Ebi 2005 - Honza Plachetka

Jak vidím XXII. ročník Ebicyklu „Zlatá Stredoslovenská Cesta“

Upovídané líčení 22. Ebicyklu
ze značně subjektivního, poněkud egoistického pohledu nováčka, řidiče vozové hradby

Malá osobní předmluva

Na Ebicykl jsem se dostal přičiněním prvního českého cyklisty kolem světa, Víti D., který:

• dlouho mi říkal: "To je prima spolek - mezi nimi se ti bude líbit.",
• přimluvil se za mě u hejtmana,
• nechal mi kompletně zrenovovat starý favorit, který jsem našel v křoví u nás na Proseku při venčení psa.

Když jsem pak, v důsledku nedostatku času, špatného počasí a v neposlední řadě i chabé vůle a sebekázně nedokázal před odjezdem na Ebicykl najet víc než padesát kilometrů a usoudil (velmi moudře, jak jsem se záhy přesvědčil), že bych v sedle rychle přišel o zadek a v některém z prvních kopců asi vypustil duši, rozhodl jsem se vetřít do cyklo-astronomického podniku jako řidič doprovodného vozidla. Vyšlo to.

Den 0, sobota 16. 7.

V pátek před Dnem 0 jsem tedy vyrazil autem, s kolem na střeše, do Hlubočce, kde můj patron na farmě Šťastná planeta chová přes dvacet krav (na maso, ekologicky), a odtud jsme s ním a jeho partnerkou Andreou H. vyrazili další den na východ.

Do Spišské Nové Vsi jsme tedy - já, můj patron a jeho partnerka - nepřijeli, na rozdíl od většiny ostatních ebicyklistů (dále jen "ebíci"), vlakem. Mohli jsme si tedy dovolit zastávku v Levoči, ale proslulé dílo Mistra Pavla jsme stejně nespatřili, protože kostel na náměstí zavřeli už v pět odpoledne, i když za vstup do svatostánku vybírají nekřesťanské vstupné.

(S tímto zvláštním kapitalistickým přístupem jsme se pak na Slovensku setkali ještě o dva dny později, kdy se mnozí ebíci pokusili navštívit unikátní Ochtinskou aragonitovou jeskyni; i vstupné do ní bylo docela vysoké, leč navzdory plné turistické sezóně zůstalo pondělí zavíracím dnem a - jak by řekli početní ebíci-ajznboňáci (dále jen "eboňáci") - nejel přes to vlak.)

Spišskonovoveská škola, naše první noční útočiště, se rozkládá na typické panelákové periférii, v ulici Zdeňka Nejedlého. (Ejhle, kde až si bájný český kulturtrégr udržel čest a slávu!) Stal jsem se svědkem halasného vzájemného vítání ebíků, při němž na sebe pokřikovali ponejvíce "zde!". (Vzpomněl jsem si na svůj dávný pobyt v ČSLA, kde se taky muselo volat "zde", a ne "tady" - iba slovenskí kolegovia mohli kričať "tu".) Můj ručitel mě ovšem vzápětí poučil, že: 1) "ZDE" je zkratka, 2) co ta zkratka znamená, 3) chci-li se začlenit do ebicyklanu, musím základní dogma Ebicyklu umět odříkat i ze spaní, jako když brzdovým lankem mrská.

Ve dvou školních tělocvičnách našel každý dost místa ke spočinutí i zaparkování stroje, někteří (hbití a zkušení) i žíněnku pod spacák. (Záchody a sprchy se vyskytovaly v uspokojivém počtu.) Kolem deváté večerní hejtman G. z místa podkošového hráče (pivota) slavnostně zahájil 22. ročník. Došlo na rituální pokřik, na kolektivní (skoro)zpěv dvojjazyčné hymny Ebicyklu (na melodii lidové písně o Helpě, i když beatlesácká píseň Help! by byla, podle mého názoru, případnější) a na představování nováčků, kteří dostali za úkol dovézt do cíle v Blatnici železnou vagónovou zarážku vážící skoro čtyři kila. Každý nováček byl taky vyzpovídán ohledně svého vztahu k astronomii (já mohl říci pouze, že ten vztah je kladný, leč nerozvinutý a že umím najít na obloze Velký vůz, což jsem o něco později před školou inkvizitorovi zvanému Melantrich také názorně předvedl; mimochodem byl to jeden z mála ebicyklových večerů, kdy obloha byla jasná...).

