidič Vozové hradby (Dacia Kombi alias Traktor) jezdil s Ebicyklem od r. 1989, vozil sebou Kosmasku a ještě sloužil jako šikovatel a kvartýrmajstr v etapových místech.

Teprve po těchto zastaveních se Ebicykl vrátil do školy pro bicykly, tandem (J. + K. Trutnovských) a koloběžku (V. Jelínek - Král Koloběžka), takže osobně jsem vyrážel za asistence TV kamer s malým pelotonem za signálu trumpetky v 11.25 h. Vyjeli jsme po silnici 533 na Novomestskou Hutu, kde za krásného slunečného počasí nastalo prudké stoupání na křižovatku Cechy ve výšce 828 m na 13. km. Oproti situaci před 3 lety jsme však odbočili doleva na silnici 546, která k našemu úžasu dostala mezitím prvotřídní asfaltový koberec, takže bez jediného šlápnutí jsem se vezl dolů abych posléze nachytal hlavní peloton Ebicyklu u pohostinné hospody v Zimné Dolině, kde jsme hlavně doplňovali vypocené tekutiny.

Pak jsme již společně dále sjížděli přes Nálepkovo až do Mníšku v nepřetržitém 17 km klesání krásnou leč hladovou dolinou. Míjeli jsme též jeden z pověstných cikánských slumů - osadu kypící životem. V Mníšku u odbočky na silnici 549 jsem periferním viděním zaznamenal tlupu ebipiklů v hospodě, ale jelikož se mi jelo dobře, pokračoval jsem plynule a osaměle stoupáním do Smolníka, kde mne uvítal poslední důlní vozík naložený vytěženou rudou koncem r. 1989. Na náměstí jsem opět periferním viděním zaznamenal řadu ebicyklistů u hospody, kterou jsme v následující hodině postupně dokonale vyplenili. Paní hostinská nebyla zřejmě na takové návaly připravená a neustále si pletla, co si kdo objednal. Bylo to nakonec jedno, protože všechna objednaná jídla rychle došla a tak na většinu z nás zbyla jen polívka.

Kolem 16 h jsme začali stoupat ze Smolníka serpentinami do prudkého kopce na Štóské sedlo (715 m), což byla druhá horská prémie úvodní etapy. Odtamtud jsme sjížděli do Štóských lázní, kde jsme ale čekání na perličkové koupele aj. masáže vzdali a pokračovali ve sjedu do Medzeva, kde jsme našli cca v 18.30 h hned u vjezdu do městečka po levé straně přírodní koupaliště. Bylo sice od 18 h zavřeno, ale plavčík nás pustil se osprchovat a zaplavat, takže jsme tam asi půl hodiny pobyli cákajíce a pak dojeli do cíle - hvězdárny přímo při hlavní silnici. Uvítal nás tamější správce Ing. Jaroslav Stehlík, takže jsme zaparkovali kola a jali se shánět něco k snědku.

Skoro nikde nevařili a tam, kde ano (u Kondora na náměstí), měli plno, takže jsme různě bloumali či dojídali zásoby. Nakonec jsme se dostali k omeletám až někdy kolem 21 h a teprve pak byl na hvězdárně první brífink a prohlídka. Spalo se porůznu po celé budově a v noci hřměla v okolí bouřková fronta, ale na nás téměř nekáplo. Chvíli jsem ještě pařil na internetu a pak tvrdě usnul.

II. etapa (pondělí 14. 7. 2008)

Medzev - Kosice - Trebisov

Když jsem se ráno probral a šel si nakoupit snídaní do blízké sámošky, byla už většina pelotonu v prachu. Sám jsem ještě s Ing. Stehlíkem šel na návštěvu k paní primátorce Valerii Flachbartové, jejíž manžel působí v SAV v Košicích jako fyzik nízkých teplot. Tím pádem jsem na trasu do Košic vyrazil jako poslední už i po odjezdu Vozové hradby po pěkné a mírně klesající silnici 548 na Jasov, kde jsem projel další cikánskou osadu, která však vypadala značně lépe než před 8 lety, kdy jsme jeli do Medzeva obráceně z Košic a kdy při průjezdu kolem osady po nás cikáňata házela ze zálohy kamením. Romky dokonce zametaly kolem sídliště pod dohledem nějaké paní s notýskem. Za Jasovem se silnice začala vlnit a současně se rozpršelo, takže až do Košic jsem pak jel přes Šemšu a Malou Idu v solidním dešti.

