Ebi 2006 - Ottakar L.

Jak vidím XXIII. ročník Ebicyklu „Sedm Hejtmanových Sedmdesátek“

Úvod

Nechce se nám to ani věřit, ale letos jsme se já s Ilonou chystali v pořadí již na náš 14. Ebicykl. Od roku 1992 tak dostává naše trávení léta novou dimensi. Letos, a to díky jarním povodním, se spanilá jízda ebicyklistů stala dokonce naší jedinou letní dovolenou (na zotavenou), pokud lze 700 km v sedle bicyklu po českých a moravských cestách necestách v peletonu 50 stejně posedlých ebicyklistů za dovolenou vůbec označit. Nutno ještě dodat, že jsme letos měli zcela výjimečně v nohách mizivě málo kilometrů, já díky dvojímu zdolání Ještědu 181 km, Ottakar K. 72 km a Otta K. Rek dokonce celých 0 km. Celkem 9 dní, které jsme na moravských cestách strávili, popisuje následující deník:

1. den - sobota 8. 7. 2006 .:. 0. etapa

Nejhorší chvíle Ebicyklu nastávají pravidelně, rok od roku, při balení ebigáže v předvečer odjezdu na místo startu letní spanilé jízdy. Tentokrát jsme zabalili s předstihem a v klidu, takže v sobotu ráno něco po 6. hodině jsme vytlačili připravená kola i s normalizovanými zavazadly z našeho minibytu na nejbližší komunikaci a vydali jsme se na cestu k nádraží, kam jsme dorazili v naprosté pohodě asi po 20 minutách, když do odjezdu v 7:54 hodin LSEČ zbývala ještě dobrá půlhodina. Zakoupili jsme si jízdenky až do Moravského Písku a ze 3. nástupiště jsme naše kola naložili do poštovního vagónu. Odjezd seděl na minutu a asi po 20 minutách na první zastávce spěšného vlaku v Rychnově u Jablonce n/N do vlaku přistoupil nám časoprostorově nejbližší ebicyklista Milan Antoš z Jablonce n/N. Díky jemu nám cesta při neutuchající konverzaci značně ubíhala, takže za necelé 3 hodiny jsme dorazili do Pardubic, kde nás čekal jediný přestup. V 11.30 hodin měl vlak Chodovar pokračovat na jižní Moravu, ale množství cyklistů nakládajících bicykly do 2 poštovních vagónů s 1-člennou obsluhou zdrželo odjezd vlaku cca o 25 minut. Nakonec se vlak dal do pohybu a my jsme našli kupé s dalším ebicyklistou - s Martinem Poupou zez Plzně, kde se po dalších 2 stanicích udělalo místo k sezení pro celou naši severočeskou čtveřici. Cesta na jihovýchod ubíhala mnohem rychleji než po C.K. dráze z Liberce do Pardubic, takže již ve 14.50 hodin SELČ jsme se ocitli na jednom z perónů nádraží v Moravském Písku a počítali jsme další ebicyklisty vystoupivší z vlaku: Tarantuli Zdeňka Taranta, Nšoči Martinu Boháčovou a Pavúkmistra Martina Štědroně. Po menší dezorientaci na první křižovatce celá osmice ebicyklistů nabrala správný směr a vyrazila s veškerou ebigáží na kolech do Veselí nad Moravou. Na hvězdárně ve Veselí již bylo docela rušno, neboť celá řada ebicyklistů se do pocestné hvězdárny dostala mnohem dříve než my. Pohoštění připravené astronomy hvězdárny nám za horkého odpoledne přišlo velice vhod. Vítání mezi jednotlivými ebicyklisty, jejichž řady se s blížícím večerem stále rozšiřovaly, pak stačilo vyplnit celý čas do 17. hodiny, na kdy byl naplánován hromadný odjezd ebicyklistů do Blatnice. Ke všeobecnému zklamání ale na "studený" start spanilé jízdy Ebicyklu nedorazil její hejtman Jura Grygar a to v důsledku ochoření vyvolaného pracovním přetížením při přípravách Astronomického kongresu konajícího se letos právě v Praze. Tento drobný detail ale nemohl zabránit konání 23. ročníku pojmenovaného právě na počest významného hejtmanova jubilea "Sedm Hejtmanových sedmdesátek". Ebicykl má totiž tolik významných osobností, jako je Podžito Karel Bejček, hejtman pro pěchotu Ivo Míček, Zeměkollár Víťa Dostál a další, že jej nemohlo nic zastavit, zvláště když se zahájení zúčastnil mistr světa v jízdě na historickém kole a účastník Tour de France a Giro d´Italia Josef Zimovčák. První zastávkou ebance kličkujícího Veselím nejprve po cyklostezkách a pak dále po silnici č.71 do Blatnice bylo letiště místního práškovacího Jumbo-Čmeláka mezi Uherským Ostrohem a Blatnicí. Slavnostnímu shromáždění ebounů zavelel významým projevem Ivo Míček a virtuálně přítomnému Hejtmanovi s.j. předal naprosto reálný přinejmenším 5tikilogramový palcát. Během tohoto z hlediska vesmíru velice důležitého okamžiku se nebe téměř celé zatáhlo a za nedalekým Sv. Antonínkem oblohu za silného větru křižovaly blesky doprovázené temným duněním. Osud celého zahájení 23. Ebicyklu visel doslava na niti, ale ta nakonec zůstala suchá! Poté měla původně z letiště do Blatnice odvézti letošní oslavence Ebicyklu (70 let - Jura Grygar, Jiří Komrska, 60 let - Bohumil Janda, 50 let - Zdeněk Soldát, Vladimír Homola, Patr Kaděrka, Pavel Kleczek, Zuzana Papayová a Danka Pyšná) pravá vozová hradba tažená párem volů, ale kolo se nám polámalo a volů nebylo, a tak z letiště se ebicyklisté vydali do cíle nulté etapy - Blatnice pod sv. Anonínkem kolmo a dokonce tzv. suchou galuskou. Zde přímo pod barokním kostelem sv. Ondřeje pak proběhlo slavnostní uvítání oslavenců a celého Ebicyklu chlebem, solí a pravým Blatnickým roháčem. Přívítání zorganizoval Jura Cáb, který nejen pronášel slavnostní řeč, ale i vypálil několik poplašných salv a zapěl ebicyklistům v čele 3-členné moravské muziky s děvčaty oděnými do folklorních šatů. Takové slávy se ebicyklisté věru nedočkají každý den. Po přivítání a ubytování v tělocvičně místní ZŠ se ebouni postupně přemístili do největší místní restaurace, kde se dočkali společné večeře - guláše s pivem. Večer pak v sále Kulturního domu proběhla astronomická přednáška, na které se při neúčasti hejtmana podíleli Karel Bejček, Martina Boháčová a Dr. Chlachula z USA, a až v samém závěru sobotního večera proběhlo slavnostní zahájení 23. ročníku Ebicyklu a to již tradičně ve vinném sklípku Jury Cába, kam se všech 50 ebicyklistů pohodlně vměstnalo. Za slavnostního pokřiku i za moravsko-slovenských zpěvů jsme dlouho do půlnoci ochutnávali výborná vína našeho hostitele a pak jsme spánkem spravedlivých na podlaze tělocvičny ZŠ nemohli dočkat ranního "horkého" startu 23. ročníku Ebicklu.

