Ebi 2007 - Ottakar L.

MŮJ MILÝ DENÍČKU aneb

Jak jsem viděl letošní 24. ročník Ebicyklu "Kouzelníkův klenot"

-1. a 0. etapa (20.- 21. 7. 2007)

Rozmanité až pestrobarevné zkušenosti s dopravou našich bicyklů osobními vlaky ČD a to zejména na tratích z Turnova do nejbližších metropolí jako je Praha či Hradec Králové, kdy jsme často zavalili naší bagáží a bicykly veškeré uličky vagónu motorového vozu a stali jsme se tak snadnými terči pro nepřetržitou kritiku ze strany ostatních cestujících nemajících vůbec pochopení pro překážkovou chůzi na krátkou vzdálenost, nás v souvislosti s místem startu na Žebráku vedly k drastickému řešení použít v rámci -1. a nulté etapy pro dopravu naší tříčlenné liberecké větve Ebicyklu do Žebráku čtyřkolový samohyb značky Škoda. Vezmu to nyní stručněji: v pátek 20. 7. odpoledne jsme plně naloženi vyrazili z Liberce do Sázavy nad Sázavou (125 km). Odtud jsme se večer přemístili do Ratají nad Sázavou, kdy jsme si poslechli koncert báječné kladenské skupiny The Beatles Revival (v daném oboru nejlepší světové kapely !!!). V sobotu 21. 7. dopoledne jsme v autě absolvovali přesun na trase Sázava - Praha - Zbiroh. Ve Zbirohu jsme zanechal Ilonu i syna u známých a po stejné cestě jsem se vrátil autem do Sázavy. Až teprve odtud jsem a to v 13:15 hodin vyrazil na kole a zdolal jsem za nepředstavitelného vedra trasu Sázava - Benešov - Dobříš - Hořovice - Zbiroh (117 km) asi po 6 hodinách jízdy. Během cesty jsem k mému překvapení narazil v Lochovicích na další ebicyklisty absolvující též nultou etapu (z Prahy na Žebrák) - hejtmana, Matenu, Podžita a Luďka Dlabolu, kteří mne ale vzápětí opustili, neboť jeli přímo do Žebráku, kdežto já do Zbirohu. Ve Zbirohu nebylo slušné našim známým říct jen ahoj a okamžitě pokračovat do místa startu letošního Ebicyklu, a tak se mi dostalo vydatné večeře a teprve poté naše trio - já, Ottakarka a Ottakárek vyrazilo na hvězdárnu v Žebráku. Protože jsme ale podcenili délku trasy Zbiroh - Žebrák (17 km) jakož i umístění hvězdárny (venku se mezitím dosti setmělo), dorazili jsme k hvězdárně pozdě t.j. až po slavnostním zahájení 24. ročníku Ebicyklu. Avšak i tak jsme stihli vyslechnout přednášku našeho hejtmana s. j. Ebicyklu Jury Grygara a prohlédnout si vybavení místní hvězdárničky. Po vyčerpání programu jsme se pak přesunuli do tělocvičny ZŠ Žebrák a protože čas již notně pokročil, uložili jsme se po perném dni ke spánku.

1. etapa: Žebrák - Spálené Poříčí (neděle 22. 7. 2007)

