Ebi 2005 - Ottakar L.

Jak vidím XXII. ročník Ebicyklu „Zlatá Stredoslovenská Cesta“

Úvod

Tak jako každým rokem, i letos pro nás byla letní spanilá jízda ebicyklistů zlatým hřebem nejen celého léta, ale i celého roku.

Na tu letošní jsme se těšili obzvlášť, protože se z naprosté části jela na Slovensku, kam jezdíme vždy velice rádi. Již 22. ročník Ebicyklu "Zlatá středoslovenská cesta" nástentokrát zavedl až do východoslovenské Spišské Nové Vsi, odkud jsme napříč celým Slovenskem doputovali do Blatnice ležící na jihovýchodní výspě Moravy. Jak probíhalo celkem 10 dní, které jsme na cestách strávili, popisuje následující deník:

1. den - pátek 15. 7. 2005 .:. -1. etapa

Do odjezdu vlaku z libereckého nádraží (15:46) zbývalo jen 45 minut a my - já, Ilona a syn Kája zažíváme poslední dramatické chvíle přípravy na cestu při upevňování bagáže na nosiče našich jízdních kol. Ve smyslu příkazu itineráře, aby si ebicyklisté vezli co nejmenší zavazadla o velikosti jednoho spacího pytle, jsme totiž vytvořili dvě taková zavazadla (velikosti menšího spacího pytle pro dospělou osobu výšky 320 cm a váhy 250 kg), jež vůbec nechtěla na nosičích držet tak dobře, jako ty osvědčené cyklistické brašny pro nosiče jizdních kol doslova ušité. Nakonec jsme se zpožděním čtvrthodiny dorazili na nádraží, ale protože vlak do Turnova měl stejné zpoždění, odjezd z Liberce proběhl vlastně podle plánu. V Turnově jsme měli na přestup do jiného vlaku směřujícího do Prahy asi 1,5 hodiny a ten jsme využili k povečeření v Turnově. Na kolech jsme projeli celým městem a na náměstí jsme odbočili doleva a míjejíce nám známou Vývojovou optickou dílnu AV ČR jsme dorazili k zahrádce restaurace Sokolovna, kde jsme se, stejně jako loni, výborně a hlavně v klidu navečeřeli. Zpět na turnovské nádraží jsme dorazili s předstihem, a tak se z cesty na Slovensko pomalu a jistě stávala idylka, neboť se nedělo nic ve spěchu, zmatku a nervozitě tak typické jízdu ve vlacích C.K. Českých dráh. Poklid a uspokojení ale bohužel nevydržely dlouho. Již při čekání v odjezdové hale Hlavního
nádraží v Praze nás velice zneklidňovala přítomnost velice pochybných osob (pravděpodobně členů balkánské či jakéže mafie) kroužících rádoby nenápadně neustále kolem nic netušících zahraničních turistů. Předchozí klid tak vystřídala starost o naše bicykly a zavazadla, a tak jsme byli nakonec velice rádi, když jsme asi po hodině zahlédli Sira se Sirkou, jak halou tlačí svá kola. Hned jsme dali na radu Sira a raději jsme se přesunuli na perón, i když do odjezdu mezinárodního rychlíku Cassovia (23:05) zbývalo ještě 45 minut. Byl to dobrý tah, neboť na peróně před služebním vozem stálo již asi 15 cyklistů s koly a hrozilo nebezpečí, že bychom se sice na Slovensko dostali, avšak naše jízdní kola nikoliv. Obsluze hitláku se nakonec podařilo nemožné a všechna kola naložila včas, takže vlak vyrazil na cestu přesně podle plánu. Měli jsme místenky naštěstí v poloprázdném kupé, takže jsme napůl spali rozvaleni přes více sedadel a cesta poměrně rychle ubývala. Jen jsme se skoro v každé stanici, pokud jsme bděli, dívali na perón směrem k hitláku, zda někdo omylem neodváží naše kola pryč. Cesta ale přesto ubíhala rychle a brzy jsme přejeli naše hranice u Jablůnkova a směřovali jsme na východ Slovenska.

