Ebi 2002 - Ottakar L.

XIX. Ebicykl „Rodná slezská hrouda“ minulostí

Tak letošní vrchol léta máme bohužel za sebou. Je neuvěřitelné, že zdánlivě neustále stále stejně se opakující scénář nás pravidelně každým rokem vtahuje mezi prakticky neměnící nebo jen málo obměňující se kolektiv správných lidí pohybujících se po vlastech českých, moravských a slovenských kolmo t.j. na bicyklu za účelem navštívení hvězdáren a všech dalších pamětihodností. Letos jsme s Ilonou absolvovali naši jubilejní 10. jízdu, která stejně jako ta naše první v roce 1992 jakoby symbolicky končila opět v Přerově (pro nechybující počtáře mám vysvětlení, že jsme chyběli při jediném ročníku Ebicyklu a to v době tragických záplav v roce 1997).

20. července 2002

Každý den strávený na Ebicyklu má cenu zlata, a tak mně bylo moc líto, že jsme se nemohli zúčastnit minus první (-1.) a nulté (0.) etapy jedoucí se na trase Praha - Pardubice - Úpice již ve dnech 19. a 20. 7. 2002, a to zejména proto, že jejím účelem byla mimo jiné i návštěva legendy české cyklistiky a vítěze Závodu míru Jana Veselého v Mukařově, kterého jsme nemohli navštívit ani vloni. Jan Veselý má totiž od letoška na nebi planetku pojmenovanou po něm jako „Honzavesely“, o čemž se v tisku dokonce objevila zmínka a to v časopise TÝDEN č. 30/2002 na straně 80 (článek „Veselý na nebi“). Ebicykl tak pro nás začal až v sobotu 20. 7. 2002 a to zcela netradičně příjezdem do startu letošního ročníku na hvězdárnu v Úpici v autě našeho kolegy Milana Antoše (jinak Vlka Ebicyklu) s bicykly na střeše, které kočíroval jeho syn. Přes rozpačité počasí v průběhu celého týdne nás Úpice zcela „zaskočila“, protože zřejmě asi po neviditelné práci Lenky Šarounové se obloha projasnila a rozzářil se na ní blížící se úplněk. Během odpoledne se na hvězdárnu postupně sjížděli další a další ebicyklisté. Někteří ale pro nemoc nepřijeli, mnozí však naopak na poslední chvíli přijeli. Tradiční zahájení 19. ročníku Ebicyklu se vydařilo, vyšel slušně i pokřik ebicyklistů a přivítali jsme do našich řad i několik nováčků. V posluchárně hvězdárny jsme pak zhlédli digitální fotografie pořízené ebicyklisty během -1. a 0. etapy a před půlnocí jsme si ještě mezi sebou rozdělili krásná trička potištěná znakem Ebicyklu, jeho motty a internetovou adresou www.ebicykl.cz.(trička je vyrobit a přivezl je Hynek alias Melantrich - bravo!)

