Ebi 1996 - Hejtman

XIII. EBICYKL
"Českosaská Třináctka"
Memoriál Róberta Rosy
(27. VII. - 4. VIII. 1996)

Prolog

Před letošním Ebicyklem jsem trénoval málo. Nejprve mne sužovaly následky chřipky a potom bylo mimořádně špatné počasí. Nicméně něco přes 300 km jsem v přípravě najel, a to na již historickém kole Favorit, na němž jsem jel všechny předešlé ročníky, tj. bezdezénové pláště 630x23 mm, eliptický dvojtalíř 52/44 a pětikolečko 14/28 zubů. Navíc jsem si vzal poprvé kapesní rádijko Philips, hlavně kvůli olympiádě a předpovědím počasí.

Sobota 27. VII. (0. etapa)

Vyrazil jsem z domova v Hostivaři přesně v 8 h, abych o 35 min. později v obci Kuří u Říčan narazil na Kamila Galuščáka v jeho jedovatě zelenožlutém trikotu i s báglem. Společně jsme pak šlapali za pěkného počasí s ranní rozplývající se mlhou přes Ondřejov a Sázavu (tam jsme projížděli devastovanou oblastí po sesuvu půdy) do Uhlířských Janovic, kamž jsme dorazili přesně v 11 h a zasedli k obědu v tradiční Formance na náměstí. Těch 55 km jsem tedy ujel přesně za 3 h. Po rychlém obědě jsme již v 11.50 pokračovali směrem na Křesetice a Čáslav, kterou jsme projížděli již po 13 h, abychom se za značného horka a sluníčka začali šplhat kolem zámku ve Žlebech na přehradu Seč. To byl 105 km a 14.45 h.

Zde jsme měli odpolední oběd a odpočívali až do 16.30 h, kdy jsme se vydali krásnou krajinou přes Nasavrky, Skuteč a Morašice do Litomyšle. Už zdáli byl vidět pruhovaný komín závodu VERTEX, v němž jsem uložil své akcie. Chtěl jsem se podívat, jak mi zaměstnanci tahají skleněná vlákna na mé dividendy, jelikož až dosud mi nevyplatili ani korunu, ale dali jsme přednost občerstvení v restauraci na starobylém litomyšlském náměstí. Ujeli jsme od rána již 164 km a bylo 19.40 h. Oknem restaurace spatřil Kamil první ebicyklisty - Brňáky, a s nimi jsme pak dojeli do cíle ve Sloupnici ve 21 h, celkem tedy 172 km, což se ukázalo jako můj letošní rekord.

Ubytoval jsem se se v domku našeho hostitele ing. Jiřího Veselého a po večeři jsem se vydal do místní školy, kde bylo ležení všech ostatních přijedších ebicyklistů. Postupně se nás sjelo cca 45 plus obě části kruhové vozové hradby. Oficiální zahájení proběhlo stylově na verandě místní hospody. Vzpomněli jsme památky R. Rosy, a také hostitelů etap minulých ročníků, kteří zemřeli v průběhu letošního roku, tj. Viléma Erharta z Loučovic, dr. Alžběty Reiskupové z Trebišova a doc. Antonína Mrkose z Kletě. Pokřik se povedl a pak se představovali nováčci Ebicyklu. Strážkyně měšce paní Sirová přečetla poselství Strážce měšce Freddyho, kterého sklátil ischias. Nakonec Sir vydal pokyny k 1. etapě, načež jsme se etapově odebrali na lože.

