Ebi 1997 - Hejtman

XIV. EBICYKL "Slovenská Fajka"
Memoriál Róberta Rosu
12. - 20. 7. 1997

Úvod

Letošní ročník měl dvě zvláštnosti. Poprvé v historii se Ebicykl rozštěpil na větev H (Hejtmanovu) a D (Duchovního Otce). Druhou zvláštností pak byly zcela mimořádné záplavy, které postihly především Moravu a Slezsko, leč také některé okresy na Slovensku a ve vých. Čechách. Týden před zahájením Ebicyklu byla situace v některých místech zejména na severní Moravě zcela kritická a vážně jsme uvažovali o zrušení ročníku. Naštěstí dobrá komunikace mezi ebicyklisty a hvězdárnami, jež jsme chtěli navštívit, umožnila nakonec přijmout poněkud chladnokrevné rozhodnutí, že se Ebicykl po původně plánované trase přece jen pojede. Někteří ebicyklisté ovšem museli účast vzdát - buď proto, že sami byli v záplavovém území, anebo proto, že cesta na Slovensko byla pro ně složitá a dokonce i riskantní. Navzdory tomu se na startu v Prešově objevila silná skupina, která v průběhu dalších etap až do B. Bystrice neustále rostla, až dosáhla maximálního počtu 27.

Letos jsme také po dlouhém období luxusu měli k dispozici pouze jedno vozidlo Vozové hradby - léty ošlehanou Dacii kombi s přívěsným vozíkem, řízenou nezničitelným Dušanem Krchou a osedlanou stále usměvavou Evou Krchovou, bez jejíž vlídného povzbuzování si už Ebicykl ani nelze představit.

Ti nás také uvítali v sobotu 12. července na Hvězdárně a planetáriu v Prešově. Pro nás z Prahy a okolí však tomu předcházela okliková pouť rychlíkem přes Lanžhot-Kúty, kde pod železničním mostem přes Moravu chyběly k zaplavení pouhé decimetry. Nakonec však větší překážkou se ukázaly snaživé pracovnice žel. stanice Kysak, jež nám odmítly vydat kola bez proclení v Prešově. Opravdu nás donutily, aby Sir odejel s průvodkami ke kolům do Prešova, ale po jeho odjezdu se nad námi slitoval místní výpravčí, odvolal Sira drážním telefonem z vlaku, nechal ho přivézt zpět elektrickou lokomotivou a proti podpisu nám kola vydal. Tak jsme se opravdu pozdě v noci dopravili po ose z Kysaku mezi opilou vesnickou mládeží, kráčející na diskošku napříč celou silnicí u Lemešan, až na hvězdárnu. Svítily hvězdy i Měsíc a na hvězdárně nás čekal tradiční guláš. Oficiální zahájení jsme však odložili na nedělní ráno.

I. etapa (Ne 13. 7.)

Úvodní ceremoniál za přítomnosti ředitelky Š. Lenžové a představitele místního cyklistického sdružení Kostitřas se uskutečnil v přednáškovém sále hvězdárny. Na trasu nás vyrazilo skoro 20. Za hlaholu kostelních zvonů a za dobrého počasí jsme uháněli přes již zmíněné Lemešany ke Košicím. Opět mi praskl blatník, a když jsem to chtěl předvést Nebeskému mechanikovi, zachytil jsem při slézání z bicyklu patou o horní tyč rámu a při pádu naznak jsem ještě stačil srazit Adriana Galada a z jeho ráfku mu udělat pěknou osmičku. Eddy pak měl práci s oběma koly.

Navzdory tomu jsme však pokračovali do Košic a proplétajíce se tamějšími komunikacemi jsme se nakonec všichni zdárně sešli ve Slovenském technickém muzeu. Dr. Mešterová nám předvedla sály, věnované historii fyziky a její kolegyně nám ukázala místní Planetárium. Po obědě na nově upraveném náměstí jsme pak ve stále se horšícím počasí vyrazili po výpadovce na Východoslovenské železárny (vpravo jsme minuli odbočku na pověstnou Zlatou Idku, kde Lenon vyhlásil svůj válcovací program) a přes Moldavu jsme se dostali do Turnianského Podhradí, kde byla občerstvovací stanice. Jídla moc neměli a po našem odjezdu jim už nezbylo vůbec žádné.

