Ebi 2004 - Ottakar L.

Jak vidím XXI. ročník Ebicyklu „Severočeská šněrovačka“

Tak je i ta letošní spanilá jízda opět za námi a nastává téměř 1-roční netrpělivé čekání na další ročník (přerušené pravda podzimním Rejem a zimními Ski & Teleskopy). Každý z nás jistě prožil "svoji" jízdu po svém a má na ni osobité vzpomínky. Následující řádky jsou pouze výsledkem mého subjektivního pohledu, neboť jsem jen jedním z více než 45 účastníků letošní jízdy.

Sobota 24. července 2004

Léto je na vrcholu, ale noc před odjezdem se v Liberci zachmuřilo a vydatně zapršelo. S obavami sledujeme oblohu a po obědě vyrážíme na kolech na nádraží. Do startu etapy - 140 km vzdáleného Mostu se ani nepokoušíme dostat jinak než vlakem, i když se celá řada ebicyklistů přepravila na sever Čech po vlastní ose v tzv. nulté etapě vedoucí z Prahy - Dejvic. Těsně před odjezdem rychlíku z Jablonce přijíždí motoráčkem náš kolega Milan Antoš a v trojici (já, Ilona a on) celkem pohodlně dorážíme okolo 17. hodiny na nádraží v Mostě. Podle dobře zpracovaného itineráře nemáme problém trefit do skautského střediska "Oheň", ale už na prvém kruháči potkáváme v autě Michala Taranta a ten nám ukazuje cestu k bývalé ZŠ, jež bude na jednu noc naším domovem. Nacházíme si místo k noclehu v jedné z místností školy a využíváme Michalovy nabídky popovézt se s ním až pod Hněvín. Vyvézt nás na kopec pochopitelně odmítl. Nebylo divu, horko těžko tam vyjedete na kole a v autě nás bylo hned pět: s Michalem Milan, já, Ilona a Míša. A tak jsme vyrazili po svých a asi po 20 minutách jsme dorazili na vrcholek, kde naše první kroky směřovaly, jak jinak, k hvězdárně A. Bečváře, kterou má na starost náš kolega ebicyklista Zdeněk Tarant zvaný Tarantule. Obloha byla trochu podmračená, takže jsme se dalekohledem ani nemohli podívat na Slunce. Zdeněk nám ale vysvětlil, že na hvězdárně provádějí noční pozorování jen za denního světla a ještě lépe za deště. To se prý návštěvníci chtějí podívat na hvězdy, než déšť přejde. Hvězdárna byla zrenovována a neušlo nám, že je pěkně vyzdobena velkými barevnými plakáty s vesmírnou tématikou. Po prohlídce hvězdárny jsme se přemístili do sousední luxusní restaurace, ve kterou se původní tvrz na Hněvíně proměnila. Zde již byli další ebicyklisté - Dana a Láďa Šmelcrovi a náš hejtman Jura Grygar. Luxusní restaurace = luxusní ceny, a tak jsme zůstali buď u piva nebo u polévky. Zato hejtman, když si k polévce objednal druhé jídlo, nedostal vůbec polévku. Po urgenci ji dostal a zase přišel o druhé jídlo, do kterého se mezitím pustil... Inu, není lehké plenit české ebivnice a ebary, když jejich personál není zcela nepřipraven na plenění nenasytnými ebicyklisty. Po "polovečeři" se náš hejtman rychle (autem) přemístil do mosteckého kulturního domu REPRE, kde měl přednášku, zatímco my zbylí jsme si hledali vhodnější objekt pro navečeření. Cíleně jsme došli do restaurace "U Švejka" stojící u kruháče pod Hněvínem. Zde jsme se chutně najedli a nejkratší cestou jsme vyrazili do REPRE. Zde již skončila přednáška Jiřího Grygara o vesmíru, a tak jsme se po přivítání se s ostatními ebicyklisty přemístili do mosteckého planetária, kde mělo být slavnostní zahájení 21. ročníku Ebicyklu. Po úvodním slově hejtmanově přišel na řadu slavnostní pokřik, potom pár informací o zítřejší 1. etapě do Petrovic a nakonec nová hymna Ebicyklu složená Sirem na melodii slovenské národní písně "To ta Helpa". Poté jsme se přemístili nočním Mostem do skautského střediska "Oheň", kde jsme až hodně po půlnoci postupně uléhali ke spánku.

