Ebi 2002 - Živé zpravodajství

-1. etapa

Touto dobou se sjíždějí první Ebicyklisté v Hájích aby vyrazili směr Mukařov a Pardubice. Ve čtvrtek večer jsem se v metru potkal s Paulem Hiscockem, který všechny moc pozdravuje a přeje nám pohodu.

Hynek Melantrich Olchava

-1. etapa začala pro nás, jihočeskou sekci – tj. Freddy Vaclík, Bohouš Kratoška starší a mladší, Vláďa Plachý – v Benešově. Trasa byla dlouhá 130 km a zdaleka bezkonkurenční byla neočekávaná návštěva hřebčína v Kladrubech, kde chovají 700 koní. Mohli jsme si prohlédnout všechny stáje a předvedení koně při rituálu. Dále jsme procházeli – a většina zcela určitě poprvé v životě – přímo mezi koňmi. Jednu chvíli mne chytil kůň pysky za jazyk u boty a chtěl mi ji stáhnout. Předtím jsme navštívili bývalého cyklistu Jana Veselého v Mukařově, kde jsme byli velmi pohostinně přivítáni. My jsme tam byli poprvé, vloni to byla velká zajížďka.

Zážitky z –1. etapy zapsal Bohouš Kratoška starší a protože mne štípou komáři, končím
 

Proměna za totalitních dob Státního plemenářského podniku Kladruby nad Labem v nynější Národní hřebčín je pro mne fascinující zážitek, ačkoli SPP si i v tehdejších dobách dokázal uchovat oproti jiným podnikům tohoto typu značnou dávku noblesy. Nejvíc mě oslovil styl práce s koňmi, který vychází z poznatků etologie i přirozených biologicko – fyziologických potřeb a vlastností koní. Výsledkem jsou zvířata klidná a přátelská, nevtíravě se zajímající o lidi. Rozdíl oproti těm vyplašeným až hysterickým, případně potměšilým až zlomyslným chovancům, které jsem znala z dob svého praktikování v hřebčíně ve studentských letech, je nepřehlédnutelný. Dalším úžasným zážitkem byl ředitel hřebčína MVDr. Norberta Záliše, který se nás ujal přesto, že jsme přijeli neohlášeni, po pracovní době a on měl za sebou perných několik dní mimo republiku. Hodinu a půl nás s neobyčejným šarmem prováděl hřebčínem a jeho výklad byl vzdor nepochybné informační hodnotě vtipný a svižný.

Jinak ještě k hřebčínu – chová jediné naše původní plemeno, zvané starokladrubský kůň, a to v bílé varietě (vraníci jsou chováni ve Slatiňanech). Toto plemeno bylo zařazeno na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva. Hřebčín byl založen v roce 1579 a je to tedy nejstarší hřebčín v Evropě. Kladrubští koně jsou v něm chováni od samého počátku pro potřeby císařského dvora (u dvora sloužili jako tzv. karosieři, tj. elegantní a silní tahouni císařských karos). Typičtí jsou vznosným vysokým krokem, klabonosem (=„římský nos“), mohutnou, ale elegantní stavbou těla a „barokními“ tvary.

Zapsala Olga Kracíková 19. 7. 2002 v 11:23 PM PČ

Když jsem přijel na start –1. etapy u konečné metra Praha-Háje, uvítal mne vícehlasý pokřik Z.D.E. Už kolem 9 h se zde houfovali Pavúkmistr, Miloš Socháň, který přicestoval až z Prešova, dále Prokop z Nového Strašecí a konečně Nemilosrdný Samaritán. Přesně v 9:15 jsem zavelel: Na kůń! a přesně v tu chvíli zapípal Pavúkmistrovi mobil s čerstvou zprávou z naší WWW stránky, oznamující, že ebicyklisté právě vyrazili z Hájů na trasu –1. etapy. Za podmračného a docela chladného počasí jsme vyrazili směrem na Milíčovský les, Křeslice, Pitkovice, Uhříněves, Benice, Lipany, Říčany, Světice a Tehov do Mukařova. Hned v prvním stoupání v Křeslicích nastoupil do útoku na špici Nemilosrdný Samaritán tak rasantně, že strhl řetěz a zůstal spravovav týž.

My zbylí čtyři jsme však nekompromisně pokračovali v cestě, abychom stihli jídlo a pití u Veselých, dříve než nám to vyplení ebicyklisti z jiných světových stran. Kolem 10:45 h jsme začali plenit manžely Evu a Jana Veselých v Mukařově. To už tam ovšem bylo dalších 8 přivandrovalců z jiných domovských dep, zejména silná byla jihočeská sekce, ale také Podžito, který přijel až z Nymburka. Veselých nám připravili hody, mně speciálně pomazánku z Nivy a Ramy. Jan Veselý předvedl osvědčení o své planetce Honzaveselý, která byla pojmenována zásluhou Lenky Objevitelky letos v dubnu. Dále jsme se všichni fotili a probírali aktuální otázky cyklistiky a astronomie. Domlouvali jsme také oslavy 80. narozenin Honzy Veselého v příštím roce.

Nechtělo se nám moc dál, ale volání Ebicyklu je neúprosné, a tak ve 12:40 jsem opět velel Na kůň a svištěli jsme s větrem v zádech přes Kostelec n. Č. Lesy na Olešku, Malotice do Zásmuk, kde jsem pochopil, proč se ta ves tak jmenuje. Každý cyklista je totiž nutně zasmušilý, když jede tamější dlažbu nedlažbu, prostě tankodrom. V Bečvárech jsme si dali spicha, ale byli jsme tak nadržení, že jsme pokračovali dál až do Kolína, kde jsme měli zamotanou hlavu z kruhových objezdů s šesti a více výjezdy. Nakonec jsme přejeli správně Labe a našli výpadovku na Týnec n. Labem, dokonce i s kusem cyklostezky. Na to ovšem doplatila Lenka, která se srazila s Láďou Plachým, až jí z toho praskla duše. Ještě že má náhradní.