Usínal jsem s tím, že jsem v ebicyklanu získal významnou funkci tiskového mlčího (v průběhu cesty jsem ji pak několikrát spolehlivě zastal, zejména díky tomu, že se mě nikdo na nic neptal).

Den 1, neděle 17. 7.

V noci pršelo (nikoli naposledy), ráno bylo zataženo. Přesto se tělocvična poměrně rychle vyprázdnila - už před desátou byli téměř všichni účastníci na trati, včetně manželských tandemistů T. a koloběžkáře Viktora J. odrážejícího se na závodním stroji finského původu. Viktora jsem dojel v jednom z horských sedel, které se na trase vyskytovaly, a vyfotil ho poblíž vybydlené horské chaty, u pomníčku majora Katušky, jenž se tam ondy zřítil s migem.

(Cestou jsem také zastavil u půvabného lomového jezírka zohyzděného několika černými skládkami - na jedné jsem sebral kliku... Jezírko bylo plné pulců, a tak jsem si ho - poté, co mi domácí ebíci opakovaně prozradili, ako sa po slovensky povie "pulec" - nazval Žubrienkovým plesom.)

Ebíci měli hned první den možnost vybrat si ze dvou tras do Rožňavy; ani jedna neměřila pod 70 km a na obou byly děsné kopce, ale všichni to k mému překvapení přežili ve zdraví. Mnozí si ještě udělali odbočku k Dobšinské ledové jeskyni, kam jsem taky zajel. Tedy jen na parkoviště pod ní. Parkovišť tam bylo několik, jejich strážci se předháněli v nahánění řidičů a cena byla jednotná - 100 Sk za den. Kratší doba stání (a tedy nižší cena) nepřicházela v úvahu. Přesto mi jeden dobrosrdečný strážce prozradil, jak lze pravidla obejít: když zaparkuju na konkurenčním parkovišti u restaurace a něco si v restauraci dám, mám stání zdarma. Dal jsem si bryndzové halušky za 65 Sk a točenou kofolu za 15 a měl jsem pokoj i dobře v žaludku. Kromě toho jsem mohl využít restauračního záchodu, který byl perfektní - jako ostatně i záchody ve všech asi deseti pohostinských zařízeních, jež jsem během Ebicyklu na Slovensku ještě navštívil. (Jestliže v bezohledném vztahu k přírodě, co se odhazování odpadků týče, jsme na tom, Češi i Slováci, stejně hrozně, pak v úrovni veřejných záchodků jsou Slováci, soudím, před námi.)

Dočkal jsem se několika skupin ebíků, ale do ledové jeskyně jsem se, stejně jako mnozí z nich, nevydal. Proto, že vstupné činilo 150 Sk, a také proto, že jsem přes mobil získal první taxikářské rito - od vlakové zastávky v Hnilci se ozvala vyčerpaná strážkyně českého ebiměšce Mirka Sirka Š. (Stala se mi pak po většinu další Zlaté středoslovenské cesty věrnou, příjemnou a trpělivou společnicí.)

Třeba dodat, že vozovou hradbu 22. Ebicyklu tvořila ještě dvě auta: diecézní kangoo řízené dalším nováčkem Pavlem B. nebo Vladem Ž. a především objemný transit, o který se staral jiný nováček, Jenda B. ve spolupráci s hydromechanikem Jirkou K.

Cestou do Rožňavy několikrát sprchlo, ale bylo teplo. Na rožňavské hvězdárně pro nás Jana Kasperová a s Petrem Pamulou a jeho sestrou a dcerou připravili nejen příjemné prostředí, ale hlavně guláš - první z několika ebicyklových. Jedlo se venku, byť hostinu trochu rušil déšť. Ke guláši jsme z místního Lidlu, v neděli večer obleženého kupujícími (navzdory údajně 40procentní místní nezaměstananosti), přivezli čtyři basy bažanta (zlatého). Ač nevychlazeného, vypilo se ho dost.

