Ebi 1999 - Hejtman

XVI. EBICYKL
Memoriál Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)
24. 7. - 1. 8. 1999

Úvod

Když jsme se po zdárném skončení XV. Ebicyklu rozjížděli ze slovenských hvězdáren do svých domov, nikdo zajisté netušil, že jednomu z kmenových ebicyklistů Václavu Slavíkovi z Pelhřimova je vyměřen tak krátký čas do tragické smrti. Kamarád Vašek zahynul při cestě do práce na kole, když ho srazil pár kilometrů od domova nesvědomitý řidič rychlého osobního vozu. Zástupci Ebicyklu se účastnili v Pelhřimově tak přesmutného pohřbu a brzy potom vznikla myšlenka, aby právě zde začal XVI. ročník, jenž se pojede jako Vaškův memoriál. Definitivní rozhodnutí padlo na podzimním Reji v Olomouci a od té doby se rozběhly přípravy na ročník, jenž se po delší přestávce jel celý v Čechách. Velmi zajímavý a sportovně náročný itinerář připravil Statistik Sir a snad nikdo příliš nezanedbával trénink, neboť bylo zřejmé, že letošní Ebicykl nebude žádná selanka.

Přípravy probíhaly vcelku hladce, až na poslední týden před vlastní akcí, kdy mi emajlovali Krchovi, že jejich vozová hradba nebude. Tu se však opět ukázala magická síla internetu, když vzápětí nabídl Vladimír Homola, že zajistí náhradu v podobě svého kolegy Jiřího Krejsy, a to se ukázalo přímo strategickou výhodou. Jiří Krejsa totiž nejenom vlastní felicii kombi s držáky na kola na střeše, ale hlavně je zaníceným cyklistou i opravářem - tedy vpravdě ideální kombinace.

Poněkud hůře se dařila komunikace mezi potenciálními účastníky nulté etapy z Prahy, takže na plánovaný start v sobotu 24. 7. Na metru C v Hájích se dostavili pouze Olga Kracíková a Kamil Galuščák. Odtud jsme s mírným opožděním a za relativně chladného počasí vyrazili asi v 8.20 h směrem na Ondřejov, kde jsme přibrali novicku Lenku Šarounovou, jež nám za odměnu ukázala své království u 0,6 m reflektoru, jímž pronásleduje zejména planetky. Při výjezdu z Ondřejova jsme málem přejeli nevěstu, nastupující v bohaté krajkové róbě do přistaveného auta na místě, kde se auta rozhodně přistavovat nemají. Nicméně svatebčané nám to téměř oplatili asi o půl hodiny později ve stoupání z Chocerad do Vestce, když nás za hlasitého troubení předjíždělo asi 15 vyštaficírovaných automobilů, nepochybně ve směru na hrad Český Šternberk. My jsme však pokračovali přes Divišov do Vlašimi, kde nás však vypekli v restauraci U blanických rytířů, kdež jsme si nejprve objednali chutnou krmi, a pak se nás vrchní optal, zda náhodou nespěcháme, že je u nich svatba, takže obslouženi budeme nejdříve po hodině. Tak jsme zase všechno zrušili a Kamil se vydal hledat místního kaplana-cyklistu, s nímž jsme pak poobědvali ve standardním hostinci.

Další zastávkou byla vlastní hvězdárna, která má za sebou pohnutou historii, a jež se zapsala do dějin Ebicyklu jako etapová hned v I. ročníku a pak také na I. Reji. Tam nás uvítali místní nadšenci, členové Vlašimské astronomické společnosti, kteří hvězdárnu po mnoha útrapách konečně získali do své péče a soustavně ji nyní modernizují. Na závěr prohlídky jsme zajeli za 89letým zakladatelem hvězdárny panem Janem Zajícem a jeho nepatrně mladší, ale stejně čipernou manželkou. Pan Zajíc si všechno pamatuje, na všechno má doklady a fotky, prostě bylo to náramné odpoledne, neboť zastávka ve Vlašimi zabrala plné 4 hodiny.