Při vjezdu do Košic jsem znejistěl, protože jsem se dostal na silnici 50 pro motorová vozidla a tak dost složitě jsem se přesouval do centra a nakonec společně s J. Říhou jsme našli pěší zónu, chrám sv. Alžběty a konečně i Slovenské technické múzeum na ul. Hlavná 88. Bylo asi 11.30 h, když sraz v Muzeu byl plánován již na 11 h. Přesto jsme však dojeli mezi prvními, protože hlavní peloton se mezitím rozhodl zastavit u Leteckého muzea na okraji Košic, kde prý bylo co vidět, a tak přijeli až na 12.30 h. V mezidobí jsem se v STM setkal se slovenskými středoškolskými a vysokoškolskými pedagogy fyziky, s nimiž jsem byl letos koncem dubna na exkurzi v CERN ve Švýcarsku. Dále se tam objevil můj dvorní scénárista Mgr. Fero Franko z TV seriálu košické TV "Vesmírne laboratórium", které jsme točili v letech 2000-2001. Bylo to velmi milé vzpomínkové setkání a uteklo velmi rychle.

Po příjezdu hlavního pelotonu z Leteckého muzea jsme viděli krátkou prezentaci možností Planetária a prohlídli jsme si také astronomické exponáty. Zavítal mezi nás i ředitel STM Ing. Eugen Labanič a v Planetáriu Dr. Mešterová.

Z Muzea jsme vyráželi různě, sám jsem jel s menší partou až ve 14 h směrem na sídl. Dargovských hrdinů, kde nás přepadl déšť, takže jsme se ukryli v autobusové zastávce a já jsem tam zjistil měkké defekt duše zadního kola. Když dofouknutí moc nepomohlo, rozhodl jsem se duši vyměnit, s čímž mi pomohl I. Krestianko a posléze i B. Šára. Pršet trochu přestalo a tak jsme asi po hodině čekání vyrazili směrem na Olšovany, kde jsme ale zakufrovali na Ďurkov, omyl zjistili a vrátili se k velmi vstřícnému opilci na rozcestí, který nám asi 10 min. vysvětloval, že jsme jeli dobře. Teprve pak jsme odbočili doprava na Vyšný Čaj, kde jsme ovšem přehlédli odbočku doleva na Dilkoš a pokračovali až na hlavní silnici 552 na Bohdanovce a tam jezdily hojně kamiony a podobné potvory. Vyjeli jsme tak na Rákoš ve Slanských vrších a řítili se dolů přes Slanec, kde jsem kolem sebe slyšel najednou svištění a viděl, jak kolem mne prolítl V. Jelínek, ležící na své koloběžce vodorovně, takže se podobal střele s plochou dráhou letu Tomahawk - koloběžka pod ním totiž nebyla vidět vůbec. Pak jsme si srovnali své komputery - zatímco já jsem měl na tachometru maximálně 66 km/h, on prolétl kolem rychlostí 71 km/h - opravdový kaskadér.

Ve Slanském Novém Mestě jsme odbočili doprava na Kuzmice a zde pro změnu doleva na Plechotice a Malý Ruskov. Za ním jsme narazili na hlavní silnici od Sečovců do Trebišova. Po celou trasu od Kuzmic foukal pekelně silný vítr, který nás odnášel ze silnice anebo brzdil v protisměru. Do Trebišova do Zákl. školy na Gorkého ul. jsme dorazili v 18.40 h. a po ubytování nám pí Mária Gimová a její kolega Miro Tirpák nabídli výtečný guláš a další dobroty včetně pravého tokajského vína. Sám jsem se pak přesunul do budovy místní hvězdárny, kde jsem měl pro veřejnost krátkou přednášku a delší besedu. Pak jsme ještě seděli s členy astronomického kroužku také za účasti Zeměkollára, který přijel z Košic i se svým přítelem lékařem, jenž dlouhá léta pracoval v Africe. Spal jsem v šatně na červeném katafalku, zatímco Zeměkollár se spokojil s vyšetřovacím lůžkem pro klienty místní chirurgie. Ale za dveřmi šatny byly sprchy s teplou vodou, tak jsme si bahnili.

