Ebi 2007 - Hejtman

XXIV. EBICYKL

KOUZELNÍKŮV KLENOT (21. 7. - 29. 7. 2007)

Memoriál
Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994) a Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)

Připomínka
Lišáka - prvního Fotografa Ebicyklu - Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005)
a Kouzelníka Žita - Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 15. 10. 2006)

Zpráva polního Hejtmana Spanilé jízdy

0. etapa (sobota 21. 7. 2007)

Praha 5-Luka - Ořech - Kuchař - Mořina - Karlštejn - Dolní Vlence - Liteň - Nesvačily - Neumětely - Praskolesy - Žebrák

Po loňské pauze způsobené nenadálou letní virózou jsem se letos připravoval zvláště pečlivě, tj. (téměř) jsem dodržoval zdravou životosprávu a hlavně pilně trénoval - před Ebicyklem jsem letos najel přes 1 200 km na svém Favoritu de Luxe, který mi před dvěma lety znovicíroval Nebeský Hydromechanik (odpružená přední vidlice, odpružená sedlovka, trojtalíř 48-38-28 a sedmikolečko 13 - 26; účinnější brzdy).

Organizační přípravy letos zkomplikovala operace Vicehejtmana pre všetko Sira, ale jeho buldočí vytrvalost nakonce zvítězila nad nástrahami lékařské opatrnosti a vše bylo připraveno včas a ve znamenité kvalitě, tj. zejména naprosto úžasný itinerář.

Protože sraz všech ebicyklistů byl na Hvězdárně v Žebráku, zorganizoval jsem navíc nultou etapu, která oficiálně začala na stanici pražského metra B - Luka v sobotu 21. 7. 2007 cca ve 13.30 h. Sjelo se tam na tucet ebicyklistů a rovněž vozová hradba, tj. spolumajitel skříňového Renaulta Jenda Balík a první řidič Hydromechanik. To nám umožnilo jet bez báglů, ovšem až na Pavúkmistra, který sice avizoval, že přijede o něco později, ale pak se mu vybil mobil a tak byl nezvěstný až do Žebráku.

Za velmi pěkného letního počasí více než tucet ebicyklistů (Antoš, Balík, Dlabola, manželé Jelínkovi a Šmelcerovi, Mateno, Melantrich, Nemilosrdný Samaritán, Podžito a Tarantule) vyrazilo od restaurace "U Drsnejch" cyklostezkou mezi paneláky ve směru Holýšovská - Jáchymovská - Ořešská - Karlštejnská, takže jsme se velmi snadno a při zcela nepatrném provozu aut dostali postupně přes vesnice Ořech - Chýnice - Kuchař a Mořinu na Karlštejn. Pořídili jsme živé obrazy pod Hradem, přejeli most přes Berounku a zamířili k přepychovému golfovému hřišti ve stráni naproti hradu. Chtěli jsme si zahrát partičku, ale neměli jsme příslušné oblečení, tak jsme se jen vyfotili v bráně a pokračovali dále na Krupnou, Dolní Vlence a Liteň. Zde jsme se občerstvili v hospodě s příznačným názvem "Ve stínu lípy", neboť zde žil Svatopluk Čech. Ten má před kostelem pomník a v bývalé faře museum společně se slavnou sopranistkou Metropolitní opery Jarmilou Novotnou, což jsme si s potěšením prohlédli.

Dále jsme pak uháněli na Nesvačily, Všeradice, Nové Dvory, Lažovice a Neumětely, kde mají desku s nápisem, že zde byl údajně pohřben Horymírův Šemík. Následovaly Praskolesy a Chlustina a před 19 h jsme už byli v Žebráku po ujetí 56 km. Jen tak poznamenávám, že není divu, že projetím vesnic Ořech, Mořina, Nesvačily a Neumětely jsme těžko mohli skončit jinde než v Žebráku; má to svou logiku. Dojeli jsme do tělocvičny místní školy a po ustájení bicyklů a osprchování jsme vyrazili na náměstí plenit místní restaurace, což se docela dobře dařilo.

Mezitím z různých směrů doráželi další a další ebicyklisti, takže na slavnostní zahájení ročníku se nás na místní hvězdárně sešlo více než 30. Zahájení se účastnil mj. starosta města Mgr. Daniel Havlík, ředitel místní školy Mgr. Ladislav Šnajdr a spolupracovníci hvězdárny v čele s hlavním organizátorem našeho dojezdu Vladislavem Slezákem. Ten mi předal diplom čestného členství Hvězdárny v Žebráku, zatímco ebicyklista P. Pavel Pokorný dal kolovat pektorál Královéhradeckého biskupství z 19. stol., který je opravdu unikátem, neboť jeho kříž je vyroben ze železného meteoritu, který dopadl 14. 7. 1847 nad ránem do Broumova. Na kříži je vyryt latinský nápis, který v překladu zní: "Mě nezrodila Země, ale přišel jsem podivuhodným způsobem", Pektorál pro naši výpravu laskavě zapůjčil současný královéhradecký biskup Msgre. Dominik Duka.

