Ebi 2003 - Ottakar L.

Jak vidím XX. ročník Ebicyklu „Slovenská dvacka“

Pátek 11. 7. 2003

Naše v pořadí již 11. účast v letní spanilé jízdě čs. ebicyklistů začala o celý jeden den dříve než obvykle a to kvůli účasti v -1. a v nulté etapě 20. ročníku Ebicyklu „Slovenské dvacky“. Z domovského depa – Liberce – jsme vyjeli již v 5:57 hodin směr Pardubice. Hned na první zastávce v Rychnově u Jablonce nad Nisou jsme přibrali dalšího ebicyklistu, Milana Antoše. Již po necelých 3 a půl hodinách jízdy jsme přijeli na hlavní nádraží v Pardubicích, odkud jsme pokračovali dalším vlakem do Starého Města. Tam se nám podařilo všechny naše bicykly naložit do malého motoráčku, který nás zavezl přímo do hlavního města čs. Ebicyklu Veselí nad Moravou, kde jsme byli s pomocí místních pasažérů vyloženi okolo 13. hodiny. Než jsme se vydali na místní hvězdárnu, kde byl sraz všech ebicyklistů před cestou do cíle -1. etapy Blatnice, trvalo nám ještě více než půlhodinu, než jsme namísto cukrárny našli alespoň obyčejný bufet, kde jsme se osvěžili. Na hvězdárně nás však čekali již vzorně přichystaní domácí astronomové, kteří nám rovněž přípravili pohoštění. Ebicyklistů začalo časem kvapem přibývat, až dosáhl počtu většího než dvacet. Nechyběli hejtman, Podžito, Kratoškovi, Šmelcrovi, Jediňákovi, Sir, Tarantule se synem, Kotík, Nebeský hydromechanik, Vláďa Homola, Eddy s Dášou, Martina Boháčová, Lenka Šarounová s přítelem Dušanem, Dušan Šimoník, oba Trutnovští a další a k překvapení všech i Víťa Dostál. Zhruba okolo 17. hodiny jsme všichni hromadně vyrazili do 8 km vzdálené Blatnice pod sv. Antoníčkem. Tady na nás čekala tělocvična místní ZŠ, kde jsme se ubytovali. Po zabydlení a očistě jsme nejprve zahnali žízeň a hlad v místním hostinci a pak jsme čekali před místním Kultůrním domem na našeho hejtmana, který uspořádal pro místní obyvatele odbornou přednášku o astronomii. Po jejím ukončení jsme se všichni přemístili do vinného sklípku bratrů Cábů, kam dorazili i další ebicyklisté – Melantrich, Pavúkmistr, Pavel Kleczek a Olga. Bohaté a chutné pohoštění a ochutnávka vín nás tak uchvátily, že jsme ve sklípku vydrželi dlouho do noci. I když nám chyběli hudební nástroje a zpěvníky, dali jsme se sami do zpěvu moravských a slovenských národních písní. Nakonec nám krásně zazpíval i náš hostitel pan Ing. Jiří Cab. Ke spánku jsme v tělocvičně uléhali hodně po půlnoci...