Ráno jsme se probudili do velice nevlídného, chladného a deštivého rána. Nikomu se nechtělo vyrazit na cestu za deště, což bylo ještě umocněno tím, že jsme čekali na snídani, kterou nám milí hostitelé připravili v jídelně ZŠ na 8.00 hodin. Když naše trio spolu ještě s doktorem Lamželezem vyrazilo na cestu, mnoho nás v tělocvičně již nezůstalo. Naším prvním cílem bylo dvojhradí Žebrák - Točník. Výlez na vrch s věží hradu Žebrák jsme oželeli, ale cestu na poněkud vzdálenější Točník jsme si již neodpustili. Na hradě bohužel tu neděli čekali příjezd krále Karla IV a vstupné činilo 120,- Kč na osobu. To nás ale neodradilo a nepozorovaně jsme se vloudili do nádvoří přísně střeženého hradu. Z jeho hradeb se nám pak naskytly nádherné pohledy do okolního Křivoklátska, které bohatě vyvážily námahu, kterou jsme museli vynaložit, abychom se na hrad dostali. Návštěva hradu ale znamenala nemalé časové zpoždění na trase a protože jsme se striktně drželi itinerářové trasy, dorazila naše čtveřice na hvězdárnu v Rokycanech až v době, kdy ji žel opouštěl náš hejtman. Personál hvězdárny v čele s jejím ředitelem panem Karlem Halířem se nám však přesto velice ochotně věnoval, v důsledku čehož jsme zde strávili nejméně hodinku a na další cestu - do Plzně jsme vyráželi až hodně po poledni a pořádně hladoví s nadějí, že poobědváme v restauraci v Kyšicích, která nám byla místními doporučena. Hospoda ale byla pro dovolenou uzavřena, a tak nám nezbylo než pokračovat do Plzně a vyhledat místo k poobědvání tam. Nakonec se nám to podařilo až ve středu města na náměstí a to v pizzerii Amfora. To již bylo 15:30 hodin. Pro pokročilý čas jsme museli oželet návštěvu plzeňské hvězdárny a při opuštění středu Plzně jsme si místo toho v Křižíkových sadech prohlédli velkoformátové fotografie fotografa Bertranda jemně brnkající na ekologickou strunu, která se stává pomalu a jistě hitem 21. století. Naše další pouť vedla podél Radbuzy po cyklistické stezce k Meditační zahradě - Památníku obětem zla pana Ladislava Hrušky, který bohužel asi před 14 dny zemřel a příjezdu Ebicyklu se nedočkal. Naše čtveřice ale měla smůlu, protože jsme k památníku dorazili až po jeho uzavření v 17.00 hodin. Neoblomná paní, která měla na starost prodej vstupenek i elektronické zabezpečení areálu, nás již nevpustila do zahrady a nebyla nám ochotna sdělit vůbec žádné informace o tom, co je za plotem zahrady. Naše zklámaní bylo značné, ale nezbylo nám, než se s tím smířit a pokračovat dál. Další zastávkou byla parcela Martina a Růženky Poupových, kteří nám přichystali milé občerstvení včetně možnosti opéci si buřtíka nad udržovaným ohníčkem. Nemilosrdný čas nás však hnal dál do cíle 1. etapy. Čas tak pokročil, že jsme měli obavy, jestli ještě vůbec některá z restaurací ve Spáleném Poříčí bude po 20. hodině vařit. Naše obavy se ale ukázaly liché, protože hbitý číšník restaurace U Vötterů pozdržel kuchařku a v důsledku plenění ebicyklisty značně navýšil její nedělní tržby. Někteří ebicyklisté se zdrželi v restauraci dlouho do noci, když sledovali fotbalové finále 20-tiletých fotbalistů Česko - Argentina, ve kterém naši prohráli těsně 1:2. My jsme ale vydrželi jen do poločasu a poté jsme se odebrali do místní sokolovny, jež se stala místem našeho dalšího noclehu. Můj tachometr v tento den ukázal 96 km, které jsme urazili jízdním průměrem 15,11 km za hodinu.

2. etapa: Spálené Poříčí - Husinec (pondělí 23. 7. 2007)