Po skončení oficialit jsme se přestěhovali do místní kavárny, kam nás pozval pan starosta na večerní koktejl, což trvalo přesně do půlnoci. V noci přišla pořádná bouřka, voda natekla do chodby, kde jsme měli zaparkované bicykly, takže ráno jsem vyléval vodu i ze své cyklistické přilby, zavěšené na rámu vzhůru nohama.

I. etapa (neděle 22. 7. 2007)

Žebrák - Rokycany - Plzeň - Spálené Poříčí

Ráno bylo hodně nevlídno - honila se tmavá mračna, foukal bouřlivý západní vítr a poprchávalo. Vyrazil jsem spolu s J. Balíkem jako poslední v 10 h a jel jsem po zcela pusté hlavní silnici přes Kařez, Mýto a Holoubkov na Rokycany, kde jsem dorazil na hvězdárnu v pravé poledne. Po krátkém povídání s ředitelem hvězdárny Karlem Halířem a prohlídce nových prostor jsem pokračoval přes Ejpovice, Kyšice a Červený Hrádek do sídliště Doubravka a přes centrum Plzně výpadovkou na Škvrňany a Domažlice, po levé ruce mi zůstala Škodovka a po pravé byla "U dráhy" směrovka na hvězdárnu, kde nás již očekával ředitel Lumír Honzík, jeho zástupkyně Hana Lebová a omladina z hvězdárny, která nám navíc hlídala bicykly, opřené o dům. Hvězdárna a planetárium v Plzni se vyznačuje tím, že nemá ani hvězdárnu ani planetárium, což obojí v Plzni kdysi bylo (hvězdárna na místní porodnici a planetárium uvnitř jedné školy), ale nepřežilo nástrahy modernizace města.

Po krátkém občerstvení jsme jeli dál po Domažlické až na kruhový objezd, který jsme objeli po 270 stupních téměř zpět dlouhými ulicemi v průmyslové zóně, až jsme narazili na trolejbusová vedení a pak jsme se stočili doprava k Tyršovu mostu, za nímž těsně vlevo byla odbočka do Meditační zahrady Luboše Hrušky. Tam už byla většina ebicyklistů a také redaktor plzeňské stanice Českého rozhlasu Jiří Blažek, který pak několik ebicyklistů vyzpovídal pro vysílání a pořídil i pár fotek. V kapli sv. Maxmiliána Kolbeho pak sloužil Vatikán za asistence Podvatikána P. Bača mši sv. Hned po bohoslužbě jsem vyrazil v 17.30 h na výpadovku z Plzně přes Radobyčice, Černice a Starý Plzenec do Šťáhlav a Nezvěstic a těsně před 19 h v silném provozu a za velmi teplého počasí jsem dorazil do Spáleného Poříčí, kde jsem se bleskově navečeřel v restauraci hned vedle sokolovny a uháněl do zámku, kde jsem měl přednášku pro veřejnost, kterou moderoval náš hostitel Josef Mucha. Přednáška s diskusí trvala do 21.30 h. Pak jsme se šli podívat dokonce na dvě různé soukromé hvězdárny. Byla to zajímavá zkušenost s různými konstrukčními nápady obou majitelů, z nichž jeden má dokonce parabolu na radiové sledování Slunce.

II. etapa (pondělí 23. 7. 2007)

Spálené Poříčí - Nepomuk - Horažďovice - Strakonice - Volyně - Vlachovo Březí - Husinec

Ráno jsme vydatně plenili přilehlou restauraci, kde z nás byli poměrně vykulení, jak do nás jídlo padalo. V 9.40 h jsme však už se Samaritánem mířili k zámku Zelená hora, kde byl svého času nalezen pověstný Rukopis zelenohorský, ale zámek byl zavřený. Pokračovali jsme přes okraj Nepomuku na Nekvasovy a Pačejov do Horažďovic, kde jsme se po 13 h řádně najedli přímo na náměstí v centru města a vůbec se nám v tom horku nechtělo dál. Vyráželi jsme však před 15 h, neboť v Katovicích na mne čekali více než hodinu až do 15.30 h mí přátelé ze Strakonic přímo u silnice. S nimi jsem popíjel coca-colu do 16.30 h a pak mne navigovali přes Strakonice na výpadovku na Volyni. Po rozloučení jsem však ujel sotva 5 km a těsně před Strunkovicemi jsem prorazil plášť, podobně jako ve II. etapě 22. ročníku na Slovensku. Naštěstí vozová hradba byla jen 5 km přede mnou, takže s pomocí Luďka Dlaboly a Matena se podařilo zařídit zakoupení nového pláště v cykloprodejně a Hydromechanik vše vyměnil a seřídil k další jízdě.