V Týnci jsme si dali pití v hospodě a také nějaké ty utopence, než nám je EU zakáže. Pak náhle kolem nás prosvištěl Tomáš Palek jako vozová hradba a Pavúkmistr s ním vedl mobilní konverzaci. Načež jsme to brali dál na Kladruby a hřebčín, viz reportáž Olgy Borisovny. Zbytek cesty se jel kouzelným terénem, zcela poničeným uragánem z letošního května, tolik vyvrácených stromů jsem ještě neviděl.

Do Pardubic Ohrazenice jsme dojeli po 20 h a dostali tolik jídla a pití od rodiny Venzarových v jejich rodinném domku, že to svět neviděl. Ani teď se z toho ještě nemohu vzpamatova. Ujel jsem dnes 117 km.

pH S. J.

0. etapa Pardubice–Úpice

V Ohrazenici se spalo krásně, všichni chrápali o stošest a v 5 h ráno před domkem stepovala Daniela Setteyová, která přijela až z Mikuláša nočním rychlíkem do Pardubic, trefila do Ohrazenice a obávala se nás vzbudit, takže nezazvonila. Ráno se vstávalo velmi ztuha, přece jen ty najeté km –1. etapy byly znát.

Miloš Socháň odjel opět na nádraží somrovat svůj bágl, který mu nepropustili celníci a pak nějakým tunelovým mechanismem získal ze zamčeného celního skladu svůj zcela makroskopický bágl neporušen a mohl pokračovat v cestě trasou 0. etapy.

Oznámili jsme Podžitovi, že v 11 h budeme na okraji Hradce, což se jakýmsi zázrakem také stalo, když jsme byli posnídali u pohostinné paní Venzarové a zcela vyplenili jejich spížku. Počasí nám opět přálo, bylo pod mrakem, a skoro žádný vítr, teplota cyklistická, prostě třináctičlenný peloton jel různými zkratkami po úbočí Kunětické hory, kterou ztekl jedině Nemilosrdný Samaritán.

Podžito nás potom zcela zázračně protáhl napříč Hradcem Králové, aniž bychom se potkali s provozem, různě jsme podjížděli mosty, řítili se úzkými stezkami po hrázích, kde nás málem srazili cyklisti nečekaně v protisměru a spatřili stylovou vodní elektrárnu ve tvaru údolního hradu, viděli jsme parníček s turisty a architektonické krásy města. Ve 12:45 jsme se rozloučili s Podžitem a uháněli sami směrem na Josefov, kde jsme si připomněli památku setníka Viléma z Bílé, jenž právě při službě v pevnosti objevil slavnou kometu Biela, která mezitím už zase zanikla.

V Jaroměři na výpadovce na Dvůr Králové jsme pojedli a téměř z toho usnuli. Přihasil se tam z úplně nepochopitelného západu Mirek Janata, který přijel z východní Moravy a jel rovnou na východ. Po probrání z mrákot jsme sedli na kůň a jeli po frekventované silnici na Dvůr Králové, ale zanedlouho jsme uhnuli ke špitálu v Kuksu a prohlédli si repliky slavných soch Ctností a Neřestí Matyáše Brauna.

Pak jsme se znovu vrátili na tu hlavní silnici, ale z ní záhy uhnuli na zcela klidnou odbočku na Kohoutov a Hejnici, odkud byly divukrásné rozhledy po Krkonoších a okolí. Počasí se stále vylepšovalo a závěrečný sjezd do Radče a Úpice byl odměnou za dobře vymyšlenou cestu. Před 19 h jsme již kotvili v hotelu Beránek na hlavním náměstí v Úpici a plenili hospodu společně s mnoha dalšími příchozími. Mezi nimi byli Sirovci, Ottakar L. s chotí, Starší Práče, Mateno, Valika atd. atd. Prostě město již od odpoledních hodin žilo Ebicyklem.

Ve 21:15 h byl na hvězdárně v Úpici slavnostně zahájen XIX. Ebicykl. Pasovaly se tři nováčice, což s šarmem jemu vlastním vykonal Melantrich. Bydlíme v hangáru, po hvězdárně, promítáme si digitální fotky z dosavadních předetap a vůbec máme dobrou náladu. Sir k ní přispěl tím, že si oblékl slušivé bolerko Ebicyklu. K jeho mužným fousům se to opravdu hodí jak pěst na kolo.

Jinak musím podotknout, že si začínám zvykat ne zvláštní drknutí drátu v zadním kole. Ačkoliv tam mám 2mm dráty, praskají a praskají, a tak Nebeský mechanik má se mnou stále plné ruce práce. Patrně budu muset zavést zvláštní drátěný program Ebicyklu. Navzdory tomu jsem dnes ujel 75 km.

pH S. J.

1. etapa

Dnes v 15:30 jsme (Lenka Trojanová, Vláďa Homola a Nemilosrdný Samaritán) dorazili k zámku Opočno a měli štěstí, neboť poslední 75minutová prohlídka začínala v 15:45.

Prohlídka byla zajímavá a to historie renesačního zámku včetně obrazů (známá kopie H. Bosche), italští malíři, muzeum zbraní s předovkami a zadovkami, aj. Zažili jsme tam dvě zajímavé, nevysvětlitelné a pro Ebicykl významné události.

Bylo nám i ostatním návštěvníkům předvedeno u stěny stojící dřevěné kolo – bicykl, (pravděpodobně z 19. století), které mělo železné pobití ráfků. Když jsme místnost opouštěli, kolo se dalo do pohybu, ale neřízeno upadlo. Zřejmě kolo vycítilo, že ebicyklisté odcházejí a chtělo se vydat na cestu s nimi. Průvodkyně se snažila kolo ke stěně postavit, ale to nechtělo a stále se dávalo do pohybu. Až ke kolu přistoupili naši výše jmenovaní epicyklisté a vysvětlili, že kolo nemohou vzít s sebou, takže pak po jejich společném úsilí se podařilo kolo u stěny postavit, a to asi uspokojeno, zůstalo již klidně stát u stěny.