2. den - sobota 16. 7. 2005 .:. 0. etapa

Asi okolo 5:50 hodin v Čadci přistoupili do našeho kupétři Slovenky, a tak jsme měli v kupé méně místa a místo polehávání jsme předpisově seděli a sledovali jsme z oken nádherné slovenské hory - nejprve Malou Fatru a později Nízké a především Vysoké Tatry. Během cesty jsem navštívil v jejich kupé Sira se Sirkou. Naše řeč se samozřejmě brzy ztočila na úvahy o tom, kdo na ten letošní Ebicykl přijede a kdo ne. Všechny jsme měli obavy z přihlášeného počtu 69 ebicyklistů, ale nakonec se ukázalo, že nás ani tolik zdaleka na start nepřijelo. V Popradě Sir se Sirkou vystoupili, aby se vydali na návštěvu své staré znémé, u které nocovali při svých minulých návštěvách Vysokých Tater, a do Spišské Nové Vsi tak dorazili až v době oběda. My jsme pokračovali do SNV podle plánu a v 8:52 hodin jsme spolu ještě s Viktorem Jelínkem vystupovali z vlaku. Na nádraží nás již očekával Dušan Krcha se synem. Čekal prý takhle v pořadí už u 3. vlaku od rána, ale teprve v tomto vlaku přijeli první ebicyklisté. Dušan naložil naši bagáž na svůj rumunský "traktor" a my všichni jsme jej na kolech (tedy přesněji, Viktor Jelínek na koloběžce !!) následoval . To, že nám takhle ukázal cestu, bylo pro nás velkou výhodou, protože jsme v SNV nebyli 5 roků a přesnou polohu ZŠ s tělocvičnou si nikdy nepamatujeme. V tělocvičně jsme se nejprve ubytovali. Po přemlouvání nám školník dokonce otevřel nářaďovnu, takže jsme měli ke spaní k dispozici žíněnky. Osprchování přišlo po skoro 17 hodinách cesty vlakem velice vhod a vůbec nevadilo, že nebyla teplá voda (v horkém letním počasí a ještě po celodenní dřině v sedle kola je totiž ebicyklistovi stejně k ničemu). Ještě dopoledne jsme vyrazili do centra SNV, kde se právě konal jubilejní 50. Spišský trh. V hrozném mumraji návštěvníků města jsme nakonc zkončili v zahrádce restaurace "Ratuš" u radnice, kde jsme museli doplnit tekutiny. Po dvojí výměně SMS zpráv po poledni dorazili také Sir se Sirkou. Byl už pokročilý čas na oběd, a tak jsme našli v jednom z domů na náměstí útulnou restauraci, která měla stinnou zahrádku ve dvoře stranou nevšedního ruchu na náměstí. Pořádné jídlo jsme si doslova vychutnali a poté, co jsme do sebe obrátili i malé šálky s kávou Presso Piccolo, vydali jsme se pěšky do místa našeho ubytování. Zde jsme se rozhodli opět vyrazit na kolech na železniční nádraží a vítat ebicyklisty, kteří měli přijet IC Košičanem. Ze strachu, že do tohoto vlaku nepůjde naložit bicykly, však tímto vlakem skoro nikdo necestoval. A to jsme chtěli u vlaku nechat vyhrávat slavnostní pochod místní kapelu a na perónu měl být položen červený koberec. Když vystoupili pouzí 3 ebicyklisté, tedy Mirek Janata se synem Martinem a Jaromír Holubec, málem jsme vybuchli smíchy. Vrátili jsme se tedy zpátky do tělocvičny, kde už tak bylo hodně ebicyklistů. Čas do zahájení 22. Ebicyklu každý využil individuálně. Vzhledem k tomu, že v blízkém okolí ZŠ nebylo možné se pořádně navečeřet a do města to bylo poměrně daleko, využili jsme nedaleký Kaufland k nákupu polotovarů a povečeřeli jsme pár baget, ovoce a zeleninu. Zahájení 22. ročníku Ebicyklu bylo velkolepé. Po slavnostním pokřiku ebicyklistů následovala hymna, uvítací proslovy hejtmana, statistika i náměstka pre všecko Sira a náměstka pre Slovensko Matena a nakonec seznámení se všemi letošními nováčky (kromě nováčků Filipa a Kateřiny Munzových, tedy novomanželů, kteří odložili příjezd na start Ebicyklu o 1 den kvůli svatební noci. Nakonec nám Sir nastínil trasu zítřejší 1. etapy ze SNV do Rožňavy a šlo se na kutě.

