Ebi 1998 - Hejtman

XV. EBICYKL "Moravský Titanic"
Memoriál Róberta Rosu
1. - 9. 8. 1998

Úvod

Tak už máme plný mandel ebicyklů v přímé posloupnosti a kromě toho se v poslední době začaly ebicykly nápadně množit. Letos již popáté se jel ESA (Ebicykel Slovenských Astronomů) pod vedením Vladimíra Meštera z Hvězdárny v Partizánském a podruhé Ebicykl Duchovního Otce ve Veselí nad Moravou v režii Tarzana, Ivo Míčka a Martina Píšťka. Konečně Létající Angličan Kamil Galuščák se pokusil utopit ve skotských rašeliništích v prvním Královském britském Ebicyklu. Když to půjde takhle dál, stane se z Ebicyklu stejně obecný pojem jako internet.

Zatímco loňské záplavy postihly Moravu a východní Čechy, letošní se koncentrovaly na východní Slovensko a Rychnovsko - naštěstí jsme v obou případech jeli jinudy. Přesto byl i letošní Ebicykl mírně ohrožen, když mi 48 hodin před oficiálním začátkem sdělil náčelník vozové hradby Dušan, že na start nepřijede, a peníze a trička posílá poštou do Žiaru nad Hronom. Těm, kdo jsou na Síti a čtou emajly i o prázdninách, jsem stačil tuto jobovku sdělit, aby poněkud zredukovali objem a hmotnost svých zavazadel, ale ti ostatní tuto hořkou pilulku museli spolknout až na startu.

Také já jsem redukoval zavazadla, jak se jen dalo. Bicykl mám stále týž jako v I. ročníku, ale zato jsem poprvé oblékl nový dres žlutozelené barvy, neboť tradiční červený se mi loni na podzim dočista rozpadl rozežraný po cca 8 sezónách potem. Jel jsem tedy na eliptickém dvojtalíři 52/44 a pětikolečku 14/28 zubů.

Jako vždy jsem byl zvědav, na kterého ebicyklistu narazím jako na prvního. Tentokrát to byl Bohouš Kratoška, jehož jsem potkal při odbavování bicyklu už v Praze na hlavním nádraží. Na silnici z nádraží v Jablunkově na Bukovec jsem pak byl dohnán Matěnou (A. Pravdou) z Modry, jenž se projevil svou typickou houkačkou a jenž na rozdíl ode mne při prologu dočista zmokl. Teprve později se ukázalo, že to bylo jediné zmoknutí letošního Ebicyklu, jemuž počasí vskutku přálo až příliš.

Na Bukovci mne v sobotní podvečer 1. 8. čekal netrpělivě hostitel Ing. Miloň Bura z Havířova, který spěchal na zájezd do ciziny. Kromě něj tam však byli členové astronomického kroužku z Havířova, jimž právě končilo týdenní pozorovací soustředění, a dále členové Astroklubu Kostkov, kteří se stali sponzory první večeře letošního Ebicyklu. Ti nám též ukazovali oblohu 0,3 m Dobsonem. Kromě toho přijel na start XV. ročníku jako vzácný host supercyklista Vítězslav Dostál z Hlubočce od Opavy, jenž na kole zn. Velamos objel v letech 1994-1997 na kole celý svět (cca 60 tisíc km).

Oficiální zahájení vzpomínkou na Róberta Rosu a pokřikem za účasti 17 ebicyklistů se konalo v jídelně chaty Baníku Havířov a poté se probíraly přípravy na první etapu. Víťa Dostál nás potěšil tím, že nabídl doprovodné auto, v němž přijeli jeho přátelé, jako nákladní vozidlo pro první etapu. Spalo se dílem v chatě, dílem ve stanech; po 9 letech navštívil Ebicykl také můj bratranec Jaromír z Frýdku-Místku, jenž nás obdaroval několika vlastními astronomicko-ufologickými studiemi, které v mezidobí dokončil.

I. etapa (Ne 2. 8.)

Za krásného počasí jsme po vydatné snídani vyrazili do Jablunkova, kde jsme odbočili na soukromou hvězdárnu Astroklubu Kostkov. Prohlédli jsme si zařízení i snímky, které pořizují, ale již v 9.30 h jsme uháněli dál. Opravdu uháněli, neboť cesta vedla z mírného kopce a hlavně po větru. V protisměru byl na silnici ke slovenským hranicím značný provoz, ale my jsme měli docela volno. Mezi Bystřicí a Třincem jsme dosahovali průměrné rychlosti hodně přes 30 km/h, ale pak začaly houpačky a tak přes Hnojník a Dobrou už jízdní průměr klesl a slunko začalo řádně připalovat.