Radnice v Rožňavě měla označení ve třech jazycích - slovenštině, maďarštině a němčině. Podle zastoupení etnik by měla mít i nápis v romštině. S Cikány jsme se nesetkali, jen s jejich stopami - guláš vařil Peter v kotli vypůjčeném na faře a pod kotlem topil lámanými větvemi; vysvětlil mi, že jde o pozůstatky stromů z hvězdárenské zahrady, které si přes plot odnesli romští spoluobčané, aby se ohřáli ve svých nedalekých panelákových bytech.

Po guláši - to už dorazil i manželský tandem a taky Olga K., která si denní dávky kilometrů svědomitě nastavovala - odsloužil Pavel Vatikán G. pro zájemce plenérovou mši u hvězdárenské kopule. Pak byl brífink obohacený o "historky ze zatáčení" - kliku od Žubrienkového plesa přidělil hejtman Iloně H. coby největší smolařce etapy; kromě jiného ji projíždějící auto rozdrtilo spadlý tachometr. Sama však neutrpěla a mohla jet dál. Stejně jako Katka Ž., která musela měnit duši, nebo hejtman, který přišel o jedno ze svých zadních koleček.

Den 2, pondělí 18. 7.

Spali jsme rozstrkaní po všech možných hvězdárenských prostůrcích a vyrovnali se čestně s jediným umyvadlem a záchodem. Ráno mnozí vyrazili na snídani do města a než jsem se vrátil z vracení pivních lahví a bas (na poslední chvíli bylo třeba vyprázdnit ještě osm flašek "odvčera" - ale našli se obětaví chlapi!), byli všichni ebíci na cestě. (Bohužel se v odjezdovém chvatu nějak zapomnělo na poděkování a vyrovnání vynaložených nákladů našim milým hostitelům...)

Z Rožňavy do Rimavské Soboty se jelo kus po právě opravované, lepivé asfaltce, kde sunoucí se válec děsil jezdce supící do kopce. Na kopci byla odbočka k aragonitové jeskyni - ta ovšem zrovna nepřijímala. (V lese u cesty jsem ovšem objevil první houbu, parádní bedlu, a hlavně březový palcát pro hejtmana.) Pod kopcem čekala Jelšava; v patře "obchodního střediska" pod kasárnami (a před policejní strážnicí) byla pizzerie a tam poobědvala značná část ebíků. Jídlo, pití i záchody byly dobré, ale nejlepší byla servírka Monika s holým pupíkem, která zvládala vždy jen jeden úkon; například přinesla (po dlouhém čekání) jídlo a s úsměvem dodala "Príbor vám donesiem o chvíľu" - chvíle byla ovšem delší než doba vychládání jídla. Sečíst 40 Sk za margheritu a 15 Sk za kofolu byl úkol, který se rozhodla svěřit raději elektronické kase. Ale jinak to byla milá holka a trpělivý hejtman bude jistě souhlasit s jejím zvěčněním v tomto dokumentu.

Z Jelšavy do Rimavské Soboty už to byl (autem) kousek (asi 45 km) pěknou, rovinatou krajinou Gemeru (což je i značka místního, dobrého piva).

Na místní hvězdárně umístěné jako obvykle na kopečku nad městem nás vítali ředitel Paĺo Rapavý se ženou Danou a s kolegou Janem Fabriciem - kromě tří "buněk" jsme měli k dispozici tři vztyčené vojenské stany, pěstěnou zahradu s ohništěm, na němž se později škvířily buřty, posezení pod stříškou (bylo jí večer třeba, neb opět pršelo, zatímco den byl jasný, horký) a zahradní i domovní sprchu a záchod. Objevili se novomanželé M., nováčci, kteří Ebicykl pojali jako svatební cestu po sobotním obřadu.

Večer měl hejtman Jura, který 40 km před Rimavskou Sobotou prodřel plášť a musel volat o pomoc, ve hvězdárně první ze svých pěti přednášek-besed, jimiž, jak jsem pochopil, vlastně sponzoruje celý Ebicykl - účastnický poplatek, z nějž se platí např. pivo nebo vody, činí totiž směšných 400 Kč, resp. 600 u nováčků. (Prodřený hejtmanův koloplášť stal se prý význačnou relikvií rimavskosobotecké hvězdárny.)