3. den - neděle 17. 7. 2005 .:. 1. etapa: Spišská Nová Ves - Rožňava

Ranní vstávání probíhalo podle zaběhnutého scénáře - ranní hygiena, rychlé sbalení našeho "ležení" s odnešením bagáže do jednoho z vozidel vozové hradby a snídaně. Počasí se proti včerejšku výrazně změnilo, v noci pršelo a ráno bylo podmračené a hrozilo dalšími přeháňkami. Po dobré zkušenosti s večeří jsme i ráno zamířili z tělocvičny k nedalekému Kauflandu, kde jsme si nakoupili opět bagety a po jejich zkonzumování jsem vyrazili po výpadové silnici směrem na Poprad. Díky chladnu cesta ubíhala poměrně rychle už i proto, že jsme se chtěli co nejdříve dostat z poměrně frekventované silnice na odbočku vedoucí ze Spišského Štvrtka do Slovenského ráje. Cestou jsme nakonec vytvořili větší skupinku s ostatními ebicyklisty. Navzdory lepšícímu počasí, kdy vykouklo slunce a v počínajícím stoupání začalo být pěkně horko, ale Ilonu postihla v Hrabušicích dvojnásobná smůla - nejprve se jí zamotal upevňovací popruh s plastovým háčkem do přehazovačky a přitom současně jí na hrbolaté silnici vyskočil tachometr z držáku na řídítkách a kolemjedoucí automobil z něj udělal nepotřebný kus plastu. To ani nemluvíme o tom, že se jí ještě ráno ve SNV rozbily drahé sluneční brýle a zbytek cesty tak abslovovala bez ochrany očí. Po opravení závady, kdy ji vypomohli nezištní ebicyklisté, zejména Vláďa Plachý s ostrým nožíkem a Nebeský mechanik s olejničkou, jsme mohli pokračovat v cestě. Během stoupání na sedlo Kopanec se naše skupinka zcela roztrhala. Když jsme dosáhli já a Ilona ještě s Mírkem a Martinem Janatovými vrcholu etapy, spustil se tak prudký liják, že jsme museli vytáhnout bundy a pláštěnky. Byl čas na oběd, a tak jsme využili nové restaurace nedaleko Dobšinské ledové jeskyně k občerstvení. Prohlídku jeskyně jsme ale vynechali. Nebyla právě levnou záležitostí a jak jsme promokli, ani se nám nechtělo pod zem do ještě větší zimy než byla v této nadmořské výšce. Zvolili jsme variantu co nejrychlejšího sjezdu do Rožnavy. Při něm se nám před očima otvírala nádherná panorámata Slovenského Rudohoria. Nejhezší byl dlouhý sjezd do Dobšiné, ale i zbývající část etapy byla většinou po rovině nebo s kopce. Ještě před cílem jsme odbočili k zámku Betliar, kde jsme se občarstvili, přečkali další vydatný déšť a prohlédli si zámeckou zahradu. Hvězdárnu v Rožňavě jsme našli téměř neomylně a to nejen díky dobrému popisu v itienráři od Sira a GPS mapce od Melantricha, ale také díky optání se jednoho z místních domorodců, který nás poslal kolem nemocnice na jedinou cestu vedoucí k hvězdárně. V našem cíli 1. etapy již mezitím před námi dorazila spousta ebounů. Přesto jsme si ještě dokázali najít ubytování v kamenném objektu hvězdárny. Nejpříjemnějším překvapením pro nás ale bylo pohoštění připravené domácími astronomy, kteří nám uvařili znamenitý guláš. Po dlouhé přestávce, kdy se ebicyklisté spolu neviděli, bylo stále o čem povídat. K naší početné výpravě se až ten večer přidali další ebicyklisté - Jiří Palek s dětmi Anežkou a Tomášem, Kája a Jana Trutnovských a dva nováčkové a čerství novomaželé Munzovi Když nám Sir popisoval cestu do cíle 2. etapy, bylo již šero, ale nikomu se nechtělo spát.

