Ebi 2005 - Hejtman

Jak vidím XXII. ročník Ebicyklu „Zlatá Stredoslovenská Cesta“

Úvod

V porovnání s loňskem se mi zdály přípravy letošního ročníku jednodušší; "postižené" hvězdárny a další etapová místa odpovídala na naše námluvy včas a posílaly požadované údaje pro itinerář. Zato se nám poněkud zkomplikovala doprava bicyklů do Spišské Nové Vsi, případně i dalších míst, jelikož letos České dráhy ve snaze odradit případné zákazníky zrušily přepravu bicyklů jako spoluzavazadel na místo určení a dokonce i jejich posílání jako spěšnin.

Zbyla tedy jediná možnost přivézt bicykl na nástupiště ke služebnímu vozu (hytláku), tam se pokusit přesvědčit obvykle značně nerudného zřízence, aby bicykl laskavě dovolil naložit, zaplatit dvacku a doufat, že se s bicyklem opět v cílové stanici shledáme. Problém je totiž v tom, že jen málokterý vlak takový hytlák vůbec veze a z jízdního řádu se to někdy vůbec nepozná. Navíc jde často jen o půlvagon, kam se moc bicyklů nevejde, a když zřízenec usoudí, že má obsazeno, tak si může člověk jízdenku strčit za klobouk a čekat na další vlak, kde se historie opakuje. A to máme štěstí, že se už nemusejí bicykly na Slovensko clít, což se ještě před dvěma roky tvrdě vyžadovalo.

Kvůli obavám z koly přecpaného ranního Košičanu jsem proto jel už nočním rychlíkem, ale i tam to bylo s bicykly docela na doraz - za celý den jsou jen tři vlaky vypravované z Prahy, kterými se dá jet s bicyklem!

Byl jsem jako vždy zvědav, koho prvního z ebounů potkám při dojezdu na start: tentokrát to byla Tarantule se svým maxibicyklem, který jel týmž vlakem dokonce přímo z Mostu až do SNV. Na nádraží jsme pak bicykly kšírovali, přičemž se z okénka dozorčí stanice vyklonila slečna a ptala se nás, zda patříme k Ebicyklu. Když jsme odpověděli kladně, dala nám telefon na Krchovy, že pro nás přijede Duďo s traktorem zvaným Dacia kombi, což se skutečně záhy stalo. Tak jsme odložili bágly do traktoru a v jeho stopách dojeli do školy na sídlišti Mier, kde jsme si složili věci a vydali se na návštěvu k Evě Krchové. Bylo to velmi milé setkání a hoštění; nicméně z toho jídla a pití mne přemohla dřímota, takže jsem na návštěvě docela nespolečensky na dvě hodiny usnul! Pak jsme se vydali do Kauflandu nakoupit zásoby na večer i nedělní ráno.

Přibližně ve 21.30 h se v tělocvičně školy odehrál tradiční ceremoniál zahájení ročníku za již velmi početné účasti asi 50 ebicyklistů. Přivítali jsme několik nováčků, ale na návrh Pasíře Melantricha byl ceremoniál odložen kvůli zkušebnímu testu, jímž byla doprava rezavého úlomku železniční brzdy zvící 3,6 kg na nosiči kol, v čemž se nováčci každodenně střídali až do cíle. Také se nám příznivě rozrostla vozová hradba, neboť kromě velkého skříňového Renaulta Jana Balíka a Petra Kaděrky přibyl ještě jezuitský pick-up, řízený Pavlem Bačem, S.J. a do třetice červené autíčko Tiskového Mlčího Ebicyklu JUDr. Jana Plachetky. Takže už nebyl problém zaujímat večer kolem ležení kruhovou obranu, zejména když pak do Zvolenské Slatiny dorazil i Krchův traktor.