21. července 2002

Nedělní ráno bylo chladné, ale přivítalo nás zcela jasnou oblohou. Před námi byla etapa do Třebechovic se zajížďkou na hvězdárnu do Hradce Králové. Již předem bylo jasné, že nás čeká nabitý program a že nebude možné vše stihnout. První zastávka byla na hvězdárně ve Rtyni, kde jsme byli již v roce 1996. Přímo vražedný kopec, na němž je hvězdárna umístěna, pořádně prověřil naši fyzickou připravenost. Štěrk na cestě ale prověřil i technický stav našich bicyklů, když např. Melantrich prorazil plášť i duši svého horáče hned na třech místech. Hned za Červeným Kostelcem jsme si to zamířili do Babiččina údolí. Kromě návštěvy chaloupky Babičky Boženy Němcové, Viktorčina splavu a zámku v Ratibořicích bylo ale toto místo pro nás zajímavé ještě z jednoho důvodu. Počet projetých kilometrů ebicyklisty za posledních 19 ročníků právě u sousoší babičky s vnoučaty a 2 psy dosáhl kulatého počtu 500 000 km (s nehodami). Na počest této události jsme na tomto místě vytvořili živý obraz znázorňující překročení pomyslného patníku s touto vzdáleností. Naše další cesty vedly na krásné náměstí v Novém Městě nad Metují, kde se část z nás naobědvala. Pro mne bylo toto zastavení příležitostí k odstranění hned 2 závad na našich kolech: Iloně prasklo lanko přední brzdy a mně se přestalo po dohuštění (!) točit přední kolo kvůli těsnému blatníku. Po obědě jsme pokračovali „západní“ cestou kolem vodní nádrže Rozkoš a dorazili jsme do Dobrušky, kde jsme si nenechali ujít prohlídku rodného domu českého buditele F. L. Heka (známý z Jiráskova románu jako F. L. Věk). Zámek v Opočně jsme si tentokrát prohlédli pouze zvenčí, protože jsme spěchali na hvězdárnu do Hradce Králové. Od dodržení itinerářové trasy nás však nakonec odradilo počasí. Před Libranticemi, když bylo zřejmé, že nás bouřka a pořádný lijavec nemine, jsme se proto rozhodli pro nejrychlejší příjezd do cíle etapy, kterým byla restaurace Černý kůň tělovýchovné jednoty TJ Orel v Třebechovicích na náměstí. Těsně po našem příjezdu se venku spustila průtrž mračen, po které se však opět vyjasnilo. Zpestřením závěru 1. etapy byla prohlídka městečka s průvodním výkladem letitého a nyní již žel nejezdícího ebicyklisty Honzy Veselého (občana to Třebechovic) a poté jeho poslední politické školení mužstva na téma „Nejbližší hvězda Slunce a problémy se solární konstantou“, při němž se ptal, zda mohou 1 metrem čtverečním za 1 sekundu projít dva koně.

22. července 2002

V pondělí pro nás Třebechovičtí uspořádali ranní exkurzi TMB = Třebechovického muzea betlémů, kde jsme si důkladně prohlédli nejslavnější betlém světa. Za velice hezkého počasí jsme pak pokračovali po bezvadné lesní cestě do Tyníště n/Orl. a dále do Častolovic a Doudleb, kde jsme si letmo z vnějšku prohlédli oba zámky. Z Vamberku nás potom čekala poměrně obtížná cesta údolím řeky Zdobnice po turistické cestě. Nakonec se ukázalo, že překonání jejího kaňonu mokrou galuskou bylo skutečnou ozdobou letošního ročníku. Ne všichni z nás však cestu absolvovali bez újmy na zdraví. Při přenášení kola přes kmeny nešťastně uklouzla Zinajda a s pochroumaným nártem musela nakonec večer navštívit lékaře. My šťastnější jsme nakonec dorazili do Žamberku, kde jsme se nejprve snažili v zámeckém parku najít původní polohu hvězdárny dánského hvězdáře Theodora Brorsena. Poté jsme našli jeho pametní desku na domě, kde bydlel, a na náměstí i rodný dům českého fyzika a astronoma Augusta Seydlera. Po naobědvání v místní pizzerii jsme pokračovali směrem na Letohrad a dále do cílového města Lanškroun, kde se nám dostalo důstojného ubytování v Domově mládeže na okraji města a to na skutečných postelích ve dvoulůžkových pokojích. Večer jsme zakončili prohlídkou města a barokního kostela sv. Petra a Pavla, kde se nám věnoval dnes už po celé naší republice velice známý polský katolický farář Zbigniew Czendlik, pro něhož nebyly podle jeho slov cizí kombinace „kostel, hospoda, postel“, posezení u kávy s cigaretou a především bezvadné ovládání češtiny (původně znal jen 2 slova: „pozor vlak“). Stínem jinak vydařeného dne bylo ale zranění kotníku Kosmasky Ebicyklu Evy Krchové, které utrpěla při pádu. Po krátké hospitalizaci v nemocnici musela bohužel druhý den s Dušanem Krchou odjet autem domů do Spišské Nové Vsi, čímž pro ni letošní ročník Ebicyklu bohužel nešťastně skončil. Za Krchovce však dál „válčili“ Julka s Davidem, kteří po celou jízdu kočírovali auto Jiřího Krejzy, dalšího nešťastníka, který se 4 zlomenými žebry musel zůstat doma a poslal do letošního ročníku po Vladimírovi Homolovi nezištně alespoň svoji vozovou hradbu.