III. etapa (úterý 15. 7. 2008)

Trebišov - Michalovce - Snina

Ráno jsme dojídali guláš a pak vyrazili v 9.30 h za dost příšerného větru, deště a chladu po silnici 79 směrem na Vojčice a Hriadky, kde jsme odbočili doprava na frekventovanou silnici 50 za silného protivětru i provozu. Jeli jsme přes Trhoviště a Pozdišovce do Michalovců na hvězdárnu, kde nás čekal celý tým pracovníků pod vedením ředitelky Mgr. Gabriely Kramarekove a našeho příznivce RNDr. Zdeňka Komárka. Dorazil jsem tam kolem 11.30 h. Kolektiv pracovnic hvězdárny napekl neuvěřitelné množství koblih, které v tom nevlídném počasí mizely stejně neuvěřitelně rychle v útrobách utrápených ebipiklů.

Po shlédnutí přístrojů hvězdárny a prezentace Dr. Komárka jsme se začali postupně přesouvat přes Michalovce buď na trasu dle itineráře, tj. přes Mořské oko na Kolonické sedlo, anebo na náhradní trasy, které skýtaly větší naději, že dojedeme v rozumném čase do Sniny. Sám jsem ještě na hvězdárně pařil na internetu, takže jsem ji opouštěl jako poslední ve 14.30 h. Na radu J. Říhy jsem si vybral trasu směrem k Zemplínské Šíravě, ale protože jsem nevěděl, jak se dostanu z Michalovců na příslušnou výpadovku, hledal jsem nějakého domorodce, který by mne nasměroval. Protože pořád pršelo, tak na ulicích nebylo živáčka, až konečně jsem uviděl na chodníku mladšího chlapíka, kterého jsem oslovil. On mi však dal posuňky najevo, že je hluchoněmý. Přesto to dopadlo dobře, protože jsem měl na řídítkách itinerář, který si přečetl a pak mi posuňky zcela dobře naznačil, kudy se mohu z města vymotat.

Na výpadovce jsem dojel skupinku asi 6 ebipiklů, v níž byl mimo jiné Luděk Dlabola a ten mi řekl, že Pavel a Lucka Kleczkovi pojedou tou trasou J. Říhy, tak jsem se přidal k nim a ze široké avšak zcela prázdné silnice dálničního typu jsme odbočili vlevo na Vinné a k Vinianskému jezeru. Odtamtud sice vedla lesní asfaltka, ale stoupání bylo nemilosrdné a v protisměru jezdila navzdory zákazu vjezdu dost často auta. Gradient stoupání byl takový, že jsem musel chvílemi jít ze sedla při nejlehčím převodu 1:1, ale zvládl jsem to, protože bylo pořád dost chladno. Nakonec jsme dostoupali k památníku partyzánů ze Slovenského povstání, kde byl také vzpomenut Jánošík. Tam se nás sešlo povícero, např. Eddy, bratří Pavúkmistři a Trutnovští na tandemu jakož i Hydromechanik II a Královna Šumavy. Udělali jsme si pár skupinových fotek a pohovořili s místními policisty, kteří nás ujistili, že vrchol stoupání je v dohlednu, což opravdu byl.

Následoval rychlý a dost prudký sešup přes Porúbku a Chlmec, za nímž jsme odbočili doprava na Ptičie. Na konci výstavné vesnice se však cesta náhle změnila v blátivou stezku, což většinu z nás přimělo k hození zpátečky. Nicméně někteří borci jako Hydromechanik II a Daniela jakož i Kleczkovi na terénních kolech se tím směrem hrdě vydali. My ostatní jsme se vrátili zpět a dojeli přes cikánské předměstí do Humenného, kde jsme se otočili doprava na silnici 74. Potkali jsme tak Ottakara L. a Ottakarku a v Kamenici nad Cirochou jsme se setkávali s těmi, co jeli polňačkou a kleli, jak tam zkusili. Společně jsme pak za chladného počasí, ale už bez deště dojeli v 18.40 h do Sniny a zajeli hned do Základní školy na ul. 1. mája.