Mezitím se začalo vyjasňovat a tak další cesta přes Čechtice do Pelhřimova proběhla velmi plynule a v 19.30 h jsme dorazili k 3. základní škole na Pražské ul., kde nás již čekali místní nadšenci astronomie, aby nám sdělili, že ve Starém Pelhřimově nás očekávají na zahájení astronomické výstavy. Stačili jsme se proto jen lehce umýt a vyrazili opět na kole do tamější Hasičárny, kde Vraťko Šrobár a jeho spolupracovníci z astronomického kroužku vskutku zahájili výstavku, recitovali z Kosmických písní a mne přiměli k improvizovanému proslovu. Teprve pak jsme se mohli najíst resp. víceméně vyplenit přilehlý motorest a dole ve škole zahájit XVI. Ebicykl pokřikem. Účastníků se sjelo bezmála 40; největší vzdálenost v nulté etapě urazil Matěno Pravda z Modry (cca 240 km na horském kole!) a mezi nováčky nejvíce zaujal MUDr. Petr Lemež z Jihlavy, jenž jel na turistickém favoritu svého tatínka, dlouholetého člena ČAS. Kromě toho manželé Trutnovští přijeli na tandemu! Z přihlášených ebicyklistů chyběl především Karel Semerák, jenž se zrovna ženil a dále ostatní slovenští účastníci. Kromě toho se k nám přidali 4 veteráni z Nymburka, soustředění kolem časopisu Cykloturistika. Jejich hlavním hitem bylo kolo Dálník pro pololežícího cyklistu, a dále speciální hrnec na úsporné vaření na plynu.

Ujel jsem 110 km, hrubá cestovní rychlost 9,9 km/h.

I. etapa (Ne 25. 7.)

Ráno nás přivítalo slunko a jasná obloha, jež nás pak provázely po celý Ebicykl. Účastnili jsme se zádušní mše za Vaška Slavíka v místním děkanském kostele a pak jsme jeli na pelhřimovský hřbitov společně s pozůstalými - maminkou Julií, manželkou Zdenou a synem Michalem. Tam proběhla krátká pietní vzpomínka na nezapomenutelného ebicyklistu Václava a odtamtud se též peloton vydal na trasu letošního memoriálu. Trasa vedla přes N. Cerekev do Moravče, kde jsme výtečně pojedli v místním kempu a dále na Kámen, kde si mnozí prohlédli hrad i muzeum motocyklů, ale my jsme raději uháněli dále na Obrataň a Lejčkov k Chýnovské jeskyni, kterou jsme si s chutí prohlédli, neboť tam bylo zřetelně chladněji než na slunci.

Následoval sjezd do centra Tábora na hvězdárnu na místní knihovně, kde nás stejně jako před 12 lety prováděl její správce Břetislav Vonšovský. Odtamtud jsme pokračovali na Žižkovo náměstí, abychom zde opět tradičně připravili živý obraz přímo před Žižkovou sochou. Tentokrát dokonce Tarantule vystoupil na připravený husitský vůz (předobraz naší dnešní vozové hradby) a tvářil se tak děsně, že křižáci prchali již od Domažlic. Po tradičním několikerém objezdu náměstí jsme se vydali do cíle etapy - čajovny U vycházejícího slunce v Sezimově Ústí. Předtím jsme ovšem ještě prohlíželi místní hvězdárnu Františka Pešty, rovněž již tradičně. Ubytováni jsme byli v blízké základní škole a nakrmeni a napojeni Dášou a Eddym a jejich pomocníky. Bylo to náramné a dobře se mi spalo, přestože mne trápil alergický zánět spojivek.

Ujel jsem 61 km, hrubá rychlost 8,1 km/h.

II. etapa (Po 26. 7.)

Hned po ránu se proslavil nováček MUDr. Petr Lemež, když si zajel přes hlavní silnici k vile presidenta E. Beneše a chtěl dovnitř. Bylo zamčeno, ale z vily zrovna vyšel vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský a Petr s ním dal řeč, že je na Ebicyklu a chce vidět dříve tak nepřístupnou vilu. Rychetský opáčil, že to ochranka nerada vidí, ale asertivní Petr se optal, zda by ho tedy neprovedl Rychetský sám. Rychetský opáčil, že musí pro rohlíky do pekařství, ale Petr opět kontroval, že teda na něho počká. To už vicepremiér rezignoval, koupil rohlíky a Petra pak vskutku po vile provedl.

