Ebi 2003 - Hejtman

Jak vidím XX. ročník Ebicyklu „Slovenská dvacka“

Úvod

Přípravě letošního ročníku byla věnována obzvláštní pozornost, neboť šlo o ročník jubilejní, vedoucí navíc celý po tradičně pohostinném Slovensku. Proto zájem převyšoval technické možnosti a potenciální nováčci byli velmi dlouho na čekačce. Nakonec vše dopadlo mimořádně dobře, tj. Ebicyklu se aspoň po jednu etapu účastnilo celkem 49 borců, z toho 47 jelo na kole.

Při organizační přípravě návštěv pocestných hvězdáren i etapových míst účinné pomáhaly slovenské ebicyklistky Valika Rečková a Katka Žilinská, takže Sir mohl v termínu vydat a všem rozeslat itineráře, na nichž se na titulním stránce skvělo ročníkové logo v podobě útržku slovenské dvacetikoruny.

Letošní ročník byl pro české účastníky doplněn o dvě předetapy, potřebné hlavně proto, aby se ebicyklisti hladce dostali i se svými bicykly přes slovenskou hranici, neboť neblahé zkušenosti z předešlých přejezdů nás odradily svěřit přeshraniční přepravu kol železnici. Sám jsem jel na tradičním silničním kole Favorit, s nímž jsem absolvoval všechny své ročníky Ebicyklu (na V. Ebicyklu jsem kvůli úrazu chyběl), a na němž mám odhadem najeto něco přes 40 tis. km, čili alespoň jednou jsem objel zeměkouli po rovníku. Trvalo mi to ovšem plných 21 roků, od chvíle, kdy jsem toho favorita koupil z druhé ruky...

-I. etapa (Pátek 11. 7.): Veselí nad Moravou–Blatnice pod Svatým Antonínkem

Vyrazil jsem z domova těsně po 9 hod na hlavní nádraží v Praze a byl jsem zvědav, kdy a kde uvidím prvního ebicyklistu. Sotva jsem se usadil ve vlaku, už jsem ho viděl - byl to Sir, jenž na peroně organizoval přišedším ebicyklistům zjednodušenou přepravu kol, což je novořeč Českých drah, spočívající v tom, že si ebicyklista kolo sám naloží a vyloží, za což zaplatí od 30 do 50 Kč. Háček je v tom, že zřízenci ve vlaku nic o tomto předpisu nevědí, takže honí majitele kol podél celého vlaku a tvrdí, že nic takového se naložit do vlaku nedá, jelikož je všude plno. Nicméně Sirova zkušenost a vrozené somráctví ebicyklistů slavily opět úspěch a brzy se náš vagón změnil v útulný příbytek odhadem asi 10 ebicyklistů, kteří směřovali do Moravského Písku. Tam jsme dojeli s nepatrným zpožděním kolem 15 hod a na nádraží nás čekal bývalý místostarosta Veselí n. Mor. Ing. J. Pospíšil na kole. Čekali jsme ovšem spíše Hydromechanika Juru z Brna s autem, neboť tak jsem to s ním předem domluvil po internetu. On si však posléze přečetl můj poslední oběžník účastníkům -I. etapy, v němž jsem tvrdil, že odvoz báglů z Písku je zajištěn, čímž se upokojil – a jel rovnou na hvězdárnu!

Ujeli jsme tedy asi 6 km po dosti rušné silnici na hvězdárnu do Veselí n. Mor., kteráž slyne přívlastkem Hlavní město Ebicyklu, neboť když se sečtou etapová místa a Reje, tak suverénně vede v počtu nájezdů Spanilé jízdy. Za krásného letního počasí nás tam očekával jednak šéf hvězdárny Luboš Kazík a jeho družina a jednak již mnozí další ebicyklisti, kteří se na hvězdárnu sjížděli hvězdicovitě z ostatních směrů. Nastalo vzájemné vítání a občerstvování zajištěné nezištně hvězdárnou, jakož i první opravy. Při nakládání svého kola do vlaku jsem totiž objevil, že můj nosič drží na sedlovce pouze silou přežívajícího socialistického uvědomění, takže mi ho Luboš Kazík dovedně přidrátoval metodou, kterou kysučtí drotári spravovali svého času hrnce. Všechna čest, zdrátování vydrželo nástrahy Ebicyklu až do poslední etapy.

Již po 17. hod se začal Ebicykl přesouvat do Blatnic p. sv. Antonínkem, kde na nás čekali proslulí bratří Michal a Jiří Cábové, kteří zabezpečili ubytování v místní škole. Sám jsem mělo všem v 19 hod přednášku pro místní veřejnost, která se protáhla do 21 hod, takže teprve pak nastal přesun do sklípku Ing. Jiřího Cába, kde se koštovala vybraná vína a bohatě zakusovalo přívalem jídla všeho druhu až do pozdních nočních hodin. Přijížděli totiž stále další a další ebicyklisté a dohromady se nás sjelo nejmíň 25, včetně Samaritánky Dáši, která se ovšem musela druhý den vrátit domů opatrovat dceru Blanku, která ještě nedosáhne na pedály, takže nemůže zatím jezdit s námi.