4. den - pondělí 18. 7. 2005 .:. 2. etapa: Rožňava - Rimavská Sobota

Když jsme se ráno probudili, dole nad Rožňavou se tu a tam válely chuchvalce mlhy, ale modré nebe oznamovalo, že nás čeká velice horký den a tudíž i náročná etapa. Prvním cílem na cestě z hvězdárny byl střed města, kde jsme nejprve vyplenili cukrárničku se zahrádkou na náměstí. Protože nám to ale nestačilo, přesunuli jsme velkou oklikou po objížďce k marketu Billa, kde jsme dokončili snídani a nakoupili nezbytné tekutiny na cestu. Po výjezdu z Rožňavy nás čekala cesta protkaná mnoha jedovatými stoupáními a sjezdy, ale okolní krajina doslova lahodila oku. Po jednom z delších sjezdů jsme se ocitli ve Štítníku a poté nás čekal nejvyšší bod cesty - sedlo Šebeková. Zde jsme měli možnost navštívit unikátní Ochtinskou aragonitovou jeskyni, ale ta byla bohužel zavřená, protože bylo pondělí. Pokračovali jsme tedy dále a po dlouhém sjezdu jsme dorazili do Jelšavy. Potom, co zde byl zrušen vojenský útvar, zde chcípl pes a už jsme se vzdávali možnosti se zde naobědvat, ale nakonec jsme podle rad místních obyvatel našli jako oázu v poušti neskutečně výbornou nově otevřenou pizzerii a to ve 2. patře "socialistické" sámožky. Oběd trval sice neskutečně dlouho, ale na znamenitých jídlech italské kuchyně jsme si moc pochutnávali. Ale nebyli jsme sami. Dohromady asi dvacítku bicyklů bylo nutné venku osobně strážit, neboť se v okolí restaurace pohybovali ne právě důvěryhodní občané. V obrovském horku jsme po obědě vyrazili na další cestu. Než jsme dorazili do Rimavské Soboty, museli jsme překonat ještě několik nepříjemných kopců. Největší z nich byl ještě před přehradní nádrží Teplý vrch. Protože jsme nenalezli vhodné místo k vykoupání se v osvěžující chladné vodě, skončili jsme v malé soukromé hospůdce pod hrází, kde jsme spořádali snad hektolitry lahodné kofoly. Navzdory údaji v itineráři jsme ještě před cílem etapy zdolali poslední velký kopec a sjeli jsme na silniční obchvat města. Ani jednou jsme cestou nezabloudili a těsně před hvězdárnou jsme zakotvili v zahrádce příjemné pizzerie, kde jsme se jak jinak - vydatně navečeřeli. A nebyli jsme zde samozřejmě sami, protože ebicyklisté se na svých toulkách potkávají nejen na silnicích, ale i v ebidepech a v ebizzeriích. Na hvězdárnu mazitím dorazili snad všichni ebicyklisté, protože připravené chatičky rozeseté po zahradě hvězdárny již byly obsazené a v kamenné hvězdárně, kde měl náš hejtman přednášku pro veřejnost, spát nebylo možné. A tak jsme uvítali možnost roztáhnout naše karimatky alespoň ve velkých vojenských stanech postavených speciálně pro nás. K tábornickému ležení samozřejmě nechyběl ani táborák s opékáním buřtů a pod přístřeškem se stoly a lavicemi se při dobrém pivu dobře povídalo až dlouho do noci. Celý večer se však nad město stahovaly zlověstné mraky a také předpověď počasí na zítřek neslibovala nijak hezké počasí.

5. den - úterý 19. 7. 2005 .:. 3. etapa: Rimavská Sobota - Zvolenská Slatina

I když jsme se ráno probudili do slunečného rána, byla to jen krátka připomínka včerejšího horkého slunečného dne. Ještě než jsme stačili zabalit, obloha se znovu zahalila do tmavěmodrých mračen a déšť byl na spadnutí. Zatímco jsme opouštěli hvězdárnu, řada ebicyklisů se chystala ještě to dopoledne navštíviti Ochtinskou aragonitovou jeskyni a k tomu využili dodávkové vozidlo vozové hradby. My jsme se na náměstí nasnídali, tentokrát z polotovarů nakoupených v samoobsluze, a v obavě z deště jsme vyrazili na cestu po velice frekventované silnici E-50 na Lučenec. Vyhnuli jsme se tak cestě přes Poltár. Přesto jsme ale i Lučenec minuli po obchvatu a aniž jsme potkali jediného ebicyklistu, zastavili jsme se v motorestu Halier, kde jsme se v jeho zahrádce levně, rychle a hlavně dobře naobědvali. Bylo pro nás jen záhadou, proč tento motorest neměl vůbec žádné zákazníky. Další cesta byla stejně jako dopoledne poznamenána velkou intenzitou nákladní kamionové dopravy na E-571. Bezohlednost některých řidičů hrozila občas nehodou a bylo asi naším štěstím, že jsme celou cestu z Rimavské Soboty až do cíle třetí etapy, Zvolenské Slatiny absolvovali bez úhony. Naštěstí pro nás se již počasí nezhoršovalo, ba právě naopak. Za celý den jsme totiž nezmokli, když nepočítám spršku, která přišla během večera v cíli etapy. Než jsme tam dorazili, vyhledali jsme ještě asi dvakrát příležitost se občerstvit. Jednou to bylo malé bístro v Mýtne a pak ještě čerpací stanice v Detve, kde jsme si dali kávu. Ve Zvolenské Slatině jsme byli hosty pana doc. Vladimíra Bahýla a kupodivu nás nečekala žádná hvězdárna ani tělocvična. Byli jsme ubytováni v soukromém domě s hospodářstvím pana docenta a nutno říct, že jsme si v jeho péči připadali jako někde na hotelu. Nejen teplá voda v koupelně jeho domu, ale především výborný domácí ovčí sýr z jeho "domácí" farmy a znamenitý jehněčí guláš, který v jeho kuchyni připravily ze surovin pana docenta Sirka s Aničkou a s Katkou Žilinskou. Někteří z nás se pak ubytovali v domě pana docenta, někteří na seně ve stodole a část z nás našla přístřeší v nezařízeném domě pana docenta asi 200 metrů od jeho stavení. Celý večer pak všichni ebicyklisté strávili na dvoře nebo v domě pana doc. Bahýla. Spát se nikomu nechtělo, protože ve společnosti pana domácího bylo stále o čem povídat. Bylo jisté, že útulné stavení pana docenta se nadobro zapíše mezi nezapomenutelné zážitky letošního ročníku.