My ostatní jsme se ráno najedli ze zbytků večerních hodů v Čajovně, takže již v 11 h jsme vyrazili přes Planou, Želeč a Sudoměřice do Bechyně, kde jsme se seznámili s vychrtlou a patrně prašivou kočičkou, jež jevila o náš Ebicykl nelíčený zájem. Odtud jsme směřovali do Týna n. Vlt., kde jsme obědvali a po obědě si prohlédli místní Muzeum, kde mají unikátní expozici vltavínů a dále historickou expozici i muzeum loutek. Odtamtud jsme pak stoupali kolem temelínské jaderné elektrárny přes Lhotu pod Horami do Protivína, kde byla pozdní svačinka u zavírající samoobsluhy. Pak jsme to opravdu pálili přes Skály a Ražice k památníku bitvy u Sudoměře, kde jsme vytvořili u mohyly další živý obraz, jak husitské ženy s hejtmanem v čele hájí vozovou hradbu před dotírajícími křižáky. Křižáci byli tak unaveni, že nebylo potřebí ani šlojířů husitských žen nakladených do bahna ke zdolání přesily útočníků. Odtud jsme pak celkem hladce dorazili do Strakonic a při výjezdu z města narazili na letní restauraci U Papeže, kde se opakovala scéna z Vlašimi, tj. dali nám vybrat krmi a pak sdělili, že kuchyně už zavřela. Nezbylo než dojet na ubytovnu v místní škole Na Jezárkách hladovi, ale tam se nás ujali místní hostitelé v čele s panem Jindřichem Hrdinou a zajistili nám vynikající večeři v hospodě opodál. Největším překvapením byla přítomnost Ing. Pavla Pavla, jenž je nejenom známým hybatelem soch, ale i místostarostou Strakonic. Ten pak s velkou trpělivostí v noci přednášel o svých zážitcích promítaje jedinečné diáky z Velikonočního ostrova a odpovídal na početné dotazy. Mezitím ovšem u školy dva mladí kluci přinesli vlastní dalekohledy a chtěli pozorovat nebe, což při Měsíci téměř v úplňku nebylo nejsnadnější. Ještě že se jich ujala Lenka Šarounová, která vyniká v této disciplíně.

Ujel jsem 87 km, hrubá rychlost 9,4 km/h.

III. etapa (Út 27. 7.)

Ráno jsme skoro všichni sjeli zpět dolů do Strakonic, kde v blízkosti centra vztyčil ing. Pavel model základního prvku známé megalitické stavby Stonehenge. Zaujalo mne, že je tam připojen nápis, že skládka na tom místě se zakazuje pod pokutou 50 tis. Kč. I učinili jsme další živý obraz, kterak bicyklisté holýma rukama vztyčují na místo překladu nosných sloupů onen tandem manželů Trutnovských. Poté jsme se jali hledat model sochy Maui, jež se nalézá na stráni nad Otavou, jenže na soukromém pozemku. Tu se prokázaly mimořádné kvality dr. Lemeže, jenž se správcem pozemku dohodl jeho zpřístupnění pro ebicyklisty, takže jsme mohli připravit další živý obraz: "Ebicykl pouhýma rukama kácí sochu Maui".

Z města jsme proto vyrazili opět až v 11 h a jeli na Katovice, Frymburk a Žichovice, odkud byl divukrásný pohled na hrad Rábí. Zde mi však má asi 8členná skupina vedená Eddym a Dášou ujela, neboť jsem měl jakousi kondiční krizi a až v Sušici jsem narazil na dr. Lemeže, který tam kdysi vojákoval a chtěl zkontrolovat, zda pod mostem dosud statují alpští úhoři. Statovali. Sami dva jsme pak stoupali na Volšovy a Petrovice, kde se do třetice opakovala situace s hospodou - přestože bylo teprve 14.30, tak už jídlo neměli, neboť zavírali v 15 h. My jsme si to však bohatě vynahradili v Hlavňovicích, odkud jsme pak plavně sjížděli do Běšin a přes Strážov se vydali do Janovic n. Úhlavou. Zde jsme se setkali s tandemem Trutnovských a spolu jsme pak zakufrovali místo na Běhařov na Bezděkov, což nám vyneslo perné několikeré stoupání po státní silnici z Klatov do Kdyně. To byla má druhá krize, ale z kola jsem neslezl. Z Kdyně už se pak snadno uhánělo do Domažlic. Při průjezdu městem jsme poprvé v letošním ročníku viděli děvenky, postávající na chodníku jen tak a málem jsme se jich optali, kudy ke gymnáziu. Nakonec však několik osamělých civilních bytostí nám potvrdilo, že jedeme správně a tak jsme kolem 19.30 h dorazili do gymnázia J. Š. Baara a po večeři vyslechli přednášku o Chodsku z úst kultivované zástupkyně místní pobočky Klubu českých turistů. Teprve pak mne zpovídal redaktor Českého rozhlasu z Plzně Jiří Blažek, sám astronom-amatér, a za intervjúk jsme dostali pytlík čerstvě natrhaných meruněk, jež zmizely jako padlý sníh.