2. den - neděle 9. 7. 2006 .:. 1. etapa

Nedělní ráno nás probudilo do krásného dne, předpověď na celý den byla navíc příznivá, jen odpoledne slibovali meteorologové bouřky z tepla a přívalové deště. Mohli jsme tedy plni optimismu vyrazit na 1. etapu. Náš obvyklý ranní rituál - probuzení, ranní sprcha, balení, posnídání a odjezd hned na startu 1. etapy milým způsobem narušil Jura Cáb, který ebicyklistům zajednal ve stejné restauraci, kde předtím povečeřeli (restaurace Sauvignon), i vydatnou snídani. Přišla věru vhod, protože hned za ní nás čekalo jedovaté stoupání na sv. Antonínka. Bylo hodně ebicyklistů, kteří cestou navrch neslezli ze sedla, ale já jsem si řekl, že 181 km v nihách je málo a půjdu pěšky a ten slib jsem téměř dodržel. Poutní kostelík sv. Antonína se stal vzápětí místem mše, kterou celebrovali naši cestovní kazatelé včele s Vatikánem I. Mše se zúčastnili mnozí ebicyklisté, ale my jsme, vědomi si kilometrového handicapu, raději pokračovali dál v cestě. Naše pouť vedla pak přes Ostrožskou Lhotu do Ostrožské Nové Vsi, kde jsme doplnili zásoby tekutin a zchladili si jazyky nanukem. Naše cesta do Uherského Hradiště ale nezačala šťastně. Při opouštění samoobsluhy přímo z chodníku se nám podařilo zřejmě minout několik cedulí se zákazem vjezdu pro cyklisty a za vsí jsme byli lapeni pozornou hlídkou Policie. Sice nepravdivě tvrdili, že nás sledují delší dobu, ale pravda byla jiná. Když jsem totiž poprvé spatřil zákazovou značku na rušné silnici č. 47, zavolal jsem na Ilonu, ať se zastaví a vrátí, a v tom se z vedlejšího parkoviště u mistní pizzerie vyřítila policejní Fabie. Vypadalo to s námi bledě, protože policisté po nás chtěli doklady, které jsme dlouho "nemohli" najít, a žádali za nás tři hned 3.000,- Kč pokuty se slovy, že se jim pořád vyčítá, že se nezaměřují na cyklisty. Já jsem je přesvědčoval, že jiné značky na cestě nebyly a že u první jsme slezli z kola a Ilona žadonila, ať jsou shovívaví, že jsme až z Liberce a pojem "cyklostezka" je nám zcela cizí, protože u nás se jezdí jen po silnicích. Nakonec jsme uspěli, bylo to o fous - jen za "domluvu" a to nás ještě ochotně nasměrovali na nejbližší cyklostezku. Po té jsme se celkem pohodlně dostali až do Uherského Hradiště, které jsme projeli víceméně po chodnících. Pak za úmorného cesta následovala nekonečná cesta do Zlína. Zprvu velice snadná, ale v samém závěru značně stoupající až k Lesnímu hřbitovu, odkud nás vysvobodilo osvěžující klesání až do centra Zlína. Po krátkém hledání pomocí GPSky Martina Poupy jsme nakonec na náměstí objevili restauraci Záložnu, kde jsme se v její zahrádce výborně naobědvali. Milým překvapením pro mne bylo improvizované setkání s mým kamarádem a spolubojovníkem z vojny Milošem Staňkem, se kterým jsme se od 9. ročníku v roce 1992 neviděli a který nelenil a přijel za mnou z Otrokovic jen na půlhodinové setkání. Během oběda se naplnily předpovědi rosniček, nebe se zatáhlo a začalo drobně pršet. Z náměstí jsme se nasyceni vydali do Kauflandu, kde jsme museli opět doplnit pití, a pak jsme pokračovali na hvězdárnu. Od minulé návštěvy v roce 1998 jsme již zapomněli, na jakém to stojí kopci! Mírné ochlazení po dešti nám přišlo vhod a nevadilo ani, když Otta K. Rek těsně před dosažením hvězdárny píchnul zadní kolo svého ebiku. Na hvězdárně na nás čekalo velice milé pohoštění připravené zlínskými astronomy. Samozřejmě nás provedli zbrusu novou hvězdárnou a došlo i na opékání klobásek na grilu. Po opravě kola a nabrání nových sil jsme se vydali doslova cestou necestou hlubokým lesem vzhůru, abychom našli nejkratší cestu na Kudlov a do Luhačovic. Když jsme dosáhli nejvyššího bodu cesty, čekal na nás vlastně jediný sjezd až do Uherského Brodu. Nešlo však vše tak hladce, jak by se zdálo. Když Otta K. rkovi spadl řetěz a zastavil u nás Pavel Kleczek, praskla mu galuska. Opustili jsme jej, protože nám řekl, že si vystačí, ale pak nám volal z mobila, že má vyschlé lepidlo. Vrátili jsme se tedy za ním asi 1 km a půjčili jsme mu naše lepidlo. Vzhledem ke vzniklé časové ztrátě jsme však museli oželet kávu v Luhačovicích a místo toho jsme nabrali přímý kurs do cíle etapy. Když jsme vystoupali do samého centra Uherského Brodu, neodolali jsme vábení zahrádky místní pizzerie a povečeřeli jsme. Zdáli jsme mezitím viděli ebicyklisty, kterak se s ručníky, mýdly a plavkami šinou s kopečka dolů městem do aquaparku. Hned po večeři jsme museli pokračovat do Kulturního domu, kde bylo místo našeho dnešního noclehu. Zde na nás již čekal ředitel hvězdárny pan Ing. Veselý a ochotně nás nasměroval do aquaparku vzdáleného snad 500 metrů od kulturáku. Znaveni jsme tam dorazili, ale ouha, Ottakar K. zjistila, že nemá plavky a musela se pro ně vrátit zpět. Nebyla sama, poslední dorazil do vodního ráje Pavel Kleczek, kterého přivezla nakonec vozová hradba, a také byl bez plavek. Jediný tak zůstal ušetřen vodních radovánek, kterým jsme se my všichni ostatní v plavkách mohli oddávat. Tobogán, "jeskyně", gejzíry, vodní masáže a řeka, ale také 25-metrový bazén, to byl skvělý balzám na naše 1. etapou poničená těla. Naše trio díky návratu Ottakarky pro plavky opouštělo aquapark jako poslední. V Kulturním domě již mnozí zasedli k TV přenosu finále MS v kopané. Někteří jen tak posedávali v parku a vyprávěli si zážitky z 1. etapy a popíjeli místní pivo dodané našimi hostiteli . Teprve po konci fotbalového zápasu prodlouženého o 30 minut a penaltové rozstřely se konal Sirův brífink na téma "kudy se pojede 2. etapa". Byl jsem úplně grogy a zjistil jsem, že usínám vstoje, když se mi při filmování začaly podlamovat nohy. Nebylo divu, zatímco v 0. etapě jsme urazili pouze 25 km, v první etapě z Blatnice do Uherského Brodu to bylo hned 85 km. Kvapně jsem opustil probíhající brífink a usnul jsem na karimatce tak, jak jsem k ní dorazil, v kraťasech a botech...