6. den - středa 20. 7. 2005 .:. 4. etapa: Zvolenská Slatina - Žiar nad Hronom

Slunečné ráno jako v pohádce, vydatná snídaně z kuchyně pana docenta, ve které nechyběl ovčí sýr, smažená vajíčka, salámy, čabajky, zelenina a chléb a jiné dobroty s kávou a velmi dobrá předpověď počasí na celý den. Nic lepšího se ebicyklista nemohl představit. Bylo zcela pochopitelné, že jsme jen neradi opouštěli Zvolanskou Slatinu. První naší zastávkou byl Zvolen, kde jsme zakotvili na náměstí. Zastavení jsme využili k nákupu minerálek na cestu a bohužel jsme museli vydat větší obnos za nákup nové paměťové karty do fotoaparátu, když se nám nepodařilo "probudit" zcela novou kartu Memory Stick koupenou ještě v Liberci. Problém jsme tak vyřešili a Ottakarka L. mohla pokračovat ve fotografování. Před námi byla náročná cesta do Banské Štiavnice. Nejprve jsme se museli doslova motat podél dálnice údolím Hronu a až před Hronskou Breznicou jsme odpočili do bočního klidného údolí, kde jsme museli nastoupat celkem 320 výškových metrů. Těsně před Banskou Štiavnicí se nám naskytl nádherný pohled na okolní kopce Štiavnických vrchů. Hlavním naším úkolem po příjezdu do centra Banské Štiavnice bylo rychle vyhledat vhodnou restauraci, kde bychom se mohli nejen rychle naobědvat, ale také dobít akumulátor našeho fotoaparátu. Obojí jsme zvládli a poté jsme se dali do prohlídky pamětihodností města, především náměstí a několika kostelů a sloupů v okolí. Cestou z města jsme museli ještě překonat dalších 200 metrů při stoupání na sedlo Červená studňa. Odtud jsme se vypravili na 500 m vzdálenou vyhlídku s pohledem na celé město a okolí. Z nejvyššího bodu etapy nás pak čekal dlouhý a náročný sjezd do údolí Hronu. Projeli jsme známé městečko Vyhne a dostali jsme se nakrátko na frekventovanou silnici E-65, odkud jsme asi po 3 km šťastni odbočili na vedlejšku, která nás dovedla přímo do Žiaru nad Hronom. Ačkoliv jsme na místní hvězdárně s planetáriem byli již několikrát, i protřelí ebicyklisté dokázali při jejím hledání zabloudit. Nakonec nečekaný orientační závod po žiarském sídlišti vyhráli ti, kteří se na cestu do cíle 4. etapy doptali domorodců. V baru Hvězdárny a planetária nás čekalo nečekané milé pohoštění domácích astronomů, zacož jsme byli velice vděčni. Nemuseli jsme tak po dojezdu v okolí hvězdárny vyhledávat vhodnou restauraci, kde bychom se navečeřeli. Zatímco večer po brífinku Sira měl náš hejtman v sále hvězdárny přednášku pro veřejnost, v jedné místnosti v přízemí hvězdárny došlo k velmi nemilé a politováníhodné události, když neznámi pobertové vnikli otevřeným oknem do hvězdárny a stačili Sirovi ukrást jeho videkameru a Sirce některé její osobní věci. Marné bylo pátrání v okolí. Naopak ještě jsme museli čelit dalším pokusům o krádeže a na noc jsme museli z jízdních kol postavených na nádvoří hvězdárny sejmout veškeré cennosti, které by stály cizím nenechavcům za odnesení. Musím k tomu všemu dodat, že ač nás tato událost pochopitelně velice rozrušila a rozesmutnila, nic to neubírá na zásluhách žiarských astronomů, kteří nezištně poskytli naší spanilé jízdě své zázemí a nemají na nemilé události, která Sira postihla, pražádný podíl.