Projeli jsme pak Volyní a pokračovali na Vlachovo Březí a do Husince, kam jsme dorazili přesně ve 20 h. Po ubytování ve školní tělocvičně jsme se šli najíst do restaurace Na Šumavě, kde mne čekali další známí - domnívali se totiž, že jezdím jako Jan Žižka v čele Spanilé jízdy, takže čekali asi 3 hodiny...

Po večeři jsme se přesunuli pěšky na hvězdárnu býv. starosty Ludvíka Friedbergera, která je doslova skvostem. Pan Friedberger nás pak ještě zavedl do své usedlosti, kde má dvě modelové železnice - větší na zahradě a menší uvnitř domu. Obě byly funkční, takže jsme jezdili se supícími mašinkami a osvětlenými vagónky až do 0.30 h.

III. etapa (úterý 24. 7. 2007)

Husinec - Prachatice - Chvalšiny - Kleť - Český Krumlov - Rájov - Římov - Strážkovice - Trocnov - Borovany

Ráno byla docela zima a pršelo, takže po nasycení nákupem z blízké sámošky jsem se vydal již v 9.30 h opět se Samaritánem do Prachatic, kde jsme chvíli bloudili po obchvatech, než jsme se trefili na správnou silnici č. 143 na Chroboly, což byla výška 761 m a sedlo Příslop (730 m). Pak jsme sjížděli dolů do Chvalšin po silnici č. 166, kde jsme si dali v poledne v hospodě aspoň polívku a potkali řadu dalších ebicyklistů. Ještě v Husinci jsem se rozloučil se svým cyklistickým parťákem (od r. 1955!) Starším Práčetem, který přijel na Ebicykl s rozjetou virózou a pobolívající nohou, takže po dvou etapách přesedlal na vlak a vrátil se do Brna.

V této větší partě jsme pak ve 12.50 h pokračovali už jen malý kousek po silnici a odbočili vlevo na asfaltku, která podle Míry Mašinfíry nás měla dovést až na vrchol Kletě. Celkem to souhlasilo, i když na některých místech jsme váhali, kterou z mnoha cest se dát. Kolem 14.15 h jsem zdolal i nejostřejší stoupání u TV věže a potkával pak spoustu ebicyklistů na rovince směrem k restauraci, vyhlídkové věži a hvězdárně. Pred 15 h jsme se vetřeli k probíhající prohlídce a shlédli KLENOT - metrový dalekohled, po němž byl zčásti pojmenován i letošní ročník Ebicyklu. Manželé Jana a Miloš Tichých nás velmi ochotně provázeli také kopulí, kde Ebicykl nocoval ve IV. ročníku v r. 1987 (Český Meridián).

Po prohlídce, běhen níž se na Kleti silně ochladilo a začalo pršet, jsme se chvíli ukrývali ve výletní restauraci, ale pak už se nedalo čekat a v menší asi 8členné partě jsme se jali v 17 h spouštět po té lesní asfaltce dolů do Českého Krumlova. V dešti a na zvlhlých třískách ze skácených stromů to nebylo nic příjemného; chvílemi jsem zcela ztrácel cit v prstech na pákových brzdách, které navíc v tom mokru brzdily málo. Docela utahaní a zmoklí jsme se pak usušili a doplnili kalorie v nádražní restauraci v Krumlově, kam jsme dojeli během půl hodiny. Na další cestu jsme vyrazili kolem 18.30 h. Právě hlásili v rádiu, že premiér Topolánek získal syna jménem Nicolas Sarkozy, pardon Topolánek.

Výjezd z Krumlova do kopce a ve velkém provozu nebyl nijak příjemný a tak jsem se hodně radoval, když jsme asi po půl hodině mohli odbočit z budějovické silnice na Horní Třebonín a Římov. Krajina kolem byla divukrásná, úžasné rozhledy na všechny strany, v dálce bylo vidět elektrárnu Temelín. Pak jsme začali stoupat na Strážkovice a tam jsme odbočili na Trocnov a přímo k památníku Jana Žižky po cyklostezce lesem. K soše jsme tak přijeli prakticky zezadu a instalovali další živý obraz jako doplněk k tomu z r. 1990 (7. ročník "Český Luk"). Odtamtdud jsme pokračovali po cyklostezce až těsně k Borovanům, kde jsme najeli na velmi roztřískanou silnici, korunovanou objížďkou, a do tělocvičny ZŠ v ul. Petra z Lindy.

Velkou výhodou cíle etapy byla organizace dojezdu a ubytování Mírou Mašinfírou a jeho rodinným týmem. Všichni ostatní ebicyklisti si tedy dostatečně orazili. Navíc jsme se setkali s legendou Ebicyklu Freddym Vaclíkem a jeho syny, takže to bylo povídání na dlouhé lokty. U Mašinfírů doma jsem se pak účastnil spolu se Samaritánem kalibrace ručního tonometru - výsledky byly značně nejisté. Také jsem tam přes internet získal od dr. P. Spurného návod, jak najít u Kunžaku jeho soukromou hvězdárnu a pak už jsem upadl na postel a víc nevím, protože byla 1 h ráno.