3. den - pondělí 10. 7. 2006 .:. 2. etapa

Pondělní ráno, stejně jako všechna předešlá, bylo opět slunečné a teplé. Toho využila celá řada ebicyklistů a spala pod širým nebem na terase Kulturního domu. Po ranním probuzení a zrušení našeho "ležení" na jedné z chodeb KD jsme se i s koly přemístili na náměstí, kde jsme posnídali chutné koláče zakoupené v šikovném bístru na rohu. Poté jsme se vystoupali na 1 km vzdálenou hvězdárnu stojící severně od města na malém návrší. Zde nás již očekával pan Ing. Veselý. Ebicyklisté neznalí vybavení hvězdárny jali se ji prohlížet, avšak většina účastníků Ebicyklu, který zde zavítal, když nepočítám Reje, nejméně počtvrté, využila malého posezení v rohu areálu hvězdárny, kde nám její ředitel připravil malé pohoštění. Naše další pouť vedla potom na jihozápad t.j. směrem na Blatnici a dál na samý jih Moravy. Po projetí Uherského Brodu stojí jako další bod cesty za zmínku obec Hluk, ze které jsme pokračovali po velmi pěkné cyklostezce až do Ostrožské Lhoty, kterou jsme den předtím také projížděli. Pokračovali jsme dále přes Veselí nad Moravou, kde se k nám připojil Martin Janata (jr.), po velice frekventované silnici až do Strážnice, kde jsme se naobědvali, což byl vlastně jediný vhodný způsob, jak se vyhnout polednímu žáru. Stejnojmenná restaurace Strážnice nabízela skvělá jídla, ovšem na rozdíl od minulých let jsme svá hrdla zavlažovali nikoliv klasickým, nýbrž nealkoholickým pivem. Ještě než jsme opustili Strážnici, opět jsme museli doplňovat tekutiny v místním koloniálu. Další zastávkou byl Petrov, kde jsme si prohlédli dnes již velice známé búdy z filmu Básníci. Pak jsme pokračovali na Ratíškovice a ještě těsně před tím, než jsme odbočili z hlavní silnice, zastihl nás na cestě zcela nečekaný deštík s obrovskými kapkami. Ovšem byl velice krátký a vedro pokračovalo dál. V Ratíškovicích jsme vyplenili malou pekárnu, když k pečivu přišla velice vhod chlazená kofola. V Mutěnicích, kde také krátce žil T. G. Masaryk, jsme žiznivi opět plenili zahrádku místní restaurace, tentokrát nešlo pivo vynechat, protože lidský organizmus nemůže vypít naráz tolik litrů kofoly. Z Mutěnic jsme pokračovali lesní cestou a napůl polňačkou do V. Bojanovic a odtud zpět do nížiny řeky Moravy. V Lužici jsme se kráce stali účastníky místní pouti. Na rozdíl od poutí konaných v českých městečkách, však chlapci a mládenci byli oděni do krojovaných šatů - nejdříve jsme si mysleli, že se zde konala nějaká velká svatba, ale stovky účastníků a muzika tomu příliš neodpovídaly. Do Břeclavi jsme pak pokračovali přesně podle itineráře, abychom se vyhnuli hlavní silnici. Tím se však cesta nečekaně protáhla, když se začala různě klikatit, ztrácela kvalitu a přestala být značená. Nakonec jsme se doptali, když jsme projeli průmyslovou zónou, na nákladovém nádraží na cestu a celkem rychle jsme se pak dostali na silnici vedoucí do centra Břeclavi. Tady nám vydatně pomohly mapky připravené Melantrichem, podle nichž jsme se snadno dostali do cíle naší cesty - do tělocvičny DDM na sídlišti ležícím v západní části Břeclavi. Většina účastníků Ebicyklu byla již v cíli, a tak jsme se rychle ubytovali a na bicyklech jsme přes pole pokračovali asi do 500 m vzdálené restaurace Alm, kde jsme se navečeřeli u stolů, které ze dvou třetin okupovali naši ebicyklisté. Teprve nasyceni jsme se vrátili do tělocvičny, kde jsme se mohli osprchovat a připravit vše k nocování. Ve 21.30 hodin proběhl tradiční Sirův brífink před zítřejší etapou. Proti včerejšku jsem jej "absolvoval" celý a neusnul jsme, ačkoliv jsme najeli rekordních 111 km. Abych nezapomněl, dnes vedle Martina Janaty rozšířila řady ebicyklistů ještě Zinaida Jandová a naopak ebanec opustili Jura Cáb a vlastně dočasně i Víťa dostál šetřící se na velkou Panamerickou cestou. Ostatně jeho Hlubočec bude naštíven na samém konci letošní plenivé jízdy a Víťu Dostála ještě uvidíme.

