Příběh o tom, jak někteří Ebicyklisté viděli indiána
19.08.2016
Je 23:55 hod. Ležím v posteli v areálu Střední průmyslové školy strojnické, Pod Strání 1776, Vsetín (GPS: 49°20'07"N, 18°00'06"E). Je po první etapě XXXIII. Ebicyklu, dne 24. 7. 2016.
Před necelou hodinou jsem usnul, po příjemné debatě s Jirkou Říhou, alias Dalimilem, kdy jsme se bavili o stavu na knižním trhu obecně a o cyklo-knihách zejména.
Cosi se mi vkrádá do spánku. Podivný zvuk, či spíše jeho náznak. Aha, na nočním stolku vibruje můj mobil přepnutý na tichý režim. Po chvíli mi dojde, že mě to vzbudilo, a kouknu na displej. Hlásí: "Volá Melantrich!" Nevím proč, ale během zlomku sekundy mě pojme neblahé tušení, že nevolá kvůli tomu, aby se mnou projednal trasu zítřejší etapy. A taky nějak tuším, že když to nezvednu, bude zvonit až do rána…
"Hele Romane, musíš sem přijít, a vem si foťák! Kája vidí ve stromě indiána!" V pozadí hovoru slyším kromě Melantricha také řehot a výkřiky "pana šeditele" Káji Trutnovského, Petra Hrůzy alias "Phobose" a Eriky Törökové (to je ta ona, která tak krásně graficky zpracovala a zalomila stránky v jubilejní knize (dostupné pouze pro Ebicyklisty) k osmdesátinám Jury a Jury).
No ty vole, pomyslím si, ti už maj v každým voku minimálně jedno promile!
Snažím se šeptat, abych nevzbudil Dalimila.
"Co chcete, hele já už spím, dejte mi pokoj."
"Nedělej fóry, vem si to svý dělo (pozn. redakce: to není neslušná narážka, ale jen zmínka o mém objektivu CANON EF 28-300mm F/3.5-5.6 L IS USM), jedině ty to dokážeš vyfotit, fakt je tady INDIÁN‼!"
"To bych se musel celej oblíct atd." (vymlouvám se…)
"Nemusíš se oblíkat, dojdi klidně v pyžámku!" (Zdálo se mi to, nebo to zvolala Erika?!?)
"Ale já spím nahej…" (Poslední pokus o vyhnutí se nevyhnutelnému.)
OK. Oblékám se, beru foťák. Asi mi to kolem té půlnoci trvá dlouho, protože Melantrich znovu volá. Už to neberu a odcházím na hřiště vedle školy. Do hlavních dveří školy zapříčím koště, tuše, že bych se taky pak nemusel dostat zpátky do postele.
Na hřišti je opravdu veselo - na to, že jsou tam jen čtyři lidé a jedna láhev (skoro vypité) Becherovky. Koukej, támhle je. Zaostřím svůj stále rozespalý zrak. No fakt, nekecají! Indián!
No jo. Vyfoť to - to se snáz řekne než udělá. Nemaje stativu, je jasné že z ruky to nedám. Hledám nějakou oporu. Mantinely hřiště jsou sice pevné, ale nízké. Po chvilce hledání docházím k závěru, že by mohla posloužit soudcovská stolice sousedního volejbalového hřiště. (Kulturní vložka - poslední panák z té láhve Becherovky mi pomohl najít řešení.)
Instaluji foťák na soudcovskou stoličku, snažím se jej správně zamířit, zaostřit na objekt a přitom visím za jednu ruku a jednu nohu na sloupku oné stoličky pro rozhodčího. (Jestli si někdo myslí, že je těžké dělat sudího, přál bych mu, aby teď byl v mé situaci…) Jeden, dva, tři snímky na samospoušť, čas tři vteřiny, clona naplno otevřená.
Povedlo se, je to v kapse. Okolo (kupodivu stále) stojící dav kvituje můj záznam neobvyklého úkazu neobvyklým řevem.
Dokonáno. Ještě trochu pokecáme, a že tedy zpátky do hajan. Říkám Melantrichovi - "Doufám, že někdo nevyndal to koště ze dveří". Nu, a tak se stalo. Nacházím dveře zabouchnuté. Je asi tak půl druhé v noci. Přemýšlím, kde to dospím do rána. Pak odpočítám okna a házím kamínky (později už kameny) do okna, za nímž (bohužel tvrdě) spí Dalimil.
Najednou se stane zázrak! Hlavní dveře do budovy se otvírají, v nich se zjevuje Luděk Dlabola (ve slipech, naštěstí) a zuřivě gestikuluje "pojďte dovnitř a nedělejte randál". V tu chvíli se pro mne stává Mesiášem, Archandělem Gabrielem a Spasitelem...
A vůli čemu to vlastně všechno bylo? Kvůli tomuhle indiánovi:
Poznámka na závěr: O dva dny později jsem v Letovicích viděl dalšího indiána, tentokrát ve výkladu antikvariátu:
Zážitky z oné noci sepsal: Roman Krejčí
Upozornění: Osoby, místa a obsazení se vůbec neslučují s některým z Ebicyklistů...