V expozici cizokrajných nástrojů, zbraní a předmětů stál kovový nástroj, o němž jsme usuzovali, že by to mohl být bubínek. Nemilosrdný samaritán neodolal a zlehka na něj poklepal a to do několika míst jeho průměru, přičemž zvuk se podle místa měnil.

Lenka pak poklepala daleko silněji, čímž upozonila na tuto činnost průvodkyni. Ta ji okřikla, ať toho ihned nechá. Vzápětí nám vysvětlila, že se jedná o dva tisíce let starý vietnamský bubínek, který byl používán k přivolávání deště.

Tato informace spolu s hněvem průvodkyně nás od dalšího “bubnování” zcela odradila, neboť od pátku (start –1. etapy) až do neděle 16:30 na nás ani na ostatní ebicyklisty žádný déšt´ nespadl, ač předpověď počasí srážky předpovídala.

Když jsme vycházeli v 17:00 ze zámku Opočno začalo mírně pršet. Během 10 minut začala silná bouřka s blesky a hromy, která nám znemožnila z Opočna odjet. Rozhodli jsme povečeřet v Opočně, a když jsme večeři dojedli, pršet přestalo.

Naše skeptické závěry:

1. Zámek Opočno obsahuje podivuhodné exponáty
2. Omlouváme se všem ebicyklistům, kteří dnes po 16:30 zmokli.

Nemilosrdný Samaritán

Ráno jsme se probudili do slunka a to také na naši počest bouřilo. V kopuli se daly pozorovat celé skupiny slunečních skvrn, uprostřed byla tak velká, že bychom ji mohli pozorovat i očima. Jenže neúprosný čas nás nutil postupně opustit pohostinnou úpickou hvězdárnu a vydat se na plenění místního obchoďáku, kde jsme nejprve potkali kmenového hvězdáře Honzu Klimeše a posléze i Láďu Křivského jr.

Teprve pak jsme se vydali po příšerně rozházené kostkované dlažbě do Rtyně, což byla prověrka zápěstí a zvláště pak utažení spojů na kolech. Poslední úsek ve Rtyni byl zcela rozkopán a pak jsme jeli jakousi divnou šotolinou polní cestou vzhůru ke hvězdárně, kde nás již očekával její majitel Jiří Drbohlav. Ukazoval nám novinky na hvězdárně, stěžoval si na sousední domky, které začaly světelně znečišťovat a ještě mu vyprázdnili studnu. Kromě toho přístup do hvězdárny je možný pouze pomocí vrtulníku, jelikož pozemek patří někomu jinému. Rozhodně však výrobky jeho firmy jsou kvalitní a mají dobrou pověst i odbyt.

Vrátili jsme se přes Rtyni na směr do Babiččina údolí, kdež jsem se byl v Červené hoře odpoutal od pelotonu, jenž se účastnil focení živých obrazů na Starém bělidle atd. Sám jsem dojel do České Skalice a odbočil na Velkou Jesenici a dále na Městec, odkud jsem to otočil na Královu Lhotu a zjistil, že jedu naproti bouřce. Tak jsem přidal na tempu a řítil se přes Librantice do Třebechovic. Nějací cizí cyklisté se cítili dotčeni, že jsem je do kopce předejel, tak mne na oplátku předjeli z kopce a to neměli dělat. Velmi mne to rozhořčilo a tak jsem spojil příjemné s užitečným, tj. ujel jsem jim i bouřce 40km/h rychlostí a stihl dorazit k Černému koni v Třebechovicích asi 5 min. před pěkným slejvákem. Přivítal nás Podžitův zeť a všichni se postupně ubytovali v klubovně tamějšího Orla. Vinou bouřky se dojezd mnoha ebicyklistů asi o hodinu opozdil. Ve 20.30 h jsem pak měl v sále přednášku o riziku střetu s planetkami, takže brífink se konal až kolem 23 h. Ujel jsem 61 km.

2. etapa (Třebechovice p. O. – Lanškroun)

Dopoledne jsme strávili celou hodinu v muzeu betlémů, jemuž vévodí slavný Třebechovický betlém, který jest na motor a je prostě jedinečný. Byl to pro většinu z nás prvotřídní zážitek. Vyrazili jsme na trasu v 10.20 h a Podžito nás provedl krásnou lesní cestou, která zbyla po ministru Chňoupkovi, jenž tam jezdil střílet. Viděli jsem tam stádo bílých daňků a já jsem málem spadl na tlustém klacku přes cestu. Pak jsme okukovali zámky v Častolovicích a Doudlebech a ve Vamberku odbočili na obzvláštní lahůdku – Sirovu cestu podel říčky Zdobnice, ale ta cesta byla spíše Nezdobnice. Odnesla to nejvíc Zinajda, které se zapíchl převodník do šlach na kotníku a také Ing. Dobrovoda, který tam přišel o svůj cyklocompjútr. Nakonec jsme dorazili do Žamberka, prohlédli si zámecký park a hledali, kde tam byla Brorsenova hvězdárna. Pak jsme pokračovali na Letohrad, kde nás dojel Pavel Kleczek, a v této silné sestavě jsme opět prchali značnou rychlostí před bouřkou do Lanškrouna.

Tam jsme po večeři navštívili pana faráře Zbigniewa Czendlika, jenž vešel ve všeobecnou známost tím, že oddával v tamějším kostele sv. Václava Lucii Bílou. Pozval nás do hospody U pastýře a klábosili jsme do noci. Ujel jsem 81 km.

pH S. J.