I. etapa (Ne 17. 7.) SNV - Rožňava

Itinerářový génius Sir nám nabídl dvě varianty: kratší se dvěma velkými kopci a delší s jedním. Já jsem si v 9.30 h vybral hybrid obou přes Volovské vrchy, takže jsem jel ze SNV (470 m n.m.) nejprve po silnici 533 přes Novoveskou Hutu do Zimné doliny, která navzdory svému názvu je 830 m n.m. v závěru dlouhého stoupání. Tam jsem však odbočil do dalšího kopce k vrcholu Grajnáru (1022 m), kde jsme měli na 18. km po 1,5 h stoupání ze SNV první zastávku na jídlo a focení u pomníčku havarovaného Migu-29. Mj. s námi jel tandem manželů Trutnovských, který je opravdu velmi rychlý. Proti nám jela výprava maďarských cykloturistů, z nichž jeden měl na nosiči uloženy vedle sebe dva docela solidní soudky; patrně to byl nějaký proviant pro ostatní. Byl to, jak se pak ukázalo, nejenom vrchol etapy, ale i celého ročníku.

Po rychlém sešupu do Hnilce začalo poprchávat a hlásila se bouřka, tak jsme zapadli do místní hospůdky, která byla kupodivu otevřená, protože ve vsi byla ten den pouť. Potkali jsme tam Katku a Vlada Žilinských a pak pokračovali krásným dlouhým údolím do Gemerské Polomy, kde měla být dobrá hospoda, ale nebyla. Vjeli jsme tedy na hlavní silnici 67, na které však byl naštěstí minimální provoz, ale tam se mi objevila závada na pastorku - prasklo mi prostřední kolečko (17 zubů), takže zbytek ročníku jsem jel fakticky na čtyřkolečku. Dalo se na to zvyknout, přestože mám ruční řazení páčkou. V 15.30 h jsme byli v parku zámku v Betliari, kde byly mraky návštěvníků, ale naštěstí volno v restauraci, kde jsme se konečně naobědvali do sytosti. Díky tomu jsme již v 17 h dorazili na hvězdárnu v Rožňavě, kde už však bylo velmi mnoho ebicyklistů a hvězdárna praskala ve švech - byl to největší nápor v místě, které už předtím hostilo ebicyklisty třikrát (1985, 1988, 1997).

Vedoucí hvězdárny paní Jana Kasperová to však zvládala znamenitě a se svým pomocníkem nás pohostili obrovským kotlem guláše. Večer se docela vyčasilo, takže jsme obdivovali panoráma gemerského kraje, který byl pod námi jako na dlani. Jelikož byla neděle, celebrovali Vatikán s Podvatikánem pro zájemce polní mši sv. přímo u vchodu do kopule hvězdárny.

II. etapa (Po 18.7.) Rožňava - Rimavská Sobota

Ráno jsem si sjel dolů do města na snídaní, odkud jsme v 10.10 h vyrazili na trasu ve větším chumlu do stoupaček Slovenského krasu. Vystoupali jsme do Rožňavského Bystrého, abychom se spustili dolů do Štítníku a pak znovu nahoru přes Gočaltovo na sedlo Šebeková (600 m). Tam jsem na nové asfaltce najednou uslyšel seshora divný hluk a když jsem zvedl oči vzhůru, zjistil jsem, že na mne seshora útočí parní válec, tak jsem si spočítal rychle své šance a uhnul jsem mu do protisměru. Válec s mohutnou radlicí mne tedy minul, ale ještě jsem neměl vyhráno, protože zezdola na mne začal najíždět další parní válec. Tomu jsem však spurtem do kopce nakonec ujel.

Na sedle jsem zjistili, že unikátní Ochtinská aragonitová jeskyně má v pondělí zavřeno, takže jsme hladce sjeli dolů do Jelšavy (13.30 h), kde nebylo snadné najít restauraci, až nakonec jsme objevili novou pizzerii na sídlišti, kde už hodovala řada rychlejších ebicyklistů. Obsluha však byla nekonečně pomalá, např. přinesla jídlo, ale nikoliv příbor a nová cesta s příborem zabrala klidně i pět minut. Takže až někdy po 15 h jsme vyrazili dál směrem na Nandraž krásným údolím, ale ve vlásenkách jsem měl po 9 km jízdy defekt a s úžasem jsem zjistil, že je prodřený plášť, takže jsem musel zůstat na místě, zatímco mi Podvatikán přivolal pomoc Vozové hradby. Ve stínu lesa mne pak předjela řada ebicyklistů, mj. oblíbené duo Trutnovských a také Pavel Kleczek, který jel ten den ráno z Popradu i s báglem, aby se přidal k pelotonu. Tak aspoň jsme mu autem odvezli bágl. Hydromechanik Jura pro mne přijel velkým Renaultem, kam se kolo i my pohodlně vlezlo a po cestě autem přes Teplý Vrch jsme pozorovali mnoho ebicyklistů, jak si to sviští směrem do Rimavské Soboty.