Neděle 25. července 2004

Na skautské podmínky ve středisku "Oheň" vyvolané jen tím, že v bývalé škole nikdy nebyly sprchy a navíc teplárna v Mostě asi měla odstávku, jsme hned ráno zapomněli díky rodině Zdeňka Taranta, která nám přichystala bohatou snídani v podobě velkého švédského stolu, kdy si každý našel, co měl rád (sýry, salámy, pomazánky, másla, džemy, pečivo všeho druhu i s kávou a čajem podle libosti). Po takové libůstce se pak šlape do pedálů... Našim hostitelům patřil náš zasloužený dík. Čas se ale nachýlil a my jsme museli vyrazit na trasu 1. etapy vedoucí přes Teplice do Petrovic. Ráno bylo velice pěkné počasí, skoro jasno s malou oblačností, což zvěstovalo velké vedro po celý den. Ještě než jsme opustili Most směrem na Braňany, odbočili jsme na krátkou chvíli ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který byl jak známo o 841 metrů kvůli těžbě uhlí přestěhován. Pak jsme již nezadržitelně zamířili do Teplic. Každý jel individuálně či ve dvojicích nebo i větších skupinkách. Já s Ilonou jsme projeli lázeňskou část města a jakýmsi instinktem (na hvězdárně jsme před několika lety již byli) jsme se celkem snadno dostali na komunikaci směřující do blízkosti hvězdárny. Kromě prohlídky hvězdárny na nás čekal pohled na hezké okolí Teplic - na České středohoří i na hřeben Krušných hor. Naše další cesta směřovala prakticky po vrstevnici do teplického planetária, kde nám její vedoucí předvedl krátký audiovizuální program s pohledy na noční oblohu. Když jsme asi po 30 minutách opouštěli planetárium, byli jsme při odjezdu doslova přepadeni reportéry Severočeského deníku, kteří zde číhali již od 8.00 hodin. Nic se od nás nedozvěděli, úspěšně jsme dodrželi bobříka mlčení. Naším tiskovým mluvčím je totiž hejtman a nikdo jiný. Protože jsme v Teplicích nenalezli vhodné místo k poobědvání (v blízkosti planetária ležící honosná restaurace zřejmě účtovala lázeňským hostům krušnohorskou přirážku), rozjeli jsme se pod vedením Tarantule do sousední Krupky, kde jsme v restauraci "Pod kaštany" našli to pravé - vydatný a přitom ne příliš drahý oběd. Naše další pouť pak vedla k dolní stanici sedačkové lanovky vedoucí z Krupky o 500 metrů výše a to na Komáří vížku. Většina statečných ebicyklistů se do této končiny dostala "po svých" a to jízdou po E-55 do Cínovce a pak hřebenovou cestou do Fojtovic, avšak ani toto ulehčení neznamenalo, že jsme byli ušetřeni nástrahám horkého odpoledne. Co chvíli jsme museli doplňovat tekutiny i kalorie. Nakonec jsme dorazili do Petrovic notně utrmáceni. Naší první zastávkou v Petrovicích byla hvězdárna pana Michaela Bílka. Manželé Bílkovi nám připravili velkolepé uvítání - bohatou hostinu s chlebíčky, zákusky a pitím všeho druhu a do toho nám připravili jedinečný zážitek při prohlídce jejich sochařského díla vytvořeného ze dřeva. Ovšem i kopule hvězdárny p. Bílka vyvolala značnou pozornost ebicyklistů, a tak jen těžko jsme opouštěli tak pohostinné místo, jakým byl dům manželů Bílkových. Kvečeru jsme se ubytovali v tělocvičně místní ZŠ. Škola byla v částečné rekonstrukci a nešel v ní elektrický proud a ani netekla teplá voda. To samozřejmě otužilé ebicyklisty vybavené předním i koncovým osvětlením svých ebiků nezaskočilo. Po ubytování se většina ebicyklistů přemístila na nedaleké fotbalové hřiště, kde Petrovickým náš hejtman u hřejícího táborového ohně přednášel o posledních poznatcích vesmírného bádání. Ten oheň byl velice nutný, neboť se s večerem silně ochladilo. Ani po táborovém ohni jsme však nešli ještě spát. V nedalekém kostelíku sv. Mikuláše, který však neměl střechu a ani vnitřní vybavení, náš kolega, ebicyklista Pavel Gábor ebizděný Vatikán I sloužil noční mši za našeho kolegu a ebicyklistu Robo Rosu, který právě před 10 lety a 1 dnem tragicky zahynul při nehodě na Fačkově sedle u Kláštora pod Znievom. Až teprve po mši jsme za naprosté tmy šli spát. A spali jsme tvrdě, i když jsme měli v nohách necelých 68 kilometrů.