Tam už bylo hodně ebipiklů, ale chyběli ti, co jeli přes Kolonické sedlo. Většina z nich totiž bloudila a na hvězdárnu trefili jen ti, co měli GPS a mobil, aby se mohli s Pavlem Dubovským domlouvat, kudy kudy cestička. Ostatní se vesměs ztratili někde na Vihorlatu - prý tam naráželi mj. na nastražené pasti na medvědy - medvědi však byli patrně zalezlí a pastím se vyhýbali. Najít restauraci, kde se vaří, nebylo úplně snadné, ale většině se to nakonec podařilo hned u hlavní silnice, kde byla i dost rychlá obsluha a velký výběr kvalitních jídel. Skončili jsme ovšem až někdy ve 21.30 h a teprve pak jela vozová hradba s cca 10 ebipikli, kteří na Kolonické hvězdárně ještě nikdy nebyli, nahoru, takže na hvězdárnu jsme dojeli již za úplné tmy.

Kromě P. Dubovského tam na nás čekala Daniela Setteyová, která měla defekt pláště a byla tudíž nepojízdná. Prohlídli jsme si vybavení hvězdárny, na níž je instalován největší slovenský dalekohled o průměru zrcadla 1 m a několik dalších přístrojů, pracujících v poloautomatickém režimu. Mezitím se Hydromechanikovi přihlásili dva ztroskotanci, že se nacházejí v obci Ubľa na ukrajinských hranicích, tak tam pro ně jel. Když už oba přijeli, zaťukal těsně před půlnocí někdo na okno a dorazil osamělý Nemilosrdný Samaritán, který vůbec nevěděl, jak se tam dostal, protože se prodíral lesem... Zkrátka duch Mirka Janaty, který před 8 lety na téže trase skončil v sousední dolině, kde přenocoval u dřevorubců, a došel v duchu Mokodebu do cíle zítra ráno, kráčí Vihorlatem dál. Do Sniny jsme se všichni šťastně vrátili v poněkud přecpaném Renaultu někdy v 01.30 h.

IV. etapa (středa 15. 7. 2008)

Snina - Humenné - Medzilaborce - Stropkov

Ráno jsme si kupovali jídlo na snídaní v blízké sámošce a tak jsem vyjel v 9.45 h opět na silnici 74 v opačném směru do Humenného. Bylo to lehce z kopce, tak jsem to štípal při relativně příznivém teplém a bezvětrném počasí a těch 21 km na hvězdárnu jsem ujel za 63 min. Tam nás očekával šéf hvězdárny RNDr. Igor Kudzej a jeho štáb. Prohlédli jsme si hvězdárnu, dostali občerstvení a kolem poledne už jsme vyráželi na další trasu po silnici 559 na Kochanovce, Koškovce a Radvaň. Tam se Sir seznámil s místní obstarožní krasavicí, s níž jsme se vyfotili a Sir s ní laškoval a slíbil, že jí pošle fotky na obecní úřad. Na loukách podél cesty bylo neskutečně mnoho čápů a všude na komínech a stožárech čapí hnízda.

V 15.15 h jsme dojeli přes Krásny Brod do Medzilaborců po silnici 579. Tam nás zaujalo nádraží, kde svého času končily některé pražské rychlíky s lůžkovými vozy, a dále nádherný pravoslavný kostel (Cerkev sv. Ducha), postavený na malém vršíčku v r. 1949 za podpory tehdejšího čs. ministra národní obrany gen. L. Svobody (!). Poblíž kostela se nachází místní muzeum-galérie, obsahující stálou expozici díla zakladatele pop-artu Andy Warhola, který se původně jmenoval Andrej Varhola. I jeho bratři byli výtvarně nadaní a prý si stěžovali, že žijí v jeho uměleckém stínu.