Neděle 28. VII. (1. etapa)

Po ránu jsem šel do místního kostela, kde už bylo několik ebicyklistů, a hned po skončení mše sv. se v 9.45 h před farou uskutečnil ostrý start. Vyrazili jsme přes Hrádek do Ústí n. Orlicí, kde Martin Štědroň alias Pavúkmistr (=Webmaster) Ebicyklu dokonce objevil hvězdárnu, a odtamtud jsme jeli krásným údolím do Letohradu a dále na Žamberk, kde jsme se ocitli v 11.30 h. Zde nám ing. Veselý v zámeckém parku vyprávěl o dánském hvězdáři T. Brorsenovi a jeho zaniklé hvězdárně, kterou se pokoušel lokalizovat. Po obědě jsme pak pokračovali do rodiště Prokopa Diviše Helvíkovice, kde jsme uhnuli na tichou silnici na Kameničnou a Rychnov n. Kněžnou. V kopci v Lipůvce jsem však ztroskotal na zaseknuté přehazovačce, musel jsem se pokorně vrátit do předešlé hospody, kde seděl pivní klan Ebicyklu, a kde mi tu přehazovačku Pavúkmistr ostrým pazourkem uvolnil. Tím jsme se dostal mezi makače, a na jejich chvostu jsem se trápil přes Dobrušku do Nového Města nad Metují, kde se borci rozhodli vykoupat v nádrži Rozkoš. To mne nelákalo, a tak jsem osaměle pokračoval přes Vrchoviny (děsné krpály hodné toho jména) na Náchod, kam jsem dojel v 17.30 h; celkem 90 km od rána. Na konci Náchoda mne objevili Sir a Hynek Olchava a společně jsme se pak vydali na Hronov a Rtyni, kam jsme se vyšplhali na soukromou hvězdárnu J. Drbohlava, který tam již prováděl předjedoucí ebicyklisty. To byl 105. km a 19.45 h. Setrvali jsme tam delší dobu v družném rozhovoru a poprvé jsme viděli i brousící stroje p. Drbohlava v jeho domku.

Vyráželi jsme zpět po drsné polní cestě již za šera a drkotali se pak po proslulé kostkované silnici až do Úpice, kde jsme ještě stihli se najíst v hospodě před výjezdem na hvězdárnu již za tmy. Náměstí se uklízelo po pouti, takže jsme se proplétali mezi konfetami, krabicemi a rozličným nedefinovatelným odpadem. Bylo již 22.30 h., když jsme konečně dorazili na vrchol, kde nás přivítala ředitelka dr. Marková a nabídla útulný hangár, sprchy a vcelku příznivé počasí. Dorazil též PaeDr. a Zvěd Ebicyklu Pepa Vondrouš - poslední mohykán, který na své věrné Ukrajině jel jako jediný všech 13. ročníků spanilé jízdy! Ten den jsem tedy ujel 115 km.

Pondělí 29. VII. (2. etapa)

Po ránu jsme si prohlíželi pracoviště hvězdárny, sám jsem se nejvíce zdržel v království Honzy Klimeše, který vlastní jednak seismograf a jednak měří koncentraci radonu a hledá korelace s kosmickým zářením. Také jsme s Jurou Komrskou hledali difrakční úkazy při 2. a 3. kontaktu úplného zatmění Slunce, neboť Jura je difrakční maniak. Tak jsme úplně zapomněli na to, že jsme nesnídali. Když už jsme konečně chtěli odjet, vyzvedla mne ještě reportérka nějakých novin, abych ji poskytl intervjúk. Vyšlo to tedy tak, že místo snídaně jsem šel dole ve městě rovnou na oběd. Z Úpice jsme tedy vyrazili až v 11.55 h směrem na Trutnov, kde nás stihla první přeháňka. Jura Komrska při té příležitosti přišel o své brýle, které někde odložil a marně se pro ně po dešti vracel. Za Trutnovem nás stihl řádný slejvák, ale i ten jsme přežili v úkrytu u nějaké novostavby. Odbočili jsme na Vlčice, kde se nám ztratil Eddy a mezitím nás místní domorodec odvrátil od zamýšleného pokračování na Hostinné, neboť tam spravovali most.

Vrátili jsme se proto přes proslulý Hrádeček, kde je letní sídlo presidenta V. Havla, a po překonání vrcholku nad Hrádečkem jsme sjížděli do Hartvíkovic na svačinku a dále stoupáky a klesáními do Vrchlabí. Cestou jsme potkali českou část vozové hradby a pak už jsme projížděli rušným městem se spoustou německých a holandských turistů. Vrchlabí se tím pádem rychle mění a je také docela drahé. Ebicykl musel předčasně opustit Duchovní otec Jarda Soumar, kterému prostě není přáno, aby jezdil řádně jako zamlada.