Ujel jsem 14 km.

0. etapa (Sobota 12. 7.): Blatnice–Modra

Ráno zastihlo většinu účastníků v místní cukrárně a pekárně, kde se posilovali na náročný přesun. Hydromechanik řešil téměř neřešitelný úkol, jak ty šílené bágly nacpat do svého téměř nového vozu Škoda Octavia Combi, což se nakonec nějakým zázrakem podařilo. Dělá to dojem, že škodovky jsou lehce nafukovací. Dojem však dělal také umným nápisem Ebicykl 2003 za zadním sklem. Vydali jsme se tedy mezi 9 a 10 hod směrem k hraničnímu přechodu Velká n. Veličkou po dosti poničených silnicích. Na hranicích poblíž proslulé osady U Sabotů se osvědčila taktika, kterou jsme předem vymysleli. První projel přechodem Víťa Dostál, kterého celníci rozpoznali a ohlásil, že za ním jede doprovodné vozidlo s bágly. Když pak přijel hlavní voj včetně Hydromechanika ve vozové hradbě, už nám celníci hlásili, že se nás Víťa nemohl dočkat, takže odbavení bylo naprosto hladké. V 11 hod byl už téměř celý peloton na Slovensku a funěl a supěl do šíleného kopce před Myjavou za pošmourného ale teplého počasí.

Sjeli jsme se v Myjavě u kostela právě když tam začali vyzvánět poledne, a tak mne velmi dojalo, když se mne jeden ebicyklista zeptal, zda nevím, kolik je zrovna hodin. V Myjavě se mi cosi nezdálo na kole, tak Hydromechanik ve spolupráci s Nebeským Mechanikem Eddym kolo odborně prohlédli, ale nic na něm neshledali a dovolili mi pokračovat v jízdě původní rychlostí. Směřovali jsme pak do Brezové p. Bradlom, kde však jenom ti nejsilnější se odvážili k výjezdu na Bradlo ke Štefánikové mohyle a všudybyl Nemilosrdný Samaritán byl také v Košariskách ve Štefánikově muzeu. My ostatní jsme dlouho nepříliš úspěšně hledali možnost poobědvat v Brezové p. Bradlom, ale nakonec se to zdařilo dost daleko od cesty a sešli se tam tudíž téměř všichni. Tam nás také čekal Mateno a poradil cestu na Sološnicu, kde jsme lehce posvačili a v 17:45 hod se vydali na závěrečnou zteč Malých Karpat přes Rohožník, za nímž jsme uhnuli na cyklostezku do hor. Bylo to relativně příjemné stoupání lesní cestou proti proudu potoka a potom dost dlouhý přejezd po hřbetu na Zochovu chatu, kde je hvězdárna v Modre.

Dorazil jsem tam v 19:30 hod, kde nás už ovšem mnozí další ebicyklisti očekávali u prostřeného stolu, který sponzorovali Mateno a manželé Galádovci, ačkoliv se letos museli omluvit. Uvítal nás i správce observatoře Dušan Kalmančok, obrostlý mohutným plnovousem.

Sám jsem však měl další technický problém, protože mi praskl drátv zadním kole a když Hydromechanik stáhl pětikolečko, ukázalo se, že jezdím už delší čas na zlomené zánovní (1,5 roku) osce zadníhokola, což byl pravý důvod těch problémů, které jsem avizoval! Neuvěřitelnou shodou náhod jsem sebou vezl náhradní osku, takžeto poměrně dobře dopadlo, ale měl jsem na mále – byla sobota večer a těžko by se cokoliv kdekoliv shánělo.

Po večeři se konalo slavnostní zahájení XX. ročníku pokřikem a potom jsem vyhlásil Výjimečný Ebistav, abych mohl dočasně zrušit demokratické svobody, které si lid ebicyklí svým nátlakem od I. ročníku postupně na mne autokratovi vydobyl. Učinil jsem tak ovšem v jejich zájmu, neboť ta demokratická anarchie dosáhla nepřípustných rozměrů. Začal jsem tedy od té večerní chvíle vládnout pomocí dekretů. I. dekret se týkal báglů pro Vozovou hradbu. Od té chvíle mohl Hydromechanik naložit pouze jeden bágl na účastníka zvící většího spacího pytle – brašny a krosny se musely vézt na kole. (Zarovnáno bylo i sedadlo pro spolujezdcev autě.) II. dekret pak zrušil postupně ustavené tři komise pro přípravu volby nového polního hejtmana, jež v posledních 10 letech vykázaly trestuhodnou nečinnost.