Před setměním jsem ovšem ještě dvakrát navštívil město - jednou vozmo za účelem nákupu piva v místní Hypernově (tentokrát to byl Smädný mních, též ne špatný), podruhé kolmo za účelem poznání místních pamětihodností. I s odstupem musím říci, že nejkrásnější z nich byla Tímea, studentka ekonomie v Komárně, kterou jsem s její spolužačkou Ildikó objevil na zídce před (žlutým) katolickým kostelem na hlavním, před několika lety hezky zrenovovaném soboteckém náměstí. Na náměstí byl ještě (bílý) evangelický kostel, busta zdejší rodačky, herečky a pěvkyně Blahy Lujzy (vl. jménem Lujzy Blahové, narozené jako Ludovica Reidl v roce 1850, známé jako "slavík národa" a proslavené kromě jiného tím, že v roce 1883 požádala osobně císaře Františka Josefa, zvaného v Čechách Procházka, aby omilostnil 13 k smrti odsouzených maďarských husarů - za co byli potrestáni a jak to dopadlo, to už jsem se z prospektu nedozvěděl), dále několik podivných, rezavě železných artefaktů, pódium pro letní kulturu, která se zrovna ten den nekonala, a několik občerstvovacích zahrádek. Krásné holky mi na otázku, co je ve městě pozoruhodného, doporučily po delším váhání hotel Zlatý býk a sdělily mi, že po vysoké se do rodného města nejspíš nevrátí.

Zlatý býk, původně Slovan a nyní majetek firmy Tauris, je vskutku neobvyklá paneláková stavba, vypadající jako bílý tesák. Zatímco u kořene toho zubu přijde dvoulůžkový pokoj se vším komfortem na pouhých 700 Sk, apartmá ve špičce špičáku stojí tři tisíce. Někdo (kdo si nepřál být jmenován) na hvězdárně říkal, že aspoň na ten dolní dvoulůžák bychom se měli složit pro Zdeňka T., anžto jmenovaný příšerně chrápe a v okruhu padesát metrů od něho se nedá spát. Nevím, jak to dopadlo, každopádně oné ani jiné noci jsem žádné chrápání neslyšel (asi šlo o hnusnou pomluvu).

Den 3, úterý 19. 7.

Sedm zvídavých ebíků si ráno přivstalo a nechalo se transitem odvézt do aragonitové jeskyně, která už otevřela. (Říkali pak, že to bylo úžasné, ale čert jim věř, když jich bylo tak málo.)

Tentokrát jsem se vyhnul vracení pivních obalů, protože než jsme se Sirkou poklidili po cyklistech vyrazivších směrem na Zvolenskou Slatinu, přišla mi zpráva na mobil, že mladý K., Bohumír po tátovi, má horečku a bolehlav a čeká v Hrnčiarských Zalužanech na pomoc. Takže se corsa stala trochu sanitkou a jeli jsme v ní až do Žiaru tři, se třemi koly na střeše.

Projížděli jsme mezi žlutými slunečnicovými poli (a to i v dalších dnech), míjeli jsme Cikánky prodávající u silnice hřiby a další houby z plných košů a když jsme se ke konci etapy vrátili na hlavní silnici na Zvolen, soucítili jsme s kolaři, kteří museli trpět mezi řítícími se náklaďáky.

Už před jednou hodinou jsme zastavili uprostřed Zvolenské Slatiny před domem Vladimíra Bahyla (s místním rodákem Jánem Bahýl´em, kterého si tu považují coby vynálezce vrtulníku, má prý společného tureckého předka - jak říká "nějakého vojáčka, který z osmanské posádky v sousední Vígĺaši kdysi zabloudil na císařskou stranu a zanechal tu genetické dědictví"). Pan docent okamžitě uložil maroda K. do své postele, pak nás (stejně jako všechny postupně dojíždějící) pohostil nezapomenutelným sýrem od svých ovcí (má jich pět), pikantní klobásou "v tlstom čreve" a neméně dobrou a domácí pálenkou. A začal organizovat přípravu jehněčího guláše - trvalo to přes čtyři hodiny, ale stálo to za to, i když do talířů na dvoře zase pršelo.

Mezitím jsme vyklidili páně docentův obývák (nakonec se tam směstnalo devět lidí!) a připravili na spaní i další domovní prostory, seník a druhý, zcela prázdný Bahylovic dům (jen se dvěma starými biblemi) kus dál ve vsi. K ustájení kol byla určena stodola nad dvorem plným užitečných domácích zvířat.