Na hvězdárnu v Rimavské Sobotě jsme tím pádem dorazili brzo kolem 18 h, takže jsem měl dost času na to, abych se umyl a najedl, jelikož ve 20 h jsme měl besedu pro místní zájemce i některé ebicyklisty, která se protáhla na plné dvě hodiny.

III. etapa (Út 19.7.) Rimavská Sobota - Zvolenská Slatina

Ráno jsem jel s ředitelem hvězdárny Dr. Paľem Rapavým pro nový plášť a při té příležitosti jsem si prohlédl znovicírované náměstí, které je opravdový skvost. Navštívili jsme také místní Informační středisko, kde jsem dostal pěkné publikace a prospekty. Výměny pláště se ujal Nebeský mechanik Eddy, s nímž jsem pak vyrazil na trasu v 10.30 h. V té době byl téměř tucet ebicyklistů na trase autem do té Ochtinské jeskyně, zatímco většina už daleko před námi.

Jelo se nám dobře po hlavní silnici E571 na Ožďany a Lučenec, provoz nebyl nijak dramatický a ve 12.30 h jsme už byli v Lučenci, kde uprostřed města postavili malý Manhattan s mrakodrapy hned vedle historické synagogy a dalším památných budov. Našli jsme si pěknou zahradní restauraci a po obědě pokračovali po téže hlavní silnici napříč Revúckou vrchovinou na Lovinobaňu do Mýtne (250 m), kde jsme v 15 h na 52. km měli občerstvovací stanici v místní cukrárně. Kvůli horku jsme tam pobyli celou hodinu a tak nás dojel Hydromechanik s Renaultem, který nám pověděl o krásné jeskyni, a o tom, že účastníci této výpravy teprve vyrážejí z R. Soboty, takže jsme měli velmi slušný náskok při lehce se zhoršujícím počasí, od západu se valily čím dál tím temnější mraky.

V 16 h jsme už byli opět v sedle a mazali do kopce na Kriváň (400 m) a pak už to šlo z kopce přes Detvu a Víglaš do Zvolenské Slatiny (17.20 h), před níž jsme dojeli rodinu Kratoškovu. Závěrečných 28 km jsme ujeli za 80 min a tak jsme ani trochu nezmokli. V domě našeho hostitele doc. Vladimíra Bahýla, CSc. bylo v tu dobu opravdu živo. Hostitel v holinkách a modrákách sypal drůbeži, zatímco trio Anička, Markytán K. a Mirka Sirka sypaly ebicyklistům ovčí sýr, slaninku, chlieb, a všemožné dobroty, až oči přecházely. Byl to kulinářský koncert a všechny tyto dobré duše se opravdu zasloužily o naše pohodlí, sláva jim!

K mému úžasu se celý Ebicykl i s vozovou hradbou nějak do toho nevelkého víceméně selského stavení vešel a ještě zbylo místo v seníku... Měli jsme i teplou vodu na mytí a vůbec neuvěřitelný komfort.

Vlado nás opravdu nakrmil všech 65 ebicyklistů do sytosti, a ještě totéž se opakovalo další den ráno při snídani. Kromě toho jsme viděli i jeho dalekohled ve chlívku, kde vedle viselo koňské sedlo a jiné zemědělské nástroje a postroje. Vyprávěl nám též o své aktivitě ve prospěch romských spoluobčanů a o tom, jak trénuje své studenty na Technické univerzitě ve Zvolenu. Někteří se na nás dokonce přijeli podívat. Dole ve sklepě má pak instalován tomograf pro dendrologii; prostě všestrannost tohoto astrofyzika nemá (podobně jako vesmír sám) žádné meze! Tato etapa znamenala konečnou pro Viktora Jelínka, který jel tři etapy na krásné velké koloběžce jakož i pro tandem Trutnovských, kteří museli za dětmi. Kromě toho nedobrovolně skončil i Míra Kratoška Jr., jehož postihla viróza s vysokými horečkami a i Nemilosrdný Samaritán uznal, že mu bude lépe u maminky.