Vzápětí jsme odbočili do rozkošné Zádielské doliny a vystoupali ji vzhůru. Poprchávalo a tak to chvíli trvalo, než jsme se mohli odvážit rychlého sešupu dolů zpět na hlavní silnici. Těsně před Krásnohorským Podhradím jsme se setkali se Zinajdou a Bohoušem, kteří jeli původní trasou přes Margecany - jako bychom si to byli domluvili. Na hvězdárnu v Rožňavě jsme tím pádem přijížděli již za šera, těsně před 21 h. U vchodu nás vítal místní mecenáš Pišta lahví piva a v kuchyni ředitelka pí Kováčová se svými spolupracovnicemi lahodnými slovenskými pirohami. A to jsme ještě nevěděli, že ráno budou spišské párky, které jsme marně žádali v tom Podhradí.

Na počítači jsme se kochali animací pohybů v komě a chvostu komety Hjakutake, kterou přivezl Maťo Pravda z observatoře v Modre. V kopuli pak svítil Měsíc, takže to bylo astronomicky náramné zastavení.

Ujel jsem 112 km.

II. etapa (Po 14. 7.)

Tradičně jsem vyrazil mezi posledními skoro v 10 h. Hned za Rožňavou měl problémy Karel Strašil se svým osmikolečkem a tak jsme stoupali do kopců velmi zvolna a s přestávkami. Bylo velmi teplo a tak až v poledne jsme projížděli historickým Štítnikem a ve 13 h jsme byli v Jelšavě, kde jsme se v jediné trochu slušnější putyce naobědvali a pak se doráželi v místní cukrárně. Déšť nás opět zdržel, takže na další cestu jsme se vydali až ve 14.30 h a rychle stoupali a zase klesali přes Rybnik až k přehradě Teplý vrch, kde jsme se chvíli koupali. Přes Pokoradz jsme se pak spustili do Rimavské Soboty a poměrně rychle našli hvězdárnu, kde se vařil guláš péčí veterána Ebicyklu Otto Pósy. Bylo to dojemné shledání tuším po 10 letech. Přívítal nás ředitel dr. Paľo Rapavý a jeho štáb a také štáb Slovenské televize, který s námi vzápětí točil krátký rozhovor. Pak jsem měl ještě besedu pro místní zájemce i spolupracovníky hvězdárny, načež se sedělo za deště pod pergolou a klábosilo až do půlnoci.

Ujel jsem 86 km.

III. etapa (Út 15. 7.)

Ranní vstávání se protáhlo, pomalu jsme se loučili a vyjeli až v 10.45 h směrem na Ožďany a Lučenec. Kousek za Lučencem byl vhodný motorest, kde jsme vydatně poobědvali a poté v silném provozu pokračovali po hlavní silnici na Kriváň, kde byla další velká občerstvovací stanice. Strávili jsme tam plnou hodinu od 17 do 18 h, a tak se tam mezi tím sjelo větší množství ebicyklistů a vyměňovali si zážitky z tras. Uháněli jsme pak dále kolem Detvy do Zvolenské Slatiny a dále přes Zolnou na Hor. Mičinu, kde jsme ovšem strávili delší čas hledáním správné odbočky na Vartovku. Pak jsme se drápali vzhůru a dostali se do cíle ve 20.30 h. Ředitel dr. Očenáš osobně vařil pravé bryndzové halušky a tak jsem se neuvěřitelně nacpal. Jelikož na Vartovce jsme byli naposledy před 12 lety, tak se hlavně vzpomínalo na staré časy.

Ujel jsem 101 km.