4. den - úterý 11. 7. 2006 .:. 3. etapa

Slunečné ráno nás posadilo do sedel bicyklů nezvykle brzo, neboť jsme tušili, že budeme opět souženi velkým vedrem. Když jsme opouštěli sportovní areál obklopující objekt DDM, mnozí ebicyklisté ebivakující venku teprve vylezali ze svých spacáků. Nedaleká sídlištní samoobsluha nám poskytla potřebné kilojouly na cestu, i když jsme je museli soukat do sebe vsedě na obrubníku chodníku, protože lavičky natož stolky před obchody a markety se v Česku jaksi nenosí. A tak se stalo, že možná 15 ebicyklistů snídalo vsedě na obrubníku seřazeno vedle sebe jak vlaštovky na drátě. Naše první cesta vedla nejprve zpátky směrem do centra Břeclavi a teprve asi po 2 kilometrech jsme odbočili vlevo na cyklostezku, která nás příjemně stinnými lužními lesy přivedla k Janovu hradu. Bylo brzy ráno a pro prohlídky byl ještě uzavřen, a tak jsme jeho krásy mohli obdivovat pouze z vnějšku. Pod vedením Mateny, hejtmana pre Slovensko jsme po dalších několika stovkách metrů dorazili k loveckému zámečku, který, jak se brzy ukázalo, patří jeho strýci. A tak jsme byli nejen vpuštěni na zahradu zámečku, ale byli jsme zde i přes náš nemalý počet cca 10 ebicyklistů královsky pohoštěni. Zejména tekutiny ať už v podobě piva, limonád, džusů nebo kávy přišly ve vedru samozřejmě velice vhod. Čas utíkal, a tak jsme museli pokračovat v cestě, i když posezení ve stínu zámečku bylo příjemné. Naší další zastávkou byl zámek Lednice. I v tomto případě jsme se spokojili s jeho zevní obhlídkou. Zcela jsme pak museli oželet návštěvu minaretu, památky po tureckých nájezdech. Překážkou byla naše jízdní kola - k minaretu byl totiž možné se pouze plavit na člunech v rámci prohlídky. A tak s Lednicí jsme byli poměrně brzo hotovi a pokračovali jsme dále, tentokrát už ne lesy nýbrž vinicemi, k Mikulovu. Naše kvinteto se načas rozrostlo o Martina Štědroně na sexteto. Do Mikulova jsme dorazili v konvoji snad stovky motocyklistů ze všech koutů Evropy a naše pouť se přerušila až na náměstí, kde jsme našli jedinou zahrádku restaurace a zde jsme také poobědvali. Po dobrém obědě znaveni vedrem jsme se poprvé odklonili od itineráře a na místo stoupání do Klentnice a dále do Dolních Věstonic jsme volili přímočarou cestu na hráz Nových mlýnů. Po jejím přejetí jsme zabočili po břehu na placené koupaliště a já s Mirkem Janatou jsme okusili sladkost vody tohoto umělého vodního díla. Asi po hodině odpočinku jsme se vydali na další cestu do Vlasatice (ha, kosmické jméno), Branišovic a do Moravského Krumlova, když jsme mezitím stačili jednou nakoupit meruňky a dvakrát vyplenit kvůli žízni samoobsluhu. Z Moravského Krumlova jsme pokračovali dál cyklostezkou, což byl celkem odvážný čin. Nakonec jsme ji raději opustili po doporučení jednoho domorodce. Takové cyklostezky u nás na Liberecku označujeme jako pěšiny pro pocestné. Vrcholem cesty po ní bylo zdolání rezivého ocelového mostu. Na druhém břehu jsme pak objevili ceduli, že most byl poničen povodní a cesta po něm je na vlastní nebezpečí. Krátce za mostem jsme objevili asfaltovou silnici a brzy jsme dorazili do Ivančic, rodiště mojí třídní učitelky ze 3. až 5. třídy ZŠ a samozřejmě také Vladimíra Menšíka. Další cesta do cíle etapy, Rosic, vedla po velice frekventované silnici, protože nedaleko odtud byla dálnice Brno - Praha. V Rosicích na nás čekala velice prostorná tělocvična ZŠ. Po zabydlení a osprchování jsme se přemístili k nedaleké faře, kde pro nás domácí hostitelé přichystali táborák s pohoštěním. Opékali se buřty, pilo se pivo a víno a podávala se káva. Unavení ale spokojení ebicyklisté zde vydrželi až do pozdní noci. Milým překvapením pro nás byla návštěva Majky a Karla Strašilových, kteří za námi do cíle etapy přijeli autem a slíbili, že se k Ebicyklu co nevidět připojí, jen až Karlovi pominou pracovní povinnosti. Stínem etapy byla ztráta 1.000,- Kč Ottakarky, která si nechala v obchodě na dvoutisícovou bankovku vrátit peníze jako na tisícovou. Ještě poznámka na závěr: dnešní etapa měřila plných 98 kilometrů!