Ujel jsem 104 km, hrubá rychlost 12,2 km/h.

IV. etapa (St 28. 7.)

Ráno jsme ještě cárali po malebných Domažlicích a až v 10 h konečně vyrazili směrem na Horšovský Týn - tedy to jsem si myslel já. Ve skutečnosti jsme jeli nechtěně přesně podle itineráře na Luženičky a Luženice na Draženov a dále přes Ždánov do Poběžovic, kde jsme zkoumali místní značně zchátralou tvrz. V Hostouni jsme vyplenili místní sámošku a obědvali pod kašnou a dále pak přes Stráž do Boru u Tachova, kde jsme se v místní restauraci parádně naobědvali podruhé. Po cestě nám Mirek Janata vyprávěl o drsné leč úspěšné transformaci Tesly Rožnov na soukromé firmy, vyrábějící křemíkové čipy pro firmu Motorola. To mne inspirovalo k několika reklamním sloganům, například:

• "České čipy od Janaty nemaj? Achillovy paty"
• "Čipy pro má rychlá kola jen od firmy Motorola"
• "Lesklý shora, plochý zdola - čip od firmy Motorola".

Ostatní účastníci pelotonu přičítali mou aktivitu lehkému úpalu. Z Boru jsme se vydali přes St. Sedliště do Tachova, kde jednak bylo děsné vedro, jednak spravovali za provozu průtah městem a jednak přímo v centru města měli tuším 16% stoupání, ale i to jsem nakonec vyjel. Pak jsme to oslavili zmrzlinou a poležením v parku ve stínu. Dále jsme pokračovali přes Chodský Újezd na Trstěnice a Drmoul, kde jsme se v restauraci opět řádně najedli a vypili, co tam měli. To slunko nás opravdu vysávalo, ale nevzdali jsme nic a sjeli do Mariánských Lázní, jejichž hlavní průtah je tak do kopce, že už jenom procházkou po něm se musejí i těžcí pacienti raději uzdravit. Prohlédli jsme si kolonádu a počkali na nejbližší předvádění zpívající fontány v 19 h večer. Pak jsme se na naléhání Petra Lemeže vydali směrem na zámek a lázně Kynžvart, neboť vyptáváním u domorodců našel nádhernou zkratku stinnou lesní asfaltkou bez provozu. Podle měření Vladimíra Homoly jsme tak překonali sedlo ve výši 880 m n. m. a trvalo nám to 50 minut. Začalo se stmívat, takže jsme opustili itinerář, vrátili se na hlavní silnici z Mariánek do Chebu a dojeli na křižovatku se silnicí od K. Varů. Odtamtud do Chebu to sice není daleko, ale provoz hlavně kamionů byl úděsný. To však nebránilo Petrovi, aby nezačal hledat střed Evropy, a také ho našel v podobě zašlého kamene u nové benzínové pumpy.

V přilehlém háječku jsme pak objevili i pomník padlých amerických vojáků při osvobozování Československa v květnu 1945. Jelikož šlo o výsostné americké území, přežil pomník bez úhony i celé údobí komunismu.

Do Chebu jsme dojeli za tmy, ale našli opět Petrovou zásluhou dobrovolníka na kole, jenž slíbil, že nás protáhne ke gymnáziu. Protahoval nás vesměs v protisměru jednosměrnými uličkami, aby nás dovedl k budově základní školy, kde sídlilo gymnázium za první republiky. Teprve pak nastal problém, jak najít gymnázium takříkajíc soudobé, ale naštěstí to nebylo na opačném konci města a již zcela za tmy ve 22 h jsme zaparkovali na nádvoří chebského gymnázia.

Zde se mi a Vladimírovi Homolovi dostalo přepychového ubytování v hostinském pokoji dokonce na postelích. Ostatní spali v tělocvičně, ale všichni jsme se sešli na nočním pozorování na školní hvězdárně, kde mají třicítku Meade. Ředitel dr. Jaroslav Kočvara je totiž původním povoláním astronom a tak si astronomie na škole velmi hledí. Ukázal nám též vybavení mnoha specializovaných učeben, a to bylo opravdu co závidět.