Nicméně přivítání na faře, kam jsme dorazili v 19 h, bylo přepychové. Fara byla totiž právě rekonstruována a svítila uvnitř novotou, včetně dvou fungujících van a spousty jídla a pití. Při té příležitosti jsem ovšem zvěděl, že mám mít ve 20 h besedu v místním kostele, takže jsme se stačil jen umýt a převléci a pojíst opravdu v rychlosti. Beseda to byla zajímavá, zejména zásluhou chlapíka, který věřil na brzké velké tresty na lidstvo a velmi ho hněvalo, že s ním nesouhlasím. Vrátil jsem se až ve 22 h na krátký potlach, kde se hlavně chystala další etapa.

Ujeto 54 km.

Úterý 30. VII. (3. etapa)

Ráno v 8 h se konala ve farním kostele zádušní mše sv. za Róberta Rosu, které se účastnila valná většina ebicyklistů. Karel Bejček četl epištolu a Valika Rečková přinesla obětní dary. Mši sv. sloužil pan farář s oběma kaplany, tj. s P. ing. J. Hebltem, jenž byl organizátorem našeho ubytování, i s jeho nástupcem. Po snídani v místních bistrech jsme vyrazili v 10.20 h směrem na Jilemnici a dále Poniklou do Jablonce n. Jizerou, kde jsme obědvali v pravé poledne. Počasí nám celkem přálo, navzdory předpovědím krupobití atp.

Již o půl třetí jsme byli v další hospodě v Kořenově na borůvkových pohárech. Místní vrchní nám nabízel, ať nikam do kopců nejedeme a ubytujeme se u něho. Nabízel také zimní kratochvíle v rámci Ski a Teleskopy - nezmínil se však o cenách. Ale ještě nám poradil zkratku na chatu, kterou jsme po jistém bloudění vskutku našli. Byla to pohoda, jelikož tam nemohou auta a je tam asfalt, ale přesto se mi podařilo asi po 2 km prorazit plášť. Přesvědčil jsem své spolujezdce, že mne mohou zanechat osudu, a tak se stalo, že dorazili do chaty dříve, než se dalo do deště. Mně nezbylo než asi 3 km šlapat pěšky v pláštěnce do deště.

Chata pod Bukovcem zvaná Jezerka byla přívětivá, ale správce grobián, který neustále někoho přistihoval při prostopášnostech jako je vaření vody spirálovým ohřívačem v koupelně nebo chození po budově ve sportovní obuvi. Zejména Dušan Krcha s ním měl rozepře, ale pak to nějak spravili nějakou tou sklínkou navrch. Unikli jsme mu výpravou na Bukovec, kde jsme ovšem nic neviděli, neboť se všude cáraly zbytky mraků. Ale krajina je to kouzelná. V jídelně se večer díky televizoru tísnili zájemci o olympijské hry v Atlantě, takže příchozí hvězdáři ze Železného Brodu se museli spokojit s minibesedou u baru.

Ten den jsem ujel (a ušel s píchlým kolem) celkem 44 km.

Středa 31. VII. (4. etapa)

Chatu vybral Milan Antoš, který ve středu vedl roj Ebicyklu k sobě na hvězdárnu do Jablonce n. N. Jenže já jsem byl bez pláště a bez duše, takže mi nezbylo než počkat, jak pořídí Nebeský mechanik Eddy, jenž se obětavě nabídl, že mi dojede do Tanvaldu pro nové obutí. Jenže tam ty rozměry na můj ráfek neměli, takže nakonec jel také do Jablonce a zpět, čili oprava se protáhla právě do oběda. Dali jsme si na chatě borůvkové knedlíky (ňamka) a pak vyjeli na odpolední vyjížďku po prvotřídních asfaltových silničkách ve výšce až 1 000 m n. m. Bylo tam hodně horských kolařů, ale dál už i volno. Projeli jsme kolem vyhořelého Hnojného domu na Smědavu a pak se vydali směrem k přehradě Souš a odtamtud do Desné na pohár. Tam jsme se setkali s Petrem Hájkem, který se vracel z domova v Liberci.