7. den - čtvrtek 21. 7. 2005 .:. 5. etapa: Žiar nad Hronom - Partizánské

Snad poprvé jsme se probudili do chladnějšího rána, avšak zatažené nebe později roztrhalo slunce. Po výjezdu z hvězdárny jsme nakoupili v blízké samoobsluze pečivo, sýry a mléko a při kávě jsme vše posnídali ve foyer hvězdárny. Pak jsme se vydali na cestu přesně po trase, po které jsme přijeli. Až teprve v Žarnovici jsme opustili frekventovanou silnici E-65 a dál jsme pokračovali po mnohem klidnější silnici. Žarnovice byla nadlouho poslední příležitostí se občerstvit před další cestou, a tak jsme se nakrátko zastavili v zahrádce místní restaurace. Po výjezdu z Žarnovice jsme pokračovali stoupáním po velmi pěkné silnici. Připojili se k nám hejtman s Olgou a v poměrně vysokém tempu jsme dorazili k nenápadné odbočce na Malou Lehotu. Její povrch byl ale tak špatný, že jsme pokračovali dál. Tím jsme ale zakufrovali, protože jiná odbočka v Pile již nebyla a po doptání jsme se museli asi 2 km vrátit. Cesta do Malé Lehoty připomínala spíše turistickou cestu s absencí živičného povrchu. Cedule upozorňující na to,
že se cesta neudržuje v zimě zapomněla dodat, že tomu tak je i v létě, na podzim a na jaře. Jak jsme se dostávali výš a výš, kvalita silnice se ale zlepšovala a u Malé Lehoty se nám otevřel pohled na okolní kopce Pohronského Inovce. Z nejvyššího bodu cesty ve výšce 600 metrů jsme si pak vychutnávali dlouhý sjezd až do Topolčianek. Vzhledem k pokročilému času jsme nejprve vyhledali místo na oběd. Jako většina ebicyklistů jsme zůstali v Gazdinom dvorci, kde jsme se ne sice levně, zato však chutně a vydatně najedli. Po obědě jsme se vydali do zámeckého parku. Protože jsme zde byli již podruhé, omezili jsme se pouze na letmou prohlídku nádvoří zámku a jeho okolí. Záhy jsme se vydali táhlým stoupáním na sever do Partizánského. Když jsme dospěli do nejvyššího bodu, čekalo nás zhruba stejně dlouhé klesání do údolí řeky Nitry. Hvězdárnu v Partizánském nešlo nenajít. Je totiž naším nejčastěji navštěvovaným astronomickým místem Slovenska. Když jsme dojeli do cíle, většina ebicyklistů již byla na místě. Hostitelé nás překvapili výborným gulášem, k němuž nechybělo ani pivo. Pan Vladimír Mešter, ředitel hvězdárny, nás jako již tradičně pohostil výbornou slivovičkou a poskytl nám nocleh nejen na hvězdárně, ale i v nově na pozemku hvězdárny vystavěných chatičkách. Tak se stalo, že se aspoň Ilona s Ottakárkem L. vyspali na opravdové posteli, zatímco já jsem zůstal věrem karimatce, na kterou jsem si již docela zvykl. Ale to jsem předběhl chod událostí. Během večeře dorazili na krátkou návštěvu hvězdárny Karel Strašil s Majkou. Jako již několikrát v minulosti se opět nemohl z pracovních důvodů zúčastnit Ebicyklu, ale využil toho, že byl pracovně na Slovensku, a aspoň nás krátce pozdravil. Po večeři nám pan Mešter v přednáškovém sále předvedl několik vydařených audiovizuálních programů jejich hvězdárny. Musíme říct, že to vše bylo velice zajímavé a poutavé. Nebylo ani divu, když se nám naskytl pohled na Mars či na vesmír v trojrozměrném provedení. K tomu byly potřeba nikoliv růžové, nýbrž červenozelené brýle a pak jsme si připadali jako v IMAXU.