Ujel jsem 120 km, hrubá rychlost 10,0 km/h.

V. etapa (Čt 29. 7.)

Ráno na mne přišli místní novináři, takže po rozhovoru a nezbytném focení jsme vyráželi teprve v 11 h od bufetu na okraji průmyslové zóny. Bylo docela těžké odbočit doleva z hlavní silnice pro nepřetržitý proud aut v obou směrech. Zde je pád železné opony snad vidět nejzřetelněji. Nakonec jsme zamířili na Potočiště a přes Nebanice dojeli do Kynšperka, kde jsme zvládli značně nepřehledné značení a pokračovali na Libavské Údolí, plné obřích bolševníků Je to něco jako ve filmu "Adéla ještě nevečeřela" - tyto rostliny jsou opravdu agresivní, což zde bylo názorně vidět. Rezervace Slavkovský les je jimi už téměř zaplavena. Nastalo děsné stoupání do Kostelní Břízy, kde navíc opravovali silnici, a to vše pokračovalo, naštěstí v lesním stínu, do vísky s nesmyslným názvem Rovná, ačkoliv je celá do kopce. Kolem bylo ovšem vidět zajímavou krajinu a pak konečně přišlo klesání do vesnice Krásno, kde jsme se s chutí najedli.

Přes Horní Slavkov jsme doslova prosvištěli, našli si cestu údolím Teplé a vystoupali opět značné stoupání do Stanovic a Kolové. Odtud už se jelo dobře na karlovarskou hvězdárnu. Podle plánu jsme tam měli být nejpozději v 15 h a jelikož bylo už po 17 h, soudil jsem, že na hvězdárně už nebude ani noha. Byli tam naopak skoro všichni - celý peloton trpěl těmi vedry a stoupáními i kufrováním podobně jako my na chvostu. Prohlédli jsme si tak opět hvězdárnu, kde v r. 1984 fakticky Ebicykl vůbec jako spanilá jízda začal. Z tehdejších účastníků zbyl již jen Eddy, Freddy a já. V 18.15 h se spojený peloton pohnul dále směrem na Andělskou horu, kde jsem opravdu blbě zakufroval, takže jsme zbyli opět v malé skupince, ale svou chybu jsme nakonec zvládli a projeli v klesání na Kyselku kolem hlavního pelotonu, jenž zastavil kvůli defektu na kole Dáši. To se jim též stalo málem v dalším klesání osudným, neboť to z kopce pálili tak, až Martin Pavúkmistr přelítl přes bratra Péťu a až do konce ročníku si pak vyčesával z dlouhých vlasů hlínu z lesa.

V Kyselce jsme projeli kolem plnírny minerálky Mattoni a pak vjeli na hlavní silnici ve Stráži n. Ohří, abychom na naléhání Petra Lemeže z ní opět odbočili na Korunní (plnírna stejnojmenné minerálky) a dále na Okounov. Tam se však již silniční povrch stal téměř tankodromní, a tak my opatrnější jsme se vrátili na hlavní silnici do Klášterce n. Ohří, zatímco Petr a někteří další borci pokračovali po břehu Ohře jakousi rybářskou stezkou až do cíle. Z Klášterce do Kadaně jsme už jeli za šera, před Kadaní mi ještě praskl drát, ale když jsme nikoho nenašli v klášterní zahradě, kde měl být táborák, dojeli jsme do centra, kde nás vítal před budovou školy Podžito Karel a navigoval na dvůr školy, kde jsme se ubytovali ve 21.45 h. Pak jsme rychle pádili na krásné kadaňské náměstí, kde naštěstí ještě v jedné restauraci vařili a kde byla dobrá půlka Ebicyklu již na zahradě. Tím pádem jsme šli na kutě až někdy po půlnoci.

Ujel jsem 116,5 km, hrubá rychlost 10,8 km/h.