Na zpáteční cestě v Polubném byla ze silnice vidět nějaká jezdecká škola, takže se od nás odpoutala Olga Kracíková, aby zvěděla, že koně na projížďku sice nepůjčují, ale nahoře na Jezerce ano. My ostatní nekoňáci jsme mezi tím celkem bez potíží vyjeli zpět na Jezerku. Když jsem večeřel, vidím oknem Olgu nějak nápadně velikou. Pak jsem si všiml, že pod ní jede kůň. To jsme ještě, myslím, na Ebicyklu neměli, tak jsem šel přesvědčit Dušana, ať to nafilmuje. Jenže on měl plnou hlavu netekoucí vody a nefungujícího topení, takže záznam z toho, jak kůň jménem Sir (!) požírá trávu správci Jezerky přímo před vchodem, neexistuje. Olga pak Sirovi něco pošeptala, a on se klopýtavě vydal zpět na farmu pro její kolo.

Večer jsme měli potlach, kde exceloval Jura Komrska svým vyprávěním o loňském zranění v Krnově, když padal z kola s melounem. Měl po ruce i rentgenové snímky zraněného ramene a dával kolovat nerezové šrouby, jimiž mu ty vazy ve špitále stáhli. Myslím, že jeho sugestivní vyprávění přispělo k tomu, že letos se nikomu nic nestalo. Také jsme získali dalšího funkcionáře - Slobodníka Ebicyklu. Je jím přirozeně Dušan Šimoník.

Ujel jsem jen 29 km.

Čtvrtek 1. VIII. (5. etapa)

Ráno nás sadisticky budil Dušan Krcha sdělením, že od 8 h nebude voda, elektřina, Internet ani denní tisk. Tak jsme vše sbalili, svlékli dle instrukcí i povlečení a rychle se nasnídali na chatě, abychom již v 9.20 h vyrazili směrem na Bílý Potok, opět těmi kouzelnými asfaltovými silničkami. Po cestě jsme potkali správce grobiána, jak celý zjihlý hledá autem zatoulaného vlastního psa. Počasí bylo náramné, sjezdy prudké a krajina divukrásná. Proti plánu jsme se téměř všichni sjeli v lázních Libverda, vynikajících bílým písečkem na kolonádě a fungujícími slunečními hodinami jakož i močopudnou kyselkou. Pojídali jsme labužnicky teplé lázeňské oplatky a posléze se vydali k obřímu sudu vysoko nad městem.

Odtamtud jsme vyrazili v silnější skupině v pravé poledne zpět do lázní a dále na Frýdlant a Chrastavu, kde jsme byli již ve 13.15 h po ujetí celkem 48 km od startu. Tam jsme se řádně naobědvali přímo na náměstí a pak vyrazili na kraj městečka, kde mají manželé Havlíčkovi farmu s vzácným turkmenským plemenem koní. To přirozeně opět spískala koňačka Olga, ale než jsem dojel na místo, prorazil jsem druhý plášť. Naštěstí byl opět po ruce Nebeský mechanik, jenž mi nařídil jet na splasklém plášti zpět na náměstí, což šlo překvapivě dobře. Tam byla cyklistická prodejna, kde sice opět můj rozměr pláště neměli, ale vedoucí pro něj ochotně zajel do skladu.

Eddy pak předvedl opravdu opravářský koncert, takže již v 16.30 h jsem mohl pokračovat v cestě za velmi teplého počasí. Minuli jsme Liberec i Ještěd a pokračovali na Rynoltice, někdejší venkovské sídlo profesora astronomie na KU Josefa Mikuláše Mohra, který mne svárazně učil nepozorovat a měl největší starosti právě o pašíka, kterého v Rynolticích choval.