3. etapa (Lanškroun – Jeseník)

Ráno jsme zjistili, že máme dva marody, především Kozmasku, která si zlomila nohu při pádu z vozíku, a musela se proto rychle vrátit s Dušanem do Spišské Nové Vsi, a jednak Zinajdu, které ta noha zakousnutá převodníkem velmi otekla a bolela. Navzdory tomu pokračovala v cestě, neboť je drsňačka.

My dosud nepoškození jsme odjeli na náměstí navštívit knihkupectví Rosa, které mělo pro ten účel tabulku na ulici, že vítají Ebicykl. Účastníci dostali publikaci o slavném lanškrounském rodáku Janu Markovi Marci a teprve pak vyráželi na Štíty, kde jsme shlédli areál akrobatických skoků na lyžích vybudovaný našim olympijským vítězem Lubošem Valentou. Pěkné, ale opravdu jen pro vyvolené jedince, kterým se netočí hlava. Po obědě v místní restauraci jsme pokračovali směrem na Horní Studénky, Zborov, Klášterec, Olšany a Rudu na Hanušovice, kde byla moc pěkná silnice zvolna stoupající k Jeseníkům. Jelo se nám výborně, bylo stále pod mrakem a vítr v zádech, takže zanedlouho jsme již projížděli Brannou a stoupali do Ramzovského sedla, kde se točí vrtule 5 větrných elektráren, zatímco 6. je zadřená. Vypadá to futuristicky a ten svist je také docela řádnej.

Následoval rychlý sjezd přes Lázně Lipová do Jeseníku, kde nás uvítal vedoucí hvězdárny Pavel Klásek, ale též starosta Jeseníku a další činitelé, abychom si společně prohlédli obnovenou hvězdárnu na místní škole. Mají dalekohled od J. Drbohlava a vypadá to impozantně. Na závěr večera jsem měl přednášku „Okna vesmíru dokořán po 20 letech“ pro místní zájemce. Ujel jsem 82 km.

pH S. J.

Pár postřehů ze třetí etapy: časně zrána, po odjezdu z luxusní ebiubytovny jsme v Lanškrouně vyplenili hned dva bufety za sebou. V obci Štíty mě velice zaujaly skokanské můstky postavené po úspěchu Aleše Valenty na OH v Americe. Skokani trénovali akrobatické skoky na lyžích do bazénu. Pohled na vodu crčící z jejich přezkářů byl docela kuriózní. Smutné bylo loučení s Krchovými. Eva má zlomenou nohu, takže si ji bude muset nechat ve Spišskej sešroubovat. Škoda, ale uvidíme se na Reji. Menší odchylka od itineráře a trasa do Jeseníku přes Hanušovice a Ramzovské sedlo se ukázala jako dobré řešení s minimem provozu. U větrných elektráren jsme dostihli Hejtmana. Pět vrtulí se točilo, kondičně jsme s Milanem odhadli obvodovou rychlost listů na více než 100 km/h. Sjezd ze sedla do Jeseníku už byla ebilahůdka, stejně jako guláš s rohlíkem připravený hostiteli na nově zrekonstruované hvězdárně.

Zapsal Luděk Dlabola, v Jeseníku 18:40 UT.

4. etapa (Jeseník – Dziewietlice – Jeseník)

Ráno se celá tlupa vydala převážně ve směru na Lázně Lipová a dále na Vápennou, Žulovou a Uhelnou do Javorníka. Zde se postupně sešlo asi 25 ebicyklistů ke společnému odjezdu v 11:45 h do Bernartic. Tam nás pozval tamější pan starosta Michálek, který se nabídl, že nás doprovodí do blízkých polských Dziewietlic. Mezitím dojela i ostatní banda ebicyklistů z různých směrů a společně jsme se vydali za hranice. Nebylo to ovšem nijak daleko. Asi 150 m od hranice bylo kdysi nádraží, na němž jsem se před II. světovou válkou narodil. Jenže pak přišla válka a po ní odsun německých obyvatel obce, která se tehdy jmenoval Heinersdorf resp. Pruský Jindřichov. Místo nich nastoupili Poláci, kteří byli přesunuti z východní části Polska, což zase zabral tehdejší CCCP. Trať z Německa do ČSR byla zrušena, nádraží chátralo a postupně ho zabralo pro svá skladiště místní zemědělské družstvo.

A tak se stalo, že své rodné nádraží jsem už nenašel, jenom rampu nákladové části nádraží, na níž jsem v r. 1937 dělal první nesmělé krůčky jako jednoroční pachole. Na tuto rampu jsem se vysoukal a dostal k políbení rodnou hroudu, načež speciální samozvaný komitét vedený Koebilkou tamtéž instaloval pamětní desku na zlaté lepence. Pak jsme zahromovali pokřik Ebicyklu a nastalo fotografické šílenství, které nemělo konce. Rodná hrouda byla posléze zabalena do pytle a vyvezena bezcelně z Polska tam, kam vlastně patří.

Po návratu do Bernartic nás pan starosta pozval všechny na vynikající oběd a potom jsme se šli podívat do místního velmi starobylého kostela sv. Petra a Pavla, v němž jsem byl v dubnu 1936 pokřtěn jako Jiří Josef. Po rozloučení s p. starostou se hejno rozprchlo, ale většina pokračovala v cestě podél hranic do Vidnavy, kde Nemilosrdný Samaritán objevil pamětní desku členům československé finanční stráže, kteří byli zákeřně zavraždění německými bojůvkami ještě před Mnichovem. Pokračovali jsme pak do Mikulovic a přes Českou Ves zpět do Jeseníku. Po cestě mi praskl už 3. drát na zadním kole a ještě lanko zadní brzdy. Naštěstí jel kolem Nebeský mechanik, a tak to briskně stačil opravit. Ujel jsem 83 km.

pH S. J.