Již včerejší téměř bezoblačné odpoledne naznačilo, že se probudíme do krásného slunečného dne. Posnídali jsme před místní samoobsluhou a v dobré náladě jsme po vedlejšíích silničkách vyrazili na jih. Spolucestovateli nám byli Kratoškovi - Míra s vnučkou Dominikou a koloběžkář Viktor se svojí ženou Vlastičkou. První zastávkou byl Nepomuk, rodiště Jana Nepomuckého. Neváhali jsme odbočit z trasy na náměstí a prohlédnout si historický střed malebného městečka. Naše další pouť pak vedla do Horažďovic, kde jsme se v zahrádce první nalezené restaurace naobědvali. Stejně tak učinila celá řada dalších ebicyklistů, takže po chvíli si nebylo v zahrádce pomalu ani kam sednout. Předposlední zastávkou v horké 2. etapě byly Strakonice, které Ebicykl navštívil již v roce 1999. Nejprve jsme si v Pennymarketu nakoupili zmrzlinové kornoutky, abychom se trochu ochladili, a pak jsme projeli historickým středem města až ke břehu Otavy, kde jsme si prohlédli model pravěké hvězdárny Stonehenge. Do cíle ale stále ještě zbývalo asi 32 km a nemohli jsme proto otálet s odjezdem. Nakonec jsme zdolali i poslední úsek a do Husince jsme dorazili ještě před časem společné večeře (na pořadu byli španělské ptáčky s knedlíkem nebo rýží) v restauraci Na Šumavě. Na tachometru byl údaj 99,5 km a jízdní průměr 15,78 km/hod. Po večeři a po ubytování v tělocvičně místní ZŠ jsme absolvolvali návštěvu hvězdárny pana Ludvíka Friedbergera stojící na kopci na jižní straně městečka. Vedle milého občerstvení libovolnými nápoji nám dalekohled p. Friedbergera, jehož zrcadlo mělo průměr 40 cm (!!) ukázal Jupiter i s pásy jeho oblačnosti a postavení jeho 4 největších měsíčků. Až za hluboké tmy jsme opouštěli skvostnou hvězdárnu. Překvapením ale nebyl konec. Ve svém domě nám p. Friedberger předvedl plody svých dalších koníčků - nádherné kolejiště s krajinou a s vláčky umístěné v místnosti o vlikosti cca 5 m x 3 m a nakonec funkční železniční trať (rozchod 50 mm) umístěnou na jeho zahradě, po níž jezdily vlaky tažené kouřícími lokomotivami. Nebylo divu, že jsme se vraceli do tělocvičny až po půlnoci. Většina ebicyklistů již blaženě pochrupovala před další, tentokrát 3. náročnou etapou.

3. etapa: Husinec - Borovany (úterý 24. 7. 2007)