III. dekret pak ustavil nové funkce, a to Vicehejtmana pre všetko a Vicehejtmana pre Slovensko. Do těchto funkcí jsem jmenoval Sira a Matena. Rovněž jsem ustanovil, že v případě mého bezvědomí po dobu delší než 2 minuty přebírají v tomto pořadí práva a povinnosti polního hejtmana Ebicyklu. Při té příležitosti jsem ebicyklistům vyjevil, že již 20 let vozím sebou zvláštní kufřík s nastavitelnými kódy pro použití Husitských Zbraní Děsné Síly (zkráceně HZDS) v případě jakéhokoliv ohrožení integrity a územní celistvosti Ebicyklu. Kufřík dále obsahuje ruské rubly pro podplácení ruských mafií a kreditní kartu pro podplácení jinojazyčných mafií, univerzální telefonní kartu pro spojení pomocí satelitní sítě Iridium jakož i čip navigační soustavy GPS, jenž neselže ani tehdy, když selhává GPS Melantricha (ten sice dorazil na hvězdárnu, ale zcela nečekaně zeshora, zatímco všichninormální ebicyklisti přijeli pochopitelně zespodu). Samotný akt jmenování byl pak symbolicky zakončen zavěšením klíče odkódovacího kufříku oběma Vicehejtmanům na krk. Klíč se neodkládá ani v noci a nosí se pak pod pyžamem. (Sir se mne pak soukromě zeptal, co to je pyžamo.)

Ujel jsem 101 km za 5:11 hod čistého času, tj. průměrnou rychlostí 19,5 km/hod.

I. etapa (Neděle 13. 7.): Modra–Hurbanovo

Z hvězdárny se většina ebicyklistů po vyspání do růžova přesunula podle rady místních znalců do modranských hospod a cukráren v údolí a tam dlouho hodovala. Sám jsem měl odlišný program, neboť jsem jel nejprve do Budmeríc navštívit svého přítele slovenského historika dr. Paľa Dvořáka, který tam má kouzelný starý domček, v němž píše své knihy a TV scénáře. Jelikož mne přivítal jehněčím, tak se oběd protáhl, ale byl to oběd pracovní, neboť jsem ho přesvědčoval, že by bylo potřebné natočit životopisný film o M. R. Štefánikovi, o němž se Kája Trutnovský trefně vyjádřil, že na rozdíl od Járy Cimrmana není vybájenou postavou.

Z Budmeríc jsem vyrazil za silné podpory severozápadního větru až ve 14 hod směrem na Čataj a Veľký Grob. Zleva i zprava hrozily tmavé dešťové mraky, tak jsem švihal nebývalým tempem až 47 km/hod a bojoval s občasným bočním větrem, který lámal větve a házel mi je pod kolo. Při jednom sjezdu jsem dosáhl svého životního rekordu, když jsem měl maximální rychlost 75 km/hod. Za Grobem jsem dostihl Jaromíra Holubce a společně pak pokračovali na Sládkovičovo a Galantu, kde jsme dokonce lehce mokli, ale při těch teplech to bylo výhodné chlazení.

Galantou jsme projížděli v 15:15 hod a odbočili na Matúškovoa Diakovce, kde jsme opovrhli koupalištěm a svištěli dále na Žihárec, Vlčany a Zemné. Před Kolárovem jsme projížděli Dedinou mládeže, kde jsem se sušil po průtrži mračen při II. Ebicyklu v r. 1985. V Kolárovu jsme dojeli četné další skupinky ebicyklistů, kteří se různě občerstvovali v místních hospůdkách. Ke mně se přidal můj věrný cyklistický souputník Starší Práče Jura Komrska a spolu jsme přejeli Váh těsně pod soutokem s Malým Dunajem a odbočili na Nesvady a Imeľ. Tam Jura objevil zajímavou venkovní Křížovou cestu a poté už jsme se dostali na hranici Hurbanova a dojeli na Slovenskou ústrednou hvezdárnu v rozlehlém parku. Bylo právě 19:10 hod.

Na večeři jsme byli v luxusní restauraci naproti hvězdárně; pak jsem ještě na pozvání místního meteorologa upravoval společně s našim průvodcem Jozefem Csipesem a slovenskou Markytánkou Ebicyklu Dušanem pitný režim v přilehlé hospůdce až do půlnoci. Ebicykl je pro polní hejtmany zkrátka společensky poměrně náročnázále žitost.

Ujel jsem 120 km za 5:23 hod, tj. rychlostí 22,3 km/hod.