Je právě 23:37 a vrátili jsme se z turnaje v bowlingu. Bylo nás tam 11 a měli jsme se moooc dobře. Dvě hodiny jsme házeli kulatou koulí na kuželky před námi. Pravda, těch stylů ke shlédnutí bylo nemálo - třeba takový Bohouš Kratošků, ten sázel na brututální sílu mašinfíry - vzal kouli, rozmáchl se a po dunivém dopadu koule na dřevěnou dráhu se koule za hromovitého burácení šinula k bezbranným kuželkám, přičemž vždy pouze a právě jedna se lekla a raději spadla sama ještě dřív, než koule dorazila k ní. Možná to způsobila ta rázová vlna, ale to je pouze má spekulace. K vidění také bylo vrhání stylem bojim-bojim a samozřejmě také vrh a lá uklizečka, tj. vymetání obou žlábků bez jakéhokoli náznaku snahy trefit jen jedinou kuželku. A pak zde byli samozřejmě také borci, kteří své výkony doprovázeli akrobatickými prvky, jako hvězdice, přemety a rybičky. Pravda, jejich skóre nebylo nic moc, ale diváci a divačky šíleli. A jakpak že to nakonec dopadlo a kdo vyhrál? Mno, toť otázka. Znáte jistě to klišé - není důležité zvítězit, ale zúčastnit se? Pak je Vám jasné, že jsem vyhrál já. :-) Omlouvám se všem, kteří čekali jiný konec, ale tak už oto prostě je. Howg. A co jsem páchal dnes? Psal jsem, že s MilANtošem objedeme náměstí, ale byl jsem nakonec obelhán a podveden a obelstěn - prostě jsem naletěl. Sirka měl ráno zlákala na výšlap na blízkou rozhlednu. Zarajila mi ovšem, že ta rozhledna je na kopci, kam je napřed potřeba se vlastními silami dopravit. Bohužel pěšky. Bus tam nejel. Ani vlak, Tarante. :-( Vyrazili jsme směr dokopec po modré (naší oblíbené). Cestou jsme potkali kozy, kozy černé, kozy v ohradě, kozy čtyři, kozy hladové. Prostě kozy. Na rozhledně Zlatý Chlum bylo krááásně - výhled a dobrý pocit kazil pouze pohled na kopec se špičkou zvaný to Praděd. Představa, že zítra, tj. za nedlouho, se na něj budeme kolmo škrábat, mě moc nepovzbudila. A tak jsem si jen aspoň vyfotil, co kdyby náhodou... :-) Na ohništi pod rozhlednou jsme si opékli buřta, špočinuli a slézli kance, tj. skopce. Resumé? Byl to opět jeden z dalších velmi vydařených a výživných dnů na Ebi. Přeji dobrou noc všem, které za nedlouho půjdu vzbudit.

Hynek Melantrich Olchava

5. etapa (Jeseník–Vrbno p. Pradědem)

Večer přešla fronta, vypršelo se vše, co by Ebicyklu škodilo, a ráno byla obloha skoro blankytná. Rozhodl jsem se využít obchodních možností Jeseníku, abych si koupil další dráty do kola a také lanko do brzdy s ohledem na nadcházející sešup z Pradědu. V obchodě byla děsná fronta, jelikož si tam nějaký zákazník kupoval přenosný vodní bazén a mínil předem vyzkoušet jeho vodotěsnost napuštěním téhož. Nakonec jsem však dostal žádané a na zpáteční cestě jsem špičkou tretry zavadil o vzpříčený kachlík chodníku a udělal si parádního žraloka, takže nyní mám tretru slepenou leukoplastí, která naštěstí drží jako helvítská víra.

Následkem této anabáze jsme vyjeli na horskou etapu až v 10:30 jako poslední. Projeli jsme Domášovem, kde v hostinci U Cimbury svého času došlo k tragické hádce otce a syna Odložilových, a začali stoupat na Červenohorské sedlo. Počasí se chovalo příkladně, bylo pod mrakem, vál lehounký osvěžující vánek do zad a pod námi se rozevíraly divukrásné pohledy na okolní jesenické velikány i hluboká údolí pod nimi, přecházející do žírných rovin na severu i na jihu. Ve 12:05 h jsme zarazili u samošky na Ćervenohorském sedle a chutně jsme poobědvali a pospali si v boxu pro štamgasty. Již ve 13:30 h jsme však najeli na modrou značku, o které nám domorodci tvrdili, že to je asfaltka na Švýcárnu. Ve skutečnosti šlo o šotolinu, občas se rozpadající na dvě prohlubně plné štěrku. Pro horská kola a trekkingy to bylo fajn, ale my silničáří jsme na tom s koly poskakovali jako jankovitá hříbata, zejména, když se v protisměru řítili jiní cyklisté dolů.

Po tři čtvrti hodiny začala cesta nečekaně klesat a směrník tvrdil, že na Hvězdu, takže jsme vyměkli a odbočili po modré značc do borůvkového ráje, který měl jen tu nevýhodu, že kola se tam dala pouze tlačit. Nicméně okolní výhledy stály za to, viděli jsme horní i dolní část přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně a pak několik nefunkčních vrtulí větrných elektráren, které souboj s vodou atd. evidentně prohrávají. Nakonec jsme se sešli opět s tou naší starou známou šotolinou, po níž dle reklamy jezdí i kočáry, v ceně od 300 Kč výše. Když jsme v 15:30 h dorazili na Švýcárnu, začalo pršet, tak jsme se stavili na polívku a tam nás dojel Nemilosrdný Samaritán, který předtím stihl navštívit zmíněné Dlouhé stráně osobně a ještě se vrátit na naši trasu. Někteří ebicyklisti jsou zkrátka nezmaři.