23. července 2002

V úterý jsme za slunečného dne vyrazili na cestu do Jeseníku. Po nasnídání v mléčném baru na náměstí v Lanškrouně jsme ještě před odjezdem navštívili knihkupectví ROSA, kde jsme každý na pamatku obdrželi publikaci „Jan Marek Marci“. Stačili jsme se ještě rozloučit s polským farářem a zamířili jsme do kopců, které nám velice umně zatajil Sir, autor itineráře. Tato etapa byla totiž etapou tří velkých kopců a také 3 významných stromů. Po prvním stoupání a sjezdu jsme v Klášterci objevili první lípu starou 400 let. Další zastávkou bylo okresní město Šumperk. Trvalo nám asi 30 minut, než jsme našli vhodnou restauraci se zahrádkou, kde bychom se dobře naobědvali. Během toho jsme si však velice důkladně prohlédli historický střed města. Po obědě jsme vyrazili dále na sever, do Jeseníků. Ve Velkých Losinách jsme si zvenčí prohlédli zámek a z dálky jsme spatřili popravčí dub, u kterého byli v roce 1662 sťati 3 osnovatelé selského povstání. U zámku v Loučné nad Desnou jsme objevili lípu starou 300 let. Pak nám nastaly krušné chvíle, když jsme překonali první hřeben Hrubého Jeseníku na cestě do Nových Losin. Odměnou nám byla na sedle Tři kameny báječná podívaná. Na koních se k nám přiřítilo celkem 5 novodobých kovbojů, kteří vládli mobilními telefony a ptali se nás, kde je šofér jejich doprovodného pickapu. Po sjezdu do Nových Losin jsme ale začali opět stoupat a to do sedla v Ramzové. Tady jsme se na chvíli ocitli jakoby v nějaké mimozemské civilizaci. Větrné elektrárny nejsou v Čechách moc běžné a připomínaly spíše záběry z filmů série „Star Wars“. Zbývající sjezd do Jeseníku přes Lipovou Lázeň byl velice příjemný a ve středu města jsme snadno našli školu s hvězdárnou, ve které jsme nocovali již před 7 lety. Čekalo nás ale velké překvapení. Zatímco tenkrát se nám zdálo, že je škola na rozpadnutí (po náletu ve 2. světové válce), nyní se vše změnilo k lepšímu a i škola byla téměř od základu zcela zrekonstruována. Vedení školy nám také připravilo velice „chutné“ přivítání v podobě výborného guláše s chlebem a poskytlo nám nejen prostory k ubytování, ale i moderní sprchové kouty k potřebné očistě. Po návštěvě hvězdárny pak večerní brífink načrtl podobu příštího dne.