Odbočili jsme na Nošovice ke známému pivovaru, kde jsme se marně dožadovali na vrátnici pohledu na kopii sochy Radegasta. Zato nám poradili, kde se dobře najíme, jenže hospoda byla ještě zavřena a tak jsme vzali zavděk samoškou s lavicemi před obchodem, kde jsme mj. dojeli tlupu V. Dostála a dále pokračovali s nimi. Stoupání z Pražma přes Krásnou na Visalaje nepatřilo k nejlehčím, ale přítomnost Víti Dostála nás nutila podávat solidní výkon. Všude se nás při zastávkách ptali, zda je to opravdu V. D. a tak jsme si uvědomili, jakou zaslouženou popularitu si svým heroickým výkonem Víťa Dostál získal.

Navzdory varování bratrance Jaromíra jsem se vydal s ostatními na Bílý Kříž po lesní cestě, kde jsme ovšem kola vedli. Dostali jsme se k ekologické základně, která se předloni proslavila návštěvou prof. Ing. Václava Klause, CSc., jenž poučoval tamější ekology, že ekologie není věda, a že skleníkový efekt je výmysl vědců, kteří chtějí další granty. Pohled na Beskydy byl ovšem odtamtud divukrásný.

V 16.30 h jsme začali z vrcholu Bílého Kříže sjíždět nádhernou lesní asfaltkou prakticky bez provozu směrem do Bílé, kde jsme si prohlédli pozoruhodný kostelík a pokračovali na rozcestí Hlavatá, kde jsme se připojili zpět na státní silnici č. 18 směrem na přehradu na Horní Bečvě, kde jsme se krátce vykoupali. Po celodenním vlhkém vedru to člověk zvláště ocenil. Pak jsme od 18.25 h rychle klesali přes další Bečvy do Rožnova, kde u motorestu Eroplán čekal Víťa Dostál a společně jsme pak jeli frekventovanou silnicí do Valašského Meziříčí. Na hvězdárnu jsme dorazili v 19.30 h, já jako obvykle mezi posledními.

Už tam na mne čekal zejména Josef Doleček, 85tiletý zakladatel hvězdárny a také mi volal Eddy, že si zřídil v Sezimově Ústí čajovnu, takže musel letošní ročník vzdát. Krátce jsem jednal s našim hostitelem Liborem Lenžou, jenž už však ředitelem hvězdárny není, ale veškeré náležitosti pro ebicyklisty zařídil v náramném stylu. Potkali jsme zde poprvé také účastníky 5. ESA pod vedením V. Meštera.

Shodou okolností jsme se na hvězdárně sešli tři mušketýři, kteří r. 1956 uskutečnili jakýsi Praebicykl na trase Brno-Vsetín-Tatry-Košice-B. Bystrica-Vrútky-Brno, tj. J. Komrska, J. Mikušek a já. Tak jsme strávili separátní večer, abychom probrali vše, co se nám v mezidobí 42 let přihodilo. Ostatní ebicyklisté absolvovali besedu s Víťou Dostálem, jenž pozdě v noci odjel zpět na svou farmu.

Ujel jsem 110 km.

II. etapa (Po 3. 8.)

Jelikož jsem byl přes noc u Mikušků, když jsem ráno přijel na hvězdárnu, byli už všichni až na O. Kracíkovou a J. Komrsku v prachu. Dohodli jsme se, že se vyhneme frekventované silnici do Rožnova a zvolili jsme vlastní trasu doslova hore dole po stráni přes Podlesí a Velkou Lhotu směrem k přehradě na Bystřičce. Po cestě byly takové lesní krpály, že jsem v jednom místě poprvé za svých 14 ročníků Ebicyklu slezl z kola. Jinak to však byla krásná cesta s mnoha výhledy do beskydských údolí a hlavně ve stínu. Opět jsme totiž jeli v teplé vlhké prádelně. Na Bystřičce jsme se krátce koupali a já jsem po prohýřené noci na břehu dočista usnul. Naštěstí mně zbývající dva ebicyklisté neujeli a počkali do 16.15 h, kdy jsem byl konečně schopen další jízdy do dalšího krpálu na Dušnou. Tam se Olze vysypaly kuličky z pětikolečka, naštěstí těsně před vrcholem stoupání, tak jsme ji doprovodili na vrchol a odeslali setrvačností na Vsetín.