Sobota 12. 7. 2003

Nultá etapa vedoucí z moravské Blatnice do slovenské Modre měla za úkol přenést celou naši spanilou jízdu přes hranice mezi Českou a Slovenskou republikou. A nebylo to tak těžké jako v roce 1998 na „Moravském Titaniku?, kdy jsme na kolech museli převážet i veškerou bagáž. Nebeský hydromechanik totiž přivezl novou větší vozovou hradbu v podobě Octavie Combi. Notně vylehčeni jsme ráno před 9. hodinou opustili místo noclehu a v cukrárně ve středu Blatnice jsme si dali kávu. Skoro přesně v 9:00 hodin jsme přes Velkou nad Veličkou vyrazili ke slovenské hranici. Oproti pátku, kdy bylo krásně teplo a slunečno, se však notně zhoršilo počasí: bylo zcela zataženo a během cesty se ještě spustil déšť. Náladu nám to však nesebralo. Pozdvižení vyvolal na hranici Víťa Dostál, cyklistický to pokořitel světa, kterého naši celníci pochopitelně poznali a nechali se s ním ochotně vyfotografovat. Po překonání sedla mezi hřebeny Bílých Karpat jsme začali sjíždět do Myjavy. V místní cyklistické prodejně jsme nakoupili drobné doplňky (mezi nimi i sedlo) a za zlepšujícího se počasí jsme údolím pokračovali do Brezovej pod Bradlom. Věhlasnou mohylu na Bradle jsme sice minuli, ale na konci obce jsme odbočili do malebného údolí s rekreačním areálem, kde jsme nalezli pěknou restauraci. Zatímco Ilona volila zdravé jídlo – filé, já jsem si symbolicky dal ryze slovenskou krmi: bryndzové halušky. V jednu chvíli ebicyklisté zaplnili celou polovinu restaurace, zde se k nám přidal Mateno, který se rozhodl, že celou jízdu dovede nejkratší cestou (cyklistickými cestami) přímo k observatoři SAV položené vysoko nad Modrou v Malých Karpatech. V Jablonici, kdy nám počasí začalo již ukazovat svou vlídnější tvář, se jízda rozdělila – mnozí odvážlivci se vydali s Matenom a ti konzervativnější, mezi nimi také my (neboť jsme byli bez mapy), se vydali prověřenou cestou přes Trstín do Modre. Tato cesta se ukázala nakonec být mnohem snadnější, protože mnozí z první skupiny nejenže dorazili ke hvězdárně později, ale někteří cestou i bloudili. Horská alternativa příjezdu do cíle nulté etapy měla ale určitě větší kouzlo, zvláště když nás z pohodlnější skupiny čekalo na konci těžké stoupání z Modre do Harmonie, kde se observatoř nacházela. Nicméně nakonec jsme všichni dorazili na místo (a s námi navíc celá řada slovenských ebicyklistů ještě spolu s Aničkou Konečnou a s Mirkou Sirkou) a vesměs i stihli jak parádní večeři – velice chutný guláš s pivem přichystaný domácími hostiteli, tak i samotné slavnostní zahájení jízdy. Ještě předtím jsme se ale ubytovali ve srubu. S vodou to ale bylo horší, bylo jí málo: jen pro něžné protějšky ebicyklistů byla k dispozici vana s tekoucí vodou, zatímco ebouni měli k dispozici 2 kubíky pitné vody v cisterně s lavory. Již 20. ročník spanilé jízdy, memoriál Roberta Rosu a Václava Slavíka, jedoucí se pod názvem „Slovenská dvacka? byl zahájen slavnostním pokřikem „Před kopulí někdo sykl, že se blíží ebicykl...“ (no však to znáte). Všichni jsme přitom seděli kolem velkého ohně a doopékali jsme své buřty. Defilé ebicyklistů zakončila přísaha nováčků na Z.D.E. (tj. základní dogma ebicyklu: „Nultý ročník ebicyklu se jel to léto před velkým třeskem a zúčastnili se jej všichni ebicyklisté. A tomu pevně věřím“ (no, přitom mne napadla kacířská otázka, kdy že se jel ten -1. ročník). Radosti jsme si přitom užili nemálo, zvláště když bylo možné některým nováčkům přidělit hned trefné přezdívky a funkce. A tak máme kosmologa, který jsouce krátkozraký nevidí na hvězdy a studuje raději černé díry, dále slunečního hodináře, který nejen opravuje, ale i staví sluneční hodiny, Vaticana I – astronoma absolventa MFF UK, který bude možná pracovat na observatoři ve Vatikánu a Vaticana II neboli kaplana, původem faráře z Jablonného nad Orlicí. Vrcholem večera bylo vystoupení našeho hejtmana, který převzal autokraticky moc do svých rukou a vyhlásil Dva modranské dekrety: prvým jmenoval dva své vicehejtmany a to Sira pre všetko a Matenu pre Slovensko pro případ, že by ochořel, a druhým striktně stanovil, že do stále zatím jediné vozové hradby Nebeského hydromechanika může každý naložit pouze jediné zavazadlo. Zatímco první dekret si získal okamžitě respekt, druhý byl prakticky okamžitě obcházen, když bagáže některých ebicyklistů sice co do počtu splňovaly ustanovení, ale přitom dosahovaly fantastických rozměrů.