8. den - pátek 22. 7. 2005 .:. 6. etapa: Partizánské - Trenčín

Předposlední etapa nám přinesla zřejmě nejhorší počasí z celé letošní jízdy. Když jsme opouštěli hvězdárnu, věděli jsme, že až zamíříme do Strážovských vrchů, nevyhnutelně zmokneme. Snídani jsme absolvovali u první samoobsluhy na cestě a to ještě v Partizánském, kde byl i stolek s plastovými židličkami. Pak nás nečekalo nic než nepřetržité stoupání až do sedla Homolky. I když nebylo žádné teplo, dostatečně nás zahřálo značné stoupání. Po dosažení sedla jsme totiž byli ve výšce 907 metrů. Namísto honosné restaurace jsme zde ale natrefili jen na podřadný bufet s malým výběrem ne jídel ale předkrmů. Takže někteří ebicyklisté skončili na guláši, jiní si dali toast nebo párek s pivem. K zahřátí dobře posloužila i slivovička. Nakonec se nás v bufetu sešla slušná řádka ebicyklistů a vytvořili jsme v suchém a teplém prostředí jeden miniaturní živý obraz. Mezitím se venku pořádně rozpršelo a my jsme museli podruhé vytáhnout naše pláštěnky. Naštěstí však déšť netrval dlouho a ani ne po půlhodině cesty jsme mohli pláštěnky zase schovat zpáky do brašen na kolech. Cesta ze sedla na Homolce měla vést po turistické cestě do Omšenia a dále do Trenčianských Teplic, avšak odbočku na cestu jsme nikde nenalezli a namísto toho jsme pokračovali ve sjezdu po kvalitní silnici až do Ilavy. Tím jsme si sice zajeli asi 3 km, avšak cesta na kvalitní silnici velice rychle ubíhala, i když jsme se nadlouho dostali do sevření intenzivní automobilovou dopravou na silnici E-75. Ta nás zavedla až do Trenčína. Po příjezdu do centra města jsme se spolu s Mirkem a Mertinem Janatovými vydali hledat cukrárnu. Než jsme ji ale našli, stačili projet prakticky celý střed Trenčína. Po posilnění jsme zamířili ke gymnáziu L. Štúra, kde na nás čekalo ubytování v tělocvičně, sprchy a milé pohoštění naší hostitelky dr. Zdenky Baxtové. K dispozici jsme měli nejen guláš, pivo, moučníky, kávu a další pití, ale také smaženici z hub, které nasbírali někteří ebicyklisté. Po večeři nám ještě zbyl čas na prohlídku města. Vyrazili jsme proto do hotelu za Mírovým náměstím, v jehož útrobách bylo možné spatřit památný nápis Římanů, kteří jej zde vytesali na skále v dobách, kdy toto území vojensky ovládali. Z hotelu vedla naše cesta na ochoz věže brány na náměstí, odkud jsme měli krásný výhled nejen na Trenčínský hrad, ale i na celé město s údolím Váhu. Do budovy gymnázia jsme se vrátili akorát v 19:30 hodin, kdy nám naše hostitelka paní dr. Baxtová vyprávěla o astronomii provozované v jejich škole a ukázala nám i dalekohled, který bude jejich škola v rámci výuky používat. Poté měl od 20:00 hodin náš hejtman odbornou přednášku pro veřejnost. Příležitosti dovědět se novinky z astronomie a výzkumu kosmu ale využili i mnozí ebicyklisté. Po brífinku Sira provedeném v jedné ze tříd školy se někteří z nás ještě vydali do večerního Trenčína. Využili jsme času, který zbýval do půlnoci a navštívili jsme nedalekou vinárnu, kde vyhrávala cikánská muzika. Při pivu a vínu jsme bilancovali, rozjímali a vzpomínali. Až za naprosté tmy jsme se vraceli do tělocvičny, kde jsme tvrdým spánkem usnuli.

9. den - sobota 23. 7. 2005 : 7. etapa: Trenčín - Blatnice

Ani poslední den spanilé cesty nepřinesl změnu počasí k lepšímu. Podmračené ráno nás totiž provázelo až téměř do Uherského Brodu na moravské části etapy. Hned po odjezdu z gymnázia jsme se se všemi ebicyklisty přesunuli na historické Mierové náměstí v Trenčíně, kde jsme pod morovým sloupem vytvořili velký živý obraz a posléze jsme pro kameramana místní televize předvedli plenivou jízdu po náměstí u městské brány v kruhu proti směru hodinových ručiček. Teprve potom byl čas na snídáni. Využili jsme k ní prodejnu, která nám nabídla chutnou ohřátou pizzu. Zřejmě to byl pokrm velice vydatný, protože jsme z jeho energie dokázali zdolat poslední velký kopec letošního ročníku Ebicyklu - západní sedlo za Starým Hrozenkovem. Na české straně jsme udělali první zastávku u motorestu Rasová a zde jsme se levně a dobře naobědvali. Během dlouhého sjezdu do Uherského Brodu se začalo konečně lepšit počasí. Uherský Brod jsme snadno projeli a po nenáročném stoupání jsme dorazili na nám známou hvězdárnu v Uherském Brodě. Zde nás uvítal vedoucí hvězdárny pan Veselý. Po prohlídce jejího vybavení a po zavzpomínání na staré časy, kdy hvězdárnu např. navštívil astronaut Cernan, jsme se vypravili na zbývající část naší pouti. Ještě než jsme se vydali dál do Blatnice, zastavili jsme se u muzea J. A. Komenského, kde jsme se vyfotili před sochou učitele národů. Vhod přišla i cukrárna Blue Caffe, kde jsme se občerstvili a posilnili mnoha zákusky, zmrzlinou a kávou před posledním úsekem etapy. Cestu do Blatnice sice provázela nečekaně těžká stoupání střídající se s rychlými sjezdy, ale nakonec jsme ji zvládli. Prvním úkolem v cíli etapy bylo rychle se najíst. První na ráně byla restaurace Adriana. V její zahrádce jsme nakonec čekali na jídlo déke než hodinu, neboť kuchař i servírka měli jen jedny ruce, ale zato jsme si pochutnali na velmi dobrých jídlech. Hned poté jsme se přesunuli do tělocvičny ZŠ , kde jsme se zabydlili. Studená sprcha přišla jako vždy velmi vhod. Zatímco náš hejtman měl poslední přednášku pro veřejnost, my ostatní jsme se přesunuli ke sklípku Jury Cába, kde jsme vyčkali jeho příchodu. Poté byla na řadě nejen ochutnávka jeho znamenitých vín, z nichž mnoha se dočkala veřejných ocenění, ale především slavnostní zakončení 22. ročníku Ebicyklu "Zlata středoslovenská cesta". Po krátkém proslovech hejtmana, Sira a našich hostitelů zazněl naposledy slavnostní pokřik ebicyklistů a poté až do půlnoci následovala volná zábava. krátce po půlnoci jsme se odebrali do školy, kde jsme ulehli naposledy před posledním dnem našeho ebicyklistického putování.