IV. etapa (St 20.7.) Zvolenská Slatina - Žiar n. Hronom

Ráno se mi vůbec nechtělo odjíždět z téhle nečekaně nádherné etapy, takže jsem vyrazil až v 10.50 h po hlavní silnici do Zvolenu, kde se nám však navzdory kolektivnímu posouzení nedařilo najít vytouženou výpadovku na Budču (až dodatečně jsme se dozvěděli, že ta cesta vedla skrz staveniště, a tím se maskovala). Nezbylo než se zcela ilegálně vydat po krajnici výpadovky E571 směrem na Žiar, ale nakonec jsme na odbočku na Budču narazili, jeli pak souběžně s dálnicí, ale nakonec jsme se přes ní dostali a projeli se úzkou stinnou asfaltkou údolím Hronu do Hronské Breznice (280 m), před níž jsme uhnuli na Kozelník a Banskou Belou do prudkého stoupání Štiavnickými vrchy. Bylo docela horko a v té Belé opravovali montéři sloup vysokého napětí evidentně pod napětím, bylo to docela napínavé, zda jim náhodou vodič neupadne ve chvíli, kdy budeme vedení podjíždět. Neupadl.

Teprve ve 14 h jsme přijeli na 45. km v dost velkém houfu do nádherné Banské Štiavnice (600 m), což je městská rezervace par excellence. Není tam nikde kousek rovného místa, takže obyvatelstvo je mimořádně trénováno v chůzi po svazích. Dost úspěšně jsme plenili jednu samoobslužnou restauraci, kde jediná žena vydávala jídlo a odbíhala do pokladní kukaně kvůli markování, prostě fofr. Po obědě jsem se vydal na tzv. Nový zámok nad městem, odkud byl pěkný rozhled na město i do celého kraje.

Teprve v 16.10 h jsem vyrazil z centra do kopce na rozcestí k Červené Studni, ale vidina dalších 200 m do kopce mne odradila a tak jsem spolu s Hodinářem zamířil zpět do Banské Belé, ale ještě před ní uhnul doleva na Podhorie a Sklené Teplice, což jsou krásné termální lázně v plném provozu. Odtamtud to svištělo krásně dál do Hliníka n. Hr., kde jsme křížili oblíbenou E571 a vydali se znovu do kopce přes Dolní a Horní Ždaňu do Horní Trnávky a Přestavlk. Odtamtud vedla rozbitá polňačka v délce možná 4 km do Lovčice, kde jsme konečně narazili na silnici č. 50 s po ní se spustili do Žiaru do Planetária, kam jsme dorazili přesně v 19 h.

V přepychovém planetáriu nás uvítal ředitel Mgr. Stano Kanianský a jeho boys a girls a velmi nás hýčkali. Mně asi nejvíce, protože jsem se musel najíst a umýt kvůli besedě, které začínala v tradičních 20 h v přednáškovém sále a trvala opět skoro 2 h. Pak jsem ještě pokračoval v pojídání a popíjení s ostatními ebicyklisty ve vstupní hale až skoro do půlnoci.

V. etapa (Čt 21.7.) Žiar n. Hronom - Partizánske

Jelikož jsem se v Planetáriu stačil nasnídat, tak jsem vyrazil na trasu neobvykle brzo již v 9.30 h. Vzali jsme to přes Lovču a Dolnou Trnávku do již navštívené Dolné Ždaně a na Hliník, odkud jsme však museli po té šílené E571 až do Žarnovice. Těch 6 km s kamiony a jinými šílenci nebylo jednoduchých, ale pak jsme konečně uhnuli do kopců mezi Pohronským Inovcem a Vtáčnikem, tj. na Horné Hámre a na křižovatku u obce Píla. Tam jsem odbočili vlevo po dost špatné cestě necestě do Malé Lehoty (580 m), odkud byl ale krásný rozhled. Sjelo se nás tam ve 12.30 h opravdu hodně a kochali jsme se. Odtamtud jsme pak sjížděli krásnou lesní asfaltkou přes Obyce a Machulince, kde jsme uhnuli na Topolčianky (220 m), kam jsme dorazili přesně ve 14 h. Koebilka věrna své přezdívce vysomrovala kolektivní prohlídku Státního hřebčína, takže jsme viděli ukázky drezúry, ale i ustájené koně vesměs ušlechtilých plemen.