Neděle 13. 7. 2003

Ráno jsme se všichni probudili do krásného slunečného dne. Mnoho ebicyklistů dobře udělalo, když strávilo noc pod širákem. Ještě před odjezdem z Modre nám naši hostitelé připravili další překvapení – vydatnou snídani (pečivo, salámy, sýry, džem, koláče, vánočky, čaj) a posléze prohlídku kopule s dalekohledem. Z jejího ochozu se nám naskytl překrásný pohled do okolních kopců. První etapa vedla napříč Podunajskou nížinou a to kolem Sence přes Galantu, Kolárovo až do Hurbanova. Ze začátku jsme se vezli, ale později prudký sjezd do Modre a mírné klesání ke Galantě přešlo v nekonečnou rovinu. Na nebi se objevily velké dešťové mraky a občas se zvedl silný vítr, ochladilo se a spustil se vydatný déšť. Ke slovu tak přišly pláštěnky. Hned za Modrou jsme stačili nedopatřením sjet z plánované trasy, a tak jsme se žel vyhnuli Senci s jeho azurovými písečnými jezery. Na trasu jsme se ale vrátili ve Velkém Grobě. Na doporučení místního obdivovatele astronomie jsme se naobědvali ve Sládkovičove před Galantou. Protože to byla pizzerie, dali jsme si k jídlu vybrané dobroty italské kuchyně – pizzu resp. těstoviny a la Bologna. Po jídle jsme vyrazili dále k cíli, ale ještě jednou nás zaskočil déšť. To už jsme se museli schovat pod zastřešený přístřešek jedné z restaurací, kterých jsme na cestě míjeli bezpočet. Hurbanovo bylo již téměř na dohled, když jsme překonali Malý Dunaj. V Kolárove jsme se navečeřeli, když nás zlákala hospůdka „U Jánošíka“ s deštníky za chodníkem. Obsluha občerstvovacího depa ale byla svérázná: zřejmě špatně česky rozumějící číšník mně přinesl Ďábelský oheň namísto s americkými bramborami se zaprážanym syrom (!!!), po reklamaci přinesl totéž i když už s bramborami a až teprve napotřetí jeho kolega donesl správně vypadající jídlo. Za naši důslednost jsme díky početní chybě (???) zaplatili „pokutou“ 1,- SK, ale nakonec jsme ji sami zaokrouhlili na 5,- SK (spropitným). Při cestě z Kolárova jsme překročili suchou nohou další velký vodní tok a sice řeku Váh. Před Hurbanovem jsme udělali ještě jednu zastávku a to v Imelu, kde jsme v parku kostela obdivovali obrazovou Křížovou cestu i s 3 kříži a Panenkou Marií. V Hurbanově nebylo těžké najít hvězdárnu. Byla totiž umístěna přímo na hlavní cestě naproti restauraci Zlatý bažant, kteréžto pivo stejného názvu se v Hurbanove vaří. Za krásného slunečného večera jsme stačili udělat vycházku do středu malého městečka – obešli jsme místní kostel a prošli jsme park obklopující budovy observatoře a hvězdárny. Před půlnocí se konal Sirův brífink, v němž nám jeho autor popsal záludnosti zítřejší 2. etapy. Krátce poté dorazili na hvězdárnu Eva a Dušan Krchovi, čímž k naší radosti posílili vozovou hradbu na dvojnásobek a ebicyklistům umožnili poněkud odlehčit své ebiky (bicykly).

Pondělí 14. 7. 2003

Ráno bylo opět slunečné. Mezi chystáním se na cestu a dojedením posledních zásob jídla (naši hostitelé nám opět přilepšily mnohými potravinami) se vítáme s Evou Krchovou – Kosmaskou vzorně se starající o kroniku čs. Ebicyklu. Vzhledem k rostoucím teplotám a také na doporučení domácích se vydáváme na trasu přímo po hlavní silnici č.64 do Nových Zámků, kde odbočujeme na velké náměstí. Po nezbytném zdokumentování končíme pobyt ve městě bezplatným měřením tuku ve stánku přímo pod věží kostela. Dopadl jsem žalostně: jsem totiž tukem „silný“, zatímco Ilona je zcela hubená. Ze středu města jsme se sice vymotali zdárně, ale zase jsme se ocitli na „64“. Nakonec z ní konečně odbočujeme a vjíždíme do Šuran. Zde naproti krásnému kostelu u stánku bufetu pojídáme zmrzlinu a pijeme ledovou kávu, neboť vedro se stále stupňuje. Než opouštíme Šurany, stavujeme se v dobře zařízené cykloprodejně jednoho ze slovenských olympioniků, kde si Ilona nechala namontovat nové sedlo a já jsem si koupil ke kolu hustilku. V Podhajské jsme chtěli navštívit termální koupaliště, ale stometrová fronta návštěvníků před kasou a hrozivé mraky od severu nás nakonec od koupání odradily. Na cestě jsme neměli štěstí při hledání vhodné restaurace k poobědvání, a tak jsme dali za vděk alespoň nádražnímu bufetu v Pozbe, kde jsme pojedli něco chutného pečiva. Na radu místních obyvatel jsme však nepokračovali na Bardoňovo, nýbrž jsme se vrátili na hlavní silnici č.580 a pokračovali jsme co nejrychleji do Levice. Druhá polovina trasy 2. etapy již byla poněkud kopcovatější, ale s tím jsme se docela dobře vypořádali. Na severním horizontu se začaly objevovat první velké kopce: masiv Tribeče, Pohronský Inovec a Štiavnické vrchy. Hezkému pohledu však dominovaly kouřící chladící věže jaderné elektrárny v Mochovcích. Do Levic jsme dorazili asi příliš brzo (vzhledem k délce etapy ani nebylo divu), protože základní škola, ve které jsme měli být ubytováni, byla ještě zavřená. Vyrazili jsme proto do centra města. Na hlavním korze pěší zóny jsme si dali kávu presso a již jsme začali potkávat další ebicyklisty. Bylo stále dost času, a tak jsme se rozhodli spolu s Danou a Láďou Šmelcerovými povečeřet v restauraci „Zlatý bažant“ (po zkušenosti s měřením tuku jsem si dal k jídlu filé). Po jídle jsme vyrazili ke škole, kde jsme se ubytovali v její tělocvičně. Protože odpadla očista (nebyly zde vůbec sprchy) a do návštěvy hvězdárny zbývalo trochu času, zašli jsme ve větším počtu do blízké právě nově otevírané restaurace „Fajka“. Personál byl k nám velice milý a pozorný, v důsledku čehož jsme se jen velice neradi zvedali od stolu. Když jsme došli ke hvězdárně, čekalo nás zde překvapení: přijeli Majka a Karel Strašilovi a vystřídali Janu s Kájou Trutnovské, kteří se s námi rozloučili. Ve skromné posluchárně hvězdárny nám nejprve pan Josef Csipes pověděl o jejím naučném programu a pak jsme si prohlédli malou pozorovatelnu s dalekohledem. Při návratu jsme se ještě stavili v restauraci „Fajka“, ale zde se vystřídal obsluhující personál, který chtěl ještě ke všemu podnik pro pozdní hodinu zavírat, a tak jsme se raději odebrali na „kutě“ do tělocvičny. Před námi byla v pořadí již 3. etapa.