Společně jsme pak v 16:06 h vyrazili k závěrečné zteči na Praděd, který neustále provokoval svou TV anténou, vyčuhující nad okolními chlumy. Tady už byla konečně ta avizovaná asfaltka, takže v 16:35 h byl Praděd dobyt. Mně se to naposledy na kole podařilo při Ebicyklu 1989 Slezské okolí, ale z té lehčí strany od Hvězdy, takže tentokrát jsem byl štěstím bez sebe a objel jsem okruh kolem stožáru třikrát, abych to takříkajíc vydejchal. Mí spolujezdci si sice chvíli mysleli, že jsem se konečně pomátl, ale pak uznali, že to byla případná oslava zteče. Jak poznamenala Koebilka, šloť koneckonců o setkání Praděda s Patriarchou Ebicyklu. Pak jsme si vyjeli výtahem na vyhlídkovou plošinu a pozorovali okolni krajinu očima i kukátkem Byl vidět mj. Králický Sněžník i Sněžka, rovněž poutní kostel na Uhlířském vrchu u Bruntálu a Jeseník, prostě paráda. Náhle přijela výtahem Lenka Šarounová, která ještě včera večer oslňovala TV diváky vyprávěním o planetce, která nám chce spadnout na hlavu, a která si v rámci Samaritánem nepovolené rekonvalescence vyjela na kole z Vrbna na krátkou odpolední vyjížďku na Praděd. Samaritán ji před celým kolektivem nemilosrdně seřval, takže své přezdívce nezůstal nic dlužen.

Až na Samaritána, který jel dolů v trenkách a tričku bez přilby, jsme se pak teple oblékli, doslova zababušili a jali se opatrně sjíždět po výborné asfaltce na Hvězdu. Jeli jsme docela opatrně, maximálně tou čtyřicítkou a brzy mi od brzdění trnuly prsty na rukou a na úsecích cesty s horším povrchem jsem měl co dělat ovládat kolo ztuhlým celým tělem. Musel jsem se pak na Hvězdě zahřát kornoutem zmrzliny. Poté jsme si nabrali minerálku v Karlově Studánce a za chvíli mne dojel autem Jura Komrska s naší společnou spolužačkou Jitkou, která nás unesla do jejich lesovny. Tam nám podstrojila čerstvé borůvkové koláče, mňam mňam. Jeli jsme se nakonec najíst do místní restaurace, kde už bylo povícero ebicyklistů, a v pozdních nočních hodinách absolvovali brífink na zítřejší etapu. Zatímco toto píšu, v tělocvičně místního gymnázia bojůvka vedená Melantrichem přesouvá spáče i s karimatkami po sále, zatímco tito chrápají. Je to opravdu pěkná podívaná a ráno se mnozí budou jistě divit, kde se to ocitli.

Ujel jsem 53 km.

Mimochodem, po delší době se podařilo zformulovat nový dodatek k MOKODEBu: „Z hlediska vyššího principu ebicyklího vražda na budiči není zločinem!“

pH S. J.

Komentář k předchozímu příspěvku

Poslední odstavec našho slovutného a uznávaného Hejtmana mi připadá poněkud účelový a vykonstruovaný, neřkuli cílený proti mé osobě. Naštěstí podle vyjádření právníka se tento bod MOKODEBu bije s jiným přímým pověřením Hejtmanským a to, že mám oprávnění a pověření provádět osobní kontrolu bdělosti mužstva za účelem kontroly bdělosti mužstva, konkrétně pak zajištění umědomění si významu Základního Dogmatu Ebicyklu - Z. D. E. Co z toho plyne? Byl by to zločin proti Ebi-ebi-ebi.

Hynek Melantrich Olchava

Slovenská sekcia Z. D. E.!

Nie je nás síce veľa, ale už sme nechali o sebe počuť. Máme dve ebičučoriedky (ebiboruvky), ktoré sa nestratili, prichádzajú medzi prvými a majú zálusk na čierne tričko. Jedna z nich je dokonca aj najmladšia účastníčka EBI.

Naše najväčšie zážitky Katky, Dominiky a Gabiky.

V nedeľu pri dojazde do Babičkiného údolia sme mali pocit že sa nachádzame na Aliaške, pretože sme stretli psí záprah. Namiesto sánok bol zapriahnutý miniatúrny skladačkový bicykel.

V utorok borec Miloš vytiahol obe ebičučoriedky na vrch Černohorského sedla, pretože sa im jazyk motal do prevodoviek. Náš pamaetný výstup sme následne oslávili ebichlastom a ebižrádlom (ebier, ebriotka a ebipizza). S iným ebižrádlom sme nemali až taký úspech, pretože na našu ebizmrzlinu pristálo ebihovno od ebivtáka, takže sme ju nedoeblizovali. Ďalšie informácie sú cenzúrované a neprešli štátnou kontrolou, takže sa zverejnia ebibrzy.

Z. D. E.!

CMUK!

Katuš – ebimama, Miloško Suri, kocúrica Domča - DOMINÁTOR, Gabka

Dnešný deň sa začal naozaj nezvyčajne. Naša jedna vozová hradba bola zablokovaná druhou vozovou hradbou. Priestor, ktorým by sme mohli dostať Škodu felíciu combi von bol mimoriadne malý. Vycúvať cez bránu okolo druhého auta bolo takmer nemožné. Rozhodné slovo “aspoň to vyskúšajme” povedalo niekoľko ebiľudí. Najviac odvahy v tom čase mala Julka Krchová. Nebolo to však až také jednoduché a tak som sa rozhodol, že celú situáciu zoberiem do vlasných rúk.

Pomocou asistencie niekoľkých ebiľudí sa nakoniec celá operácia úspešne podarila.

Musím vám však povedať, že rozhodovali naozaj iba centimetre.