Den 4, středa 20. 7.

Peloton Ebicyklu opustili toho rána z rodinných či pracovních důvodů tandemisté T. a koloběžkář J. Za Zvolenem se trasa etapy stočila z nepříjemně rušné hlavní silnice do malebného údolí, jímž zvolna stoupala příjemná okreska k Banské Štiavnici. Před druhdy bohatým hornickým městem s jednou hlavní ulicí a řadou honosných památkových staveb v prudkém svahu ale čekal pořádný kopec. Ze starého města, které - na rozdíl od jeho panelékového satelitu cenícího zuby o kus dál - stálo za návštěvu, pak museli kolaři ještě potit krev, aby dosáhli nejvyššího bodu etapy, Červené Studně ve výšce 800 metrů. Odtud následoval neméně drsný sjezd do údolí Hronu, přes dlouhatánskou obec Vyhne, zřejmě od slova "výhně" (signál, že jsme se ocitli v kovozpracovatelském kraji), nikoli "vyhnout". Vyhnout se Vyhním by ostatně byla škoda, protože tu stojí (a dobře vaří) nejstarší slovenský pivovar - Steiger (založen 1473). Za Vyhnemi přišel Hliník nad Hronem a pak už - jako předzvěst Žiaru a jeho pětikomínové hliníkárny - obrovská červenavá bauxitová halda v podobě stolové hory, s odkališti, do nichž ústí roury chrlící jedovatě žlutou tekutinu; z mého pohledu největší pozoruhodnost města.

Pozoruhodné (doslova - jak se brzy ukázalo) je i umístění žiarské hvězdárny s planetáriem - uprostřed sídliště většinou obývaného romskými spoluobčany. Planetárium je sice z přední strany oplocené a i jeho vnitřní nádvoří je chráněno mříží (železnými čtverci o straně asi 35 cm se ovšem děti hravě protáhnou), ale zezadu je k budově volný přístup. To se stalo osudným vicehejtmanovi Sirovi, který si našel místo k noclehu v přízemním UFO sále a během čtvrthodiny přišel o videokameru, kterou si neprozřetelně odložil na vnitřní parapet otevřeného okna. (Jeho choti ze stejného místa zmizela taštička s kosmetikou.) Drahé poučení pro ostatní a propříště: zatímco okna vesmíru mohou a mají být dokořán, okna žiarského vědecko-osvětového zařízení neradno otevírat.

Jinak nás ovšem v planetáriu čekalo milé překvapení v podobě pohoštění připraveného zdejšími pracovnicemi - kotel řízného zeleninového salátu, velemísa pikantní pomazánky a slaďoučké melounové řezy. K tomu několik naporcovaných bochníků dobrého chleba, baterie vod, termosky kávy a několik litrů dobrého bílého a červeného (o kořalce nemluvě). Ebicyklistické hodování v modernistickém hvězdárenském baru se protáhlo přes půlnoc... Hejtman se za to řediteli Stanovi Kanianskému mezitím odvděčil další ze svých besedních přednášek, které jsem se rovněž zúčastnil (nadchl mě řečníkův, dnes naprosto ojedinělý, myšlenkově i jazykově precizní projev spatra).

Den 5, čtvrtek 21. 7.

Ráno jsem odvezl nemocného Bohouše juniora na nádraží, aby se jel doléčit domů, k Českým Budějovicím; dvaadvacetiletý student trenérství tak svůj jedenáctý(!) Ebicykl nedokončil... Cestou z nádraží do města jsem nabídl svezení pánovi obtěžkanému dvěma zavazadly, 84letému bývalému učiteli, který přijel navštívit syna - loučil se se mnou slovy "...nemali nás rozdeliť...".

Etapa do Partizánského vedla nejprve po přecpané hlavní silnici zpátky do Hliníku (který se stále neodstěhoval do Humpolce), ale za ním se stočila na do kopců. Z pohodové okresky se však po několika kilometrech stala hrůzostrašná polňačka, kamenitá a díratá natolik, že jsem současně s litováním svého neterénního vozidla i odolných cyklistů přestal litovat okradeného Sira, tvůrce jinak perfektního itineráře, který tuhle zkratku do Topolčianek přes horskou Malou Lehotu vymyslel. (Na louce u malolehotské kapličky našel stavitel, mj. slunečních hodin, Vili K. krásného hřiba kováře.)