Úterý 15. 7. 2003

Ráno bylo opět slunečné (pokolikáté již?). Po sbalení bagáže jsme opustili areál školy a přesunuli jsme se k nedalekému supermarketu Billa, před níž jsme také posnídali. Naše další pouť mířila k nedaleké jaderné elektrárně v Mochovcích. Avšak protože jsme na žádných ukazatelích nespatřili název Mochovce, zabloudili jsme a dostali se do sousední vesnice Malé Kozmálovce, takže když jsme se dostali zpět na itinerářovou trasu, měli jsme Mochovce za zády a mohli jsme je sledovat z velmi „neuctivé“ vzdálenosti, což vlastně bylo dobře (no, co kdyby to zrovna bouchlo?). Ale nebyli jsme jsme sami, kdo Mochovce nechtěně minul. Po táhlém stoupání za Mochovcemi nás čekal příjemný sjezd do Zlatých Moravců. Tady jsme se naobědvali na náměstí v místním automatu. Hned se nás tu sešlo více: Petr Prokop, Anička, Sir se Sirkou a já s Ilonou. Oběd byl dietní jen kvalitativně (kuře), nikoliv však množstvím. Nutno říct, že jsme se zde na Slovensku postupně naučili pít namísto piva a jiných drahých nápojů velmi dobrou čepovanou kofolu, což bylo v nastalých vedrech velice užitečné. Ze Zlatých Moravců jsme zamířili na Nitru, tentokrát již důsledně po trase z itineráře. Profil trasy zde byl velice těžký, protože dlouhé sjezdy střídala těžká stoupání. Nitra se však přes šílené vedro nezadržitelně blížila. V Nitře jsme celkem snadno našli střed města a jeho pěší zónu, kde jsme se v zahrádce jedné z pizzérií-kaváren uvelebili. Zde nás „odchytil“ údajný fotograf místních okresních novin (nevíme, podle čeho poznal, že jsme ebicyklisté – astronomové) a jal se nás fotit. Sir se však fotit odmítnul, zatímco já s Ilonou a Karel s Majkou jsme sedli na vějičku (čas ukáže, co z toho bude). Po Nitře následovala nepříjemná cesta po hlavní silnici č. 513 do Hlohovce. Provoz zde byl silný a jiná možnost nebyla. Cestu do areálu ZŠ s tělocvičnou, která se na příští noc stala naším útulkem, jsme našli podle popisu velice snadno. Tady už železnou rukou mocně vládl Dušan. Místní pubertní mládež jen za čokoládu zaměstnal při nošení bagáže z vozové hradby do útrob budovy tělocvičny. Skvělé sprchy nám pak navrátily sílu a svěžest, když teplá voda byla jen na obtíž. Hvězdárna v Hlohovci byla vzdálena od ZŠ asi 1 km do kopce, což jsme hravě překonali. Pohostinnost hlohovských astronomů byla umocněna Valikou Rečkovou, která je v Hlohovci doma. Uvařila nám totiž výborný guláš, připravila dostatek piv i dobrého vína. Po večeři jsme absolvovali prohlídku kopule s dalekohledem, během níž se nám naskytl nádherný pohled na slunce zapadající na jadernou elektrárnou v Jaslovských Bohunicích. Přestože Sir vyhlásil na 23.00 hodin nezbytný brífink v tělocvičně ZŠ, většina z nás se ho nestačila zúčastnit, protože se nemohla odtrhnout od dobrého vína nalévaného Valikou na hvězdárně. Půlnoc jsme ale světili všichni. Nekompromisní Dušan totiž vyhlásil, že se škola zatvárá ve 24.00 hodin a napokon otvárá až v 5.00 hodin ráno.