Následovalo Jablonné v Podještědí, působiště sv. Zdislavy, a konečně Cvikov, kde se nám podařilo najít báječnou hospodu a tuším v 10 lidech jsme tam pořádali doslova hody. O to namáhavěji se nám pak stoupalo do vrchů nad Kytlicí, kde jsme nenašli v mapě avizovanou Černou díru (to by byl teda objev!). Sjížděli jsme dolů do vsi již v záři zapadajícího Slunce, na rozbité cestě mi praskl blatník a silně řinčel. Na křižovatce za tratí jsme ve 20.20 h objevili chatkový tábor, který nám zamluvil MUDr. Vladimír Brablc, takže jsme byli pro tuto noc zachráněni, a ještě jsme měli i teplou vodu i večeři!

Po večeři se konal v jídelně větší potlach s veselými příhodami z předešlých etap, ale brzo se přešlo na témata ožehavá, tj. návrat k tradicím prvotních Ebicyklů, vhodnost více tras v itinerářích, jak odlišit pravé zájemce o astronomii, jak dlouhé či krátké mají být etapy a jak přimět ebicyklisty, aby jezdili pohromadě atp. Debata se protáhla v menších hloučcích dlouho do noci.

Ujel jsem 89 km.

Pátek 2. VIII. (6. etapa)

Ráno jsem zaskočil na chatu dr. Brablce, kdež jsem byl zvěděl, co všechno za dobroty mi večer připravili, jenže já jsem nic netušil a nacpal se v tom Cvikově. Mezitím mi kouzelník Eddy perfektně zdrátoval ten prasklý blatník. Potom jsem se vydal přes Chřibskou a Rybniště do Krásné Lípy navštívit rodinu skladatele prof. Ilji Hurníka, příznivce astronomie, kterému jsem svého času dohodil Someta Binara. Tak jsme ho také zkolaudovali ve velmi líbezné chaloupce, kde jsou dva klavíry, syntezátor a počítač, co umí psát noty do linek. To už bylo ovšem poledne, a tak jsem obdržel parádní oběd, vymyšlený samotným Mistrem - českým to Rossinim.

Ve 13.15 h jsme se rozloučili a já jsem vyrazil přes Doubici na Jetřichovice. Po cestě jsem potkal tři ebicyklisty v protisměru a upozornil je na jejich omyl, což oni opětovali. Viděl jsem zde také v jednom čarokrásném údolí indiánské ležení s 8 stany tee-pee. Kousek dál v Labských pískovcích jsem byl zaskočen naprosto neuvěřitelně strmým krpálem, snad nejhorším v celém ročníku, ale z kola jsem neslezl a vyjel i tuto střechu světa. Za Jetřichovicemi se krásné počasí začalo měnit v zamračené a posléze v dosti solidní déšť, který jsem přečkal poblíž pomníčku, připomínajícího havárii bulharského letadla asi před 23 lety, kdy se jako zázrakem zachránila bulharská letuška Vesna, která na zemi připlachtila na zbytku kormidla. Teprve loni jsem však zvěděl, že vše bylo jinak, že letadlo bylo ve skutečnosti zasaženo protiletadlovou střelou naši čacké protivzdušné obrany, a pilot se pokoušel o nouzové přistání, takže ta Vesna padala jen z malé výšky. To ovšem na pomníčku nebylo.

Déšť mne zdržel skoro 2 hodiny, ale o to líp se pak jelo na zvlhčené a vychlazené silnici přes Ludvíkovice do Děčína, kde jsem byl před 18 h. Po mírném bloudění jsem se dostal na opravovaný most a tudy jsem již snadno vyrazil na Jílové, kam jsem dojel v 18.45 h do místní školy. Zde jsme již nocovali v r. 1990 na Meridiánu a tehdy nějaký zlosyn vypustil do rána Dušanovi všechna kola včetně přívěsu a zahodil ventilky.