Ve velké Malé Lehotě jsem se zamotal tak, že jsem musel o radu požádat postaršího domorodce. Ten se při spatření pražské espézetky rozzářil vzpomínkami na dávné vojákování ve vršovických kasárnách a poté, co ukázal cestu na Topolčianky, pravil: "Škoda, že už nie sme spolu..."

(Než jsme dojeli do Topolčianek, odskočil jsem si do lesa a aspoň trochu ukojil svou houbařskou touhu nálezem dvou hříbků a několika kozáků.)

V Topolčinakách mě zaujal pěkně opravený zámek, kam v letech 1923 až 1950 jezdili odpočívat českoslovenští prezidenti a poté odborářští rekreanti. Dnes si v zámeckém hotelu (s vinárnou, saunou a fontánou na dvoře) lze pronajmout dvoulůžkový pokoj za 600 Sk, pak se courat hezkým zámeckým parkem, zamlsat si v nedaleké cukrárně nebo se pokochat drezúrou zdejších lipicánů. To všechno (s výjimkou ubytování) učinili i mnozí ebíci, přičemž část z nich se díky vytrvalosti Olgy K. dostala i na krátkou exkurzi do slavného hřebčína.

(Než se přesunu na hvězdárnu do Partizánského, chci se ještě vrátit na nádvoří topolčianského zámku, kde jsem objevil zařízení spočívající v borové šišce uvázané na špagátku ke kovovému ramínku na zdi. U toho byla cedule s následujícím textem:

Predpoveď počasia podľa Jána Topolčianského-Turkobijcu, jako ju zaznamenal jeho komorník Ján z Chynorian.

• Keď sú šnúrka a šuška suché, je teplo.
• Keď sú vlhké, je sychravo.
• Keď sú mokré, tak prší.
• Keď sa pohybujú, je veterno.
• Keď šnúrku so šuškou slabo vidieť, je hmla.
• Keď ich vôbec nevidieť, je tma.
• Keď tvoria cencúľ, mrzne.
• Keď šuška na šnúrke poskakuje, je zemetrasenie.
• Keď šnúrka šuška tu nie sú, tak ich niekto ukradol a toho třeba pripútať obručami k mojmu pranieru na námestí.

Táto predpoveď je pravdivá a plní se nepretržite od roku 1593.)

Hvězdárna v Partizánském, na malém, leč příkrém kopci u silnice, nám nabídla spaní nejen v hlavní budově, ale i v buňkách na zahradě a na zahradě samé. Spánku předcházel další astronomický guláš (po uvítacím kalíšku pálenky) vytvořený podřízenými pana ředitele Meštera, který osobně vedl prohlídku hvězdárny, přednášku i promítání marsovského diafilmu dotvořitelného do třetího rozměru červeno-zelenými brýlemi na očích diváků. Během přednášky se představili někteří členové bratrského Ebicyklu slovenských astronomů v bleděmodrých dresech s logem ESA, jímž byl obdarován hejtman G. Tato ceremonie některým připadala jako názorná ukázka příslovečného převlékání triček, jiným jako striptýz na vědecké úrovni.

Den 6, pátek 22. 7.

Ráno bylo zataženo, později i deštivo. Ebíky čekalo zase několik terénních vložek, my se Sirkou jsme autem jeli nejprve hledat minerální pramen za Trenčianskými Myticemi, doporučený místními kolegy. Našli jsme a nabrali dobré železité vody pro osvěžení kolařů na trati. Další dávku minerálky jsme natočili přímo ve zmíněných Myticích - i pramen na tamní návsi byl volně přístupný, ale v jeho širokém okolí bylo buď placené parkoviště (20 Sk/hod), nebo zákaz zastavení, a na altánu s třemi výtokovými trubkami bylo několik důrazných příkazů, z nichž vybírám: "Do areálu vstupujte s maximálnym odberom na osobu!" a "Jedna osoba smie čerpať maximálne z jednoho vývodu!".