Pondělí 26. července 2004

Další, v pořadí 2. etapa vedla z Petrovic do Krásné Lípy. Ochlazení, které přišlo večer, přineslo na ranní oblohu mraky, ze kterých zakrátko trochu sprchlo. Ukázalo se ale, že to byla jen přeprška a během dne jsme mohli na pláštěnky a větrovky rychle zapomenout. Po odjezdu z tělocvičny jsme zamířili jako ostatní hledat snídani. Nakonec jsme nepohrdli bagetami u nejbližší benzínové stanice a ukázalo se, že to je nejen rychlé, ale i nepříliš drahé. Po překonání mírného stoupání jsme se dostali až ke Sněžníku, kde jsme začali klesat do Jílového. První naší zastávkou byla hvězdárna pana Josefa Vnučka v Jílovém. Na nebi nebylo pro mraky co pozorovat, a tak nám alespoň ukázal spoustu vynikajících barevných fotografií, které pomocí dalekohledu pořídil. Vynikající ovšem bylo i pohoštění, které nám připravil. vedle chutných chlebíčků i chutná jablíčka z jeho ovocného sadu. Z Jílového jsme se celkem snadno přemístili do Děčína, protože jsme jeli neustále s kopce. Namířili jsme si to do centra města na nábřeží vedle mostu a jak jinak, na kávičku do kavárny. Byl odtud hezký pohled na děčínský zámek i vrchy na protějším břehu Labe. Bohužel jsme všechno nezvěčnili, protože se nám vybila baterie ve fotoaparátu a nebylo ji možné cestou nabít. Později se ale ukázalo, že baterii ani nemůžeme nabít, protože jsme nemohli nabíječku najít, což bylo samozřejmě veliké zklamání. Po krátké siestě jsme vyrazili směr Hřensko, kde jsme na soutoku Labe a Kamenice doplnili zásoby pití a začali jsme stoupat na Mezní Louku. Tady jsme se naobědvali a pokračovali jsme malebnou krajinou Českosaského Švýcarska (a za hezkého slunného počasí) až do Krásné Lípy. Ještě předtím jsme ale udělali malou zastávku v Nové Doubici, kde jsme využili služeb místní věhlasné restaurace. V Krásné Lípě jsme se ubytovali v místní tělocvičně. Povečeřeli jsme na náměstí v hotelu a hned jsme se přemístili ¨místní kinokavárny, kde jsme vyslechli besedu našeho hejtmana J. Grygara a hudebního skladatele a příznivce astronomie I. Hurníka s občany Krásné Lípy. Na konec dne, kdy jsme ujeli celkem 72 kilometry, se konal velký brífink, jehož součástí bylo pasování nováčků, kteří, aby se stali ebicyklisty, museli perfektně odříkat základní dogma Ebicyklu a přísahat na ně. Poté jsme všichni zalehli do svých spacáků. S obavami jsme čekali na ráno, protože venku bylo zataženo, ochladilo se a déšť visel ve vzduchu.