IV. etapa (St 16. 7.)

Z Vartovky jsem vyrazil tradičně v 9.45 h a při cestě dolů měl defekt Pavúkmistr Štědroň, tak jsme s nim počkali a teprve potom jsme sjeli dolů do B. Bystrice na snídaní v bistru. Pak jsme dost podrobně prohlíželi městské památky v budované pěší zoně, takže na další pouť jsme se vydali až v pravé poledne. Jeli jsme výpadovkou na Martin, kde byly střídavě směrovky Martin, Donovaly, Trstená, Dolný Kubín a Ružomberok. Silničáři nás tím však neošálili a odbočili jsme správně včas na Harmanec, kde mne však praskl drát. Nechtěl jsem nikoho obtěžovat a tak jsem si ho vyměnil sám tak šikovně, že mi nypl vzápětí propíchl jak lemovku tak duši. Pak jsem tedy strávil další hodinu lepením duše a tím se pro mne etapa pěkně protáhla.

Stoupání na Šturec jsem již znal z XI. ročníku, takže jsem si lépe rozvrhl síly, ale je to 13 km dlouhý kopec do výšky 890 m, tj. 440 m převýšení. Po přejezdu vrcholu se kvalita povrchu silnice výrazně zhoršila a k tomu přibyl silný protivítr, který nás sužoval až do Turčianských Teplic, kde jsem se konečně v motorestu najedl. Pak už to šlo plynule přes Diviaky, Čepčín a Jazernicu do Kláštora p. Znievom, kam jsem dojel patrně poslední v 18.45 h. Zde nás čekal dokonce srnčí guláš a moře piva. Já jsem měl navíc privilegium pojíst čerstvě nalovené ryby u ing. Žilinského, manžela naší hostitelky Kataríny Žilinské (dcery zesnulého slovenského astronoma dr. E. Csereho).

Ujel jsem 60 km.

V. etapa (Čt 17. 7.)

Velmi jsme váhali, kam se ten den vydat. Místní experti nám rozmlouvali trasu přes chatu pod Borišovom pro neschůdnost a také nás varovali, že jediný funkční most je v Ružomberku. Já jsem se ten den navíc zdržel vyjednáváním instalace pomníčku pro Róberta Rosu ve Fačkovském sedle se starostou Fačkova, takže jsem vyjížděl až před 10 h. Proto jsem se rozhodl pro variantu, kterou silně nedoporučoval Sir, totiž objet Velkou Fatru po lazech, které sestupují do roviny k Martinu. Nakonec to bylo velice dobré rozhodnutí. Počasí skvělé, všude kolem byly vidět hory (Malá Fatra, Kysucká vrchovina, Velká Fatra, Žiar) a jedině mne deprimovaly směrovky, pravící, že do Martina je to stále 8 km. Takto jsem projel Socovce, Karlovou, Ďanovou, Belou-Dulice, Horní Jasenov až do Záhorie, kde už jsem měl takový hlad, že jsem si dal v místní krčmě velké pivo a dvě tatranky. Nic jiného tam k jídlu nebylo. Pozoroval jsem pak příjezd autobusu z Martina, jak místní roboši šli ze zastávky přímo do krčmy na svou oblíbenou alpskou dvojkombinaci (pivo a borovička).

Další cesta vedla kouzelným územím přes Sklabiňu do Turčianské Štiavničky, což je úplně skvělá cyklostezka. Přes Konské jsem se dostal do Nolčova, za nímž se náhle zjevila krásná lávka přes Váh a polní cestička do Krpel´an. Tam jsem najel na hlavní silnici do Kral´ovan, kde jsem dotazem u pumpaře zjistil, že se s kolem přes ten opravovaný most do Kubína dostanu. Ten mi též poradil restauraci Rosnička, kde jsem si vynahradil ten tatrankový oběd. Během brzké večeře v 17-18 h se postupně v Rosničce shromáždilo cca 14 ebicyklistů, kteří se vesměs vydali přes hřeben Velké Fatry a líčili své mimořádné zážitky ze stoupání cestou necestou.