Třikrát toho dne jsem zkusil houbařit. Dvakrát to bylo k ničemu, ale napotřetí, v mokrém hustém lese před Trenčianskými Teplicemi, jsem měl štěstí. Zastavil jsem tam vida jakousi čarodějnici, která ukazovala manželovi za volantem výjezd z lesní cesty na hlavní a na otázku, jak rostou, mi odsekla: "Hriby boli, ale už neni sú. Budú opäť o tri dny. Nepredám." Hřiby ovšem v lese byly - zejména modráky; tolik jsem jich v životě nenašel. Taky klouzků. Kdybych měl víc než jednu igelitku, byl bych mohl sebrat víc než nějakých osm kilo.

Pod vlivem houbového výtěžku pelášili jsme do cílového Trenčína, kde nás před gymnáziem Ľudovíta Štúra očekávala profesorka fyziky a chemie Zdenka Baxová s několika svými studentkami a studenty, kteří se uvolili narušit si prázdniny a postarat se o šedesátku českých a slovenských cyklomasochistů. Ve várnicích byl donesen další chutný guláš a v koších dvanáct pecnů nakrájeného chleba. A pod tabulí ve třídě, jež se stala jídelnou, stálo snad třicet dvoulitrových lahví s načepovanou trenčínskou minerálkou!

Paní profesorka projevila velké pochopení pro houbovou úrodu, promptně obstarala dva obří kastroly s vařechou a elektrický dvojvařič. My jsme zatím dojeli do místního Teska pro 72 plechovek piva Corgoň a pro 30 vajec, tuk a koření. Na každého, kdo měl po guláši chuť a plastový talíř, se po třech hodinách smaženicování dostalo. (Snad s výjimkou hejtmana, který podstoupil další z řady besed.) A nikomu nebylo špatně ani těžko.

Spalo se v tělocvičně a přilehlých prostorách. Noc by byla dobrá nebýt liškopsa rodiny K., který místo, aby hlídal venku v dacii, bděl nad klidným spánkem svých pánů tak, že se rozštěkal při každém pohybu v okruhu pěti metrů, což bylo časté, neboť tudy vedla cesta na záchod i do sprch. (Gymnazijní sprchy se vyznačovaly tím, že neměly cedníky na tříštění vodního proudu.)

Den 7, sobota 23. 7.

Poslední etapě do moravské Blatnice pod Svatým Antonínkem předcházelo defilé ebíků na hlavním trenčínském náměstí, o něž požádala reportérka místní televize. (S politováním musím při této příležitosti konstatovat, že mě Sir zcela bezostyšně obešel a něco té fešné slečně napovídal, místo aby mě nechal namlčet jí.)

Po několika obkrouženích Mírového náměstí se část jezdců vydala na trať, zatímco jiná skupina zamířila na prohlídku trenčínského hradu - moje cesta skončila u pokladny v hlubokém podhradí, kde jsem zjistil, že za osobu chtějí 85 Sk (skupinová sleva činila dvě koruny na osobu) a dalších 20 za foťák; sebral jsem se a zbývajících 14 Sk utratil ve městě za dva kopečky zmrzliny. Ľudevít Štúr ze sousoší s Hurbanem a Hodžou si toho dne dal hotdog - nějaký dobrák mu ho i s ubrouskem vtiskl do volné levice. Zajímavější skulptura byla na sousedním malém náměstí, kde bronzový, ze studny vylézající vodník jako by plival vodu do tří po sobě jdoucích tůněk, přičemž v té poslední seděla bronzová žába. Fajna kašna!

Na hranici to bylo do kopce, ale šlo to, myslím, i na kolech. Na hraničním přechodu v Hrozenkově byla neuvěřitelná fronta aut, naštěstí v opačném směru, z Česka. Za Hrozenkovem následoval krpál a pak dlouhý sjezd do Bánova, kde uprostřed obce, v zatáčce po docela prudkém klesání trčely čerstvé trosky rodinného domu. Vypadalo to na dílo zbloudilé bomby, ale bylo to jinak. Věrohodné verze se ovšem rozcházejí. Podle jedné dům zbořil řítící se kamion. Podle jiné šlo o následek nepřiměřené jízdy Martina Š., který v honbě za Anežkou P. odmítl přizpůsobit rychlost velocipedu stavu a povaze kořisti, totiž vozovky. Která verze je blíže pravdě, nepodařilo se mi do dnešního dne zjistit.
V Blatnici nás čekala opět tělocvična se vším myslitelným komfortem včetně chodebních zásuvek pro dobíjení mobilů, ale pak především sklípek ebíka Jury C. Už se nemůžu dočkat, abych napsal, které víno bylo nejlepší, ale ještě před tím chci uvést, že v Blatnici, na trati zvané Plachty, měl svého času vinohrad Jan Amos Komenský (od té chvíle mám k učiteli národů ještě mnohem kladnější vztah) a že místní restaurace naprosto nezvládla nápor hladových ebíků, což vedlo k tomu, že se protagonista naučné besedy nestačil včas navečeřet, jeho přednáška začala i skončila se zpožděním a v důsledku toho, že se jí pochopitelně účastnil i Jura C., opozdilo se i otevření vinného sklepa, kde měla proběhnout závěrečná ebicyklová slavnost...