II. etapa (Pondělí 14. 7.): Hurbanovo–Levice

Dopoledne jsem ještě diskutoval s náměstkem ředitele SÚH Ladislavem Drugou, takže jsem vyjížděl s posledními asi pěti ebicyklisty před 11 h směrem na Bohatou, ale už před Bajčem jsme odbočili na Dvory n. Žitavou, Bešeňov a Dolný Ohaj, neboť tam byl velmi malý provoz a dobrá cesta. Tím jsme se vyhnuli jak Novým Zámkům tak Šuranům a zamířili do Podhájské a Pozby. V Beši jsme odbočili na oběd k Valice, která tam bydlí s maminkou a tetou a připravila naprosto interhotelový oběd s předkrmy, přílohami a dobrotami všeho druhu. Ebicyklisti se v duchu Mokodebu nedali pobízet a po jídle byl pořízen digitální živý obraz, jak jednomu z nás lezou z uší vanilkové rohlíčky. Navíc v pokoji hned vedle tabule bylo přistaveno pohodlné kanape, což ve mne začalo budit asociace na způsoby starých Římanů, kteří pořádali svá sympozia na lehátcích, na nichž se nejprve cpali a pak spali.

Spalo se mi výborně, akorát mne občas budilo blýskání digitálních fotoaparátů, kterých je na Ebicyklu příliš mnoho. Tím pádem se ten oběd protáhl na 3,5 hod, ale o to radostněji se mi pak jelo do Levic, kam jsme dorazili do místní školy těsně před 18 hod. Po velmi prosté a chudé večeři v místní právě otevřené restauraci jsem musel spěchat za svými hejtmanskými povinnostmi na místní hvězdárnu, kde už mne očekával šéf Hvězdárny Juraj Szobi a jeho squadra. Hvězdárna je na rovině poblíž místního nádraží, takže světla je dost, a tmy málo, ale v odsuvném domečku stojí funkční dalekohled a přilehlá budova je fakticky docela prostorná pro vyučování celé školní třídy i sklad pomůcek. Po besedě s místními zájemci dorazili ostatní ebicyklisté na brífink a prohlídku hvězdárny.

Sám jsem se zdržel skoro do půlnoci a když jsem se vrátil do školy, vyběhla zrovna z tělocvičny Lila, stěžujíc si na nesnesitelné chroptění mnoha znavených ebicyklistů. Tak jsme ve spolupráci s přítomnými odborníky postupně vyvinuli metodu odrušené chrápání obrácením fáze. Nejprve by se sejmuly záznamy chrapotu jednotlivých ebicyklistů, frekvenčně a intenzitně analyzovaly a poté digitálně vložily do umělého generátoru, jenž by obracel fázi chrápání, a reprodukoval ho ve stejné intenzitě z vhodného místa poblíž hrdla postiženého chroptiče. Výsledek b ybylo zrušení hluku v dalekém okolí. Je prakticky jisté, že takový výrobek by měl úspěch na domácím i světovém trhu (Manželky, kupte svému choti inteligentní generátor chrapotu s obrácenou fází a konečně se po letech nesnadného manželského soužití klidněvyspíte!). Z čistého výtěžku pak hodláme financovat mimořádný Ebicykl ku poctě M. R. Štefánika, jenž se pojede dle návrhu Víti Dostála v r. 2006 na trase kolem Tahiti. Když jsem po úspěšném konci debaty vloudil potichu do tělocvičny a slyšel ten rachot, uvědomil jsem si, že od základního výzkumu k prakticky použitelnému výrobku povede ještě dlouhá cesta.

Ujel jsem 63 km za 2:52 hod rychlostí 22,0 km/hod.

III. etapa (Úterý 15.7.): Levice–Hlohovec

Ráno mne budily vlaštovky, které měly v tělocvičně hnízdo u stropu rovnou nade mnou. Byl jsem z toho tak popletený, že jsem nemohl najít své brýle a nebýt pana Szobiho, který si všiml, že leží na okenním parapetu, tak jsem tuhle kroniku asi vůbec nenapsal. Vyjížděl jsem proto až v 10:25 hod napříč městem na výpadovku, vedoucí podél železniční trati směrem na Hronské Kľačany a Tlmače do Kozárovců, kde jsme si dali s dalšími již tam obědvajícími ebicyklisty vyhlášené halušky. Začalo být opravdu parno a tak jsme museli stále hodně pít a jeli směrem na Němčiňany do Tesárských Mlyňan, kde je vyhlášené arboretum. Nemilosrdný Samaritán vysomroval, že ebicyklisti směli vjet doparku na kole, což je jinak přísně zakázáno. Sám jsem byl tak unavený, že jsem radši hlídal ostatním bicykly a lehce klimbal celé 2,5 hod.