Miloš Socháň Suri

6. etapa (pátek 26. VII.) Vrbno p. Pradědem - Hlubočec

Ráno jsem se nějak nemohl dostat do tempa, takže po snídaní před místní samoškou jsme vyrazili poslední opozdilci až v 9:30 h, když už byla většina pelotonu v prachu. Počasí bylo překrásné a tak jsme uháněli směrem na Karlovice, Širokou Nivu a Nové Heřmínovy. Podle itineráře jsme však nedojeli po rovině do Krnova, ale vzali to přes Zátor na Lichnov a Sosnovou, abychom se vyhnuli provozu. Když jsem se ptal v Zátoru na odbočku, tam si mne prohlídl tázaný pantáta zkoumavě a říkal, no, je před Tebou pořádný kopec, ale ty jsi mladík, tak to jistě vyjedeš. Nemýlil se, vyjel jsem to, ale ten kopec byl opravdu dlouhej asi 5 km. Za chvíli jsme tam narazili na slovenskou sekci, jak se na rovince u silnice cpala višněmi.

Přesvědčili jsme je, že mají přidat do kroku, jelikož je před námi velmi dlouhá etapa, a tak jsme dojeli do Velkých Heraltic, kde na hlavní silnici na Opavu byl vcelku malý provoz. Rozejel jsem stíhačku a podařilo se mi předjet traktor dokonce po pankejtu a švihal jsem to do Opavy tak, že jsem letmo minul Láďu Šmelcera, ale ten se mi pak zavěsil na paty a ve 12:30 h jsme už stáli u opavského městského hřbitova. Šel jsem se podívat ke hrobu rodičů a pak odejel na tzv. Kylešovský kopec, abych se podíval na naši nekdější skautskou klubovnu "Soví hrádek" a dům v ul. B. Němcové, kde jsme po válce bydleli. Pak jsme se vrátili do centra města, kde jsme znovu narazili na slovenskou sekci, jak se krmí v cukrárně. Na hlavním Horním náměstí jsme potkali Vladimíra Homolu a společně pak šli do cukrárny Jadran, na jejímž průčelí je pamětní deska astronoma Johanna Palisy, objevitele více než stovky planetek.

Pak jsme pokračovali přes Kateřinky kolem rodného stavení mého otce a Švédské kaple na Kravaře a Dolní Benešov. Na tamější hvězdárně byly mraky ebicyklistů, kteří se cpali štrúdlem, jablky a jablečným pyré, prostě jablečné hody. Místní hvězdáři připravili velkolepé uvítání a také speciální dárek pro Lenku Planetkovou, která ten den slavila narozeniny. Prohlédli jsme si dalekohled na střeše, poskytl jsem rozhovor na kameru a dostali jsme plánek a rady, jak se dostat do Krásného pole zkratkou. Dokonce nás jeden mladý člen kroužku tím směrem vyvedl. Byla to krásná cesta podél řeky, místy lehce připomínající proslulou Sirovu Zdobnickou zkratku. Pak jsme však evidentně zbloudili z cesty, museli nakonec přes drážní pešunk a složitě jsme dojeli do Pustkovce a posléze do Krásného Pole. Ottakarovi L., na které jsme po cestě marně volali z.d.e., a kteří jeli po asfaltové silnici, byli na místě o čtvrt hodiny dříve a neměli zablácené tretry, na rozdíl od nás.

V Krásném Poli mne čekal bratranec Jarek, proslulý svým folklórním vyprávěním o drotárské astronomii (viz Folklór Ebicyklu), s celou rodinou. Po výměně novinek o našich rodinách jsme pokračovali přes Kyjovice a Pustou Polom do Hlubočce, kam jsem dorazil v 19:45 h. Přivítal nás slavný cyklista Víťa Dostál, který nám navařil guláš a kola skryl na své ekologické farmě, zatímco já jsem se převlékal na besedu. Tu ohlásil místní rozhlas na 21 h a v ní jsem představil jednak doktorandku Fyzikálního ústavu a UK Martinu Boháčovou, která mluvila o lapání kosmického záření v Argentině (projekt Pierre Auger), na němž se aktivně podílí a jednak oslavenkyni Lenku Planetkovou, která mluvila - jak jinak - o planetkách, které nám bohdá spadnou na hlavu. Pak byla moc zajímavá diskuse hlavně o Temelínu, kterou rozvířil Nemilosrdný samaritán alias Ilja Kotík. Při příležitosti besedy byl Víťa Dostál pomocí záclonové tyče pasován Pasířem Melnatrichem na čestného člena Ebicyklu, dostal žluté triko a přerecitoval Z.D.E.

Poté se dlouho do noci kecalo venku, kde byla děsná kosa, s Víťou Dostálem o jeho neuvěřitelných zážitcích a pozorováních z cesty kolem světa na bicyklu Velamos.

Ujel jsem 115 km.

pH S. J.

7. etapa (sobota 27. 7.) Hlubočec - Přerov

Víťa Dostál nás vyprovázel na kole do šíleného kopce, na kterém trénuje, pak jsme se definitivně rozloučili v 9:30 h a svištěli na Bílovec a Studénku. Nebe bylo bez jediného mráčku, dobrá viditelnost až na Beskydy, no co více si přát. Silnice skoro prázdné, Sir to vymyslel skvěle. Navzdory tomu se nám po jistém nedorozumění ohledně map ztratila Koebilka, o níž jsme si mysleli, že je před námi, a ona byla za námi. Dostihla nás až v Příboře na náměstí a předvedla včelí tanec rozzuřené dělnice podle Konráda Lorenze, v němž nám při kroužení na kole kolem centrálních laviček sdělila, že jsme naprosto nemožní mizerové, kteří jí klidně ujedem, ačkoliv ona na nás vždy na vrcholu kopců čeká, a že jí můžeme být ukradení a pojede si sama, což také vzápětí vykonala, když po šesté piruetě zmizela neznámo kde.