V napěchovaném sklípku držel nezdolný hejtman na úvod krátkou, shrnující a děkovací řeč, načež došlo na přijetí šesti nováčků do ebicyklové lóže - přednesli přísahu v podobě Z.D.E. a byli pasováni poklepem hejtmanského březového palcátu.

Na tomto místě považuju za vhodné dovysvětlit, proč jsem se zřekl nabídky stát se také právoplatným členem Ebicyklu - vedle toho nejpodstatnějšího, totiž, že jsem neujel na kole ani jednu etapu, a tudíž ani netrpěl pod vahou vagonové brzdy, soudím, že jsem během týdenního putování prokázal svou náklonnost spíše ke gastronomii než k astronomii. A mám zato, že ani moje představa o Z.D.E., které možná zaměńuju s heslem děvčat z E55 ( "Kdo nešlape s námi, šlape proti nám!") by vedení ani plénum pospolitosti neuspokojila. Nicméně nabídky samé a samozřejmě i možnosti zažít Ebicykl si vážím a přeju si, aby to nebylo naposledy.

Avšak zpět k vínu, kterého byla hojnost. Jura C. nejprve předložil k diskusi deset vzorků svého loňského vína, mezi nimiž bylo několik lahodných směsek (v čele s Blatnickým roháčem = 50 % ryzlinku rýnského, 30 % chardoney a 20 % sylvánského zeleného) i odrůdových vín, především bílých, a posléze pozval ty nejtrpělivější a nejžádostivější členy pelotonu do hlubšího, archivního prostoru s kamennou klenbou pokrytou ušlechtilou černou plísní. Tam dal velkoryse ochutnat celou řadu uleželejších vín. A přesto, že se časně ráno chystal na mši a na jarmark do nedaleké Velké (nad Veličkou), vydržel s těmi nejvytrvalejšími degustátory až do druhé hodiny nedělní noci. (Nerad bych zapomněl zdůraznit, že něco tak skvostného a podnětného, jako byl jeho rýnský ryzlink z pozdního sběru roku 2003, jsem už dlouho, možná vůbec nikdy, nepil.)

Den 8, neděle 24. 7.

Tak rychle a brzy se žádné nocležiště ebíků nevypráznilo jako blatnická tělocvična oné neděle - vozově nezaopatřené kolaře poháněla nutnost dosíci včas vyhlédnutého nádraží a vecpat se i se strojem do potřebného vlaku, což v době, kdy České dráhy soustředěně napírají své síly a předpisy, aby odradily od cestování železnicí co nejvíce občanů, v neposlední řadě cyklistů, nebyl snadný úkol.

Já jsem naložil patrona Víťu a jeho Andreu a přes jarmareční Velkou, podobně obležený Velehrad a houbaři zaplavené Chřiby jsme se dobabrali do Hlubočce, odkud jsme si udělali ještě malý cyklovýlet do Velké Polomi, abychom obhlédli místa, kde by měl skončit příští, 23. Ebicykl startující v červenci 2006 od blatnického sklípku Jury C.

Howgh, totiž ZDE! Už zase mlčím,

Honza Plachetka

P.S. Víťa Dostál měl pravdu (viz bod 1 Malé osobní předmluvy).

P.P.S. Pozdravuju všechny, které jsem při Ebicyklu potkal, zejména pak ty, o nichž jsem se v předcházejícím textu jmenovitě nezmínil - nebyl v tom žádný zlý úmysl; prostě vás bylo moc na tak krátké putování.

V Praze 14. 10. 2005