Tentokrát jsem pouze zvěděl, že mám ihned pádit na hvězdárnu k panu Vnučkovi, jelikož po mně touží děčínská rozhlasová stanice. Tak jsem se bleskově umyl a hladov klusal do kopce Pod lesem. Tam byla již řada ebicyklistů na prohlídce, ale já jsem dostal jen napít a už jsme jeli autem zpět do Děčína. Po cestě jsem kynul řadě dojíždějících ebicyklistů, ale nikdo mne nevnímal.

Rozhlasová stanice Děčín je dřevěná kůlna na dvoře rodinného domku. Hlídají ji dva náramní psi čistokrevných ras. Majitel provozuje stanici s manželkou a synem a vysílají hlavně skladby na přání. S panem Vnučkem jsme byli vtěsnáni do miniaturního přístěnku společně se slečnou hlasatelkou, která mne představila jako doktora Grygárka. Myslím, že si celou dobu nebyla jista mou profesí, jsem-li prokurátor, astrolog nebo cyklista. Líbezné byly dotazy posluchačů. První se ptal, co na Ebicyklu jíme. Odtušil jsem, že jsme v duchu spanilých jízd nevybíraví všežravci a ocitoval jsem mu přikázání Mokodebu, že ebicyklista jí, je-li co, i kdyby mu měly buřty lézt ven ušima. Načež jsem slyšel, jak do telefonu polknul nasucho a podotkl: "To teda moc zdravě nejíte!", načež zavěsil.

Jako honorář jsem obdržel dvě plzeňská piva a báječný rybízový koláč - výrobek to paní domu. Pak jsme se vrátili na hvězdárnu, kde jsem viděl jednak přijímač pro meteorologickou družici Meteosat a jednak infračervený teleskop druhé generace s aktivním osvětlením terénu, což teda ukazovalo opravdu náramně. Do školy jsem se skutálel až někdy kolem půl druhé ráno.

Ujel jsem 59 km.

Sobota 3. VIII. (7. etapa)

Ráno jsem se najedl v bufetu a místní samošce jsem si udělal zásoby do Německa, jelikož jsem sebou měl jen 3 marky. První pokus o vyjetí na kole ze školy se mi však nezdařil - přes noc mi zcela splaskla duše navzdory novému plášti. Po napumpování Kožařem se však zdálo, že drží, takže jsem učinil druhý pokus, abych zjistil, že Kožař měl takovou páru, že mi vyskočil plášť z ráfku. Prostě genius loci z toho r. 1990 se opět projevil - myslím, že za všechny ty potíže s pneumatikami mohou křížící se patogenní zóny. Takže než se to všechno vyřešilo, bylo 11.30 h a přede mnou krpál na Sněžník. No ale šlo to celkem dobře, takže když na vrcholu silnice foukalo, opovrhl jsem hospodou a pokračoval rovnou na Rosenthal.

Hranice je tam komická, trám přes cestu, ten se obejde a člověk je v cizině. Kupodivu jsme neustále někoho potkávali a jiní ebicyklisté zase mizeli, prostě Ebicykl táhl saskou krajinou jako v době prvních spanilých jízd praví husité. Silnice měly proměnlivou kvalitu, místy opět ty hrozné kostky, a k tomu podél silnice mraky trabantů. Když jsem se dostal na spojnici mezi Pirnou a pevností Königstein, provoz aut silně zhoustl a já jsem vzápětí píchl, takže mi malý peloton opět ujel, dříve než jsem stačil zavolat. Kdyby se letos udělovaly trikoty, tak Smolaře by mi těžko někdo mohl přebrat.

Pro jistotu jsem se najedl dříve, než si zamažu ruce, a pak jsem kolo demontoval, abych zjistil, že je opravdu píchlé. To už se však vracel Sir a vzápětí za ním Eddy, takže jejich perfektní souhra urychlila opravu a za chvíli jsem se mohl s Eddym vrátit na tu pevnost, kde byly mraky turistů a docela hodně ebicyklistů.