10. den - neděle 24. 7. 2005 .:. "ebilog"

Vstávali jsme ještě s mnoha dalšími ebicyklisty v 6.00 hodin, abychom stihli odjezd vlaku v 9:07 hodin z 15 km vzdáleného Moravského Písku. Cyklistický přesun na kolech ověšených veškerou ebicyklistickou bagáží jsme zahájili asi v 7 hodin a do hodiny jsme byli na místě. Místní samoobsluha v M. Písku měla kupodivu otevřeno, a tak jsme nakoupili jídlo, které jsme posnídali na perónu nádraží ještě před příjezdem vlaku. Hned po příjezdu vlaku následovalo poslední drama související s 22. ročníkem, když se u služebního vagonu vlaku na peronu shromáždilo asi 20 ebicyklistů s několika jinými cyklisty a domáhalo se naložení kol v momentě, kdy byl služební vůz vlaku koly již téměř zaplněn. Nakonec jsme obsluhu hitláku přemluvili a ti s pomocí Pavúkmistra a Pavla Kleczka nastrkali naše ebiky i do uličky vagónu. Odjezd vlaku se sice náležitě opozdil, ale cesta do domovských dep mohla nerušeně pokračovat. Krásné slunečné počasí jako v mnoha minulých ročnících opět provázelo naše cestování vlakem. Ještě než jsme dorazili do Pardubic okolo 12:30 hodin, rozloučili jsme se s hejtmanem a s některými ebicyklisty jedoucími s námi společně ve vlaku. V Pardubicích jsme čekali jen asi 45 minut na zpožděný vlak do Liberce. V Rychnově jsme se rozloučili s kolegou Milanem Antošem, který zamířil na kole do Jablonce nad Nisou, a přibližně v 16:15 hodin jsme dorazili do Liberce. Naše pouť tak po 9 dnech a 30 minutách šťastně skončila.

Slovo závěrem - středa 10. srpna 2005 .:. "Můj milý deníčku"

Jaký byl 22. ročník Ebicyklu "Zlatá středoslovenská cesta"? Těšili jsme se na krásnou slovenskou krajinu a naše očekávání se vrchovatě naplnilo. Pochopitelně nebylo v silách nikoho zajistit ideální slunečné počasí po celou dobu trvání Ebicyklu, avšak slunečno a teplo bylo právě v těch nejhezčích úsecích cesty - ve Slovenském ráji, ve Slovenském Rudohoří nebo ve Štiavnických vrších. Potěšující hlavně bylo, že nám na cestě téměř vůbec nepršelo a když, tak šlo jen o krátké přeháňky jako např. u Dobšinské ledové jeskyně, v Betliaru nebo na sedle Na Homolce. V tomto smyslu zůstane naštěstí nadále legendou "Tisícročná haluška" z roku 2000, která nám celá propršela. Během všech 10 dnů našeho ebicyklení jsme najeli asi 600 šťastných kilometrů a setkali jsme se s mnoha známými fajn lidičkama, kteří se stejně jako my pravidelně zúčastňují ebicyklistických jízd. Teď už se zase těšíme na další akce Ebicyklu - na podzimní REJ ve Valmezu a také na SKI konané pravděpodobně na Korcháni a nechceme chybět ani na 23. ročníku Ebicyklu, který příští rok povede Moravou a Slezskem.

Ottakar L.