5. den - středa 12. 7. 2006 .:. 4. etapa

Lépe umístěnou tělocvičnu ZŠ si nebylo možné představit, protože po ranním vstávání stačilo ujít 50 metrů a byli jsme na náměstí. Už to zní jako fráze, ale ráno bylo opět jasno, slunečno a teplo, což nám umožnilo na lavičkách pohodlně konzumovat potravinové produkty zakoupené v samoobsluze. Po snídani naše dopolední pouť směřovala do Náměště nad Oslavou známou pro mnohé spíše jako město s vojenským letištěm. V centru městečka jsme objevili dobře zásobenou cukrárnu a v předtuše problémů (spíše časových) se sháněním oběda jsme ji dost vyplenili. Dlužno říct, že se nám od cukrárny nabízel hezký pohled na celou řadu historických památek počínaje kostelem sv. Jana Křtitele a konče třetím nejstarším mostem v Čechách (po Písku a Praze!!), po kterém jsem se prošel. Z mostu jsem také zahlédl zámek tyčící se 60 m nad městem. Z Náměště jsme pokračovali víceméně jižním směrem, přičemž jsme zřejmě projížděli územím sousedícím s letištěm, což jsme poznali podle reflektorů lemujících přistávací dráhy a pomáhající letadlům při přistávání v noci. Kdesi u Sedleckého Dvora jsme poprvé zakufrovali (magneti asi odnesli směrový ukazatel do sběru) a omylem jsme sjeli k přehradní hrázi vodního díla Dalešice, odkud se nám naskytl průhled údolím k chladícím věžím jaderné elektrárny v Dukovanech. Zde byla na 14.30 hodin naplánována prohlídka JE Dukovany. Nebyli jsme na tom s časem dobře a protože jsme přijeli od západu a nezajeli jsme přímo do Dukovan, nestihli jsme se naobědvat. Museli jsme využít alespoň služeb bufetu v JE. Ten byl ale docela slušně zásoben, takže jsme se posilnili celkem obstojně. Ve 14.30 hodin začala prohlídka, které se zúčastnila asi třicítka ebicyklistů. Odborně fundovaní průvodci nás však při ní neprovázeli provozními objekty JE (i když bychom to asi přečkali bez újmy na zdraví), nýbrž nás zavedli do místností s trvalou expozicí z jaderného hlediska zcela bezpečných a zdravotně nezávadných modelů objektů elektrárny, jaderného reaktoru a jiných součástí JE. V přednáškovém sále jsme také mohli shlédnout film přesvědčující diváky o tom, že jaderná energetika je zatím jediným trvalejším energetickým východiskem pro lidskou civilizaci a její další existenci. Ovšem nejúsměvnější na celé prohlídce, která se protáhla z 90 minut na celé tři hodiny t.j. až do 16.30 hodin, byly neoficiální nautrální komentáře našeho průvodce k rakouskému postoji k jaderné energetice. Kdo by to řekl do Rakušanů, že dokáží vyrobit zařízení, které zapojíte do zásuvky a které dokáže odfiltrovat elektřinu vyrobenou jadernými procesy (!!!). Ovšem naši jižní sousedé zašli ještě dále. V žádném případě nekupují českou jadernou energii. Věří jen klasické elektřině, a proto ji dovážejí až z Polska, kde ji naši severní sousedé jinak než z uhlí vyrobit neumějí. Těžko domýšlet rakouské postoje do důsledků - snad bych jim ještě poradil, aby se neopalovali na sluníčku, protože na Zemi dopadající fotony rovněž pocházejí z termojaderného štěpení... Po ukončení odborné prohlídky jsme se opět přeorientovali na ekologicky nejčištější výrobu mechanické energie a na svých bicyklech jsme se vypravili do cíle dnešní etapy, do Třebíče. Bylo ale dost hodin a před námi asi 35 kilometrů. Velice brzy se také ukázalo, že oběd v bufetu JE byl přeci jen nedostatečný (párek, bramborový salát, jogurty, kofola), a tak jsme se v Jaroměřicích n/R začali shánět po restauračním zařízení se zahrádkou, ale bohužel jsme neuspěli. To lze těžko pochopit, když se město pyšní jedním z největších zámků v ČR. Na radu číšníka donášejícího pouze piva, kofoly a brambůrky, jsme však nakonec nalezli vhodné místo k povečeření - motorest ve Výčapech naštěstí vybavený schopným kuchařem. Naši junioři, Otta K. Rek a Martin Janata se nasytili a my jsme mohli pohodlně dorazit do Třebíče. Dojezd k areálu Domova dětí a mládeže jsme podle Melantrichovy mapky zvládli s jistotou střely s plochou drahou letu a asi ve 20.30 hodin jsme po ujetí 79 kilometrů absolvovali v pořadí již 4. etapu letošního ročníku. Poté, co jsme si vyslechli Sirův brífink s radami do zítřejší etapy, jsme mohli zalehnout ke spánku.