Úterý 27. července 2004

Začátek 3. etapy z Krásné Lípy do Brandýsa nad Labem byl poznamenán zataženou oblohou a chladnem. Bylo po nočním dešti a pohled na oblohu vůbec nevypadal dobře. Náladu nám ovšem pozvedla ranní snídaně, kterou nám přichystali naši hostitelé v kinokavárně. Poté jsme srdnatě vyrazili směrem na Rybniště a Varnsdorf. Před námi byl obávaný výšlap na Stožecké sedlo (610 m). Další cesta však byla doslova výletem i když pořádně dlouhým výletem (nakonec 132 kilometry). Udělali jsme malou zastávku v České Lípě, ale chybějící nabíječku baterie jsme nesehnali. Pak se přiblížil Bezděz a pod ním Máchovo jezero. Bohužel již v této době bylo na jezeře po sezóně, protože voda v něm byla znehodnocena sinicemi. Smutně jsme koukali na jeho hladinu, i když počasí na koupání určitě nebylo, přeci jen se udělalo slunečno a teplota začala stoupat. Hosté však přesto již dávno od jezera odjeli. V Doksech jsme se ale naobědvali a to společně s nováčky Karlou a Dušanem Vallem a Lilou. Posilnění bylo velice důležité, protože další cesta již nevedla rovinou, nýbrž velice členitou krajinou Ralské pahorkatiny. Zde byla naším cílem Panská Ves, kde sídlí Ústav fyziky atmosféry sledující mimo jiné i naše družice. Právě v době naší návštěvy nad observatoří přelétala česká družice Mimósa, a tak jsme sledovali pohyby celkem 4 radioteleskopů, kterak mířili na družici rychle přelétající české nebe. Po této odpočinkové návštěvě jsme pokračovali Kokořínskem přes Jizerskou tabuli do Polabské nížiny. Zastavili jsme se krátce ve Všetatech. Nejprve jsme vyplenili poslední zásoby jídel v místním hostinci a pak jsme, ještě spolu s Víťou Dostálem a Andreou navštívili rodný dům Jana Palacha a urnový háj s jeho pomníkem ve Všetatech. Zbývalo již jen dorazit do cíle. V Brandýse nad Labem jsme já, Ilona, Sir a Míra Kratoška ml. nejprve povečeřeli v čínském bístru a teprve pak jsme se ubytovali v tělocvičně místního gymnázia. Po nezbytném rozložení karimatek, spacáků a vybalení řady zbytečných propriet následovalo řádné osprchování a pak krátká procházka do města - někteří šli jen na pivo, další teprve na večeři. Byl to perný den s nejdelší etapou. Asi ve 23.00 hodin se konal nutný brífink s pokyny na příští etapu a šli jsme spát určitě spánkem spravedlivých.

Středa 28. července 2004

Neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Vydali jsme se na prostřední t.j. 4. etapu letošního ročníku z Brandýsa nad Labem do Jablonce nad Nisou. Ráno bylo slunečné. Nejprve jsme posnídali v Mléčném baru na náměstí a pak jsme hromadně vyrazili na cestu městem k rodnému domu astronoma A. Bečváře (kdo by neznal jeho atlas hvězd !!!), kde jsme si vyslechli podrobnosti o životě tohoto velikána z úst jeho žijícího synovce. Příští zastávkou na cestě byla hvězdárna v Benátkách nad Jizerou. Tady jsme se po dlouhé době opět podívali dalekohledem na Slunce. V Mladé Boleslavi na náměstí, ještě dříve, než jsme marně čekali na primátora Mladé Boleslavi (čekali jsme na jiném místě časoprostoru - měli jsme čekat na jiném náměstí a o 2 hodiny dříve), jsme se dobře naobědvali - opět v čínské restauraci. Pak následoval hromadný přesun do hvězdárny zřízené na špičce prosklené věže tyčící se do velké výšky nad budovami místní ZŠ. Byl odtud nejen hezký pohled na Slunce, ale především na široké okolí Mladé Boleslavi. Z Mladé Boleslavi vyrazila většina ebicyklistů přes Debř, Bakov n/Jiz., Mnichovo Hradiště, Český Dub a Hodkovice do Jablonce nad Nisou. Já jsem se však musel z uvedené trasy odklonit a zamířit do Liberce, abych přibral na cestu dalšího ebicyklistu - svého syna Káju. Moc variant změněné trasy se mi nenabízelo - přes Hodkovice na Záskalí nebo přes Rašovku a nebo přes Výpřež do Liberce. Krásné slunečné počasí s vynikající viditelností mne ponouklo k bláznivému nápadu - pojedu přes Ještěd 4. dosud nevyzkoušenou cestou. A tak jsem z Českého Dubu pokračoval do Rozstání a za Hodkami jsem uhnul po prudce stoupající privátní asfaltce a pokračoval jsem až k Chatě na Pláních. Odtud mne však čekalo 1,5 km tlačení kola s těžkou ebigáží do sedla Černého vrchu.Až tady jsem opět nasedl do sedla kola a dorazil jsem na vrchol Ještědu (1012 m). Až do středu Liberce jsem si vychutnával 13 km dlouhý sjezd, kdy vše, co bylo na mně mokré, zase velmi brzo uschlo. Doma jsem se stavil jen krátce, nabalil jsem další zavazadla, našel jsem hledanou nabíječku a se synem jsme vyrazili do Jablonce. Prvním cílem byl dům našeho ebicyklisty Milana Antoše, který si na jeho střeše zřídil malou hvězdárničku. Nikdo z nás po velice náročné etapě (já jsem si ji prodloužil na 127 kilometrů) samozřejmě neodmítl pohoštění připravené paní Antošovou. Vedle uspokojení chuťového však došlo i na uspokojení zrakové. Milanovým Dobsonem se 40 cm zrcadlem jsme ze zahrady jen jakoby nic sledovaly vzdálené hvězdokupy a mlhoviny. Pobyt u našeho kolegy se nakonec velice protáhl, protože dorazil i náš hejtman a spolu s ním jsme setrvali až do půlnoci. Když jsme se pozdě v noci přemístili do tělocvičny SOU ve středu Jablonce, většina ebicyklistů již spokojeně spala.