Zatažené ranní nebe nevěstilo nic dobrého. Posnídali jsme produkty nakoupené v samoobsluze stojící naproti ZŠ a vyrazili jsme ještě k rodnému domu Mistra Jana Husa ve středu Husince. Mezitím se silně rozpršelo, a tak již podruhé v letošním ročníku Ebicyklu přišly vhod pláštěnky. Než jsme ale vystoupali nad přehradu Husinec, počasí se stačilo aspoň načas umoudřit. V Prachaticích jsme udělali první zastávku. Historické jádro města stálo za menší obhlídku. Když jsme opuštěli město, trošku zbytečně jsme se pohybovali po silničním obchvatu města, ale nakonec jsme našli správný směr na Český Krumlov. Členitý terén nám sice rychle ubíral na síle, ale odměnou nám byly zároveň první pěkné sjezdy. Po levici se nám brzy ukázal pohled na horu Kleť, cíl našeho dalšího snažení. Ve Chvalšinách jsem poobědval kynuté knedlíky s meruňkami a sám bez Ottakarky a syna jsem spolu s ostatními vyrazil na Kleť. Když jsme zdolali vrchol (asi po 6,5 km stoupání), počasí nám ukázalo vlídnější tvář a vykouklo i sluníčko. Přesto bylo na vrcholu poměrně chladno. Zde se Ebicykl poprvé potkal s ebicyklisty Kájou a Jájou Trutnovskými, kteří horu zdolali na dvojkole, a s Víťou Dostálem a jeho rodinkou. Na programu byla prohlídka hvězdárny na Kleti. Po prohlídce obou kopulí, kdy jsem pochopil, co znamená zkratka K.L.E.N.O.T. a odkud se tedy vzal název letošního 24. ročníku Ebicyklu "Kouzelníkův klenot", který nebyl jen vzpomínkou na našeho kouzelníka Žita, jsem byl tak promrzlý, že jsem již oželel návštěvu vyhlídkové věže a zvolil jsem rychlý ústup z nadmořské výšky 1 083 m. Asfaltová silnička dlouhá 11 km mne velice rychle přivedla až do Českého Krumlova, kde na mne již čekali Ottakarka a Ottakárek. Na rozdíl od nich jsem měl na prohlídku úchvatného středu města asi 30 minut. Historické jádro Českého Krumlova nás nadchlo, o čemž svědčilo značné množství turistů všemožných národností pohybujících se po jeho uličkách. Jen neradi jsme se vydali na naši další pouť do cílového města Borovany, ale ještě než jsme opustili hranice města, spustil se takový déšť, že jsme byli nuceni zalézt do pocestné restaurace, abychom se vyhnuli úplnému promočení. Déšť se sice zmírnil, ale neustal zcela, a tak jsme použili opět pláštěnky a pokračovali jsme k cíli. Déšť se však během cesty opět vrátil, a tak jsme byli nuceni upustit od návštěvy rodiště Jana Žižky z Trocnova, které jsme navštívili v roce 1992. V cili etapy (po ujetí 93 km s průměrem 15,36 km/hod) nás čekala prostorná tělocvična moderní ZŠ. Ubytovali jsme se a osprchovali a teprve poté jsme vyrazili, jako všichni ostatní, na večeři do hotelu "Alf" na náměstí Borovan. K překvapení nás všech jsme se zde setkali nejen s ebicyklistou Freddym, ale i s jeho oběma syny. Bohužel ani jeden z nich se nemohl letošního ročníku zúčastnit. Po večeři se měl v tělocvičně konat první brífing letošního ročníku, ale nakonec z něj sešlo proto, že část ebicyklistů byla ještě na trase etapy a nebo na večeři, což ale bylo způsobeno nejen náročností etapy s výjezdem na Kleť, ale i rozmary počasí, které přinutily ebicyklisty přečkat déšť v přístřeší restaurací.

4. etapa: Borovany - Jindřichův Hradec (středa 25. 7. 2007)

Ranní odjezd z Borovan nám zkomplikovaly technické problémy. Včerejší etapu dokončila Ottakarka na píchlém předním kole. Protože si toho ale nevšimla, musel jsem jí vyměnit plášť až ráno. Protože synátor prodřel špalky u přední brzdy až na kov, vyměnil jsem mu je za nové, (předtím nakoupené v Českém Krumlově). Neplánovaného zdržení jsme ale využili k nákupu potravin v samoobsluze na náměstí a k následné snídani. Přesto nebo právě proto jsme za oblačného nebe vyráželi na trať 4. etapy téměř mezi posledními. Díky tomu nám ale byl společníkem na cestě náš hejtman, dále hodinář Viliam Knapp, který se připojil k Ebicyklu až v Husinci a Luděk Dlabola. První naší zastávkou na trase byla Třeboň, kde jsme si vedle historického náměstí prohlédli i okolní rybníky. Po menším bloudění při opouštění města jsme se po lesních cyklostezkách přesunuli do Chlumu, kde jsme se pro jistotu vydatně naobědvali v motorestu. Důvodem byla cesta přes sousední Rakousko, čímž jsme si nejen zkrátili cestu do Nové Bystřice, ale současně si ji i velice zpříjemnili. Rakouské lesní cesty sice nebyly asfaltové, ale byly z udusané hlíny. Trasa ze Schlag Grenze do Haugschlag Grenze dlouhá 9 km byla doslova zážitkem, který umocnil i teplý vzduch, který okolní lesy Novohradských hor na jejich rakouské straně dokázaly přes větrné počasí udržet. Z Nové Bystřice jsme se přes sedlo pod Vysokým kamenem dostali po velice užitečné zkratce doporučené p. Spurným až k jeho hvězdárně. Při její prohlídce jsme jen těžko hledali slova uznání jejímu majiteli, který nám představil princip stanice pro sledování bolidů. Z hvězdárny p. Spurného jsme se po příjemném sjezdu dostali do Kunžaku na náměstí, kde sídlí pan Ladislav Schmied, nestor mezi českými pozorovateli sluneční činnosti. Po poslední zastávce na trase nasledovala poslední část etapy s cílem v Jindřichově Hradci na hvězdárně profesora Nušla. Když nás zde přivítala její ředitelka paní Jana Jirků, měl jsem na tachometru 94 km s průměrem 16,38 km/hod. Skrovné rozměry hvězdárny (dnes již téměř ze všech stran obestavěné sídlištěm) donutily mnohé ebicyklisty přenocovat na zahradě nebo na jedné ze dvou teras objektu hvězdárny. Vyloženě letní počasí, které se po oblačném dni kvečeru nastolilo, k tomu vybídlo i mne a mohu říct, že jsem nelitoval. Ještě dříve, než jsme se uložili ke spánku, zapomněl bych na společnou večeři ebicyklistů (namísto obligátního guláše jsme se dočkali chutného smaženého řízku s bramborem) v restauraci U Václava nacházející se asi 800 metrů od hvězdárny. Zde jsme se setkali s paní Slavíkovou, vdovou po ebicyklistovi Václavoci Slavíkovi, který před 9 lety v Pelhřimově v sedle bicyklu tragicky zemřel.