Před návštěvou galérie jsme se byli posilnit v protější restauraci Andy. Po jídle většina ebipiklů odešla a já jako pomalý jedlík jsem ještě zůstal. Přišel ke mně místní štamgast a velmi slušně se optal, zda náhodou nejsem český herec. Pochopitelně jsem sdělil, že herec rozhodně nejsem, tak odešel lehce zasmušile a omlouval se, že mne vyrušil. Pak jsem platil útratu a vzápětí došel jiný štamgast a ptal se, zda nejsem televizní moderátor. To jsem rovněž popřel a sdělil, že jsem pouhý cyklista, tak ten pán pokýval hlavou a uznal, že se musel splést, že jsem zkrátka podobný někomu z české televize. V galérii jsme díky Samaritánovi získali skupinovou slevu 50 Sk na osobu, ale měli jsme jen asi půl hodiny na prohlídku, anžto galérie zavírá už v 17 h.

V 17.20 h jsme nasedali na kůň a vrátili se do K. Brodu a pokračovali po silnici 575 přes Bukovce a Chotču do Stropkova, kde mají jeden kostel vedle druhého. Snadno jsme tak našli Základní školu v Mlynské 7 a ubytovali se v 19.10 h. Sprchování se odehrávalo v šatnách nedalekého fotbalového stadionu. Pak jsem se převlékl do gala a společně s Matenem a Zeměkollárem jsme byli přijati zástupcem primátora Stropkova PaeDr. Michalem Lipinským a dalšími členy zastupitelstva města i okresního úřadu. Z pracovny primátora jsme se pak přemístili do přednáškového sálu, kde jsem měl od 21 h přednášku, na níž byla i řada ebipiklů.

V. etapa (čtvrtek 16. 7. 2008)

Stropkov - Dukla - Svidnik - Roztoky

Po ranním nákupu potravin a setkání s ředitelem školy, kde jsme nocovali, jsem sedal na kolo až v 10.30 h a vyrazil sólo po silnici 575 na Chotču, Bukovce a Makovce, kde jsem odbočil doleva na Staškovce. Za nimi opět vlevo na Pstrinu a Miroľu, kde je krásný dřevěný řecko-katolický kostelík. Podobně pěkný kostelík byl k vidění také v Bodružalu, kde jsme vyslechli místní průvodkyni, která patří k nemnoha řecko-katolickým rodinám ve vsi. V Krajné Poľaně jsme odbočili vpravo na silnici 73 a přes Nižný a Vyšný Komárnik jsme směřovali na Duklu. Jenže temné mraky na západě nevěstily nic dobrého a tak jsem uvítal malou odbočku do svahu vlevo do restaurace s typickým slovenským názvem Berjozka. Tam bylo ve 13.30 h ebipiklů jako naseto.

Systém objednávek jídel odpovídal názvu restaurace. U pultu si člověk řekl, co chce; oznámil číslo stolu, u něhož sedí a zaplatil. Pak už jen veeelmi dlouho čekal, až mu servírka objednané jídlo případně přinese.. Mezitím se spustil liják. Cizích hostů přijedších auty a na motorkách ubývalo, ale nám nezbývalo než čekat pod střechou. Na zčásti kryté terase začala být zima, takže jsme se nakonec všichni přemístili dovnitř do kamenné budovy, kde jsme objevili nádherné plyšové sedací boxy. Na jednou z nich jsem parádně usnul a ten tříhodinový liják tak hodnotně využil.

Až před 17 h jsme pokračovali k vlastnímu památníku Dukelské operace 1944/45 a realizovali tam několik živých obrazů. Vyjeli jsme nakonec i do průsmyku a z nostalgických důvodů projeli na kolech prázdnými celnicemi do Polska a zase zpět, protože při poslední návštěvě Ebicyklu v r. 1994 byla ještě slovensko-polská hranice přísně střežená polskými pohraničníky. Již v 17.15 h jsme začali sjíždět zpět z průsmyku do vnitrozemí přes oba Komárniky a dále po silnici 73 přes Hunkovce a Ladomirovou do Svidniku. Po cestě jsme míjeli Údolí smrti, kde se odehrála velká tanková bitva a také vojenský hřbitov německých vojáků. I tam vznikly další živé obrazy. V 18.30 h jsme projeli Svidnikem a zatočili na silnici 77 do Vyšného Orlíka a Nižného Mirošova, za nímž jsme odbočili vpravo do prudkého stoupání na Roztoky. V té vesnici na mne volal nějaký pán ze Slovenské TV v Bratislavě, že mne pozdravuje režisér seriálu Okna vesmíru dokořán Milan Vacho. Na konci vesnice jsme odbočili vlevo na naprosto rozbitou asfaltku směrem k hvězdárně, k níž jsem dorazil v 19.45 h.