Já jsem vedl konverzaci s leteckým modelářem, který mne nějak identifikoval a vyprávěl o svých úspěších v leteckém modelování před 30 lety. Prohlédli jsme si pěkný pomník S. Freudovi a vyrazili dál směrem na Kopřivnici, kde nás dojel nějaký chlapík a přesvědčoval o výhodách navštívit Štramberk, ale nedali jsme se a pokračovali na Ženklavu a Hodslavice, kde jsme oslavili Palackého dobrým obědem. Pak jsme dojeli na konci limitu do Valašského Meziříčí na hvězdárnu, kde jsem se sešel s jejím zakladatelem Jožkou Dolečkem, který letos oslavil 90. narozeniny.

Pojedli jsme bramboráky a vůbec vyplenili co zbylo, domluvili se na Reji a pokračovali směrem na Branky. Zdáli bylo vidět na Hostýně vrtuli větrné elektrárny. Vladimír Homola na jednom přejezdu přes trať zjistil, že mu praskl rám a tím Ebicykl pro něho skončil. Nicméně pomoc byla nablízku, Karel Strašil ho odvezl autem do cíle. Já jsem se pak zařadil za traktor, který vezl na přívěsu hnůj. Do kopce to byla výhoda, vezl jsem se v závětří - no spíše se dá říci v zápaší - ale na rovině bych ho předejel, kdyby pořád něco nejelo v protisměru. Traktor pořád nikam neodbočoval, jak jsem čekal, až v Bystřic odbočil - na Přerov. Myslel jsem, že se pominu: nakonec jsem jel plných 20 km jako s hnojem. Pak jsem dojel opět Janatovy, předjeli nás Palkovi s Mírou Mašinfírou a už se blížil Přerov a hned na kraji vlevo od silnice hvězdárna.

Přesně ve 20 h jsme uspořádali oficiální zakončení XIX. Ebicyklu, zařvali pokřik a peloton se odebral k Jaromírovi Holubcovi na odbornou exkurzi do jeho optických závodů. Já jsem se od pelotonu oddělil, neboť mne unesli příbuzní na rodinnou sešlost v nedalekých Žalkovicích, čímž i pro mne ročník skončíl.

V poslední etapě jsem ujel 107 km, během Ebicyklu jsem přibral 1 kg.

Z. D. E.

pH S.J.

Jak jsem pochopil smysl Ebicyklu

Původně jsem se domníval, že to je nalezení hejtmanova rodiště, kdy nebozí ebicyklisté byli nuceni jezdit na kole 19 let a ujet přes 500 000 km, než se to podařilo, ale pravda je úplně jiná. Stalo se to v neděli ráno 28. 7. v Přerově na nábřeží Bečvy. Právě jsem ukládal fotoaparát do brašny, když tu z poza rohu ke mě přišel menší starší muž a požádal mě, jestli bych se mu nepodíval na tvář, že tam má nějaký bílý chlup, který ho sere, poněvadž se na něj pořád musí dívat. Chlup jsem skutečně objevil a na požádání ho i vytrhl. Muž poděkoval a pokračoval ve své cestě. A tehdy mi došlo, že jsem musel ujet těch celých 741 km na kole v rámci ebicyklu, abych byl ve správný čas na správném místě a tomu nebohému člověku od toho bílého chlupu pomoci.

P. S. Během občerstvovací zastávky ve Valašském Meziříčí bylo nasmaženo 98 bramboráků, což představuje vyplenění 20 % mé vlasní úrody brambor, které jsem osobně zasadil 3. 5. 2002.

Simulant

Hejtmanova osobní statistika

Etapa	Datum	Trasa	Doba jízdy	Ujetá vzdálenost	Průměrná rychlost
-1.	19. 7. 2002	Praha-Mukarov-Kolin-Tynec n.L.-Kladruby-Pardubice Ohrazenice	09:20-20:10	117 km	10,6 km/h
0.	20. 7. 2002	Pardubice-Hradec Kralove-Josefov-Kuks-Hejnice-Upice	10:15-18:45	76 km	8,9 km/h
1.	21. 7. 2002	Upice-Rtyne-Cervena Hora-C.Skalice-V.Jesenice-Mestec-Slavetin-Rohenice-Kral.Lhota-Librice-Librantice-Trebechovice	09:40-17:05	61 km	8,2 km/h
2.	22. 7. 2002	Trebechovice p.O.-Castolovice-Vamberk-Peklo-Slatina-Kamenicna-Zamberk-Letohrad-Horni Dobrouc-Lanskroun	10:20-18:00	81 km	10,6 km/h
3.	23. 7. 2002	Lanskroun-Stity-Horni Studenky-Zborov-Klasterec-Olsany-Ruda n. Moravou-Hanusovice-Branna-Ostruzna-Lipova-Jesenik	10:40-17:50	82 km	11,4 km/h
4.	24. 7. 2002	Jesenik-Javornik-Bernartice-Dziewietlice-Mikulovice-Jesenik	09:00-19:05	83 km	8,2 km/h
5	25. 7. 2002	Jesenik-Cervenohorske sedlo-Svycarna-Praded-Karlova Studanka-Vrbno p. Pradedem	10:30-19:00	53 km	6,2 km/h
6.	26. 7. 2002	Vrbno-Siroka Niva-N.Herminovy-Zator-Lichnov-Sosnova-M.Heraltice-Opava-Kravare-Dolni Benesov-Jilesovice-Dehylov-Pustkovec-Krasne Pole-Cavisov-Kyjovice-Pusta Polom-Hlubocec	09:40-19:45	115 km	11,4 km/h
7.	27. 7. 2002	Hlubocec-Vyskovice-Karlovice-Bilovec-Studenka-Pribor-Koprivnice-Zenklava-Morkov-Hodslavice-Valasske Mezirici-Branky-Bystrice p. H.-Prerov	09:30-18:30	107 km	11,9 km/h
Celkem ujeto: 775 km; z toho v etapach 1.-7.: 582 km pH S. J.