Společně jsme pak všichni přejeli ten most, který se zřejmě za bakšiš dal překonat i autem, a v nádherné pohodě ujížděli neméně nádherným údolím Oravy do Dolného Kubína. Tam nás čekal syn paní učitelky Behulové Martin, rovněž vášnivý cyklista, aby nás ubytoval ve škole A. Radlinského. Brzy po našem dojezdu v 18.45 h přišel Pavol Dubovský, který nám nabídl na další den zastávku v Podbielu, kde chce vybudovat novou oravskou hvězdárnu. Přijel také konstruktér dalekohledů na Dobsonově montáži Milan Kamenický, aby nám po večeři předvedl svého Dobsona teoreticky i prakticky. Přístroj dělá výtečný dojem. S členy jeho kroužku jsem pak měl krátkou besedu o astronomických novinkách.

Ujel jsem 77 km.

VI. etapa (Pá 18. 7.)

Když jsem se ráno probudil, pršelo jen se lilo. Pouze tuším šest odvážlivců se vydalo na trasu do Podbielu, ale my váhavější jsme se nedali zmást. Pršelo čím dál více, a tak jsme dali přednost prohlídce krás Dolného Kubína. Nejvíce nás zaujala Lidová jídelna, dále pak Rocky bar a konečně místní cukrárna. Orava zejména pod krytým dřevěným mostem (což je místní specialita) byla velmi vzdutá . Večer jsem si skočil na plovárnu poblíž školy, ale o půl osmé mne čekalo setkání s místními hostiteli - ředitelem školy Mgr. G. Turčinou, pí učitelkou E. Behulovou a manželi Suroviakovými, rovněž vášnivými cyklisty. Pan Suroviak pak vyprávěl ebicyklistům o tom, jak už 30 let organizuje jarní cyklistický okruh Kolem Tatier. Během večera jsme se také dohodli, že na pomoc občanům v zaplavených územích věnuje Ebicykl 5000 Kč a 1000 Sk. Zbytek prostředků v Měšci bude věnován na výlohy, spojené s památníčkem Róberta Rosy na Fačkovském sedle. Beseda s milými hostiteli se protáhla, ale spát jsme šli v napětí, jaké počasí nás čeká v závěrečné etapě.

VII. etapa (So 19. 7.)

Když jsme se probudili, opět vydatně pršelo. Mnozí ebicyklisté se již v průběhu pátku rozloučili a odjeli do domovských dep. Další tak hodlali učinit hned po ránu a odejeli kolmo do Kral´ovan na rychlík. Jen tvrdé jádro Ebicyklu se vydalo na trasu, kterou jsme ovšem po předešlých telefonátech zjednodušili tak, že jsme vynechali plánovanou zastávku na hvězdárně v Žilině a ponechali otevřenou zastávku na hvězdárně v Kysuckém Novém Mestě. Vozová hradba nám vezla bágly až na slovensko-českou hranici, kde je měl převzít ing. Miloň Bura a dovézt na chatu v Bukovci, kde byl cíl. Tento podivuhodný manévr dopadl bez pohrom skvěle.

Vyrazili jsme nezvykle brzo již v 9.20 h ve chvíli, kdy téměř nepršelo. Za městem však začal znovu slejvák a při oblékání do pláštěnek jsme se roztrhali na malé skupinky. Tak jsem se ocitl - řekl bych již tradičně - v miniskupině s veteránem Karlem Bejčkem a Kamilem Galuščákem. Oba na mne byli hodní a neujeli mi, ačkoliv by to snadno dokázali. S tím mým naraženým žebrem to pro mne totiž letos nebyla žádná procházka růžovým sadem.