IV. etapa (středa 25. 7. 2007)

Borovany - Třeboň - Chlum - Schlag - Haugschlag - Smrčná - Vysoký Kámen - Kunžak - Jindřichův Hradec

Chápavý Míra mne nechal vyspat do růžova, zatímco sám sháněl rohlíky a zařizoval kde co. Z Borovan jsem tedy vyrazil tradičně jako poslední v 10.15 h směrem na Třeboň, kde jsme se na náměstí potkali s velkými davy lidí a houfem ebicyklistů, Inspirován vodníkem Čochtanem a lokalitou hotelu u Bílého koníčka jsem navrhl natočit na dvě kamery slavnou scénu, jak hořelo v Třeboni, chytil pivovar, od pivovaru sákristie a od sákristie hotel U bílého koníčka a hoteliér Havlíček vyběhl ven a hořely mu kšandy a Nadlesní myslel, že to je kometa a zastřelil ho a Havlíčková Nadlesnímu strašně děkovala. Jako režisér tohoto šotu jsem obsadil do role Nadlesního Hodináře a do role Havlíčkové Ottakarku L. Sám jsem si zahrál titulní roli hoteliéra Havlíčka. Lidi kolem nás koukali, ale naštěstí na nás nepřivolali ani ochranku ani policajty.

Pak jsme se snažili dostat z Třeboně správným směrem, zkusili jsme se vrátit ke Švarcenberské hrobce, a odbočili po hrázi doleva, ale nakonec jsme zjistili, že jedeme směrem na Nové Hrady, takže jsme pak křižovali krajinu lesními cestami, na nichž jsme k našem překvapení potkali jiné ebicyklisty, kteří křižovali odjinud. No, nakonec jsme se trefili na kýženou Majdalenu a tam chutně poobědvali v motorestu přímo u silnice.

Už ve 13 h jsme byli u Mého rybníka v Chlumu u Třeboně a celkem snadno našli výpadovku na hraniční přechod pro pěší a bicykly Schlag. Hned za přechodem, který už předjímal Schengen, takže tam nikdo nic nekontroloval, jsme odbočili vlevo do lesa na krásnou cyklostezku s dokonale udusaným hliněným povrchem; to byla úplná balada. Cca po 6 km jsme pak vyjeli na neméně hladkou asfaltku a dojeli do městečka Haugschlag, kde jsme se dali doleva a pak museli doslova vyčmuchat malou cedulku v češtině, že tím směrem je hraniční přechod pro pěší. V autě tam seděl rakouský pohraničník, ale pustil nás bez kontroly přes hranice, kde začala příšerně rozbitá cyklostezka a neméně zničená asfaltka do Nové Bystřice. Tam byla fůra ulic rozkopaných, takže po jednom pivu jsme vyrazili na Klenovou a Kaproun a u sedla Vysoký kámen uhnuli doprava na lesní cestu na Jitra.

Po mírném motání a ztrátě Hodináře, který se opozdil focením a my jsme se mu mezitím dokonale v lese ztratili, jsme vše v 17.15 h trefili, hlavně díky Matenově GPS. Majitel hvězdárny Dr. Pavel Spurný z Ondřejova nás uvítal tím, že mu na hvězdárně zloději tu noc před našim příjezdem ukradli všechny měděné plechy a okapy. Tím pádem už nebylo co plenit. Jinak ovšem výhled z observatoře na krajinu byl jedinečný a přístroje znamenité. Zvláště mne oslnila kompaktní robotická observatoř na bolidy, která se vyrábí ve více exemplářích pro novou bolidovou síť v centrální Austrálii. Náhle se na hvězdárně vynořil Pavel Kleczek, který jel ročník dosti podivuhodně: vždy se někde náhle objevil a stejně náhle zmizel, jako by se po něm slehla zem. Nedokážu si to racionálně vysvětlit, ale takových úkazů bylo letos na Ebicyklu povícero. Podobně se např. objevili na tandemu a opět zmizeli manželé Trutnovští a ostatně i Víťa Dostál s Andreou a dceruškou, které jsem zcela nevysvětlitelně spatřil na Kleti, pak se údajně na chvíli vyskytli v Borovanech a znovu se tajemně vynořili v Jihlavě, kde jim sekundovaly ještě Koebilka a Markytán K. Co to udělá se Sirovou statistickou ročníku nechci ani domýšlet.

V 18.15 h jsme se rozloučili s Dr. Spurným a spustili se po silnici do Kunžaku, kde jsme navštívili legendu slunečních pozorovatelů pana Ladislava Schmieda a jeho znamenitou manželku. Prohlídli jsme si slavný teleskop, jímž pan Schmied již po pět cyklů pozoruje sluneční skvrny. Ukázal nám také sborník všech svých pozorování, který nedávno vyšel tiskem. Klobouk dolů!