24. července 2002

Rodná slezská hrouda se nehonosí tímto názvem nadarmo nýbrž z následujícího důvodu. Náš nejslavnější hejtman polní spanilé jízdy, astrofyzik Jiří Grygar je totiž zdejším rodákem a narodil se v roce 1936 v nyní polských Dziwietlicích na polské straně hranic u slezských Bernartic vzdálených od Jeseníku vzdušnou čarou SSZ směrem 20 km. Naše cesta do hejtmanova rodiště začala opět za velice příznivého počasí ve středu ráno. Přes Lipovou Lázeň jsme přes sedlo s Lipovou jeskyní vyrazili do Žulové a dále do Javorníku, kde jsme se (někteří včetně nás) zcela neprozřetelně naobědvali. Pak jsme v sevřeném ebanci pokračovali spanilou jízdou do Bernartic. Abychom mohli překročit česko-polskou hranici, museli jsme se kvůli podmínkám příhraníčního styku stát občany Bernartic s trvalým bydlištěm tamtéž. To vše starosta Bernartic umně vyřídil, a tak se počet obyvatel velice pohostinné obce nakrátko zvýšil o 5 %! S vyřízenými formalitami jsme se pak jali plenit nedaleké polské uzemí. Jenom proto, že naše cesta proběhla inkognito a polští celníci asi odpočívali po obědě, neměl náš vpád žádné následky: kurs zlotého se příliš nezměnil a vláda ve Varšavě nepadla. Větším problémem ale bylo nalézt hejtmanovo rodné nádraží, neboť polští sousedé odvezli koleje. Naštěstí se ale nezměnila podoba budov, a tak rodný dům byl nakonec nalezen. Na jeho dveře jsme nakrátko připevnili pamětní desku z 16-karátové lepenky připomínající, že v tomto místě se v roce 1936 narodil a žil význačný český astrofyzik a hejtman čs. Ebicyklu RNDr. Jiří Grygar CSc. Poté hejtman za zvuku cvakajících fotoaparátů a kamer políbil rodnou slezskou hroudu a vytvořili jsme živý obraz připomínající tuto památnou chvíli. Překvapením však konec ještě nebyl. Po návratu do bernartic nám starosta obce přichystal velkolepý oběd v jídelně místní ZŠ. Návštěvu Bernartic jsme pak zakončili prohlídkou původně románsko-gotického kostela ze 13. století. Naše další jízda pak pokračovala do Vidnavy a dále do Mikulovic. Na konci cesty nás čekalo těžké stoupání Ondřejovicemi na 800 m vysoko položený Rejvíz. Zde jsme nakonec našli restauraci, kde jsme si mohli dát pověstné kynuté borůvkové knedlíky. Nutno dodat, že před 7 lety byly mnohem opravdovější a jaksi kynutější. Během večeře ale začalo pršet a nejprve slabý dešť se při sjezdu do cílového Jeseníku změnil v pořádný slejvák, který nám připomněl, jaké to bylo na Tisícročné halušce před 2 lety. Naše namoklé tenisky však naštěstí během příštího dne stačili vyschnout.

25. července 2002

Čtvrteční ráno nás přivítalo opět krásným slunečným počasím. Po dvoudenním azylu v Jeseníku jsme se vydali zdolat nejvyšší vrchol Jeseníků Praděd (1 492 m) a pak dojet do nedalekého Vrbna pod Pradědem. Cyklistiku připomínalo naše stoupání do Červenohorského sedla (1 013 m), avšak další pokračování bylo spíše pěší túrou na vrchol prokládané občasnou jízdou. Někteří ebicyklisté se kvůli drsnému a kamnitému povrchu cesty nevyhnuli propíchnutí galusek jako např. Bohouš Janda, nicméně na vrchol Pradědu nakonec dorazili všichni. Než jsme dosáhli vrcholu Pradědu, poobědvali jsme v chatě Švýcárna, což ale nebyl příliš šťastný počin. Počasí se v té době dočasně zhoršilo, ale z velice podmračené oblohy nakonec ani nezapršelo, i když teplota na vrcholu klesla na 12 °C. Po prohlídce televizní věže následoval předlouhý sjezd do Karlovy Studánky. Někteří si zde vylepšili osobní rekordy (jako např. max. rychlost až na 72 km/hod), ale např. mně a dokonce posléze i Iloně se podařilo předjet linkový autobus, který nás při sjezdu dlouho zdržoval svojí nízkou cestovní rychlostí okolo 35 km/hod. V lázních Karlova Studánka jsme ochutnali vodu z místního minerálního pramene a po občerstvení v cukrárně jsme pokračovali ve sjezdu do cíle etapy Vrbna pod Pradědem. Zde nám poskytlo za úplatu tělocvičnu k přenocování místní Gymnázium a Sportovní gymnázium a v nedalekém penzionu U Hradilů jsme si napravili chuť při vynikající večeři. Nejobtížnější úsek letošního ročníku Ebicyklu jsme zakončili brífinkem, který určil plán cesty na příští den.