Teprve takto obohaceni jali jsme se shánět něco k snědku, když jsme zcela pohrdli prohlídkou zámeckého parku nalačno. Osobně jsem dal přednost Gazdovskému dvoru, kde jsem sice čekal na objednané halušky skoro hodinu, ale zato mi dovolili, abych si s hlavou na stole mezitím kvalitně pospal. Teprve v 17.25 h jsem proto vyrazil vzhůru po silnici 511 na Skýcov a do sedla Rázdiel (520 m), odkud už bylo jednoduché spustit se dolů kolem nádrže Velké Uherce na silnici 64 a přes Malé Uherce jsem proti zapadajícímu slunku uháněl směrem na Partizánske a hvězdárnu v M. Belicích. Dorazil jsem v 19.35 h a vrhl se na guláš a jiné dobroty, abych se pak účastnil večerního 3D promítání o povrchu Marsu a o letu napříč Galaxií, které připravil vedoucí hvězdárny Ladislav Mešter. Dostal jsem také na památku modré triko Ebicyklu slovenských astronómov (ESA).

Na hvězdárnu přijeli též manželé Strašilovi aspoň se kouknout, oč letos přišli, jakož i Jura Cáb, hrdina loňského ročníku (občerstvovací stanice v Železném Brodě), který si pak s námi střihnul obě zbývající etapy na kole. Na internetu jsem si večer přečetl drsnou zprávu o úrazu borce Josefa Zimovčáka, který jel do té chvíle tak úspěšně po trase Tour de France, a při sjezdu se mu svlékla obruč ze zadního kolečka. Tím více jsem žasnul po skončení Ebicyklu, že Zimovčák s těmi všemi zraněními do cíle v Paříži na tom kostitřasu nakonec dojel!

VI. etapa (Pá 22.7.) Partizánske - Trenčín

Zatímco předešlé etapy se jely za slušného až vynikajícího cyklistického počasí (pod mrakem nebo polojasno a teploty do 27 C), v pátek nastal zvrat, bylo zataženo a poprchávalo. Naštěstí bylo dost teplo, tak nám to tolik nevadilo, aspoň se člověk v horách líp chladil. Vyrazil jsem v 9.50 h směrem na Hradiště a pak po státní silnici E572 na Dolné Vestenice a Majer, kde jsme odbočil vlevo na silnici 574 do Stražovských vrchů. V Diviakách jsem se stavil v sámošce pro nějaký proviant a už se začali sjíždět různí další ebicyklisti, takže společně jsme pak jeli na Nitrianské Rudno a Valaskou Belou (440 m), kde už hodně pršelo, tak jsme zapadli do cukrárny, kde nás hodná majitelka nechala přečkat největší slotu (13.15 - 14 h).

Pak totiž započalo opravdové stoupání do sedla Homolka (907 m) na pouhých 7 km. No ale v té 15 C zimě to šlo dobře, deštík nás stále chladil. Za sedlem jsme se vydali vlevo po žluté značce z kopce. Někteří borci to jeli, jiní úspěšně padali, ale já jsem zvolil konzervativní strategii a kolo dolů prostě vedl. I to bylo chvílemi náročné, na hranách některých svahů. Asi po 3 km trmácení jsme narazili opět na asfaltku a samospádem sjeli přes Omšenie (320 m) do Trenčianských Teplic a na hlavní silnici č. 61 jsem najel již sólo v Trenčianské Teplé (220 m) a uháněl do Trenčína, kde jsem celkem bez problémů projel napříč městem až ke gymnáziu Ľ. Štúra (17.30 h).

Tam nás čekala hostitelka dr. Zdenka Baxová a její spolupracovníci, ubytovali jsme se, byl opět dobrý guláš a k tomu přidal Tiskový Mlčí praženici z hub, které po cestě nasbíral. Sám jsem pak jel na večeři k Baxům, kde jsem se hodil do gala, protože jsem měl opět ve 20 h další besedu pro místní zájemce.