5. etapa: Jindřichův Hradec - Sezimovo Ústí (čtvrtek 26. 7. 2007)

Za slunečného rána jsme na terase hvězdárny posnídali v nedalekém Pennymarketu nakoupené potraviny. Náš odjezd zdržel čas potřebný k nabití baterie do videokamery. Opět jsme tak mezi posledními opuštěli hvězdárnu a vyrazili jsme do historického centra Jindřichova Hradce. Po prohlídce náměstí jsme se přemístili ke kostelu Nanebevzetí panny Marie, kde jsme si vyvrátili tvrzení, že zde prochází 15. poledník (pomocí GPS) a vylezli jsme na věž kostela (150 schodů), odkud jsme měli nádherný rozhled na celé město i široké okolí. Pomocí GPS přístroje Martina Poupy jsme pak nesnadno ale přece našli výjezd z města ve směru na zámek Červená Lhota stojící na ostrůvku, který vznikl uměle přehrazením potoka, na jehož břehu původně stál (návod pro dobyvatele zámku: strhněte hráz na potoce). Po vnější obhlídce zámku jsme vyrazili tentokrát jihozápadním směrem do Veselí nad Lužnicí, kde byla cílem hvězdárna pana Ladislava Hejny. Za značného horka, které mnozí ebicyklisté využili ke koupání, přišlo velice vhod občerstvení, které nám manželé Hajnovi ve stínu přístřešku jejich hvězdárničky nabídli. Ve Veselí n/L jsme se ještě naobědvali, když jsme navštívili doporučenou restauraci na druhém břehu Nežárky. Z Veselí n/L následovala poměrně nepříjemná cesta po hlavní silnici E-55 přes Soběslav a Planou nad Lužnicí do Sezomova Ústí, cíle 5. etapy. Zde, po ujetí 66 km s průměrem 18,43 km/hod., nás čekala nám již známá tělocvična ZŠ. Po ubytování a sprše jsme se přesunuli do restaurace Hilton, kde nás opět čekala společná večeře v podobě tzv. anihilačního guláše. Po večeři pro nás Eddy zorganizoval besedu s cyklistickým mistrem světa Karlem Camrdou a jeho trenérem Čestmírem Kalašem a nakonec jsme návštívili hvězdárnu Františka Pešty, kde nám o směrech českého astronomického výzkumu v rámci evropských projektů povyprávěli hejtman s. j. Jura Grygar a Nšo-či Martina Boháčová. Nelze nezmínit bohatě všemi možnými pochutinami obložený pravý švédský stůl, který nám na hvězdárně přichystali naši hostitelé - Dáša a Eddy Zdeněk Soldátovi.