My s J. Komrskou jsme se pak vydali lesní asfaltkou na vrchol Vsackého Cábu, což byl pro mne nejvyšší bod letošního Ebicyklu (811 m n. m.). Překvapilo nás, že krásná turistická chata je uzamčená. Údajně byla nedávno zprivatizována a nový majitel tam hodlá zřídit vykřičený dům, takže stavitelé chaty z řad KČT se musejí v hrobě obracet. Z Cábu jsme vyrazili v 18.30 h a za 50 min. jsme již byli na hvězdárně na Vsetíně, kde nás přivítal ředitel Mgr. Jiří Haas a jeho skvadra čiperných mladíků. Já jsem se však na hvězdárně dlouho neohřál a posílen pravou valašskou kyselicí (ňam!) jsem se vydal do města za svými přáteli, kteří mi zejména nabídli teplou vodu na umytí, což je pro cyklistu základní večerní luxus.

Ujel jsem 48 km.

III. etapa (Út 4. 8.)

Ani jsem se ráno nepokoušel vyšplhat se z města znovu na hvězdárnu, neboť jsem předem tušil, že ebicyklisté jsou již v prachu. Vyjel jsem proto přímo na trasu směrem na Liptál, kde jsem uhnul dle itineráře ze státní silnice do stoupání na Všeminu. Tam jsem spatřil Podžita na vrcholu stoupání, jak snídá mléko. To mne tak vystrašilo, že jsem rychle uháněl dál směrem na Slušovice a po Čubově dálnici odnikud nikam do Zlína. Při vjezdu do města jsem narazil na větší bloudící skupinu ebicyklistů a společně jsme se pak vyšplhali na tamější hvězdárnu, která je v tak hrozném svahu, že se to téměř nedá vyjet. Ještě že nám Mgr. Haas odvezl bágly vlastní škodovkou do Uh. Brodu.

Na hvězdárně, kam jsme dorazili ve 12.45 hod, nás uvítali členové tamějšího astronomického kroužku, kterým právě končil letní tábor a obětavě nás napájeli pivem i minerálkami. Viděli jsme nádherně sluneční skvrny, kterých bylo překvapivě hodně podél celého slunečního rovníku. Zlínští mi též poradili krásnou zkratku lesem a bahnem na Pindulu, kde jsme se najedli, když jsme tam zastihli také osamělého M. Korába. Horko bylo stále náramné, takže jsme velmi uvítali přírodní koupaliště v Březůvkách a tam jsme se cákali až do 18 h. Odtamtud jsme to pak pálili ze stráně dolů a již v 19 h jsme byli na hvězdárně v Uherském Brodě. Přivítal nás správce hvězdárny ing. R. Rajchl, ale na jídlo resp. i na koupání jsme museli zpět do města. Naštěstí jsem měli velkou kliku, když jsme poblíž centra našli na doporučení místního opilce vinárnu Panský dům, kde jsme se opravdu královsky a docela levně navečeřeli. Např. zmrzlina se šlehačkou tam stála plných 13 Kč.

Ebicyklistů, jak je pravidlem, utěšeně přibývalo; mj. dorazili i Valika Rečková a Kája Trutnovský, kteří referovali o Ebicyklu D ve Veselí n. Mor. Zato jsme nijak nevyřešili otázku přepravy bagáže do cíle další etapy, takže ráno jsme všichni zatížili nosiče a raději dříve než později vyrazili na druhou nejdelší etapu letošního ročníku do Partizánského.

Ujel jsem 65 km.

IV. etapa (St 5. 8.)

Základem výkonu ebicyklisty je dostatečný přísun potravy. Proto jsem se rozhodl hned ráno poobědvat v místním bistru a ocenil jsem, že na mne počkali bratří Štědroňové, kteří se stali mými tahouny v této obtížné etapě. Vymotali jsme se celkem rychle ze spleti křižovatek v Uherském Brodě a zamířili na Šumice a Bojkovice, proslulé mj. tím, že tam byl svého času výpravčím na nádraží Karel Urbánek, poslední dolistopadový generální tajemník KSČ. Za Pitínem přišly další hrozné krpály, zostřené protivětrem. Někdy se mi zdálo, že při dalším poryvu větru z kola v tom stoupání nutně spadnu, ale nakonec jsem vše vyjel. Ve Slavičíně jsme měli zajímavou diskusi s místním stařečkem (84 jar), jenž nás nabádal, abychom - když jsme tak mladí - se pořádně učili, neboť ve vzdělání je budoucnost českého národa. To už jsme se spojili s tandemem otce a syna Kratoškovými a tak se nám jelo náramně směrem do Vlárského průsmyku, kde jsme ve Štítné vydatně poobědvali.