VII. etapa (So 23.7.) Trenčín - Blatnice p. sv. Antonínkem

Ráno nás místní TV přiměla k zajímavé ptákovině: jezdit na kolech do kruhu po místním náměstí kolem kašny. Tím pádem jsme byli na místě už v 9 h a v 9.20 h jsem vyrážel na trasu, což je nevídaně brzo. Ve velké skupině jsme projeli úspěšně přes Váh a přetrpěli jízdu po státní silnici 61 na Bratislavu až do Kostolné, kde jsme konečně odbočili na silnici č. 50 do Drietomy (220 m) a odtud začalo stoupání k hranicím, k nimž jsme dospěli na 20. km již v 10.30 h. Zatímco ve směru na Moravu byl přechod volný a nezdržel nás vůbec, v opačném směru to bylo překvapivě ucpané a kolona osobních aut sahala dobré 2 km od závory do vnitrozemí. Teprve za hranicí nastalo pravé stoupání do centra Starého Hrozenkova až do sedla ve výši 530 m, což nám zabralo celou hodinu. V sedle byla vlevo od silnice velká hospoda, kam jsme se sice vešli, ale jídlo bylo velmi bídné.

Pak ve 12.40 h přišla sladká odměna v podobě dlouhého sešupu po krásné a přehledné státní silnici do Bánova (275 m), kde jsem dosáhl rekordní rychlosti v letošním ročníku 61 km/h. Za 50 min. jsem byl na hvězdárně v Uh. Brodě, kde nás již očekávali Ing. Jiří Veselý a Ing. Rostislav Rajchl jakož i ředitel brodského Kulturního domu PhDr. Jaroslav Mikulík. Prohlédli jsme si novou padesátku v hlavní kopuli i další přístroje, dále pak fotoalbum, mj. se vzpomínkami na Ebicykly v Brodě v letech 1986, 1992 a 1998, jakož i na památnou návštěvu astronautů Cernana a Blahy v r. 2001. Domluvili jsme také úvodní etapu příštího ročníku, kdy se Brod stane opět etapovým městem. Sám jsem se rozloučil v 15.10 h a svištěl dolů přes město na výpadovku na Nivnici po silnici 490. Opět jsem se sešel se svým věrným finišmanem Hodinářem a společně jsme makali proti větru do Dolního Němčí na silnici 498 a konečně ve Slavkově jsme najeli na silnici 54, odkud se nám jelo náramně přes Boršice a Blatničku až do Blatnice, kamž jsme dorazili už v 16.40 h. Já jsem se jel ubytovat k Ing. Michalu Cábovi, kde jsem se dal opět do gala a dokonce si mohl i trochu zdřímnout na kanapi. Večer mne totiž čekala opět velká beseda v místním Komunitním centru, kde bylo přes 100 posluchačů. Trochu byl problém s večeří, neboť jsme se nacpali všichni do jediné velké hospody a zcela zahltili kuchyni. Do cíle dorazila také nemocná Lenka Planetková, zatímco v Trenčíně se odpojila rodina Krchová.

Teprve po besedě jsme se postupně všichni sešli ve sklípku Jury Cába, kde se před zahájením rozsáhlého koštování konalo slavnostní pasování nováčků, kteří se během ročníku osvědčili jako nosiči té železniční brzdy, a pak přišel i oficiální závěr ročníku, který se vyznačoval mimořádnou krásou krajiny po celé trase, náročnými kopečky, nepříjemnými úseky na špatně udržovaných státních silnicích, sem tam nebylo na strategických bodech nic k jídlu, ale to do značné míry kompenzovala rozsáhlá vozová hradba, jejíž řidiči dokonce nabízeli po cestě pití, a především úžasnou pohostinností a přívětivostí všech našich hostitelů po trase. Pokřik pod taktovkou Strážce Korouhve Míry Mašinfíry byl oficiální tečkou. Následoval odborný výklad o všech možných druzích, odrůdách a ročnících blatnických vín, který spatra pronášel aktivní ebicyklista Jura Cáb až do brzkých ranních hodin.

Ať žije XXIII. Ebicykl 2006!
pH S.J.