Čtvrtek 29. července 2004

V pořadí již 5. etapa vedla z Jablonce n/N do Lázní Bělohrad. Počasí bylo již od rána super. Po zabalení věcí jsme vyrazili z tělocvičny a již po 50 metrech nás postavily na nohy bagety zakoupené ve stánku s novinami. Před námi bylo celkem nenáročné stoupání Maršovicemi až do bodu, odkud byl krásný pohled zpět na Ještědský hřeben, na jih směrem do Českého ráje a na východ směrem na Krkonoše. Z nabyté výšky jsme se ale dlouho neradovali a začali jsme dlouze klesat do údolí Jizery. Naší první zastávkou byla hvězdárna pana Vladimíra Vetlého ve Vrší nad Železným Brodem. Vedle milého občerstvení nás čekala malá prohlídka jeho hvězdárničky. Od dalších ebicyklistů jsme se zde dozvěděli, že o 150 metrů výše na silnici, kterou jsme ale vůbec neprojeli, na nás čekají manželé Cabovi. Když jsme se k nim vraceli (pro ně z nezvyklého směru), žasli jsme nad jejich nápaditostí. Vítaly nás plakáty s vtipnými hesly a nakonec i připomínka Blatnice - mobilní vinný sklípek. Ochutnávka vín nebrala konce a v chládku stromů lesíka, kde zvolil Jiří Cab místo pro utáboření, se dobře lenošilo. Nakonec nás manželé Cabovi pozvali do Blatnice pobídkou, aby architekti budoucí trasy na Blatnici nezapomněli. Jen neradi jsme museli vyrazit na další cestu. Dalším cílem byla hvězdárna pana Vladimíra Mazance na druhém protějším vrchu nad Železným Brodem. Z jeho dalekohledu jsme se opět podívali na Slunce a za nápoje, které nám přichystal, jsme byli v přibývajícím horku velice vděčni. Naše další cesta vedla do Turnova. Zvolili jsme návrat do Železného Brodu a do Turnova jsme pokračovali přes Líšný a Malou Skálu. V Turnově jsme nedaleko náměstí objevili Vývojovou optickou dílnu, kde jsme byli seznámeni s jejím výrobním programem a provedeni všemi jejími výrobními prostory. Nechybělo ani dobré občerstvení - chlebíčky, sušenky, káva, čaj či pivo-limo. Než jsme vyrazili na další pouť, poobědvali jsme celkem chutně v restauraci "Sokolovna". Cestou do Rovenska jsme měli udělat malou odbočku na vrchol Kozákova, avšak tentokrát jsme si pro velké horko trasu opět zkrátili. V Rovensku pod Troskami jsme potom navštívili další hvězdárničku pana Vladimíra Kafky (vida, hned tři Vladimírové astronomové !). Vedle astronomického vybavení jsme mohli spatřit pozoruhodné exponáty optické techniky, které ve svém domě pan Kafka vystavoval. Z Rovenska jsme pokračovali po poměrně frekventované silnici E-442 do Jičína, kde hned vedle obchvatu města stojí jičínská hvězdárna. Vedle prohlídky dalekohledu v kopuli hvězdárny jsme si mohli vyslechnout přednášku místních astronomů o programu hvězdárny, občerstvit se a shlédli jsme i demonstraci astronomického PC programu na notebooku. Náměstí v Jičíně se stalo místem, kde jsme se navečeřeli. Do Lázní Bělohrad zbývalo ještě asi 20 km, a tak jsme nechtěli riskovat vyčerpání Káji, který, i když je trénovaný fotbalista, měl na kole dosud najeto ani ne 80 kilometrů. V Lázních Bělohrad jsme se ubytovali v útrobách ZŠ a neopomněli jsme navštívit vyhlášenou hospodu "U Sehnalů" vzdálenou snad jen 200 metrů od školy. V nočních hodinách se konal brífink, při kterém byl vyznamenán právem jednak Sir za skvěle vypracovaný itinerář a jednak Hydromechanik, který nejen vozí ebigáž a provádí servis kol ebicyklistům, ale mnohým i půjčuje vlastní kolo, aby tak mohli pokračovat v jízdě. Výsledek 5. etapy zněl: ujeli jsme celkem 90 kilometrů.