Tak jsme v silném dešti projeli Párnicou a odbočili do kopce na Zázrivou, abychom vzápětí bičováni deštěm sjeli do Terchové. Po několika km klesání a průjezdu dost provizorním mostem přes Varínku jsme opět odbočili do kopce na Lutiši a Radôstku a odtamtud do napálili na Starou Bystrici a Zborov do Krásna nad Kysucou. Jeli jsme docela svižně a ve 13.15 h jsme zarazili u motorestu Oščadnica, kde jsme asi hodinu a půl schli, jedli a pili horký čaj. Pak jsme pokračovali na Čadcu a v 15.30 h už jsme překračovali slovenskou celnici ve Svrčinovci, odkud to bylo ještě pěkný kus na českou celnici v Mostech u Jablunkova. Ani tam jsme však doklady ani nemuseli vytáhnout a pokračovali plynule sjezdem do Jablunkova, kam jsme dorazili v 16.15 h.

Tam nás poprvé zradil itinerář, tvrdící, že odbočka na Kostkov je 1 km za nádražím, ač byla cca 0,5 km před nádražím. Navíc chyběla ohlášená cedule Hvězdárna, takže jsme hvězdárnu našli bezmála po hodině bloudění. Odtamtud nás však poslali ihned na Bukovec, kam jsme dojeli kolem 18 h. To už tam byla v suchu čelní skupina 6 ebicyklistů a chyběla jedině Olga Kracíková, jež - jak se posléze ukázalo - dostala v Párnici informaci od místních obyvatel, že cyklisté jeli na Kral´ovany, tak to napálila tím směrem a když je v Kral´ovanech vskutku dohnala, zjistila, že to nejsou ebicyklisti. Tím pádem pak jela původní trasou přes Kysucké Nové Mesto a jako jediná z pelotonu navštívila tamější hvězdárnu, odkud volala, že je OK a dojede kolem 19 h do Jablunkova. Tuto informaci nám však hvězdáři z Kostkova zatajili, takže jsme byli poněkud nervózní do chvíle, než jsme Olgu potkali po večeři při opakované cestě na hvězdárnu.

Prohlídka hvězdárny, kterou si postavili dva bratří Krenželkové, proběhla v silném dešti, ale ukázali nám pěkné snímky komety Hale-Bopp i jiné vlastnoruční fotky. Hvězdárna má vlastní nástěnku přímo na nádraží a ročně ji navštíví přes 1200 zájemců. Auta nás dovezla zpět do Bukovce, kde se konalo setkání s astronomickými kroužky z Jablunkova a z Havířova. Havířovští si kvůli nám dokonce přeložili týdenní soustředění s dalekohledy, které tam každoročně pořádají. Nicméně počasí nás všechny zaskočilo a tak jsme se omezili na teorii. Na výzvu vedoucího havířovského kroužku a našeho hostitele Ing. Bury jsem vyprávěl o převzetí Ceny UNESCO za popularizaci vědy Kalinga a pak už přišla ta slavnostní chvíle oficiálního ukončení XIV. Ebicyklu pokřikem.

Ujel jsem 100 km. Za celý ročník 536 km. Přibral jsem 2 kg.

Ebilog (Ne 20. 7.)

Na nádraží v Jablunkově jsme se dozvěděli, že přes Moravu nejezdí žádný vlak, který by dopravoval kola. Cestující veřejnost měla k dispozici dva rychlíky na trase Ostrava-Brno-Praha, jejichž pravděpodobná jízdní doba činila minimálně 8 h (ale také 12 h) a jejichž kapacita bez místenek byla 750 lidí. Proto jsem velmi uvítal, že Pavel Kleczek měl v cíli Ebicyklu pohotově auto, do něhož se dala natěsno naskládat kola. Sám jsem využil pozvání Kamila Galuščáka a jel s ním vlakem do Bohumína. Domů jsem se nakonec dostal drncavým a dýchavičným autobusem z Rychnova n. Kněžnou (!), který to bral obloukem z Ostravy přes Opavu a Jeseníky rozličnými objížďkami podle momentálního rozvodnění potoků a řek až na Králíky a pak zase zpět přes Hradec Králové a Poděbrady do Prahy.

pH S.J.