6. etapa: Sezimovo Ústí - Vlašim (pátek 27. 7. 2007)

Podmračená obloha rána nás doprovázela i při opouštění 1. ZŠ v Sezimově Ústí. Naše první cesta vedla znovu do hvězdárny Františka Pešty, kde na nás čekala bohatá snídaně připravená opět Dášou a Eddym Soldátovými. Těžko hledat slova díků, ale jsme Sezimákům hodně zavázáni, neboť se v pohostinnosti dokázali vyrovnat i legendárnímu panu docentovi Bahýlovi během nedávné pouti Ebicyklu na Slovensku. Po snídani jsme vyrazili do Tábora, kde jsme nejprve navštívili Žižkovo náměstí s jeho sochou a s kostelem Proměnění Páně na hoře Tábor. Po občerstvení v cukrárně jsme se vydali hledat městskou hvězdárnu, ale vzpomínky z roku 1999 a ani podrobný popis v itineráři k jejímu nalezení nevedl, protože jsme trochu zakufrovali a při opouštění města jsme dokonce jeli zpět na Sezimovo Ústí. Až napodruhé jsme projeli správně kolem rybníka Jordán a přes čtvrť Klokoty jsme pokračovali v poměrně náročném terénu do Sedlece - Prčice. Protože do prohlídky radarové stanice u Divišovic zbývala asi hodina, rozhodli jsme se v Prčici poobědvat. Kuchař místní restaurace byl zřejmě odborníkem ve svém oboru, protože zlákal i další ebicyklisty a jeho výplody silně připomínaly domácí staročeskou kuchyni. Do Divišovic to byl jen kousek, a tak jsme v pohodě stihli začátek exkurze trvající zhruba jednu hodinu. Mezitím zataženou oblohu vystřídala oblačnost s velmi silným větrem. Z radarové stanice zajišťující spojení se 3 stacionárnímu telekomunikačními družicemi jsme se rozhodli pokračovat rovnou do Votic (t.j. vyhnout se Sedlčanům a jejich hvězdárně), neboť Ottakarčiny problémy s kolenními vazy začaly nabývat na síle. Namáhavosti cesty to sice neubralo, ale přeci jen jsme si cestu nejméně o 15 km zkrátili. Z Votic jsme pak pokračovali směrem na severovýchod do Vlašimi. Počáteční těžká stoupání posléze vystřídaly krásné dlouhé sjezdy a jak cesta začala rychle ubíhat, v dáli se před námi zjevovala ve své majestátné podobě hora Blaník. Cestou nás dojel Sir a při míjení Blaníku jsme se stavili v Kondraci v restauraci U Matoušků, kde jsme se levně a hlavně velmi dobře navečeřeli. Posledním bodem cesty byla hvězdárna ve Vlašimi. Dorazili jsme sem mezi prvními, ale to jistě jen proto, že jsme si cestu o něco zkrátili. Na tachometru jsme totiž měli pouze 85 km a jízdní průměr 16,57 km/hod. Pro mne však páteční cyklojízda ještě nezkončila. Protože se blížil závěr Ebicyklu a měli jsme v plánu odjet z cílové Jihlavy autem, musel jsem se vydat pro naše auto do 33 km vzdálené Sázavy na kole. Díky tomu jsem si 6. etapu protáhl na 118 km a jízdní průměr zvedl na 17,50 km/hod. V Sázavě jsem naložil kolo na střešní nosič auta a již ve 21:00 hodin jsem se mohl těšit s ostatními ebicyklisty z večerní pohody u taborového ohně, nad kterým jsem si upekl pro den ten jistě zaslouženého buřtíka.