Pátek 30. července 2004

Krásné počasí nás uvítalo do 6. etapy vedoucí z Lázní Bělohrad do Deštného v Orlických horách. Ebicyklisté ráno nejprve vyplenili protější pekárnu (pak tam neměli už ani koblížek) a pak si troufli na nedaleké Lahůdky. Hromadný odjezd ebicyklistů od školy nebyl samoúčelný. Asi po 3 km jízdy jsme dorazili do Horní Nové Vsi, kde má na svém rodném domě pamětní desku prof. Emil Buchar. Z Lázní Bělohrad jsme namířili do Hořic. Zde na návrší čnícím nad Hořicemi jsme nalezli monumentální hvězdárnu vybudovanou na věži památníku čs. legionářů. Z Hořic jsme pokračovali přes Miletín, kde jsme vyplenili jinak velice výbornou cukrárnu, vyhnuli jsme kopci Zvičina a jeli jsme dále na Dvůr Králové. Nevynechali jsme návštěvu zámku Kuks, především jeho zahrady s barokními sochami M. B. Brauna. Tady Ottakarku L. potkal první defekt, když propíchla ebiduši přední pologalusky svého ebiku. Další zastávkou bylo náměstí v Jaroměři, kde jsme poobědvali. Naše další putování pak pokračovalo na Dobrušku, kterou jsme v rozmezí 8 let navštívili již potřetí. Do třetice ale bylo setkání s Dobruškou smolné, protože Ottakarku L. potkaly hned 2 dvě další lapálie s propíchlou ebiduší předního kola ebiku. Téměř hodinové zdržení tak znamenalo poměrně velkou ztrátu na ostatní ebicyklisty. Poslední část celkem 97 km dlouhé etapy byla náročná, protože jsme stoupali podhůřím Orlických hor do stále větších kopců. Poslední 4 km dlouhé stoupání z Plasnice do Deštného ale bylo doslova prověrkou fyzických sil všech ebicyklistů. V Deštném při pokusu o večeři doslova klekla jedna z místních restaurací, když neodolala náporu ebicyklistů. Nakonec jsme se ale bohatě nasytili a napojili ve středisku "Vesmír", který byl cílem našeho dnešního snažení. V táboře, jehož některé objekty byly v rekonstrukci, jsme spali v chatičkách. Po večeři jsme pak mohli ještě opékat buřty u táboráku, u kterého pak došlo i na dotazy dětských obyvatelů tábora na vesmírné zajímavosti pokládané našemu hejtmanovi.