Středa 16. 7. 2003

Počítáme-li i nultou etapu, mnohým z nás bylo jasné, že se letošní spanilá jízda přehoupla právě přes svoji polovinu. Krásné počasí neustávalo, Měsíc na nebi však také postupně ubýval tedy couval (jakoby symbolicky). Do středu města jsme se dostali z prudkého kopce velice rychle. Na rohu náměstí jsme našli mléčný bar, kde bylo možné nakoupit vše – od sklenice mléka až po kedlubny. Dobře posilněni vyrazili jsme po vedlejších silnicích t.j. nejkratší cestou do Topolčan. Začali jsme stoupat na návrší oddělující údolí Váhu a Nitry. I potom byla cesta zvlněná, takže jsme ještě před obědem vyhledali občerstvení v bistru u Sv. Floriána v jedné z vesniček na cestě. Ve sjezdu do Topolčan jsme se dostali do údolí řeky Nitry a cesta byla již celkem nenáročná. V Topolčanoch jsme zastavili v nejlepší městské pizzerii a opět jsme si objednávali italská jídla. Ani já jsem nezaostal – těstovin bylo málo za velkou cenu, takže snad mi ten tuk ubude, říkal jsem si. Po obědě jsme rázně vyrazili do Partizánského. Jeli jsme v trojici Sir, Ilona a já dost rychle, protože jsme již ve 14.00 hodin byli na hvězdárně. Tady nás opět čekalo velmi dobré pohoštění – párek s hořčicí, křenem a chlebem, dobrý čaj a melouny. Po nasycení jsme si dali ve foyeru hvězdárny dobrou kávu. Pak jsme v posluchárně zhlédli naučné videosekvence vytvořené partizánskými astronomy a nakonec jsme si prohlédli v kopuli hvězdárny dalekohled. Zastavení v hvězdárně byl vedle jmenovaných výhod dobré i proto, že venku v době její návštěvy panovalo nesnesitelné horko. Poslední úsek cesty do Kanianky jsme absolvovali již v pohodě, i když až do Novák jsme museli sdílet hlavní silnici č.64 s těžkými náklaďáky a autobusy. Po odbočení z této trasy jsme projeli Bojnicemi a dostali jsme se až před bránu stejnojmenného zámku. Návštěvní kulminace však byla tatam, jelikož bylo okolo 18. hodiny. Udělali jsme pár fotografií a pokračovali jsme do nedaleké Kanianky, kdy byl cíl 4. etapy. Závěrečné stoupání jsme zdolali s vypětím všech sil, ale pak nás čekal zasloužený odpočinek. Ubytovali jsme se v prostorné tělocvičně místní ZŠ, kde byly opět k dispozici sprchy. Mnohým včetně mne to ale nestačilo a šli jsme se svlažit do místní přehrady. Většina z nás se ale přesunula do zahrádky restaurace umístěné v novém kulturním domě, kde se osvěžovala některým z dobrých slovenských piv. Pak následovala hostina, kterou pro nás připravil pan starosta. Nejenže jsme se dobře navečeřeli, ale byli jsme poctěni i skvělým pěveckým výkonem kvarteta místních děv. Po večeři následovala hejtmanova přednáška o astronomii pro místní občany, ale popravdě řečeno, zúčastnila se jí i celá řada ebicyklistů. Dlužno ale říct, že ne všichni ji vydrželi sledovat do konce. Klobouk dolů před naším hejtmanem, který musel pochopitelně přednášku vydržet až do konce, zatímco celá řada mladších ebicyklistů již spokojeně pochrupovala v tělocvičně ZŠ.