7. etapa: Vlašim - Jihlava (sobota 28. 7. 2007)

Ranní vstávání proběhlo obvykle a přes nedobrou předpověď počasí nebylo ani tak špatné, i když bylo oblačno až zataženo. Protože z předchozího večera ještě zbyla spousta buřtů a pečiva, nemálo ebicyklistů si opeklo tuto netypickou snídani na znovu rozdmýchaném ohníčků a nemělo tak starosti se sháněním něčeho na zub, což je základní nutná podmínka pro vyjetí na další etapu. Pro naše trio se ale etapa dál vyvíjela zcela netypicky. Veškerou bagáž jsme našlapali do našeho motovozidla, všechny 3 bicykly jsme uchytili na střešní nosič a po dálnici jsme vyrazili do Jihlavy. Asi tak po dvojím zeptání kolemjdoucích jihlavských občanů jsme našli místo u kostela sv. Jakuba, kde jsme na placeném parkovišti a hlavně nedaleko tělocvičny Magistrátu města Jihlavy zaparkovali naše auto. Naše bicykly jsme shodili ze střechy a já a Ottakarka jsme bez syna Ottakárka, kterého jsme zanechali jeho osudu v Jihlavě (neměl vůli a hlavně síly znovu vyrazit z cíle do 7. etapy), vyrazili na kolech vstříc ebicyklistům do Pelhřimova. Pro cestu jsme zvolili hlavní silniční tah č. 602, který byl sice poměrně frekventovaný, nicméně přes četná stoupání nabídl i dobré sjezdy, takže jsme do Pelhřimova dorazili za necelé 2 hodiny. Zde jsme se v restauraci Slavie naobědvali a vzhledem k dostatku času jsme vylezli na věž kostela sv. Bartoloměje, odkud se nám naskytl nádherný pohled na celé město. Přesně ve 14:30 hodin jsme byli, jako řada dalších ebicyklistů, připraveni na náměstí k cestě na hřbitov ke hrobu Václava Slavíka, avšak protože řada ebicyklistů byla ještě na cestě z Vlašimi do Pelhřimova, návštěva se odložila asi o 1 hodinu. Nakonec jsme k hrobu našeho kolegy za projevů hejtmana s. j. a Vatikána I položili kytici a uctili jeho památku minutou ticha. Další cesta ebicyklistů vedla po již zmíněné silnici č. 602 do Jihlavy. Na rozdíl od ostatních ebicyklistů jsem díky zkrácené etapě dorazil do Jihlavy poměrně svěží již asi okolo 18.00 hodin, když jsem najel pouze 64,8 km s jízdním průměrem 18,05 km/hod. V Jihlavě již na mne čekala Ottakarka, která kvůli bolavému koleni využila služeb vozové hradby a z Pelhřimova do Jihlavy se nechala přivézt autem. Do slavnostního zakončení Ebicyklu zbývalo ještě 1,5 hodiny, a tak jsme se po nutné očistě v tělocvičně stihli navečeřet v zahrádce blízké restaurace U Jakuba.

Slavnostní zakončení 24. ročníku Ebicyklu proběhlo obvyklým způsobem, kdy za účasti všech ebicyklistů, kteří absolvovali 7. etapu, vyhodnotil 24. ročník hejtman s. j. Jura Grygar a Sir (autor nepřekonatelného itineráře), poté Sir oddirigoval Hymnu Ebicyklu a Míra Mašinfíra Slavnostní pokřik ebicyklistů a náš hejtman prohlásil 24. ročník Ebicyklu 2007 "Kouzelníkův klenot" za ukončený. Program toho večera ale ještě nebyl na konci. Během slavnostního zakončení v tělocvičně Magistrátu města Jihlavy nám znovu objevivši se Víťa Dostál (dorazil sem i s Andreou a s dcerkou) předal každému Panamerický list o absolvování své cesty z Aljašky až do Ohňové země a zástupce Jihlavské astronomické společnosti pan Miloš Podařil nás poté pozval do jejich pozorovatelny umístěné v Bráně Matky Boží JZ od Masarykova náměstí v ulici Matky Boží. Zde jsme si prohlédli vnitřní expozici obrazů jihlavského malíře Kruma a astronomické vybavení pozorovatelny. Zlatým hřebem byla návštěva terasy Brány Matky Boží, odkud se nám naskytl nádherný pohled na celou Jihlavu a její okolí. Po návštěvě sídla Jihlavské astronomické společnosti se většina ebicyklistů přemístila do restaurace U Jakuba, aby se zde mohla občerstvit nebo navečeřet. Poslední metry do restaurace se ale změnily doslova v úprk, protože se spustil očekávaný silný déšť. V hluku plně zaplněné restaurace si ebicyklisté sedli k dlouhému stolu a spokojeně jedli nebo popíjeli a v hlavách se jim ještě honily myšlenky na právě proběhlý ročník Ebicyklu. Nás navíc ještě čekala více než 100 km dlouhá cesta autem do Sázavy. Ve 22.00 hodin jsme se proto zvedli a rozloučili jsme se se všemi ebicyklisty. Za vytrvalého deště jsme v pláštěnkách usadili kola na střešní nosič auta a vyrazili jsme směrem na Prahu. Zhruba ve 23:15 hodin jsme byli v cíli naši cesty v Sázavě.