V 19.10 h jsme se u Schmiedů rozloučili a vyšlapali kopec z Kunžaku na Lomy a pak už jsme si to hasili po pěkné, leč frekventované, silnici na Jindřichův Hradec, takže ve 20 h jsme parkovali na hvězdárně Františka Nušla.

Tam už byla velká většina ebicyklistů, resp. už tam zase nebyli - jen jejich bicykly - protože plynule odcházeli na večeři do blízké restaurace, kde jsme měli večeře zamluveny. Tam jsem mj. objevil Zdenu Slavíkovou, která nyní v J. Hradci pracuje i bydlí, a dále Nšo-Či, která se náhle objevila na trase z Borovan. Na hvězdárně nás uvítala vedoucí Bc. Jana Jirků a její družina. Hvězdárna doznala od naší předešlé návštěvy značného pokroku, ale je pro Ebicykl těsná, takže řada lidí pospávala pod širákem na dostatečně rozhlehlé zahradě, resp. na terase hvězdárny. Někteří ebicyklisté údajně spali s myšima.

V. etapa (čtvrtek 26. 7. 2007)

J. Hradec - Červená Lhota - Veselí n. L. - Sezimovo Ústí

Ráno jsme se rozhodli ověřit, jak je to s tím Jindřichohradeckým 15. poledníkem, vyznačeným před hlavním kostelem na dlažbě. Měření pomocí několika přístrojů GPS prokázala, že ta čára na silnici je o 8 úhlových vteřin na východ od správného poledníku. Teprve po této kontrole jsme v 10.10 h vyrazili přímo z centra směrem na Studnici a Pluhův Žďár k zámku Červená Lhota, kamž jsme dojeli v pravé poledne. Turistů tam bylo jako naseto, takže jsme nakonec zakotvili v malém bufetu, kde jsme něco chutě pojedli a pelášili ve 13.15 h pryč.

Krajina kolem byla opět nádherná, počasí jako vyšité, pokračovali jsme přes Dírnou a Lžín do Záhoří, kde po přejetí žel. přejezdu jsme jeli podél trati po krásné asfaltce, zakázané motorovým vozidlům; to byla jízda! Tak jsme se snadno dostali už ve 14.30 h do Veselí n. Lužnicí, které jsme objížděli levotočivě a přejeli dvě železniční trati, za nimiž se nachází sluneční hvězdárnička Dr. Ladislava Hejny, původně z Rokycan a pak dlouhá léta z Ondřejova. Ta hvězdárna měla těžký osud, protože ji postihly povodně v r. 2002. To, že znovu stojí rodinný domek Hejnových i hvězdárna, je malý zázrak. Vlídní hostitelé nás napájeli a krmili buchtama, takže se nám ani nechtělo dál.

Zhruba v 16.15 h jsme se konečně vydali na další jízdu přes Soběslav na Košice a Planou n. L., kde jsme navštívili na přání Eddyho místní Cykloservis a pohovořili s prodavačkou, která je fanynkou do astronomie. Také jsme tam utratili kolektivně asi 2,5 tis. Kč - pak že se vztah k astronomii nevyplácí!

V 18.30 h jsme dorazili do tělocvičny 1. základní školy, ubytovali se a vydali na večeři do restaurace Hilton vedle hvězdárny. Tam jsme bohatě pojedli a pak vyslechli besedu s někdejším mistrem světa v cyklokrosu Karlem Camrdou. Bylo to velmi zajímavé; dotazy ebicyklistů zcela odborné. Pro mně byla nejcennější informace, že rámy Favorit jsou nejlepší na světě.

Až někdy kolem 22.30 h jsme se přesunuli na hvězdárnu k astronomické besedě, kde promluvil Vatikán o astronomii ve Vatikánské observatoři a Nšo-Či o projektu Pierra Augera v Argentině, díky němuž letos příkladně obhájila PhD disertaci na MFF UK v Praze. Na závěr jsem pak hovořil o vstupu Česka do Evropské jižní observatoře (ESO) k 1. květnu 2007 a o možnostech této observatoře s přístroji na jižní polokouli v Chile. Končili jsme tím pádem někdy po půlnoci.

Proto jsem uvítal, že mne Eddy s Dášou vzali na noc k nim domů. Byl jsem utahanej z toho dlouhého dne a ranní ptáčata v tělocvičně by byla moje smrt.