Čtvrtek 17. 7. 2003

Nebudu už psát, že ráno bylo opět krásně slunečno, napíšu, až se počasí zkazí nebo změní. Ještě před opuštěním Kanianky jsme nakoupili v místní samoobsluze komponenty pro jednoduchou snídani a vyrazili jsme do kopce kolem kostela ke starému kulturnímu domu s kopulí hvězdárny, ve které ale dosud chyběl dalekohled. Odtud následoval sjezd do údolí Nitry a poté odbočení do nedaleké Prievidzi. V Prievidzi na náměstí jsme objevili příhodnou kavárnu a dali jsme si ranní presso. Před námi byla namáhavá cesta do Žiaru nad Hronom. Namáhavá proto, že nás čekalo první vážné převýšení, i když jen o pouhých 340 metrů. Na cestě vzhůru jsme se ještě zastavili v Handlové, kde jsme museli doplnit nedostatek tekutin. Po překonání sedla v Nové Lehotě nás čekal dlouhý sjezd do Žiaru, avšak pod kopcem jsme objevili motorest Dubnik, který celá řada z nás využila k polednímu obědu. To jsme však neměli dělat, protože po příjezdu na hvězdárnu a planetárium v Žiaru nad Hronom nás čekalo další překvapení: občerstvení jak pro státní delegaci: chlebíčky, pomazánky, salámy, sýry, zelenina, melouny, chléb, limonáda i káva. Po nasycení jsme se odebrali na prohlídku celé hvězdárny včetně kopule s dalekohledem. Nakonec jsme v planetáriu shlédli ještě film o jižní obloze, o které si v evropských končinách můžeme nechat leda zdát. Pak jsme se vydali na další cestu a to do Zvolenu. Pěknou cestu po klidných vedlejších silnicích v závěru vystřídala dálnice, z níž nás vysvobodilo až odbočení do středu Zvolena. Na hlavním náměstí nedaleko zámku, kde se po pěší zóně (tak jako ve všech slovenských městech) nesmí jezdí na kole, jsme se opět museli občerstvit tekutinami, abychom nelekli žízní. Když jsme se pak vydali na sever k Bánské Bystrici, byli jsme odchyceni městskými strážníky, kteří nás propustili ještě s varováním, že příště už to ale bude za pokutu. Cesta do Banské Bystrice údolím Hronu (přes Sliač a letiště Tri duby) ubíhala docela rychle a podle změněného plánu jsme mířili do bánskobystrického bistra „Alpinka“, kde nás čekal skvělý guláš a dobré pivo. K hvězdárně postavené ve výšce 210 metrů nad městem nám zbývalo jen 1,5 km. Když jsme se vydali vzhůru, bylo už hodně šero. Výstup byl tak namahavý, že jsem poprvé propotil dres tak, že se dal klidně ždímat. Stoupalo nás vzhůru asi 7 ebicyklistů současně, ale k hvězdárně jsme dorazili pouze tři – Petr Prokop, Milan Antoš a já. Ostatní dlouho nešli, ale nenapadlo nás, že by na cestě mohli zabloudit. A to ani po tom, když jsme potkali Korába, který naopak marně hledal cestu z hvězdárny do Alpinky a musel se prý už 4x vrátit nahoru. Z klidu nás vyvedlo až mobilní volání z mobilu Karla Strašila: Ilona mi volala, že zabloudili, a ptala se mne na cestu k hvězdárně. To už ale byla naprostá tma. Odpověděl jsem jim, že musí odbočovat pouze doleva a že musí neustále stoupat, ale přesto jsem se jim vydal naproti. Ani mně se však nešlo klidně. Našel jsem si proto pořádný klacek (na vlky) a volal jsem jak na lesy Karla Strašila a Ilonu. Teprve po dalším volání mobilem asi po 250 metrech chůze jsme se potkali a všichni jsme v pořádku dorazili na hvězdárnu. Pobyt na hvězdárně na kopci Vartovka byl zřejmě zlatým hřebem letošního ebicyklu porovnatelným např. s nocováním na Kolonickém sedle v roce 2000. Pohostinní domácí astronomové měli pro nás přichystána piva, limonády a uvařili nám i kávu nebo čaj. Přes skromné rozměry hvězdárny našel každý, kdo chtěl, místo pro nocleh uvnitř, i když celá řada ebicyklistů, tak jako po předchozí noci, spala pod širákem. Než se však šlo opravdu spát, poseděli ebicyklisté v družných debatách jak na verandě, tak i u baru uvnitř hvězdárny.