Teprve potom jsem byl schopen dalšího pohybu směrem k hlavní silnici ze Zlatých Moravců do Nitry. Provoz byl hustý, nikde ani stín, a tak jsem uvítal, že peloton v Beladicích uhnul z hlavní trasy na Hosťovou a Pohranice. Byl jsem tak utahaný, že mi však všichni brzy ujeli, takže jsem jel sám na Veľký Lapáš a po hlavní silnici z Vráblů do Nitry. Zde jsem sice našel výpadovku na Hlohovec, ale kvůli hladu a žízni jsem zastavil na občerstvení u benzínové pumpy, kde mi řekli, že nesmím po dálnici, ale zpět do města a odtamtud teprve na okresku do Hlohovce. Tím jsem se definitivně zamotal a když jsem se po půlhodině z Nitry vymotal, zase jsem byl na téže prokleté dálnici. Naštěstí už ne sám, motalo se nás tak více, a tak jsme asi kilometr po dálnici projeli, abychom se konečně trefili na tu okresku. Posléze se ukázalo, že to tak dělali všichni, protože to ani jinudy nejde. Zachránil mne Bystronožka Martin Nekola, jenž svým rychlým kmihem dokázal táhnout naší asi pětičlennou skupinku proti silnému protivětru až do cíle v Hlohovci. Protože mne čekala přednáška, jel jsem rovnou na hvězdárnu, která stojí na strmém kopci, ale to jsem naštěstí věděl z minulých ročníků, takže jsem z posledních sil dorazil před vchod a pídil se po pivu. Naprostone překonatelná Valika už nalévala všem kotlíkový guláš a navíc se mi podařilo se hned po večeři osprchovat, takže jsem s malým zpožděním přišel na vlastní přednášku a během ní vypil další 1,5 l vody. Seděli jsme pak ještě s ředitelem Mgr. Jozefem Krištofovičem, Dr. Pavlem Hazuchou a dalšími spolupracovníky hvězdárny, takže do školy jsem přijel až o půlnoci, ale ta byla tak rozlehlá, že každý jsme mohli chrápat jinde a tak jsem se stačil vyspat dorůžova.

Ujel jsem 96,5 km za 4:21 hod rychlostí 22,2 km/hod.

IV. etapa (Středa 16. 7.): Hlohovec–Kanianka

Dopoledne jsme se řádně nasnídali v místním bistru a teprve pak v 10:10 hod vyrazili do kopce na Dolné Trhovište, Merašice, Veľké Ripňany a Urmince. Byla to houpavá cesta nahoru a dolů, a opět velký žár bez jediného stínu, takže jsem pil a pil jako duha. Do Topoľčan na oběd jsme se trefili ve 12:30 a před 14 hod jsme pokračovali přes Práznovce a Bošany, Krásno a Brozany do Malých Bielic, kde je hvězdárna Partizánske. Přivítal nás Ladislav Mešter a jeho spolupracovníci a vystrojili nám odpolední hody. Prohlédli jsme si hvězdárnu a shlédli trojrozměrný program o Marsu, který p. Mešter připravuje pro veřejnost.

Jelikož jsem se jako obvykle zdržel na hvězdárně nejdéle, tak mi L. Mešter nabídl, že mne potáhne do cíle. Vzal si své horské kolo a už jsme svištěli rychlostí až 33 km/h přes Návojovce a Hradište na hlavní silnici z Trenčína do Nováků. Trik spočíval v tom, že v Novácích se musí vyjet z dálkové silnice protisměrem na Bojnice, a tam právě k mému úžasu přijížděli ebicyklisté z města, kteří jeli přes Partizánske a Zemianské Kostoľany. Tak jsem p. Mešterovi moc poděkoval, neboť to byla stíhačka jakou jsem už dlouho nezažil. V Bojnicích se peloton dále rozrostl dobře na 20 borců, ale podařilo se nám vtipně bloudit do kopce, protože směrovky veškeré žádné. Ve skutečnosti stačilo lázně i zámek Bojnice podejet po rovině a pokračovat rovně do Dubnice a pak stoupákem do Kanianky.

Tam jsme zamířili do prudkého kopce k Hasičské zbrojnici, ale tam nebylo živáčka. Naštěstí s námi jel Vladimír Homola, kterého naštěstí napadlo nečíst za jízdy SMS, takže až u Zbrojnice se dozvěděl - a my s ním - že je změna, a ubytování je dole v obci ve škole. To nás pochopitelně velmi potěšilo, že jsme si tak pěkně natrénovali na ráno, jak se jede do prudkého kopce, a sjeli zpět, kde už ti pomalejší cyklisti dávno byli, jelikož je pořadatelé stačili před kopcem odchytit. Ve škole byly teplé sprchy, v restauraci bohatá krmě a jako bonbónek vystoupení ženského spevokolu Košovan. Zpívaly náramně a sklidily bouřli výpotlesk. Nás pak uvítal starosta obce Emil Mendel a další místní organizátoři.

Až ve 22 hod pak začala na terase obecní restaurace má beseda (dozvěděl jsem se o ní při večeři), na kterou přišlo přibližně 200 obyvatel obce, takže se díky četným dotazům protáhla do 0:30 hod. Během 10 min. jsem si pak stačil vyčistit zuby a usnout.