VI. etapa (pátek 27. 7. 2007)

S. Ústí - Tábor - Prčice - Sedlčany - Votice - Louňovice p. Blaníkem - Vlašim

Soldátovi mne ráno i nakrmili, takže až po snídaní jsem se připojil k obvyklému chvostu pelotonu a vyrazil na trasu do Tábora v 10 h. V 10.30 h jsem přijel ke hvězdárně uprostřed města a pobyl tam velmi krátce, abych se pozdravil se správcem Břetislavem Vonšovským, který letos oslavil sedmdesátiny. Již před 11 h jsme byli opět v sedle a prosmejkli se kolem rybníku Jordán na výpadovku na Písek. Brzy jsme však uhnuli na Jistebnici a tvrdě stoupali až na Cunkov (650 m). Nestačil jsem se nikde najíst, jenom jsem bral tatranky ze své železné zásoby. Pak přišel prudký sjezd do Sedlce (400 m) kroucenými serpentinami s ostrými svahy - obráceně se jezdí horský závod cyklistů.

Na kraji Sedlce jsem spatřil Hodináře, jak rozmlouvá s místními staršími manželi u jejich domku. Ukázalo se, že ti manželé jsou příbuzní rozhlasového redaktora Jiřího Blažka z plzeňského rozhlasu, který nás v 1. etapě zpovídal v Meditační zahradě. Přečetl si tam z itineráře trasu a dal svým příbuzným avízo, aby mne utrmáceného napojili chladnou minerálkou. Oni ovšem rovněž soudili, že jedu jako Hejtman v čelé svých pluků, takže postupně sledovali průjezd všech ebicyklistů a už to chtěli vzdát, když jim Hodinář sdělil, že nemohu být moc daleko za ním... Takže jsem do sebe nalil více než litr minerálky (druhou láhev souběžně plenil Hodinář) a pak jsme svorně projeli Prčicí a po mírném zakufrování našli správnou výpadovku na Divišovice, odkud vede slepá silnička k Radiokomunikačnímu družicovému středisku Sedlec. Vévodí mu budova s historickou 12 m otočnou přijímací anténou programu Intersputnik a dále dvě obří 18 m paraboly pro příjem i vysílání od geostacionárních družic. Přijeli jsme tam přesně ve 13 h, což byl domluvený čas unikátní exkurze. Strávili jsme tam více než 2 h; výklad našeho průvodce byl věcný, zajímavý a technicky dost náročný. Dotazů padalo hodně, prostě výjimečný zážitek zejména proto, že další osud Střediska je nejasný.

Pak jsme se spouštěli do Sedlčan přes Jesenici, kde se mělo na kruhovém objezdu jet doleva na Příbram a teprve před vrcholem stoupání doprava mezi domky a lesní cestou nahoru ke hvězdárně. Ta je dokonale ukrytá v lese, ač má vzhled rozhledny s několika patry. Dorazili jsme tam v 17 h a pohovořili se správcem hvězdárny panem Františkem Lomozem, s nímž jsem se poprvé neplánovaně setkal již v I. ročníku Ebicyklu v r. 1984, když nás doslova odchytil pozorováním té hlavní silnice dalekohledem hvězdárny, dojel nás pak autem a pozval na hvězdárnu, kterou jsme tehdy původně neměli v programu. Pak jsme na této hvězdárně dokonce spali v r. 1987 ve 4. ročníku "Český Meridián", což dodnes nechápu, jak jsme se tam mohli vejít. Sám si pamatuji, že jsem spal na nějakém schodišti v té budově.

Letos mne na hvězdárně odchytila paní redaktorka Marie Břeňová, která na mne opět čekala skoro celé odpoledne, domnívajíc se opět, že dorazím na čele pelotonu. Připomněla mi, že od toho památného spaní na hvězdárně to už je plných 20 roků. Na hvězdárně jsme se také rozloučili s Nšo-Či, která i s báglem odjela domů do Prahy, jelikož měla ten večer taneční trénink. To jsem ovšem zíral. Představa, že bych měl po pěti dnech Ebicyklu večer tančit, mi přišla jako dokonalý černý vtip.

Osobně jsem pátral, kde bych co pohltil a na náměstí v Sedlčanech jsem ještě před zavírací hodinou obchodů narazil na Samaritána. Nevypadal, že by byl k jídlu, ale pohlídal mi kolo, abych si mohl nakoupit něco potravin v sámošce a pak jsem si to s ním prohodil a oba jsme se najedli přímo na historickém náměstí a společně pak vyrazili směrem na Olbramovice po hlavní silnici, kde už toho tak moc nejezdilo, takže to šlo.

Po dlouhém stoupání jsme konečně rychle sjeli do Olbramovic, našli si cyklostezku do Votic, kde se Samaritán ptal na další trasu na místním fotbalovém stadionu, kde zrovna kropili trávník. Všiml jsem si cedulky, že na fotbal je vstupné pro dospělé 20 Kč, kdežto pro důchodce a ženy 10 Kč. Zajímavá pozitivní diskriminace, že jo?