Odtamtud jsme vyrazili ve 13.15 h a za Bylnicí konečně začala cesta mírně klesat až k slovenské hranici, kde jsme byli hladce odbaveni ve 13.45 h a ihned pokračovali přes Horné Srnie do údolí Váhu, který jsme překonali na mostě poblíž Nemšové. Tam zase působil jako podnikový právník významný slovenský boxer Vladimír Mečiar dříve než se stal slovenským chánem. Již ve 14.30 h jsme prosvištěli Trenčianskou Teplou a odbočili na Trenčianské Teplice, kde jsme se v místní samošce opět posilnili. V 15.15 h jsme začali stoupat po krásné asfaltce úbočím Mochnáče, což bylo další pekelné stoupání hlavně vinou těch naložených báglů, naštěstí většinou ve stínu.

Poslední občerstvovací stanici jsme měli na nádraží v Bánovcích nad Bebravou mezi 17.20 a 17.55 h. Pak začal téměř závod, jehož se účastnili mj. Karel Semerák a Pavel Kleczek. Jeli jsme jako šílenci směrem na Dolné Naštice, Ostratice a Žabokreky a cestovní rychlost se pohybovala téměř na hranici 40 km/h. Tento poslední úsek cesty na hvězdárnu do Partizánského jsme tak absolvovali za 42 minuty. V Partizánském nás čekali účastníci ESA, kteří ten den jeli cca 80 km z Pov. Bystrice, a také - rodina Krchova s Dacií, řízenou dcerou Júlií. To byla velká výhra, přirozeně. Přijela také vedoucí astronomického kroužku dr. Zdeňka Baxová z Trenčína, kde jsme měli etapu při Západoslovenské zákrutě, a přivezla plnou krabici dobrot pro ebicyklisty.

Večer části ebicyklistů Dušan Krcha rozdal potištěná trička a dívkám i kosmetiku, V. Mešter promítal ukázku z CD-ROM ASTRO 2001, a trochu jsme si ozřejmili další průběh ročníku i jak to uděláme s Rejem a Ski a XVI. Ebicyklem. Hlavně jsme však na naléhání V. Meštera zcela změnili trasu V. etapy.

Ujel jsem 100 km.

V. etapa (Čt 6. 8.)

Ráno jsem snídal tak dlouho a vydatně, až mi skoro všichni ujeli, ale naštěstí na mne počkal V. Mešter, který nás měl navést k hasičské zbrojnici v obci Kanianka poblíž bojnického zámku. To se téměř stalo, ale bylo to za cenu několikerého porušení dopravních předpisů. Okolí Nováků je totiž poddolováno a části mostů i silnic se propadají atp. Před Bojnicemi jsme narazili na zatím největší chumel ebicyklistů a s nimi jsme pak projeli jak Bojnicemi tak nově postavenou Kaniankou, na jejímž vrcholu je jednak zmíněná zbrojnice a jednak základ hvězdárny. Byli jsme přijati vlídně, i když jsme proti plánu měli půlhodinové zpoždění (11.30 h). Čekala nás místní televize a velmi chutné osvěžení jakož i cyklisté z Prievidze. S nimi jsme pak jeli na oběd do Bojnic, kde jsem si dal poprvé halušky s klobásou a vůbec jsem se sytil a sytil. Horko bylo opět náramné, takže člověk musel neustále i něco pít.

Již před 14 h jsme projížděli ve větším chumlu Prievidzou, kterou nás obětaví cyklisté z místního oddílu protáhli a pokračovali s námi i dále do Handlové, kam jsme dorazili ve 14.45h. Provoz na hlavní silnici byl ucházející a v Handlové jsme si prohlédli místní hvězdárničku na Kult. domě a opět nasávali různé tekutiny. Měl jsem zde i krátkou besedu pro místní zájemce a pak jsme krátce po 16 h pokračovali do cíle v Žiaru n. Hronom, kam jsem dorazil v 17.15 h.

Uvítala nás ředitelka Ĺubomíra Šeševičková a její štáb v nádherné novostavbě místního Planetária a hvězdárny M. Hella. Pro místní zájemce jsem měl asi 1,5 h besedu. Dostali jsme langoše a večeři, měli jsme setkání s pracovníky zařízení a pozorovali jsme v kopuli. Bylo tak pěkně, že někteří ebicyklisté spali na terasách celou noc.