6. den - čtvrtek 13. 7. 2006 .:. 5. etapa

Dětský domov mládeže v Třebíči jsme ráno opouštěli jako jedni z posledních. Naše cesta vedla směrem dolů na náměstí, kde jsme se chtěli dobře nasnídat. Nakonec jsme museli objet celé náměstí jednou dokola, protože jsme nenašli vhodnou samoobsluhu, kde by měli něco dobrého na zub. Výjimečně jsme tak museli využít obchodu s lahůdkami a nakoupit si hotové pokrmy, které jsme pak spořádali na jeho zahrádce. Najedli jsme se však do sytosti. Bylo to totiž potřeba. Po dokoupení Mattoniho PET lahví jsme se vypravili směrem SZ na Jihlavu a dále na Přibyslav, kde jsme hodlali vzdát hold našemu ideovému vzoru Janu Žižkovi (hejtmanovi, který v čele své družiny stejně jako ebicyklisté putoval krajem a plenil všude, kam přišel). Prvním zážitkem na cestě bylo zdolání asi 2 km dlouhé pěšiny (po červené značce) u Dolního Smrčného, kde jsme museli slézti z bicyklů a prorážet cestu zarostlou metrovými kopřivami. Naše bicykly byly pak k nepoznání, ale naštěstí jsme brzy narazili na malý potůček, v jehož korytě jsme odstraňovali bláto z ráfků, plášťů i brzd (bohužel jsem tady také ztratil své cyklistické brýle). Nakonec jsme se opět dostali na asfaltovou silnici a přes Luka nad Jihlavou jsme pokračovali na sever a po mostě za Kozlovem jsme přeťali dálnici Praha - Brno. Polední zastávkou se stala Polná, kde jsme na náměstí objevili zahrádku samoobslužné jídelny a la "bývalá pražská Koruna" a dobře a hlavně levně jsme se najedli. Jako třešničku na dortu jsme si k obědu přidali ještě meloun ze sousední prodejny s ovocem a zeleninou a doplnili jsme tekutiny z Mattoniho nabídky. Vrásky na čele nám ale začalo způsobovat počasí. Již včerejší odpoledne bylo podmračené a přestože dnes ráno bylo opět slunečno, v poledne se obloha zatáhla a v dálce hřmělo a nebe křižovaly blesky. Dlouho jsme byli důsledků této podívané ušetřeni, ale při dojezdu do Přibyslavi se spustila taková průtrž mračen, že jsme tak tak nalezli úkryt pod přístřeškem benzínové stanice. Protože bouřka doprovázená silným deštěm neměla konce, využili jsme nabídky benzinky a začali jsme i přes zvolna klesající teplotu konzumovat různé zmrzliny z její nabídky. Např. Martin Štědroň neopovrhl ani celým nanukovým dortem. Pršet nakonec přestalo, a tak se naše šestice vypravila přes Přibyslav směrem na Žižkovo Pole. Asi 1 km před ním jsme po levé straně objevili alej s mohylou Jana Žižky z Trocnova. Po jejím obvodu byla do kamene vytesána místa a letopočty slavných bitev, jež svedla a tato česká legenda. Přibyslav byla místem jeho poslední bitvy - při jejím obléhání Jan zemřel dne 11. 10. 1424, ale město bylo téhož roku přesto dobyto a spáleno. Cestou zpět přes Přibyslav jsme vedle zámku obdivovali obrovského bronzového koně s Janem Žižkou v sedle. Živý obraz nebylo možné neudělat. Z Přibyslavi jsme po rekonstruované silnici připomínající místy spíše stavbu vyrazili do Žďáru nad Sázavou, kde jsme nejprve navštívili Zelenou Horu s poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého, který je nejcennějším dílem J. B. Santiniho. Poté, opět pořádně hladovi, jsme se vydali hledat něco na zub. Nakonec jsme skončili v zahrádce hotelu uprostřed města, kde jsme pořádně najedli, i když jsme věděli, že večer nás čeká ještě jedna večeře a táborák s buřty! Do cíle u rybníka Medlov to bylo stále nějakých 20 km a ještě k tomu do kopce. Jak se blížil cíl, počasí se zlepšovalo a když jsme dorazili k rybníku se skautským táborem, byla zcela jasná obloha a začaly štípat komáři. Po ujetí 112 kilometrů se naším domovem stal tábor se stany (s podsadami), ve kterých byla pohodlnná lůžka. Naši hostitelé manželé Maturovi nám přichystali báječné pohoštění. Velice chutný guláš s chlebem doplněný znamenitými moučníky s kávou a čajem neměl chybu. Nakonec jsme se ještě přesunuli k ohništi, kde jsme si opekli buřty. Při táboráku ještě proběhl brífink Sira, který statečně vedl v době nepřítomnosti stále ještě nemocného hejtmana s. j. Ebicykl jeho letošní plenivou jízdou. Jak už to bývý zvykem, během týdne někteří ebicyklisté z jízdy odjíždějí a další se naopak připojují. Po Valice a manželích Trutnovských dnes řady Ebicyklu opustili Katka Žilinská a Ing. Viking Viktor Jelínek a na poslední 2 etapy se zase připojili Majka a Karel Strašilovi.