Prokličkovali jsme po okraji Votic na výpadovku sedlo Větrov (570 m) a dále přes Jankov do Louňovic p. Blaníkem. Jelo se najednou krásně, bylo příjemně teplo a blížila se 20. h. Sjeli jsme dolů do Kondrace k pověstné hospodě, kde jsme poprvé hodovali již v I. ročníku Ebicyklu, a pořád je to hospoda skvělá. Navíc tam probíhala svatba, takže ze sousední haly se linula břeskná dechovka, která mi v tu chvíli dokonce ani vůbec nevadila. Měl jsem strašnou žízeň i hlad, a to vše se podařilo utišit. V hospodě byla snad třetina pelotonu. Dále jsme jeli až před 21. h, takže na hvězdárnu ve Vlašimi jsme dojeli ve 21.15 h - to byl letos můj nejpozdnější dojezd.

Na hvězdárně nás uvítal ebicyklista z I. ročníku Petr Pivoňka s manželkou. Je členem záchranného týmu Vlašimáků, kteří sice nepracují ve Vlašimi, ale sjíždějí se tam na víkendy. Ti drží hvězdárnu nad vodou. Nicméně to není tak těžké, protože, jak se brzy ukázalo, ve studni na hvězdárně jsme během hodiny veškerou vodu vyplenili a zůstali tak dokonale na suchu. Ještě že špekáčky a chleba se dají jíst i bez vody; ruce se dají koneckonců utřít do kalhot a v okolních křovích se nějaký ten lupen taky najde.

Seděli jsme u ohně, opékali špekáčky a konečně si trochu navzájem popovídali - byl to jediný takový potlach během celého ročníku. Spali jsem jak se dalo; nejlíp si ustlal Mirek Koráb - přímo u díry v plotu, kterou se v noci chodilo do těch křoví...

VII. etapa (sobota 28. 7. 2007)

Vlašim - Kondrac - Načeradec - Horní Lhota - Pacov - Čížkov - Pelhřimov - Olešná - Hubenov - Jihlava

Velká výhoda nízkého stavu vody ve Vlašimi bylo též to, že jsme se nemuseli ráno mýt a čistit si zuby. Tím se značně urychlil náš odjezd, takže již nezvykle brzo v 9.30 h jsem byl na trase. Jeli jsme opět na Kondrac v bláhové naději, že tam budou mít otevřeno a umyjeme se jako lidi. V sobotu dopoledne však má hospoda zavřeno. Bodejť, po tom pátečním hejření se musí personál taky vyspat. Ale pořád to bylo lepší, než jet opačně přes město Vlašim. Jak jsme pak zvěděli z internetu i dalších sdělovacích prostředků, konal se souběžně ve Vlašimi povolený pochod neonacistů, který sice mohl být rozehnán, ale nebyl, neboť k zásahu nebyl žádný důvod, pravil tamější starosta. My jsme tedy pokracovali v hledání dalších v sobotu dopoledne zavřených hospod na trase Křížov - Načeradec - Horní Lhota - Lukavec, kde jsme byli přesně v 11 h hladoví jak herci a na lavičce před zavřenou hospodou jsme vyjídali poslední zbytky ze svých železných zásob.

Pokračovali jsme směrem na Pacov, kde mne dojel Hodinář, aby po chvíli společné jízdy opět píchl (předtím na Kleti musel měnit i proražený plášť). Tím jsme se zpozdili, do toho začalo ještě poprchávat..., zkrátka do Pacova, kde měli v sobotu dokonce otevřené všechny obchody na náměstí, jsme dorazili až ve 12.20 h a tak jsem jen stláskal další polívku a pivo a opět vyrazil na trasu ve 13.15 h. Jeli jsme přes Pošnou a Zahrádku do kopce na Čížkov (610 m) a odtamtud po státní silnici na Pelhřimov. Před náměstím tam parkovaly desítky trabantů; měly tam nějaký tradiční sraz i s veterány motocykly.

Na náměstí hodovali v zahradních restauracích hbitější ebicyklisti - bylo právě 14.30 h, kdy se mělo vyrazit na společnou návštěvu tamějšího hřbitova, ale to se jako obvykle protáhlo, takže jsem tam jeli až v 15.15 h. Hrob Vaška Slavíka je při hlavní cestě hřbitovem vlevo, č. hrobu 5. Položili jsme tam květiny, které obstarali oba Vatikáni, a Vatikán a já jsme měli krátké proslovy. Vzpomněl jsem také ostatních mrtvých ebicyklistů: Vládi Karla, Roba Rosy a Lišáka - Oldřicha Navrátila. K tomu ještě připojuji jména Marka Vorla a Kouzelníka Žita, jehož památku jsme si připomněli v názvu letosního ročníku.