Ujel jsem 97 km za 5:15 hod rychlostí 18,5 km/hod.

V. etapa (Čt 17.7.): Kanianka–Banská Bystrica

Ráno jsem navštívil šéfa místního kulturního střediska a tak na další trasu jsem vyjel v 10:25 hod. Nejprve jsme vyjeli znovu k té Hasičské zbrojnici do strmého kopce, a pak pro změnu sjeli dolů do Lazan a Nedožer. Odtamtud jsme se vydali horskou silničkou po jižním úbočí Malé Fatry do Malé Čausy a Ráztočna. Jaromír Holubec měl defekt na horském kole, zatímco my silničáři jsme všechny nástrahy kamenité cesty překonali bez ztráty květinky. Na hlavní silnici jsme tím pádem sjeli těsně před Handlovou, kde jsmev plechové autobusové čekárničce zahlédli Dušana Šimoníka, který měl rovněž defekt. V Handlové, kam jsme dojeli ve 13:45 hod, byl problém sehnat restauraci, která vaří, a tak jsme nakonec nepohrdli Ľudovou jedálňou, kde jsem si dal v tom horku navíc chrupku na stole. Teprve v 16 hod jsem byl schopen pokračovat dáledo kopce na Novou Lehotu a odtamtud za odměnu hladce sjiždět až do Žiaru n. Hronom. Vzduch však byl tak žhavý, že vůbec nechladil ani při tom sešupu rychlostí až 53 km/hod.

V planetáriu M. Hella v Žiaru, kam jsme dojeli přesně v 17 hod, nás čekalo přepychové přivítání a prohlídka hvězdárny včetně pozorování slunečních skvrn. Byli jsme ovšem mezi posledními, takže jsem uvítal již osvědčeného Bystronožku Martina, který nás od 18 h táhl naprosto neuvěřitelnou rychlostí po silnici po levém břehu Hronu. Kolem Hronské Dúbravy jsme dokonce úspěšně závodili s osobním vlakem, který jel našim směrem. Bohužel slibný nástup zhatila nemožnost dostat se přes rozestavěné a různě propojované dálniční trasy, takže chvíli nám šlo lehce o život, jak jsme se tam proplétali po dálnici. Až po velkém úsilí a za značného rizika jsme se vymotali z těch rychlostních silnic u Sliače, abychom mohli pozorovat start Mig-29, která letěla kolmo do nebe, a ještě na zádech. Potom nás trápily roje mušek skoro až do Banské Bystrice, kam jsme dorazili při západu Slunce po 20 hod. Jídlo bylo v restauraci na konci ul. Žlté piesky, a to již tradiční guláš. Někteří účastníci dokonce soudili, že by se měl jubilejní ročník přejmenovat na „Slovenskou gulášovku za dvacku“, ale to by neprošlo. Ten guláš stál totiž víc...

Už za tmy jsme se vydali vyschlým korytem potůčku nahoru na Vartovku. Víťa Dostál tvrdil, že něco podobného zažil naposled s kolem v Kordillerách, a mohu to z obdobné vlastní zkušenosti jenom potvrdit. To koryto obsahovalo jakousi suť, po které se člověk smekal znovu a znovu dolů, o bicyklu nemluvě. Nakonec jsme však uviděli červené světélko vysílače a dospěli na hvězdárnu, kde nás čekal šéf Dano Očenáš a jeho spolupracovníci a hostili nás pivem a malinovkami až dlouho do noci. Byla to pravá romantika, i když obloha se zatahovala a ráno to pak vypadaloi na déšť.

Ujel jsem 99 km za 5:32 hod rychlostí 17,9 km/hod.