7. den - pátek 14. 7. 2006 .:. 6. etapa

Rybník Medlov pověstný z ročníku Ebicyklu 1993 jako jedno z nejstudenějších etapových míst tentokrát nedostál své pověsti. Ráno jsme se probudili opět do slunečného dne již okolo 6. hodiny nikoliv vinou chladu a zimy, nýbrž v důsledku hrozného řevu hořáků horkovzdušných balónů startujících z louky vedle našeho tábora. Báječnou podívanou spočívající v odletu celkem asi 6 balónů sledovali téměř všichni ebicyklisté s výjimkou notorických spáčů. V polní kuchyni tábora pro nás manželé Maturovi pak přichystali vydatnou snídani a my jsme tak mohli bez zdržení se sháněním potravy vyrazit do předposlední etapy vedoucí do Mohelnice. Naše cesta nabírala tempo, když jsem při výjezdu na státní silnici vedoucí do Poličky zjistil, že z mého nosiče kola zřejmě někde odpadly veškeré mapy s itinerářem. Musel jsem se tedy vrátit asi 1,5 km, než jsem mapy našel, a teprve až poté jsme mohli pokračovat dál. První zastávkou na cestě byla soukromá zahrada RD s výstavou bonsají ve Sněžném. Dalším zpestřením bylo zastavení na "Camel Station" tedy na velbloudí farmě v Daňkovicích, kterou nám doporučila Koebilka Olga. Při odjezdu z Daňkovic jsme se konečně mohli radovat z dlouhého sjezdu, který přešel v rovinu až v údolí těsně před Poličkou. Polička nám byla dobře známa z ročníku 2004 coby jeho cílové město, a tak jsme při vjezdu do města nejprve vyhledali soukromou hvězdárničku pana Romana Ehrenbergera a pak jsme uskutečnili jen velice krátkou zastávku na náměstí těsně vedle morového sloupu se sochami J. Pacáka. Tou dobou už byla obloha zcela podmračená a hrozilo, že se staneme obětí další průtrže mračen, ale nestalo se tak. Naše další pouť vedla po velice frekventované silnici do Svitav. Naštěstí převážně s kopce, a tak cesta do poloviny dnešní etapy, kde jsme se hodlali naobědvat, ubíhala celkem rychle. Ve Svitavách jsme ale museli projet celé náměstí aniž jsme objevili příhodnou restauraci se zahrádkou, kde by se dalo dobře najíst a nadto zde bylo volno. Nakonec jsme museli zajet mimo historický střed města a vedle autobusového nádraží jsme se naobědvali na terase místního hotelu, která žel neměla slunečníky. Opět se prosazující sluníčko nás proto jaksepatří uvařilo, takže cesta do Moravské Třebové přes Kamennou Horku na Hřebeč byla docela úmorná. Kvůli objížďce na vedlejší silnici, kterou se proti nám valily desítky kamiónů, jsme ale dále do Moravské Třebové pokračovali po hlavní silnici, což byl nekonečný padák, po jehož krajnici jsme marně závodili s nákladními auty ohrožujícími nás doslova na životě. Naštěstí jsme tuto jízdu protrpěli bez újmy na zdraví, životech a majetku. V Moravské Třebové jsme se rozhodli občerstvit u benzínové stanice Aral za kruhovým objezdem. Dobrá káva z automatu a zmrzliny z vedlejšího Lidla nás postavili na nohy a po slabém dešti jsme se rozhodli ještě navštívit městské náměstí. Zde jsme narazili na celou řadu ebicyklistů jak Majku a Karla Strašilovy, Eddyho s Pavlem Kleczkem a další. Po projížďce po obvodu náměstí jsme vyrazili na poslední úsek etapy přes Mírov do Mohelnice. Předtím jsme ale museli zdolat Holubí vrch, což bylo v podvečerním horku docela náročné, byť šlo jen o 180 metrů převýšení. Odměnou za fyzická muka nám ale byl krásný zbytek cesty procházející civilizací velmi málo dotčenou krajinou. Ne náhodou jsme zde objevili několik dětských táborů, i když na konci panenského údolí stál na vysokém návrší zámek Mírov sloužící dnes jako věznice pro nejtěžší zločince. Z Mírova do Mohelnice to byl již opravdu jen kousek. Brzy jsme dorazili do středu městečka a neomylně jsme podle Melantrichových mapek dorazili k tělocvičně Obchodní akademie v Olomoucké ulici. Byla zde již i vozová hradba a většina ebicyklistů. Ubytovali jsme se, osprchovali se a vyrazili jsme na náměstí do místní honosné restaurace, která měla nejen zahrádku, ale i sklípek. Tam také vedli naše první kroky, protože jsme věděli, že zde na příjezd ebicyklistů čeká hejtman s. j. Jiří Grygar. Srdečně jsme se s ním pozdravili vyjadřujíce radost, že se mezi námi objevil alespoň v cíli předposlední etapy již očividně zdráv, i když na jízdu na kole pochopitelně po prodělané viróze nemohl ani pomyslet. Jelikož byl ale sklípek, stejně jako zahrádka, zcela obsazený ebicyklisty, vrátili jsme se do přízemí restaurace a zde jsme se pořádně navečeřeli. Po návratu do tělocvičny se konal další ze Sirových brífinků, na kterém vystoupil s projevem také hejtman, který nezapomněl pozdravit naše hostitele. Na závěr se ještě zazpívala Sirova hymna Ebicyklu a mohlo se jít na kutě. Před námi byla poslední a nejdelší etapa letošního ročníku do Pusté Polomi měřící podle itineráře 111 km. Závěrem ještě abych nezapomněl, dnes jsme najeli "pouze" 100 kilometrů. Zítra si to ale vynahradíme!