Pátek 18. 7. 2003

Ráno bylo po dlouhé době zcela zatažená obloha, avšak vzdor chmurné předpovědi v noci ještě nepršelo. Na cestě z hvězdárny nás čekal dlouhý sjezd nejprve po lesní cestě a pak po asfaltové silnici do Banské Bystrice. Zde ve středu města jsme opět posnídali před jednou z místních samoobsluh. Nedaleko bylo Muzeum SNP, které jsme opravdu jen letmo prolétli, protože nebylo příliš času nazbyt. Odtud jsme zamířili na náměstí, které bylo pro jeho velikost obtížné projít pěší nohou, naštěstí jsme měli bicykly. Cesta z Banské Bystrice na sever neustále stoupala. Automobilový provoz zde byl značný, protože to byla výpadovka nejen do Martina, ale i do Ružomberku. Po odbočení na sedlo Malý Šturec však intenzita dopravy silně poklesla, a tak jsme mohli lépe a v klidu pozorovat krásnou přírodu všude kolem. Bohužel vršky okolních hor byly zahaleny do mraků a viditelnost byla velmi špatná. Naštěstí ale nepršelo. Když jsme vyjeli do sedla, měli jsme za sebou stoupání s převýšením o 540 metrů. Na sedle jsme se hromadně fotografovali a pak jsme se jali sjíždět do údolí řeky Turiec. První zastávkou byl motorest Šturec, kde se náš oběd vydatně protáhl kvůli dešti. Až když přestalo pršet, a to bylo asi v 15:30 hodin, vydali jsme se na další cestu. Při představě, že bychom mohli zmoknout, jsme však trasu jízdy změnili a vydali jsme se po hlavní silnici č.65 přímo do Martina. Odbočili jsme z průtahu do středu města a nedaleko muzea jsme objevili budovu gymnázia, v jejíž tělocvičně jsme se poté zabydleli. Teplé sprchy přišli po nečekaném ochlazení vhod, stejně jako guláš, který pro nás kuchyň školy připravila. Po večeři jsme si zašli do jedné z vináren, kde jsme lehce popili piva a vína. Po návratu do tělocvičny nás čekal Sirův brífink doplněný Hejtmanovým vstupem: demokratickým hlasováním jsme pod jeho velením rozhodli o tom, že podzimní REJ se bude konat opět ve Valmezu. Poté byli pod zástavou Ebicyklu vyfoceni nejzasloužilejší ebicyklisté letošní jízdy: Sir, Sirka, kosmaska Eva a další. Posledním bodem pátečního programu byla prohlídka hvězdárny vystavěné na střeše přístavby gymnázia s odborným výkladem pana prof. Josefa Šaba.

Sobota 19. 7. 2003

Ani v sobotu ráno pohled na ranní oblohu nevěštil nic dobrého. Stejně jako v pátek bylo totiž zataženo a déšť byl téměř na spadnutí. Rituál ranního vstávání, balení a odjezdu z tělocvičny včetně nákupu potravin v samoobsluze a pojedení jejich na náměstí se naposledy zopakoval v Martině. Poté jsme vyrazili do údolí Váhu ke hradu Strečnu majestátně střežícímu soutěsku s přívozem pro osobní automobily. Pěším a nám ebicyklistům k překonání řeky suchou nohou ale dostatečně posloužila lávka pro pěší, díky níž jsme se pohodlně dostali na pravý břeh Váhu. Cestu do Kysuckého Nového Města jsme si ale rozhodli zkrátit přes kopce – přes Kotrčinu Lúčku a Střední Vadičov. Hvězdárnu postavenou na severním svažitém předměstí jsme nalezli celkem snadno, protože byla vidět ze všech stran. Také zde nás velmi pohostinně přivítali pracovníci zdejší hvězdárny. Dostalo se nám malého pohoštění a limonád a kávy a v nedalekém Sulkovské pivárni jsme si mohli dát guláš nebo dobře opečenou klobásu. Před námi již byly pouze poslední dva úseky poslední sedmé etapy letošní jízdy. Cesta do Žiliny byla poměrně snadná, protože vedle s kopce údolím řeky Kysuce. Po jediném doptání a pomocí mapky jsme já, Ilona a Sir poměrně rychle dorazili k malinké žilinské hvězdárně. Vzápětí za námi dorazili další, a tak nám na půdě malé pozorovatelny domácí astronomka ze Žiliny pověděla něco o činnosti jejich miniaturní hvězdárničky. Po velmi krátké prohlídce jsme pokračovali zpět přes Žilinu do cílového Predmieru. Ještě předtím jsme si nakoupili něco jídla pro nedělní snídani v žilinském Kauflandu a svižným tempem jsme uháněli po hlavní silnici č. 61 na Bytču. Mezitím se ale zcela obrátilo počasí, takže když jsme stanuli před tělocvičnou místní školy v Predmieru, byla obloha již zcela modrá bez mráčků a byl krásný západ slunce. Mnozí ebicyklisté již byli na místě a další ještě za námi přijížděli. Čas docela pokročil a necelá hodinka zbývající do večeře stačila taktak k zabydlení v tělocvičně, k osprchování a k malému občerstvení v místním hostinci U kozu. Slavnostní večeři pro nás v jídelně družiny místní ZŠ připravil pan starosta Masiarik. Nutno předeslat, že to byly, stejně jako před 8 lety, opravdové hody: přírodní kuřecí řízek s rýží opět přes celý talíř s pitím (pivo, limo, káva), co hrdlo ráčilo. Po večeři následovalo slavnostní zakončení 20. ročníku spanilé jízdy ebicyklu „Slovenská dvacka“. Svoji řeč přednesl nejprve náš hejtman, pak předal slovo panu starostovi a své hodnocení vyřkl i Víťa Dostál, nyní asi mediálně nejznámější čs. cyklista a od loňska i ebicyklista. Když se slova ujal znovu náš hejtman a dal povel k zahájení slavnostního pokřiku ebicyklistů, udělal tím definitivní tečku za letošní jízdou. Poté jsme se rozešli, někteří se vrátili do tělocvičny, kde si zabalili a ještě za noci se vydali do svých domovů, někteří notně znaveni šli spát, aby se ráno mohli zúčastnit nedělního programu, který pro nás připravil predmierský starosta, a někteří ještě šli oslavit konec 20. ročníku do hostince U kozu, byť to bylo v našem případě jen nakrátko. Když jsme o půlnoci uléhali ke krátkému spánku, mnozí v tělocvičně již spali, takže jsme se stačili rozloučit jen s malou částí ebicyklistického národu.