VI. etapa (Pátek 18. 7.): Banská Bystrica–Martin

Ráno jsme vyrazili v 10:20 dolů do B. Bystrice lesní cestou, která vyústila na silnici z Horní Mičiny do Bystrice. Zatímco ostatní zamířili hodovat a prohlížet krásy města, sám jsem se vydal po obchvatu, abych tradičně narazil na Dušana Šimoníka, který chtěl vědět, kudy dál. „Na Poprad“ zařval jsem do zpětného zrcátka a makal po silnici vedoucí k severu. Poblíž obce Jakub jsem se sešel s asi osmičlennou skupinkou, která už měla snídani v Bystrici za sebou a tak jsme jeli společně až na rozcestí v Uľance, kde jsme se dali doleva na Harmanec. Tam jsme někteří žravci zarazili u místní samošky, abychom se na betonovém schodu ke kotelně pohodlně nasnídali. Na kotelně visel rozpis služeb, takže jsme věděli, že dopoledne slouží topič Teplý a odpoledne p. Studený. Jelikož jsme nebyli na rozpisu, mohli jsme pokračovat do Dolného Harmance, jenž proti vší logice leží výše než obyčejný Harmanec. Stoupání však neúprosně pokračovalo, neboť šlo o Kopec XX. ročníku na sedlo Malý Šturec ve výšce 890 m n. m., což je poctivých 13 km do kopce. Ještě že není sedlo Velký Šturec! Od té sámošky mi to trvalo na jeden zátah 1:10 hod, a po cestě jsem po velkém úsilí předejel Mirka Holubce, jenž volil skautskou horskou jízdu, tj. 100 m kolo tlačil a pak velkou rychlostí 100 m vyšlapal a znova pořád dokola. Na vrcholu stoupání se rázem změnilo počasí a začalo lehce mžít, což jsem uvítal jako chlazení vodou mé neustále přehřáté tělesné schránky. Sešup dolů do Turčianských Teplic byl tak rychlý, že jsem málem přejel proslulý motorest, kde jsme se ostatně sjeli skoro všichni a řádně nadlábli. Kvůli zhoršenému počasí a protivětru jsem však už nejel na koupaliště, ale po hlavní silnici přes Mosovce a Príbovce do Martina, kde jsme byli ubytováni v místním gymnáziu V. Paulinyho-Tótha. Dorazil jsem tam v 19:10 hod. K večeři byl - jak jinak - guláš. Nicméně jako zákusek nám Katka Žilinská dopravilaz domova smažené pstruhy.

Uvítal nás prof. Ivan Šabo, jenž vede tamější Astronomický klub při školní hvězdárně. Mají krásně vyzdobenou klubovnu a vzorně se starají o osvětu ve městě i přípravu nových adeptů přírodních věd (viz též adresa www.astromt.sk). Udělalo to na mne velký dojem, neboť jde vesměs o dobrovolnou činnost a pan profesor do ní vkládá i vlastní peníze, když se nenajdou šlechetní dárci. Prof. Šabo je rovněž aktivní cyklista, který jezdí na putovní cesty do blízkého i dalekého okolí, takže nám doslova padl do oka. Při brífinku se ujala nová tradice fotografování zasloužilých ebicyklistů před rozvinutou zástavou, o níž se od letoška vzorně stará Míra Mašinfíra. Nejprve jsme tak ocenili Kozmasku Evu, která fakticky zachránila tradici kronik Ebicyklu a udatně projíždí všechny etapy. Mezi vyznamenanými byla dále jednak Valika Rečková za péči o žaludek ebicyklistů a aktivaci nedobytných organizátorů některých etap a jednak Katka Žilinská za totéž. Protože Katka nebyla přítomná, vyfotili jsme před touzástavou bílý ručník, jelikož Melantrich pravil, že na takové pozadí se Katka snadno digitálně vloží. Dalším vyznamenaným byl Bystronožka Martin za to, že jako jediný zdolal Kráľovu studňu ve výši přes 1 400 m n. m. Za to mohl také vylízat celý hrnec s gulášem, protože dojel už za tmy. Pochválen byl rovněž Sir za tvorbu itinerářů a statistiku Ebicyklu a Mirka Sirka, která tak účinně spravuje a rozmnožuje Měšec Ebicyklu.

Ujel jsem 68 km za 4:13 hod rychlostí 16,1 km/hod.

VII. etapa (Sobota 19. 7.): Martin–Predmier

Na poslední etapu jsem vyrazil nezvykle brzo již v 9:25 hod. Čekala nás totiž strastiplná cesta po hlavním tahu z Martina přes Vrútky do Strečna. Skutečně to bylo drsné, auta podle vyjádření jednoho ebicyklisty totiž po nepříliš široké silnici doslova tekla oběma směry a jet v tom při silném větru na kole nebyl žádný med. Oddechl jsem si až když jsme ve Strečnu sjeli z této přetížené trasy směrem k Váhu a na druhou stranu se dostali lávkou propěší. Náhle to byl jiný svět a tak po brunchi v nepříliš vábném bufetu u hlavní silnice jsme s chutí vyrazili přes Varín, Gbeľany, Nededzu stoupáním do Kotrčiné Lúčky. Za ní pak následovala polní cesta na tzv. Hetmanovo sedlo, kde jsem měl jedinou letošní kolizi. Na blátě mi totiž sklouzlo přední kolo do smyku a já jsem stačil bicykl pod sebou odhodit doleva a sám odskákat po jedné noze doprava, aniž bych se umazal. Zato brašny byly od bláta úplně celé. Pavúkmistr, který jel za mnou, pravil, že to byl divukrásný zážitek.