Uvítal nás tam správce hvězdárny Mgr. Daniel Baluďanský a celá hvězdárna nás oslnila úrovní ubytování. Postele s lůžkovinami, sprchové kouty s teplou vodou atd. Jídlo a pití na večeři i snídani nám opatřila Vozová hradba, takže jsme si debužírovali. Padl též návrh, abychom v Roztokách uspořádali příští Ski & Teleskopy... Zlatým hřebem večera bylo vyhlášení nových funkcionářů Ebicyklu, tj. Rotymajstrů Starších Práčat (Mirek Koráb), Mladších Práčat (Milan Antoš) a Opiové roty (Dušan Vallo) jakož i pasování Mladších Práčat (Petr Kebrle, Imrich Krestianko ml., Daniela Kunzová, Jiří Říha, Bohuslav Šára a Ľubomír Urbančok). Pak se promítaly aktuální snímky z digitálních foťáků. Někteří flamendři jsme debatovali v jídelně téměř do 2 h do rána...

VI. etapa (pátek 17. 7. 2008)

Roztoky - Bardejov - Prešov

Před snídaní jsme si ještě prohlédli technické vybavení v kopuli hvězdárny a tak jsem z hvězdárny vyrazil do vesnice až v 11.10 h. Počasí vypadalo zprvu dost slibně. Najel jsem na silnici 77 a zamířil přes Vyšný Mirošov, Nižnou Polianku a Smilno na Zborov. Odtamtud pak přes Dlhou Lúku do Bardejova na pěší zónu, kam jsem doputoval ve 12.40 h. Narazil jsem tam na velký houf ebipiklů rozesetý po krásném historickém náměstí. Zašel jsem na prohlídku deskových oltářů do chrámu sv. Egídia, ale hned potom jsem se vydal na další cestu, jelikož jsem měl v Prešově řadu úkolů navíc. Počasí se zase zkazilo, pršelo a byly přeháňky. Předjela mne řada ebipiklů, zejména pak Rotymajstr Starších Práčat, který měl v úmyslu odbočit dle itineráře podobně jako L. a P. Kleczkovi. V Kľušovské Zábavě jsem je následoval a odbočil přes trať do kopce na Hertník, Fričkovice a Raslavice zpět na hlavní silnici 545. Pak jsem jel přes Tulčík a Kapušany, kde jsem se napojil na hlavní tepnu 18, kde však byl naštěstí odstavný pruh, takže to šlo dobře. Dojeli mne Melantrich a další borci, v jejichž závěsu jsem se protáhl do Prešova a po dlouhém průjezdu městem jsme odbočili před křížením se železnicí doleva na Urbánkovu ul.a znovu doleva do ul. Požiarnické, kde jsme byli v 16.45 h v Gymnáziu sv. Moniky.

Vzápětí si pro mne došel Miloš Socháň a odvedl mne k sobě do bytu, kde kromě jeho rodiny a Markytán K. byl už také Zeměkollár. Po vysprchování ve vodě ochucené solí ze Solivaru jsme dostali báječnou večeři a pak jsme se vydali auty do výstavného Exercičního domu sv. Ignáce Pod Kalváriou. Tam nás očekával Vatikán a v 19.30 h pro rodinu Socháňovu sloužil mši sv. v tamější kapli. Pak jsme se vydali na zmíněnou Kalvárii, odkud byl krásný výhled na Prešov i okolní hory. Neměl jsem však mnoho času, protože mne čekal další přesun do Planetária, kde jsem měl mít od 21 h přednášku.

Po příjezdu do Planetária jsem však zjistil, že přednáškový sál je přeplněný, takže budu potřebovat mikrofon a zesilovač, což se ukázalo jako technický oříšek, jehož řešení zpozdilo začátek přednášky o půl hodiny. Nakonec to dopadlo dobře, přednášku uvedl ředitel Planetária Dr. Juraj Humeňanský, a kromě mikrofonu kvůli slyšitelnosti přednášky v sále jsem dostal ještě druhý mikrofon od F. Franka, který to celé včetně diskuse natočil na video a to je teď k mání na internetu (viz např. má vlastní webová stránka: www.astronom.cz/grygar/).