EBILOG (neděle 29. 7. 2007)

Letošní ročník musím hodnotit opět velice pozitivně a to přesto, že byl opět o něco jiný, než všechny předcházející. Trasa letošního ročníku byla skvěle navržena a byli jsme rádi, že jsme se dostali do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli. Zdá se, že jižní Čechy jsou jednou z posledních oblastí Čech, které jsou relativně nejméně zasaženy průmyslovou činností. Až donedávna jsme považovali za nejlepší Ebicykly všechny slovenské, dále po nich hned moravské a teprve potom české. Nyní se ukazuje, že jihočeské trasy lze přirovnat k jízdám po moravských krajích. Když se ohlédnu za letošním počasím, nebylo sice nejlepší, ale k jízdě na kole bylo zcela vhodné a až na pár krátkých přepršek bylo fajn. Bráním se hodnotit letošní Ebicykl podle účasti ebicyklistů na letošní jízdě. Na trati jsme letos nezahlédli některé dlouholeté pravidelné účastníky jízd, ale není přece podmínkou, že žádný ebicyklista nesmí žádnou jízdu vynechat. Každý může mít problém - osobní, profesní s dovolenou v zaměstnání nebo zdravotní - a nemůže se zúčastnit. Je nutné to respektovat. To, že se letos nekonaly tradiční brífinky, nelze považovat za nedostatek letošní jízdy. Bohužel a bohudík jsou itineráře tak dokonalé, že brífinky často ani nejsou potřebné. Co je však potřebné, je to, abychom nějak společně trávili náš volný čas t.j. čas mezi jízdami. Na silnici se společně pohybovat nemůžeme - při dnešním provozu na silnicích a při našem počtu je to dokonce nebezpečné, a pokud není cílovým místem hvězdárna dostatečně vzdálená od civilizace, kdy pak všichni posedíme u táboráku, nelze počítat s tím, že tím místem, kde se podružíme, budou právě restaurace, kde kromě nás vždy budou i jiní návštěvníci. Mohla by jím být každá tělocvična, ale samozřejmě až v době, kdy se ebicyklisté vrátí z restaurací, kde se (určitě někteří) musí navečeřet. Vzpomínám si, že se brífinky dříve pořádaly třeba ve 22.00 hodin nebo ještě později. A že se nezúčastnili všichni (třeba usnuli po namáhavé etapě), to přece nevadilo a je to přirozené. Ale musím se ještě vrátit k samotnému hodnocení proběhlého ročníku. Moc se nám líbil. Jménem našeho tria z Liberce chci všem, kteří se o zdar letošního ročníku zasloužili, vyjádřit velké poděkování. Samozřejmě poděkování patří také všem našim hostitelům v cíli nebo na trasách jednotlivých etap. Bylo to fakt skvělé. Ať tedy žije další 25. ročník Ebicyklu. S Vámi se všemi se těšíme na shledanou na dalších Rejích, Ski & Telescopy a Ebicyklech !!!!

Z.D.E.
Ottakar L. + 2

P.S. najel jsem 766 km, ale to jen díky nulté etapě.