Ze hřbitova se pak celá družina postupně těsně po 16 h vydala různými cestami dále. Vybral jsem si trasu na Olešnou, Častonín, Sedliště, Dušejov a Hubenov. Před Jihlavou jsem dojel rodinu Míry Mašinfíry a společně jsme pak pokračovali po táborské státní silnici do Jihlavy, kde byly roztodivné objížďky, ale v 18.15 h jsme dorazili na Masarykovo nám. v centru, kde hned vedle budovy Magistrátu je ulice Hluboká, až by se líp hodilo jméno "Velmi úzká". Tou jsme trefili do tělocvičny, kde jsme odložili kola, bágly i svršky, abychom se v klidu vysprchovali v krásně teplé vodě.

Vymydlení a hladoví jsme pak čekali na 19.30 h, kdy byl s ohledem na odjíždějící slavnostním ceremoniálem ukončen XXIV. ročník Ebicyklu. Zvláštní ocenění obdrželi: Sir za itinerář (CD se žhavými jadranskými rytmy) a Míra Mašinfíra a Eddy (drobné upomínkové předměty) za zabezpečení etap v Borovanech a Sezimově Ústí. Dominika Drhová byla stařešinou Eddym pasována na ebicyklistku. Anne-Marii Dostálové se dostalo zasloužené pozornosti, neboť se nikoho a ničeho nebála a dělala jako že nic. Pozdravil nás také náš hostitel šéf Jihlavské astronomické společnosti pan Miloš Podařil. Nakonec se nám podařilo zazpívat hymnu podle oboustranného taháku a zařvat pokřik.

Po oficiálním ukončení jsme se rozloučili s účastníky, kteří ještě téhož dne spěchali do svých domovských dep a zbytek se přesunul na věž u Brány Matky Boží, kde má Jihlavská společnost své sídlo a odkud z ochozu věže se pozoruje přenosnými dalekohledy a kde je i krásný rozhled do kraje. Vše je dobře našlápnuto, aby v dohledné budoucnosti bylo v Jihlavě vybudováno planetárium a posléze i hvězdárna. Temný dešťový mrak se však blížil k Jihlavě tak rychle, že jsme exkurzi zrychleně ukončili a svižným krokem se vrátili do Hluboké ul., na jejímž konci nám kynula rozlehlá zahradní restaurace.

S ohledem na ten slejvák jsme však dali přednost kamennému vnitřku a tam si srazili stoly a v děsném hluku jukeboxů se snažili objednat si něco k jídlu a pití. Měli jsme štěstí na neobyčejně hbitou a ochotnou číšnici, která si všechny objednávky bezpečně pamatovala a nevídanou rychlostí přinášela talíře i sklenice na správná místa. Někdy jsme ani nestačili své objednávky v tom řevu vykoktat, a už jsme měli před sebou to, co jsme vlastně chtěli.

Únava však přece jenom kosila i ty nejodolnější, takže již po 22 h se začal náš sražený stůl vyprazdňovat. Sám jsem byl na noc pozván k Samaritánovi, který donedávna působil v Jihlavské nemocnici, takže tam má dosud prostorný byt. Tím pádem jsem spal pod pravou duchnou a vůbec nic se mi nezdálo, nepočítám-li obligátní běžící asfalt.

EBILOG

Ráno mne vyzvedl pan Podařil, naložil s bágly i bicyklem do svého Peugeota kombi a odvezl na astronomický tábor pro mládež poblíž Brtnice. Tam jsem měl přednášku pro účastníky dvou táborů, toho astronomického i dalšího neastronomického. Dítka však byla veskrze hodná a měla spoustu dotazů. Za odměnu mne pak pan Podařil dopravil až do Prahy domů. Čímž pro mne letošní ročník zcela skončil. Ať žije XXV. Ebicykl 2008!

pH S.J.

Příloha- Základní statistické údaje XXIV. Ebicyklu

• Souhrnná délka etap: 601 km (má vlastní 639 km + nultá etapa 56 km; celkem 695 km)
• Průměrná délka etapy: 86 km (má vlastní 91 km)
• Počet ebicyklistů, kteří ujeli alespoň jednu etapu na kole/koloběžce: 41
• Vozová hradba: 2 členové; 2 auta
• Věkové rozpětí: 15-71 roků
• Zastoupení žen: 20 %

Č. etapy	Délka	Čas čistý	Čas hrubý	Rychlost čistá	Rychlost hrubá	Rychlost maximální
	km	h:min	h:min	km/h	km/h	km/h
0	56	3:40	5:00	14,9!	11,2	55,7
I.	90	6:10	8:45	14,6	10,3	50,2
II.	110	8:00	10:20	13,8	10,6	61,6
III.	92	6:55	11:30	13,3	8,0	60,7
IV.	94	6:50	9:50	13,7	9,5	50,2
V.	62	4:30	8:20	13,8	7,4	50,8
VI.	101	8:10	11:20	12,4?	8,9	62,6!
VII.	90	6:10	8:45	14,6	10,3	59,9
Celkem	695	50:05	73:50	13,9	9,4

Přibral jsem za tu dobu 1,5 kg.