Sobota 31. července 2004

Ráno nám milí hostitelé přichystali chutnou snídani. Někteří ebicyklisté zvolili tento okamžik za čas k odjezdu do svých domovských dep, ale většina z nás pokračuje v poslední 7. etapě do východočeské Poličky. Trasa je ale aspoň z počátku ještě náročná. Po výjezdu z tábora jsme se vydali turistickou cestou vzhůru k horní stanici lyžařského vleku a pak již po rovině lesní cestou do Luisina Údolí. Poté následoval dlouhý sjezd do Zdobnice, před jejímž začátkem jsme odbočili na vedlejší silnici vedoucí do Říček. Tím jsme si udrželi nadmořskou výšku a po většinu cesty se nám náskýtal krásný pohled jak do širokého kraje, tak i na vrcholky Orlických hor. Z Říček jsme sjeli do Rokytnice v Orl. horách, kde jsme již potkali několik ebicyklistů. Z trasy jsme potom uhnuli, když jsme dále jeli do Helvíkovic a v Žamberku jsme se na 45 minut zastavili u mé spolužačky. Další cesta do Jablonného n/Orl. byla také příjemnou změnou narýsované trasy letošního ročníku. Zde na místní faře nás přivítal náš kolega ebicyklista Pavel Pokorný ebizděný Vatikán II a to asi 30 pečenými kuřaty, dorty, perníky, pivem, kávou a dalšími laskominami. To se ještě nestalo, aby ebicyklisté měli takovou práci s vypleněním ebidepa. Náš hostitel se teda vytáhl, to se musí nechat. Naše cyklistické snažení se postupně blížilo ke konci. Mnozí se vrátili na trasu a pokračovali do Litomyšle, zato my jsme v trojici pokračovali dále na Lanškroun, což asi byl nejvýchodnější bod letošního ročníku, a dále do Svitav. Zde se ukázalo, že vzhledem k pokročilému času (18.00 hodin) a vzhledem k uzavírce silnice ze Svitav do Poličky již není moudré pokračovat v jízdě (syn si navíc namohl koleno a jel čím dál tím pomaleji). Namířili jsme si to proto k nádraží, odkud jsme pokračovali do Poličky motoráčkem. V místě ubytování jsme byli v 18.30 hodin t.j. hodinu před slavnostním zakončením letošní jízdy Ebicyklu, když jsme měli za sebou plných 93 kilometrů. Většina ebicyklistů v Poličce ale zdaleka ještě nebyla, a tak došlo ke změně části nabitého programu. Po ubytování jsme navštívili sousední hotel, avšak již během jeho plenění se ukázalo, že jeho obránci přípravu večeře neustojí. Někteří jsme se najedli, ale když dostal prof. Komrska namísto objednaného srbského ražniči čertovské poličské plátky (to se domníváme) a Ottakarka L. namísto šopského salátu okurkový salát, plenění jsme ukončili. To jsme zde přitom strávili celou hodinu, takže jsme nutně promeškali přednášku raketového odborníka Ing. B. Růžičky, neboť bylo nutné se navečeřet jinde, až na náměstí v Poličce. Měli jsme nakonec co dělat, abychom stihli slavnostní zakončení letošního ročníku Ebicyklu přesunuté až za přednášku našeho hejtmana, kterou přednesl poličským občanům v místním kulturním domě. Ebicyklisté slavnostním pokřikem zakončili letošní 21. ročník své jízdy a rozhodli se oslavit tuto významnou a zčásti trudnomyslnou chvíli návštěvou Hergešovy krčmy na náměstí (hned vedle byl rockový klub Černá díra !!!). Její plenění trvalo až do půlnoci. Když se její obránci vzdali, zaplatili jsme a přesunuli jsme se do místa našeho ubytování (internát SOU), kde jsme vyplenili poslední zásoby mešního vína, které jsme dostali na cestu. Při lahvince dobrého vína jsme diskutovali nejen nad letošním ročníkem, ale i nad příštím...

Neděle 1. srpna 2004

Ráno se ebicyklisté v různý čas rozjížděli do všech možných směrů našich republik. Někteří se ani nestačili rozloučit, jiní ještě zůstali. Náš vlak odjížděl do Svitav asi v 9.00 hodin, ale nakonec jsme odjeli směrem na Skuteč o 1,5 hodiny později. Přestoupili jsme jen dvakrát (v Žďárci u Skutče a v Pardubicích) a již v 17.20 hodin jsme byli v Liberci, když se naši spolucestovatelé Sir a Mirka od nás oddělili již v Pardubicích a náš kolega ebicyklista Milan Antoš vystoupil na předposlední zastávce v Rychnově u Jablonce n/N. Tím se stal 21. ročník Ebicyklu minulostí a vstoupil do ebistorie.

Ottakar L.