26. července 2002

Pátek přinesl kouzelné slunečné ráno. Vzhledem k délce etapy přes 100 km jsme vyrazili již okolo 8. ranní hodiny, když jsme posnídali produkty nakoupené v nejbližší samoobsluze potravin hned pod kostelem. Cesta ubíhala poměrně svižně, protože nás po cestě nečekala již žádná větší stoupání. Kvůli času jsme si upravili část trasy navržené v itineráři a při cestě do Opavy jsme projeli i Krnovem. V Opavě jsme nejprve vyhledali náměstí s radnicí a Slezským divadlem. Podle rady domorodých Opavanů jsme velice rychle našli i Slezské muzeum a naproti němu i nyní opravovanou budovu opavského gymnázia, které navštěvoval náš hejtman. Po rychlém a střídmém obědě v jedné pizzérii jsme vyrazili na další cestu, abychom stihli být v domluvenou hodinu v Dolním Benešově. Cestou jsme stačili navštívit dva pěkné zámky a to ve Velkých Hošticích a v Kravařích. V Kulturním domě v Dolním Benešově nám místní astronomové přichystali vítané občerstvení v podobě vynikajících jablečných závinů, limonád a kávy. Na střeše KD jsme si pak prohlédli jejich miniaturní hvězdárničku. Ačkoliv jsme zde já s Ilonou nebyli 7 roků, překvapili nás Dolnobenešovští tím, že poznali, že jsme tu již jednou byli ! Cestou z Dolního Benešova jsme si trošku upravili cestu a do Hvězdárny a planetária v Krásném Poli u Ostravy jsme přijeli z Hlučína, nicméně nutnosti překonat strmé stoupání na nemalé návrší jsme se stejně nevyhnuli. Krásné Pole jsme navštívili již potřetí, a tak naše zastávení zde bylo poměrně krátké. O to delší byla ale cesta do cíle naší etapy - Hlubočce, kde má svoji farmu Víťa Dostál (asi náš nejznámější cyklista posledních let hned po ebicyklistech), neboť profil trati se silně zvlnil a krátké sjezdy začala střídat táhlá a nepříjemná stoupání. Světoběžník a nyní i místostarosta Hlubočce Víťa Dostál nám uchystal velkolepé přivítání. Znamenitý guláš k večeři, ráno pak vydatnou snídani s čerstvým pečivem a samozřejmě nocleh ve vnitřních prostorech Obecního úřadu. Večer v zasedací místnosti proběhla beseda RNDr. Jiřího Grygara s místními občany. Jeho součástí ale bylo slavnostní pasování Víti Dostála na čestného ebicyklistu (ve skutečnosti se jím stal již v roce 1998, kdy s námi jednu etapu absolvoval), dále dražba zapomenutých artefaktů ebicyklistů v cílech předchozích etap, pak dvě velice zajímavé přednášky našich ebicyklistek Lenky Šarounové (o hrozbě planetek - křížičů) a Martiny Boháčové (o výzkumu neznámých vysokoenergetických částic) a závěrečný brífink ebicyklistů před poslední etapou. Noc byla tentokrát hodně dlouhá. V radničním sklípku „U starosty“ jsme totiž našli velice pěkné prostředí pro relaxaci po velice náročné etapě, když jsme našli společnou notu a zazpívali si s akusticky hrající hudební skupinou „No revival“.