VI. etapa (Pá 30. 7.)

Z Kadaně se nám opravdu nechtělo, jak je to neuvěřitelně pěkné a přívětivé město. Bloumali jsme po náměstí a okoušeli různé dobroty v cukrárně a přilehlých bufetech. Vyráželi jsme proto až v 11.30 h směrem podél Nechranické vodní nádrže, jelikož na horskou etapu jsme si netroufali (tam se ovšem vydali Melantrich Hynek, asertivní sebevrah Petr, houževnatá Lenka atd.). Projeli jsme Březno a Pesvice a přes Hošnice a Vysoké Březno jsme zamířili na hlavní silnici u Čepiroh a do Mostu. Projeli jsme centrem a hned začali stoupat na kopec Hněvín, který jsem však k mé velké lítosti nevyjel, ale podobně dopadla i většina pelotonu s výjimkou borce Eddyho. Nahoře na hradní hvězdárně nás čekal kastelán Tarantule a s ním jsme tam mj. pozorovali sluneční skvrny a okolí Mostu. Po delším otálení jsme se pak vrátili do města do Planetária. Správce Josef Mates nám ukázal, jak vypadá rozebrané planetárium a pustil v chladu, tmě a tichu jeden z natočených pořadů pro veřejnost, což nás ukolébalo do sladkého odpoledního spánku. Poté jsme se šli posilnit do blízké skautské klubovny k paní Tarantové, jež nám hlavně vařila výtečnou polívku a tak jsme tam klábosili až do 18.15 h.

Další cesta nás vedla přes Mariánské Radčice, ale do plánovaných Libkovic jsme se už nedostali - silnice je prý zatopená vodou. Projeli jsme Lom a v Oseku uhnuli na Jeníkov, odkud jsme pak přijeli do Teplic právě na opačném konci, než stojí planetárium i hvězdárna. Pročež nám průjezd rušnými Teplicemi zabral bezmála hodinu, neboť jsme se museli pořád doptávat, kudy. Planetárium je na kopci a tam nás odchytil pan Neuwirt, jenž nás na kole dovedl ke hvězdárně nad Doubravkou, a to byl druhý kopec, který jsem ten den nevyjel - doslova šlo o horskou prémii.

Byli jsme úplně poslední, ač bylo teprve 21 h, a vznikl tradiční problém, kde se navečeřet, když je pátek a hospody natřískané. Nakonec jsme sešli pěšky dolů do města a jedli v nějaké divné restauraci, kde se příprava objednaných jídel nekonečně vlekla, takže jsme dostali potravu až někdy před půl dvanáctou v noci a nazpět jsme se složitě prodírali parkovým porostem a bloudili tak, že jsme na hvězdárnu došli tuším v 0.30 h. Zatímco ostatní šli spát, na mne čekal redaktor Českého rozhlasu z Ústí n. Labem Fred Velinský a měl na mne nachystány tři listy otázek, takže ten intervjúk jsem končil v 1.40 h.

Ujel jsem 86 km, hrubá rychlost 9,1 km/h.

VII. etapa (So 31. 7.)

Vyspal jsem se docela slušně až do 9 h, kdy mi ředitel hvězdárny Vlastimil Buchtele sdělil, že na mne čekají novináři a fotografové. Takže jsem se musel poněkud olízat a vykousat blechy z kožichu, aby měly sdělovací prostředky o bicyklistech lepší mínění. Rozhovory se mj. stočily i k nadcházejícímu pohárovém fotbalu mezi Teplicemi a Borussií Dortmund; tipoval jsem , že Teplice prohrají o gól, ale že si ekonomicky polepší...

Na snídaní do Bystřan jsme vyrazili v 10.20 h a tam jsme se bohatě najedli v místní sámošce. Zde se postupně také sjelo povícero ebicyklistů a společně jsme pokračovali do Rtyně n. Bílinou a Žalan. Následoval táhlý a dlouhý výstup do Černčic - naštěstí v lesním chládku - a divukrásné pohledy na sopky Českého Středohoří včetně slavné Milešovky. Sjeli jsme pak do Milešova, kde mají velký hrad na skále a odtamtud uháněli do Třebenic, kde jsme se skvěle najedli ve vzorně udržované restauraci. Dále jsme jeli na Klapý, kde se tyčí nad vesnicí nádherná a zdáli viditelná zřícenina hradu Házmburku a přes Libochovice jsme pokračovali na Peruc, opět s krásnými výhledy na širé okolí. Nad Klobuky stojí známý menhir, do něhož četní turisté zatloukají z neznámého důvodu mince, a u něhož jsme pořídili dva živé obrazy:

1. Členové Českého klubu skeptiků Sisyfos hrozí pumpičkami na kolo a pěstmi tomuto symbolu starověkého tmářství.
2. Ebicyklisté čerpají kosmickou energii pro další putování objímáním kultovního menhiru našich pradávných - pokud možno keltských - předků.