8. den - sobota 15. 7. 2006 .:. 7. etapa

Předzvěst těžké etapy donutila většinu ebicyklistů ráno si přivstat. Opět slunečné ráno (já vím, opakuji se...), ale tentokrát byl den docela chladný a větrný. Cesta z tělocvičny vedla již tradičně na náměstí, kde jsme doplnili energii posnídáním potravin zakoupených v samoobsluze. Poté již nic nebránilo cestě do cíle dnešní etapy. První zastávkou byla Litovel. Ještě před příjezdem do městečka jsem ale zjistil, že postrádám svůj mobil, a tak začalo detektivní pátrání, kde asi může být. Předpoklad, že jsem jej zapomněl ve spacáku, potvrdili Jura Krejza s hejtmanem, když za námi dorazili do Litovle. Ottakar K. při jeho prozvánění v hromadě ebatožiny údajně zaslechla v kabině vozidla cosi jako zvonění. O něco klidnější jsme pak mohli pokračovat v další pouti. Příští zastávkou byl Šternberk na 35. kilometru. Zde jsme nutně potřebovali vyhledat cukrárnu a dát si dopolední kávu se sladkými zákusky, protože před námi bylo těžké stoupání da Těšíkova a na Lipinu. Když jsme je zdolali, museli jsme se opět zastavit u místního bístra na kopci a doplnit především chybějící tekutiny. Ale ani potom nebyla cesta prosta kopců. Ještě před Domašovem jsme uprostřed divoké přírody objevili hostinec Za bukem vyhledávaný především cyklisty a zde jsme se naobědvali. Nakonec se tu nás ebicyklistů sešlo u jednoho stolu celkem osm! Naše další cesta vedla do Domašova. Předcházelo jí mírné stoupání, ve kterém jsem se opozdil za ostatními a v Domašově, kde byla uzavírka mostu, jsem omylem odbočil za jinou skupinkou cyklistů a zakufroval jsem. Naštěstí jsem se neopomněl zaptat domorodců na směr do Libavé (inu, huba je nejlepší mapa) a mohl jsem tedy po správné trase pokračovat za ostatními, kteří se mi ale zcela ztratili z dohledu. Ukázalo se, jak je člověk bez mobilu vyřízený. Naštěstí čtveřice mých spolucyklistů již na mne čekala v Libavé. Vzhledem k pokročilému času jsme se vydali hned nad další cestu, přičemž jsme celým vojenským pásmem Libavá projížděli po drkotající dlážděné silnici. Popravdě řečeno, čekali jsme od této krajiny větší nedotčenost a panenskost. Kromě cedulí se zákazem vstupu do vojenského újezdu nám jinak nic nepřipomínalo vojenskou přítomnost. Nakonec jsme dorazili do Budišova nad Budišovkou, který byl bránou do civilizace. Avšak i zde byly marné naše snahy někde se občerstvit a doplnit tekutiny. Bez zásob pití jsme tedy pokračovali dále a po dlouhém sjezdu jsme dorazili na hráz přehrady Kružberk. Po krátkém odpočinku jsme zamířili do údolí pod hrází a po vystoupání do Melče jsme sjeli do Hradce nad Moravicí, kde jsme se v malém bufetu museli navečeřet, protože zejména našim juniorům docházely zvolna síly. Z Hradce n/M jsme ale museli opět stoupat do značné výšky a to o celých 230 metrů. Odtud se nám naskytl nádherný výhled na vzdálené Beskydy. Pak už ale následovala jen zvlněná a pro cyklisty méně náročná cesta přes Jakubčovice a Víťův Hlubočec až do cíle - Pusté Polomi, kam jsme ve čtveřici otec a syn Janatovi a Hájkovi po ujetí 120 kilometrů dorazili přesně ve 20.00 hodin. Po příjemné koupeli ve sprše a převlečení v nové tělocvičně místní ZŠ jsme se stačili rychle přemístit do nedaleké restaurace, kde na nás čekalo ještě několik posledních porcí řízku s bramborem. V hlavním sále restaurace mezitím začala veřejná přednáška našeho hejtmana s.j. Jury Grygara O vesmíru. Teprve po jejím skončení následovalo slavnostní vyhodnocení a zakončení 23. ročníku Ebicyklu 2006. Po projevech hejtmana a vicehejtmana Sira pre všetko následovala nakonec hymna a slavnostní pokřik ebicyklistů. V pořadí 23. ročník Ebicyklu se stal minulostí, ať tedy žije 24. ročník Ebicyklu naplánovaný v příštím roce 2007 do Čech.

9. den - neděle: 16. 7. 2006 .:. ebilog

Poslední noc na karimatkách uběhla stejně jako předchozí - znaveni spali jsme jak zabití až do rána. Sbalení veškeré ebagáže na nosiče našich bicyklů už bylo rutinou, a tak jsme se mohli brzy vypravit na snídani do restaurace zaplacenou ze společného měšce Ebicyklu. Po snídaní a rozloučení se zbylými ebicyklisty jsme za slunečného leč chladného počasí v malé skupince v čele s vozidlem vozové hradby obsazené řidičem Víťou Dostálem a naším hejtmanem s..j. vyrazili na poslední letošní ebicyklistickou pouť do Ostravy - Svinova na nádraží ČD dlouhou 25 kilometrů. Odtud jsme já, Ottakar K. s Ottakárkem a Milan Antoš pokračovali vlakem v 10:38 hodin do Přerova, dále pak ve 12:04 hodin do Pardubic a konečně ve 14:55 hodin dále do Turnova. Zde nastala malá komplikace v podobě výluky železniční dopravy, kdy jsme museli naše 4 bicykly s ebatožinou nasoukat do připraveného autobusu, ale nakonec se to po nepatrném zvýšení adrenalinu v naší krvi zvládlo, a tak jsme přes Rychnov dorazili asi v 18:30 hodin do Liberce a poté jsme si doma asi v 19:30 hodin řekli "tak to zas´letos tak rychle uteklo...". Nezbývá nám teď, než se těšit na příští setkání s ebicyklisty. Úplně na závěr ještě jen pár čísel - v 7 etapách jsme ujeli celkem 703 km v celkovém čase 45 hodin a 23 minuty t.j. s jízdním průměrem 15,49 km/hod. Letos to bylo opravdu velice náročné, ale přesto velice vydařené. Touto cestou bych chtěl za nás poděkovat všem, kteří se o zdárný průběh letošního Ebicyklu zasloužili - hejtmanovi s.j., Sirovi, Melantrichovi, Mirce Sirce, Jurovi Cábovi, Víťovi Dostálovi a dalším dobrým lidičkám, samozřejmě včetně všech našich hostitelů na navštívených hvězdárnách, školách, domovech dětí a mládeže, farách i letním táboře, kteří se o nás během cesty na letošním ročníku Ebicyklu tak báječně starali..

Ottakar L.