27. července 2002

Sobotní poslední etapa letošní jízdy z Hlubočce do Přerova umocněná horkem letního dne byla přesto velice nostalgická. Mnoho ebicyklistů již začalo plánovat časnější odjezd z peletonu ebicyklistů a konec letošní jízdy byl i tak neodvratitelný. Cesta Oderskými vrchy byla zpočátku namahavá, avšak když jsme dosáhli Příboru, byla cesta již příjemná. V Příboru jsme se v zahrádce restaurace nabrali nových sil, ale ještě před odjezdem z hezkého městečka jsme stačili navštívit mého „spolubojovníka“ z doby základní vojenské služby v Unhošti před 23 lety, Ing. Bedřicha Turka. K mému velkému překvapení jsme ho zastihli v jeho úřadu t.j. na radnici, kde dělá jako zvolený zastupitel místostarostu. To kdybychom věděli předem, tak by nám on sám rád udělal odbornou přednášku o jeho městečku, které jeho předci obývají již několik staletí. Nicméně v době, kdy už většina ebicyklistů opustila Příbor, nás alespoň pohostil na zahradě jejich domu a při tom jsme si měli opravdu o čem povídat. Čas se velice nachýlil a my jsme museli naši cestu poněkud napřímit a urychlit, abychom do 15.00 hodin stačili dorazit na hvězdárnu ve Valašském Meziříčí. Štramberk jsme proto pozorovali jen z povzdálí a rovnou jsme projeli Kopřivnicí. Po zdolání menších kopců jsme dorazili do Hodslavic, kde jsme si prohlédli rodný dům buditele Františka Palackého a sousední dřevěný kostelík z roku 1551. Pak následoval sjezd do Valmezu. Nalezení hvězdárny bylo velmi snadné, protože během posledního desetiletí sem naše spanilá jízda zavítala již potřetí. I zde nám astronomický personál hvězdárny přichystal milé pohoštění: pravé bramboráky, pivo, studený čaj a ovoce. Někteří si vedle prohlídky dalekohledu v kopuli hvězdárny stačili zahrát ping-pong. Můj bicykl sice ještě postihla poslední závada, když mi prasklo lanko přesmykače trojtalíře, ale opravou jsme se již nezdržovali a namířili jsme si to dále do Bystřice pod Hostýnem. Tato část etapy byla poměrně namahavá, protože horko značřně ztížilo zdolávání údolíček a návrší Hostýnských vrchů. V Bystřici jsme si v dobré restauraci dali chutnou večeři a poté jsme se vydali na zbývajících 20 km letošního ročníku. Cílu bylo brzy dosaženo, takže ve 20:00 hodin nastalo poslední sezení ebicyklistů, na kterém náš hejtman vyhodnotil 19. ročník a současně odmával jeho konec. Po připomenutí zásluh všech, kteří se na jeho zdaru podíleli, pak Bohumír Kratoška oddirigoval pokřik ebicyklistů. Poté se většina zbývajících ebicyklistů na bicyklech přesunula do centra Přerova. Po okružní jízdě historickým středem města jsme zamířili do areálu firmy ATC ebicyklisty Jaromíra Holubce, který nás znamenitě pohostil a udělal nám přednášku o výrobním programu a obchodních aktivitách jeho firmy na poli astronomické optiky a dalekohledů a promítl nám i film o zatmění Slunce, které sledoval loni v africké Zambii. Po návratu na hvězdárnu pak následoval táborák, u něhož se opékaly buřty a zpívaly písničky. Postupně jsme ulehali ke spánku. Na nebi za teplé noci ubýval měsíční úplněk a letošní ebicyklistická jízda se stala minulostí.

28. července 2002

V neděli ráno jsme si přivstali. Nejteplejší den jsme žel strávili ve vlaku, na který jsme nasedli na nádraží v Přerově v 08:25 hodin. Zhruba v 16:30 hodin t.j. v neděli kvečeru jsme dorazili do Liberce a až druhý den t.j. v pondělí po obědě jsme si na nádraží vyzvedli naše kola. Zbudou nám hezké vzpomínky na velice vydařený ročník, více než 40 forografií a zhruba tříhodinový videozáznam o letošní jízdě. Tak zase příště na shledanou, tentokrát na Slovensku.

Z. D. E.
Karel Hájek (alias Ottakar L.)