Ujel jsem 80 km.

VI. etapa (Pá 7. 8.)

Jelikož je v Žiari také sluneční koronograf, nenechal jsem si ujít příležitost se jím podívat a nelitoval jsem. Myslím, že jsem v životě tak nádherně neviděl eruptivní protuberance jako právě toto slunečné dopoledne. Samozřejmě většina ebicyklistů byla mezitím již dávno na trase, takže jsem tradičně musel dohánět hlavní balík v neméně tradiční sestavě bří Štědroňů a Olgy Kracíkové. Po odbočce z hlavní trasy na Zvolen jsme soustavně stoupali do Kremnice, kde jsme si prohlédli nádherné historické jádro města a skvěle poobědvali v Gotické pivnici s velmi vlídným majitelem. Koupil jsem si také kremnický dukát, kterým se dá dokonce v Kremnici i dnes platit.

Ve 14.20 jsme pak pokračovali na Turčianské Teplice za dosti silného větru i provozu. Odbočili jsme do lázní a koupali se v obyčejném koupališti, kde byla stejně velmi teplá voda, ale snad přece jen o něco míň lidí než na termálním koupališti poblíž. V 17.20 h jsme pokračovali po vedlejších silnicích přes Čepčín a Jazernicu, kde jsme dojeli Valiku Rečkovou, až do Kláštora, kde se k nám přidali ještě Štorkovi a v této sestavě jsme byli v 19.10 h v místní základní škole. Tekla teplá voda, což bylo náramné, a já jsem se po tradičním guláši z dílny Ing. V. Žilinského odebral k nim domů, abych se převlékl do něčeho teplého. Byla totiž docela kosa a měl jsem v 21 h besedu pro místní zájemce. Ta skončila až před půlnocí, pak jsem ještě dostal pečené pstruhy a tak jsem šel do postele někdy o půl druhé. Ebicykl je opravdu velmi náročný na kondici.

Ujel jsem 65 km.

VII. etapa (So 8. 8.)

Vstával jsem opravdu ztuha, takže jsem vyjel na trasu až v 10 h. Před Klačnem jsem vypsal horskou prémii, totiž kousnutí do čokoládové tyčinky, kterou vyhrál Petr Štědroň, ale kousnout jsem dal nakonec všem soutěžícím, neboť se velmi snažili. V 11 h jsme byli v Klačně, po ujetí 17 km. Tam v místní samošce-hospodě jsme se posilnili na stoupání do sedla a postupně jednotlivé miniskupinky vyrážely. Horko bylo opět náramné. Naměřil jsem výstup do sedla v délce 7,6 km a ujel jsem to za 47:26 min, což je rychlost 9,7 km/h. To je čas o 1,5 min. lepší, než jsem měl v r. 1995 a o 2,5 min. lepší než r. 1994. Na sedle jsme se všichni sešli v restauraci Klak a tak jsme obědvali až do 14 h, kdy bylo pietní setkání na Robovu památku přímo na sedle.

Odtamtud jsme opatrně sjížděli severní svah sedla s četnými vlásenkami a frézovanou silnicí. Ve Fačkově jsme krátce hovořili se starostou obce kvůli administrativě ohledně pomníčku pro Roba a pak pokračovali do Rajce, kde jsme byli v 16 h. Původně jsem se tam chtěl vykoupat, ale bylo tam na termálním koupališti tak narváno, že jsem to vzdal a raději šlapal až do Pov. Bystrice, takže v 17.10 h jsem už parkoval před školou v Nemocniční ul. tekla vlažná voda ve sprše a pak jsem zalehl do trávy a dal si na ucho. Trochu jsme pinkali basketbalovým míčem na koš s Kratoškou jr. Večeřeli jsme v místní pizzerii a ve 21.20 h se konalo slavnostní ukončení XV. ročníku. Spali jsme v tělocvičně jako v tom nešťastném roce 1994.

Ujel jsem 65 km. Celkem XV. ročník 533 km. Přibral jsem pouze 1 kg.

Ebilog (Ne 9. 8.)

Ráno se ebicyklisté ztráceli doslova jako pára nad hrncem, sám jsem vystřelil v 9 h do místní samošky a pak na nádraží, kde odbavení kola proběhlo hladce a nástupem do rychlíku Bečva pro mne XV. ročník šťastně skončil. Ať žije XVI. Ebicykl!

pH S.J.