Neděle 20. 7. 2003

Kruté bylo naše ranní stávání, protože náš vlak do Púchova odjížděl v 5:16 hodin. Okolo 6. hodiny jsme v Púchove já s Ilonou a Sir s Mirkou přesedli do rychlíku Vsacan a po nečekaných trablech s přepravou jízdních kol přes hranice jsme nakonec už bez dalších potíží pokračovali do Čech. Asi okolo 11. hodiny jsme já s Ilonou vystoupili v Pardubicích a čekali jsme 2 hodiny na další spoj do Liberce. Když jsme asi v 16:30 hodin sesedli s Ilonou s kola u našeho domu, 20. ročník ebicyklu „Slovenská dvacka“ se stal definitivně minulostí.

Co dodat na závěr

Na trase Veselí n/M–Blatnice–Modra–Hurbanovo–Levice–Hlohovec–Kanianka–Banská Bystrica–Martin–Predmier jsme urazili dohromady 751 km průměrnou rychlostí 17,64 km/hod, přičemž do průměrné rychlosti ani do úhrnného času jízdy 42 hodin a 35 minut nejsou zahrnuty přestávky v jízdě. Již průměrná doba jízdy v každé z 8 etap téměř 5 a půl hodiny svědčí o tom, že letošní ročník byl docela náročný a nebylo mnoho času na jiné aktivity (když jsem pořizoval videozáznam z letošní jízdy, věnoval jsem této činnosti denně navíc v průměru půl hodiny !!). Přesto byl letošní ebicykl nádherný. Kromě 2 dnů nám fantasticky přálo počasí, setkali jsem se spoustou bezva lidí, mezi něž může jako každoročně zařadit i ebicyklisty nováčky. Nesporným a největším obohacením ebicyklu byl Víťa Dostál, který svojí veselou náladou, častým vyprávěním svých cestovatelských i životních příhod s šibalským úsměvem na rtech neustále oživoval dění v komunitě ebicyklistů. Ale rádi jsme se setkali i se všemi dalšími, dnes lze říci se stálými účastníky ebicyklistických jízd: jako s hejtmanem, s Podžitem, s Evou a Dušanem Krchovými, s Eddym a jeho ženou Dášou, s Kratoškovým – Mírou Mašínfírou a Míšou, s Melantrichem, Pavúkmistrem, s Karlem a Majkou Strašilovými a mnoha dalšími, které nestačím vyjmenovat, za což se omlouvám, ale i když stačí papír, neslouží mi dobře má paměť. Nemůžeme ale zapomenout ani na naše hostitele v cílových místech jednotlivých etap. Hezká přivítání nám zajistili pracovníci většiny hvězdáren, mezi jinými i ebicyklisté Valika Rečková z Hlohovce a Mateno z Modré, ale také bratří Cabové z Blatnice a starostové Kanianky a Predmieru, přičemž nelze opomenout ani zástupce škol, v jejichž tělocvičnách jsme přespávali. Nad tím vším samozřejmě stojí organizační schopnosti našeho hejtmana, dále práce autora itineráře Sira a strážkyně měšce Sirky a výkony řidičů obou vozových hradeb a to Nebeského hydromechanika Jiřího Krejzy a Dušana Krchu. Nezbývá mi, než se smířit s tím, že již 20. ebicykl „Slovenská dvacka“ je historií, a těšit se na další v pořadí již 21. ročník !!! Zdravím tímto všechny ebicyklisty a těším se na další setkání.

Z. D. E.
Ottakar L.