Tím pádem jsme končili ve 23 h a měl jsem výhodu, že na rozdíl od účastníků z řad ebipiklů mne do tělocvičny Gymnázia odvezli opět autem, takže těsně před půlnocí jsem konečně zalehl do spacáku.

VII. etapa (sobota 18. 7. 2008)

Prešov - Krompachy - Spiš. Podhradie - SNV

Na závěrečnou etapu konečně vysvitlo slunko a po snídani z blízkého krámku jsem byl již v 9.15 h na trase na výpadovce Levočská cesta, která prodělává velkou transformaci a naštěstí u benzínové pumpy jsme to trefili správně na odbočku doleva na Rokycany po silnici 546. Tam už provoz podstatně klesl, ale cesta pěkně stoupala zejména v blízkosti vrchu Grejnár (658 m) nad Žipovem. Krajina kolem byla ovšem překrásně a se stoupáním se nám otvíraly stále nové a čím dál nádhernější výhledy do dálky. Sjeli jsme pak do Margecan, kde jsme ale nenašli možnost se někde najíst, a odbočili na silnici 547, kde jsme však dopadli podobně i v Krompaších, kde rovněž spadla klec.

Zachránily nás až Spišské Vlachy, kam jsme dorazili už poněkud vyhladovělí ve 12.45 h po více než 50 km jízdě z Prešova. Ani tam to však nebyla restaurace, ale cukrárna, což se ovšem dá v nouzi taky dost dobře plenit. Městečko se zřejmě dosud jen zvolna vzpamatovává ze zpustošení od husitských bratříků na jaře r. 1433 a už ho postihla další rána v podobě naší Spanilé jízdy. Nám pak hrozila další rána - na severozápadě se objevila solidní bouřka, když jsme uháněli směrem na Spišské Podhradie, ale naštěstí nás minula. Před Podhradím se od nás odpoutal Nemilosrdný Samaritán, neboť dosud neviděl Spišský Hrad, takže už jen ve dvou jsme hledali docela zoufale nějakou restauraci v Podhradí, když jsme předtím minuli pozoruhodné cikánské předměstí. Uspěli jsme až asi po druhém objezdu ukazatelů hospod a celkem docela dobře, protože majitel restaurace nám zamknul kola v garáži, což s ohledem na okolní živly byla opravdu strategická výhoda. Hodiny ukazovaly už 14.30 h.

V hospodě se sice konala svatební hostina, ale dali nám místo u výčepu, a dobře jsme se najedli. V 15.30 h jsme vyrazili směrem na Spišskou Kapitulu a hned na první křižovatce jsme potkali houf ebipiklů a než jsme dojeli ke Kapitule, už nás bylo najednou asi 20. Měli jsme totiž sjednánu exkurzi na 16 h, a to se i stalo, když kolem Kapituly to začalo vypadat na déšť. Kapitula je velmi starobylá a prohlídka s průvodkyní byla opravdu působivá. V 16.50 h jsme pak vyrazili směrem na Baldovce, kde je známá kyselka Sivá Brada. Odtamtud jsme pokračovali do Nemešan, kde jsme chvíli jeli v odstavném pruhu po rušné silnici 18 do Klčova. Tam jsme odbočili vlevo po pěkné silničce na Domaňovce a Jamník. U tamější stopky je hospoda a odtamtud se ozývalo hromové Z.D.E. - na zahrádce hospody seděla snad půlka Ebicyklu. To už bylo 17.50 h. Byla to poslední velká zastávka před cílem, takže jsme to náležitě oslavili a pak v menších hloučcích jsme se vydali směrem po silnici 536, která ovšem SNV pouze líže. Viděli jsme z návrší nad SNV velebné panoráma Tater a uhnuli jsme vlevo k trati a do města. Téměř přesně v 19 h jsme zaparkovali u téže školy na ul. Ing. Kožucha, kde jsme týden předtím startovali.