V Klobukách jsme ještě lehce popili a pojedli a vydali se přes Zlonice, kde je krásný barokní kostel s památkou na A. Dvořáka a jeho symfonii Zlonické zvony. V kopci nad Zlonicemi nám přijel naproti vozový hradebník Jiří Krejsa, aby nás povzbudil, že už jenom tři kopce a bude cíl. Pak si přehodil přehazovačku a parádně nám v tom prvním kopci zase ujel. Na hvězdárnu do Slaného jsme dorazili v 18.50 h jako úplně poslední, tj. Olga Kracíková, Vladimír Homola a já, čímž vlastně technicky vzato Ebicykl skončil. Prakticky ovšem nikoliv, neboť se konaly přípravy k táboráku, u něhož sice pivo teklo proudem, ale buřty záhy došly, neboť nákupčí usoudili, že 10 dkg buřtů na ebicyklistu je až dost. Skoro to dělalo dojem, že ještě nikdy neviděli, co dokáže zdivočelý hladový ebicyklista. Přivítal nás také správce hvězdárny Jaroslav Trnka, jenž nám ukázal, jak od naší poslední návštěvy před 12 lety hvězdárna rozkvetla a projevil přání účastnit se XVII. ročníku v jubilejním roce 2000. Před setměním nám ředitel musea z Loun poutavě vyprávěl o historii severočeských menhirů a krátce jsme zhodnotili proběhlý ročník. U táboráku pak zazněl i závěrečný pokřik, čímž skončil XVI. ročník i de iure.

Ujel jsem 70 km; hrubá rychlost 8,2 km/h.

Ebilog (Ne 1. 8.)

Věděl jsem, že nemusím vstávat a ač jsem spal v tom vedru pod širákem, probudil jsem se spontánně až v 9 h, a to už byla většina ebicyklistů rozprchlá. Původně jsem myslel, že pojedu do Prahy trasou, kterou jsme jeli před 12 lety s Václavem Slavíkem, tj. přes Zákolany a Černý Vůl, jenomže od té doby přibyla dálniční komunikace, která zpřetrhala okresní silničky, a tak mi to ředitel hvězdárny rozmluvil. Pak jsme se domluvili s Dášou a Eddym, že pojedeme na Unhošť a tam přepadneme Zinajdu s Bohoušem, takže jsme nakonec vyrazili směrem na Kladno. Na Eddyho přání jsme jeli dokonce po hlavních silnicích, aby nám to líp odsejpalo, a vskutku průjezd byl v nedělním poledni docela klidný. Na konci Kladna nás potěšila cedulka, že do Prahy to je již jenom 21 km, ale brzy se ukázalo, že cesta nás vede zpět na tu slánskou dálnici, které jsme se chtěli vyhnout. Vyhýbali jsme se ji pak úspěšně do odpoledních hodin, kdy jsme konečně dorazili do Jenče, kde na směrníku bylo opět do Prahy 21 km. Po dvou hodinách kufrování tedy zajisté velmi slušný výkon. Pokusili jsme se najíst v místní hospodě, kde však vše, co jsme si vybrali z jídelního lístku, bylo vyprodáno. Vrchní nás dokonce pokárala, že si vybíráme jen jídla, která právě nemají. Ptali jsme se jí, jak to ale máme poznat, a ona se tvářila tak nevlídně, že jsme raději vypadli napůl hladoví.

Při vjezdu do Prahy jsme narazili na plot, u kterého se v r. 1984 sjížděli účastníci tehdejší nulté etapy I. ročníku Ebicyklu Praha-Karlovy Vary. Pochopitelně jsme neodolali a vytvořili živý obraz: "Účastníci XVI. Ebicyklu stopují na startovní výpadovce z Prahy účastníky I. Ebicyklu". A tak jsme se nakonec do Prahy přece jen strefili a dojeli až na Pohořelec, kde jsme se naposledy v rámci letošního Ebicyklu fotili u dvojpomníku Tycha Braha a Johanna Keplera. Zatímco Eddy s Dášou pokračovali po ose přes Prahu až domů, já jsem už kvačil k nejbližšímu metru, abych Prahu podejel do svého hostivařského depa. Byl to opravdu náročný ročník, jak o tom svědčí i fakt, že jsem během XVI. Ebicyklu přibral jen necelý 1 kg.

Ujel jsem 51 km; hrubý průměr 10,0 km/h.

Celkem jsem ujel 805 km

pH S.J.