Viděli jsme z šancí na Labe a obdivovali tu monumentální obrovitost pevnosti, vkomponované do labských pískovců. Tu by nezdolala snad ani atomová puma. V 15.30 h jsme se vydali ve větší skupině z pevnosti směrem našim hranicím a v 17 h jsme byli u Bílků v Petrovicích, kteří nás vítali transparentem a sochou u silnice. Jinak ovšem jsou Petrovice proměněny k nepoznání stánkaři, kteří prodávají zejména naprosto neuvěřitelné trpaslíky v nadživotní velikosti - zajímalo by mne, kdo to kupuje a proč. Přejeli jsme pak do místní školy, kde se v 18.15 h konalo zakončení Ebicyklu pokřikem. Brňáci pak odjeli do Ústí n. L. na noční rychlík a my ostatní se vydali do restaurace Orion, neboť to byla jediná astronomická restaurace v okolí (ostentativně jsme ignorovali Night Club Eczem nebo Eden či tak nějak).

Po večeři jsme se vrátili k Bílkovým, prohlédli si roztomilé sochy pana Bílka v jeho ateliéru a také hvězdárnu s lehce se otáčející kopulí. Zbytek večera se tlachalo u Bílků v obýváku, kde paní domu připravila nekonečné množství dobrot. Na závěr jsme pak binarem hledali v Hadovi kometu Hale-Bopp, která je již 5,5 mag a slibuje být královskou podívanou příští rok zjara.

Ujel jsem 46 km.

Neděle 4. VIII. (Ebilog)

Vstávali jsme s vyhlídkou, že máme všichni dohromady jediný záchod, navíc se strženým splachováním. Navzdory tomu šlo balení dost rychle a již v 9.30 h jsem opouštěl Petrovice společně s Jirkou Neumannem, Olgou a Kamilem, s nímž jsem Ebicykl letos začínal. Po stoupání do Nakléřova v krásném počasí s dobrou dohledností na všechny okolní hory jsme se spouštěli z Nakléřovského průsmyku dolů do podhůří. Předjel nás přitom PaeDr. na svištící Ukrajině, ale drželi jsme se ho přes Chabařovice až na ústecké nádraží, kde se nalodil na vlak.

Odtamtud jela naše čtveřice okrajem Ústí a labským údolím proti proudu na Lovosice, kde jsme byli v 11.40 h a našli restauraci Sarajevo. Tam měli sice kalné pivo, ale když Jirka protestoval, natočili i čirý Gambrinus, na který se pak Jirkovi výborně jelo. To jsme již měli za sebou 44 km a kolem nás se mihli Tarzan a Kožař. Také Pavúkmistr a Pavel Kleczek to štípali mnohem rychleji na Prahu. Mně drnčel opět blatník, takže si myslím, že mne spolujezdci proklínali, ale snášeli to hrdinně.

Po vydatném obědě jsme jeli ještě po hlavní silnici přes Terezín a Doksany, ale pak jsme uhnuli na klidnou silnici na Velvary, kde jsme se posilnili v místní cukrárně. Odtamtud jsme zamířili na Kralupy a těsně před nimi jsme se na tu státovku vrátili ve chvíli, kdy již provoz sílil. Naštěstí za Veltrusy je už do Prahy nájezd na dálnici, takže tam jsme autům téměř dokonale unikli tím, že jsme pokračovali na Vodochody a Zdiby až do Kobylis a dále po magistrále do Holešovic. Tam jsme byli v 17.15 h po ujetí 118 km a nalodili se i s koly na metro. Tím fakticky pro náš pomalý leč vytrvalý roj XIII. Ebicykl šťastně skončil.

Celkem jsem v tomto ročníku ujel 726 km za 9 dnů, tj. v průměru 81 km/den.

P.S. 1.: Po návratu jsem vážením na téže váze zjistil, že jsem během letošního ročníku přibral jen 1,5 kg.
P.S. 2.: Doma jsem měl v poště první dividendy z Vertexu, jež mi po zdanění hodily plných 45 Kč. Asi se jim přece jen doneslo, jak jsem je jel na tom kole do Litomyšle zkontrolovat.

Dáno v Praze 8. 8. 1996 Jiří Grygar
pH S.J.