Na tom sedle se nás nakonec sešlo více než dvacet, takže jsme uspořádali živý obraz: Ebicyklisté vyhazují Hejtmana ze Sedla. Byla to podařená taškařice, viz obrazové přílohy. Odtamtud jsmes jeli zpět do civilizace do Vadičova a Radoly a skrz Kysucké Nové Mesto na tamější hvězdárnu opět na strmém kopci. Dojeli jsme tam ve 13:30 hod. Tam nás uvítal ředitel Dr. Ján Mäsiar se svými spolupracovníky a kromě prohlídky hvězdárny nabídli – guláš. Zde jsem se však od Ebicyklu odpojil kvůli návštěvě u své sestřenice a bratrance, takže na další trasu jsem vyrazil sólo až v 16.15 hod směrem na Rudinku a Vranie. Tak jsem po okraji Žiliny zatočil na Hričovskou přehradu a Svederník, kde jsem dojel Pavla Gábora a posléze i Starší Práče. V této sestavě jsme projeli Bytču a pokračovali stále po pravém břehu Váhu ještě asi 2 km, kde se nachází poměrně utajená lávka přes Váh, takže jsme sedostali do cíle v Predmieru zcela bez dotyku hlavního tahu na Bratislavu. Dojeli jsme v 18 hod k místnímu kostelu, před nímž stojí socha M. R. Štefánika a tam jsem si přečetl, že obec pořádá slavnostní rozloučení s Ebicyklem v neděli dopoledne. Přesunuli jsme se do sportovní haly na okraji obce u školy, kde jsme byli pohodlně ubytováni a odkud nás p. starosta Masiarik odvedl do nedaleké jídelny na večeři. K úžasu ebicyklistů nebyl guláš, ale roštěná s houbami a rýží; každý měl právo na nášup, jenom Pavúkmistr na dva, protože je velmi hubený. Prostě velkolepá hostina, podobně jako v r. 1995, kdy jsme byli v Predmieri poprvé.

Po večeři se uskutečnilo slavnostní zakončení Ebicyklu spjaté s vyznamenáním Víti Dostála a Hydromechanika Jury Krejsy, kteříž se stali ozdobou a nosnými pilíři Ebicyklu. Víťa doplnil focení krásným proslovem, v němž ocenil výjimečnost naší spanilé jízdy a kolektivu, který tvoří jeho atmosféru. Někteří ebicyklisté se pak už rozloučili a odjeli domů, ale na rozloučení nás pořád ještě bylo 40. Šel jsem pak co nejrychleji spát, jelikož ráno mi hrozilo vstávání v 6 hod.

Ujel jsem 79 km za 4:28 hod rychlostí 17,7 km/hod.

Ebilog (Neděle 20. 7.): Predmier - Horní Lideč

Ráno mne skutečně vzbudili v 6 hod, abychom se mohli od 7 hod účastnit zádušní mše sv. za tragicky zemřelé ebicyklisty Róberta Rosu a Václava Slavíka, kterou sloužil místní kaplan a koncelebroval ebicyklista Pavel Gábor v naplněném kostele, v němž se docela ztrácelo zbylých 25 ebicyklistů. Před mší otec Pavel v krátkém proslovu seznámil věřící s náplní Ebicyklu. Po mši sv. se konala před kostelem malá slavnost, na níž se recitovala báseň na paměť M. R. Štefánika, zazněly státní hymny SR a ČR v podání místní dechové hudby a po krátkých proslovech starosty obce a polního hejtmana jsme společně položili kytici k pomníku významného astronoma, diplomata a vojáka gen. dr. Štefánika. Jde o vůbec první Štefánikův pomník, který byl vztyčen již r. 1930 a přečkal jak II. světovou válku tak komunistickou diktaturu. Úsilím občanů a zastupitelů obce byl pak nákladně obnoven po živelné katastrofě v r. 1999.

Následovalo společné focení u sochy a loučení. Ebicyklisté však byli ještě znovu hosty p. starosty Masiarika při vydatné snídaní, po níž jsme se teprve vydali do svých domovský dep k přípravě na XXI. ročník Ebicyklu. Abych se vyhnul převážení bicyklu přes hranici, tak jsem si to namířil na tu strategickou lávku v 9:20 hod a uháněl po zcela opuštěné silnici na Považskou Bystrici a dále do Púchova, kde jsem to stočil na Dohňany a Zariečie. Obědval jsem v Lúkach v restauraci s širokou nabídkou jídel a ve 12:40 hod jsem překročil hraniční čáru ve Střelné, takže těsně po 13 hod jsem byl v Horní Lidči. Tam jsem si dal dva euroutopence a naložil kolo do rychlíku na Prahu, čímž se pro mne Ebilog hladce uzavřel.

Ujel jsem 55 km za 2:47 hod rychlostí 19,8 km/hod.

Celkem jsem ujel ve XX. ročníku včetně předetap a ebilogu 792 km za 10 dnů, tj. průměrně 79 km/den. Vlastní Ebicykl pak pro mne měřil 622 km, tj. průměr 89 km/den. Letos poprvé jsem na Ebicyklu nepřibral ani kilo, ale také jsem nic neshodil.

Z. D. E.
pH S. J.