Na místě nás očekával Fero Sejút a po skupinkách nás odváděl do restaurace v centru, kde jsme všichni dostali sponzorskou večeři. Pak jsme se ještě sešli před kostelem Nanebevzetí Panny Marie a vystoupali pod vedením F. Sejúta na nejvyšší věž Slovenska (87 m), postavenou v r. 1893. Rozhled na všechny světové strany byl vskutku úchvatnou tečkou za projetým ročníkem. Pak už za tmy jsme dorazili k památníku M. R. Štefánika, kde nastalo poslední velké společné focení. Teprve kolem 21.45 h jsme se vrátili do tělocvičny, kde proběhlo slavnostní zakončení jubilejního Ebicyklu. Od vicehejtmana Matena jsme se dozvěděli, že Slovenský Měšec je dosud v černých číslech navzdory jeho silnému plenění v duchu husitských tradic zejména práva na Spiši (líčení řádění bratříků působí i po staletích dost depresivně; ničili co mohli a těžko říci, co je motivovalo). Pavúkmistr oznámil, že průměrný ebipikl najezdil v přípravě na letošní ročník úctyhodných 850 km. Pavúkmistr a jeho bratr Petr zvítězili dle Hydromechanika v Poháru konstruktérů se svými již značně zubem času poznamenanými favority. Na závěr se přítomná Kosmaska dozvěděla, že ebicyklistka Lenka Planetková jí věnovala planetku č. 29456, kterou objevila v Ondřejově v září 1997 pod provizorním označením 1997 SN2. Ta tedy nese od 20. května 2008 jméno "Evakrchová". Kosmaska také dostala příslušné osvědčení s výkresem dráhy své planetky ve sluneční soustavě a anglickým i českým zdůvodněním nominace. Tím se počet planetek, které přímo souvisejí s Ebicyklem, rozrostl již na šest. Závěrečný pokřik dirigovaný Sirem, pak ukončil nádherný jubilejní ročník Ebicyklu. Poté jsme se ještě jali pozorovat hvězdy, které opět svítily nad SNV včetně planety Kralomoc, tj. Jupiteru.

Ebilog

V neděli 20. července jsme museli trochu dřív vstávat, abychom si sbalili bágly. Při té příležitosti zjistilo Mladší Práče Bohouš Šára, že ztratil rezervaci na kolo do vlaku. Navzdory tomu jsme v houfu dojeli na nádraží a čekali na Košičan, který přijel téměř na čas a pak nastalo rychlé cpaní oholených bicyklů do hytláku. Průvodčí však byl vstřícný, kvůli úspoře času rezervace nekontroloval a za krátký čas byla všechna kola ve vagonu seřazená podle míst vykládky. První totiž končili ebipikli z Vsetína těsně následováni těmi, co vystoupili ve ValMezu. Vlak byl dost plný, seděli jsme rozstrkaní v různých vagónech a pokud šlo o mně, snažil jsem se co nejrychleji usnout, což se mi znamenitě dařilo.

Košičan nabíral pomalu mírné zpoždění, ale do Prahy dojel v rozumném čase chvíli po 17 h. Bicykly jsme všichni dostali, okšírovali na nástupišti a pozvolna se rozcházeli různými směry. Jel jsem v metru s Královnou Šumavy a zamával jí, když vystupovala asi o pět zastávek přede mnou. Na konečné metra jsem nasedl na poslední ebikm letošního ročníku a v 18.30 h jsem již ukládal bicykl do domovského depa.

Ať žije XXVI. Ebicykl 2009!
pH S.J.

Příloha - Základní statistické údaje XXV. Ebicyklu

• Průměrná souhrnná délka etap: 593
• Průměrná délka etapy: 85 km
• Počet ebicyklistů, kteří ujeli alespoň jednu etapu na kole/koloběžce: 45
• Věkové rozpětí: 15-72 roků
• Zastoupení žen: 22 %

Č. etapy	Délka	Čas čistý	Rychlost hrubá	Rychlost maximální
	km	h	km/h	km/h
I.	75	5,1	14,7	51,5
II.	103	8,3	12,4	66,6!
III.	87	7,0	12,4	55,8
IV.	99	6,0	16,5	52,1
V.	69	5,2	13,3	52,1
VI.	79	4,3	18,4	???
VII.	87	6,3	13,8	63,5
Celkem	599	42,2	14,2	-

Přibral jsem za tu dobu 2 kg.